CAMBRIDGE – Existuje vážné nebezpečí, že mezinárodní přijetí legislativy zavádějící emisní stropy a obchod s povolenkami ve snaze omezit emise oxidu uhličitého by mohlo vyvolat nová protekcionistická opatření. Cílem politik emisních limitů a obchodu s povolenkami je sice zmírnit dlouhodobou újmu na životním prostředí, ale v krátkodobém výhledu by mohly mít škodlivé ekonomické důsledky, které by přetrvaly do budoucna.
Vědecké důkazy, zdá se, dokládají, že hromadění CO2 v atmosféře v důsledku spalování fosilních paliv (hlavně uhlí, ropy a zemního plynu), zejména při výrobě elektřiny, v dopravě a různých průmyslových činnostech, přispívá k povlovnému globálnímu oteplování, charakteristickému dlouhodobými negativními účinky na životní podmínky po celém světě. Právě s ohledem na tuto skutečnost se v prosinci mají v Kodani sejít zástupci více než 150 zemí, aby prodiskutovali způsoby snižování emisí CO2.
Obecně rozšířeným návrhem je zavedení daně na veškeré emise CO2, která by se vybírala od všech společností, jež vypouštějí CO2 při výrobě nebo prodávají výrobky jako benzín, které při použití emise CO2 způsobují. Taková daň by vedla k tomu, že energetické společnosti a průmyslové závody zavedou postupy, jimiž své emise CO2 sníží, budou-li náklady na taková opatření nižší než daň, kterou by jinak musely zaplatit.
Vyšší výrobní náklady vzniklé kvůli snížení emisí – a také stále splatné daně z emisí – by se samozřejmě započetly do ceny účtované spotřebitelům. Spotřebitelé by na daňově způsobené zvýšení cen emisně náročných produktů zareagovali omezením spotřeby tohoto zboží a služeb a sáhli by raději po zboží a službách způsobujících menší množství emisí CO2.
Uhlíková daň způsobuje, že každá firma i domácnost reaguje na tutéž cenu za přidávání CO2 do atmosféry. Tato jednotná a jednotlivá cenová pobídka umožňuje, aby se úhrn CO2 snížil při nižších celkových nákladech, než jakých by bylo dosaženo směsí úředních požadavků, například norem spotřeby automobilů, norem pro výrobní technologie (třeba minimální podíl obnovitelných paliv při výrobě elektřiny) atd.
Přesto zavádění uhlíkových daní nepozorujeme. Vlády sice vybírají daň z pohonných hmot, ale všeobecnou uhlíkovou daň se kvůli odporu veřejnosti k jakékoli formě zdanění zdráhají uzákonit. Proto se vlády soustředí na systém emisních stropů a obchodu s povolenkami jako na způsob, jak můžou zvýšit cenu výrobků způsobujících vysoké emise CO2, aniž by přímo zavedly daň.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
V systému limitů a povolenek vláda stanoví celkový povolený objem emisí CO2 za rok a požaduje, aby každá firma, která způsobuje emise CO2, měla na každou vypuštěnou tunu CO2 povolení. Pokud vláda povolenky prodá v aukci, jejich cena bude pro firmu stejným výdajem, jako by byla uhlíková daň – s týmiž následnými vzestupy spotřebitelských cen. Systém emisních stropů a obchodu s povolenkami tudíž zavádí uhlíkovou daň, aniž by musel přiznat, že jde vlastně o daň.
Systém limitů a povolenek může vyústit ve vážná rizika pro mezinárodní obchod. I když takový systém zavedou všechny země a všechny budou usilovat o stejné poměrné snížení národních emisí CO2, výsledné ceny povolenek se budou lišit kvůli národním odlišnostem ve výchozích hladinách CO2 a v rysech domácí výroby. Vzhledem k tomu, že cena povolenek CO2 se v konkrétní zemi promítá do cen jejích produktů, systém limitů a povolenek ovlivňuje její mezinárodní konkurenční schopnost.
Až ceny povolenek dostatečně narostou, aby měly významný účinek na emise CO2, vznikne politický tlak na zavedení dovozních cel, která vyváží výhodu zemí s nižšími cenami povolenek. Tato vyvažující cla by se musela lišit podle výrobků (být vyšší u produktů způsobujících vyšší emise CO2) a zemí (vyšší u zemí s nižšími cenami povolenek). Takový systém spletitých odstupňovaných cel je přesně tím protekcionismem, který se vlády už od počátku procesu GATT před více než 50 lety snaží potlačit.
Ještě horší je, že systémy limitů a povolenek v praxi při distribuci emisních povolenek nespoléhají výhradně na aukce. Záměr, který si hledá cestu Kongresem Spojených států, takzvaný Waxmanův-Markeyho návrh, by zpočátku 85 % povolenek rozdal, zavedl by komplikovaný soubor regulačních politik a dovolil podnikům, aby si místo snižování emisí nebo nákupu povolenek platily kompenzace CO2 (například výsadbu stromů). Takové složitosti znemožňují porovnávání dopadu politik týkajících se CO2 v různých zemích, což by ve výsledku pobízelo ty, kdo chtějí chránit domácí pracovní místa, aby prosazovali vyšší hladiny cel.
Žádné snadné řešení tohoto problému neexistuje. Než se ale vrhneme do zavádění cel, je důležité si připomenout, že politiky emisních limitů a obchodu s povolenkami by nebyly jediným vládním zdrojem rozdílů v konkurenční schopnosti. K vyšší konkurenční schopnosti přispívají lepší silnice, přístavy, a dokonce školy. Nikdo se nepokouší využít cel k vyrovnání těchto vládou způsobených rozdílů v konkurenční schopnosti a stejně tak by se takové snahy neměly objevit, pokud se zavede systém limitů a povolenek.
Bude-li v Kodani přijata mezinárodní dohoda o zavedení programu limitů a povolenek, shromážděné země by se také měly dohodnout, že nebudou vyvíjeny snahy o zavedení vyvažujících cel, která by ve výsledku ohrožovala globální systém volného obchodu.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
CAMBRIDGE – Existuje vážné nebezpečí, že mezinárodní přijetí legislativy zavádějící emisní stropy a obchod s povolenkami ve snaze omezit emise oxidu uhličitého by mohlo vyvolat nová protekcionistická opatření. Cílem politik emisních limitů a obchodu s povolenkami je sice zmírnit dlouhodobou újmu na životním prostředí, ale v krátkodobém výhledu by mohly mít škodlivé ekonomické důsledky, které by přetrvaly do budoucna.
Vědecké důkazy, zdá se, dokládají, že hromadění CO2 v atmosféře v důsledku spalování fosilních paliv (hlavně uhlí, ropy a zemního plynu), zejména při výrobě elektřiny, v dopravě a různých průmyslových činnostech, přispívá k povlovnému globálnímu oteplování, charakteristickému dlouhodobými negativními účinky na životní podmínky po celém světě. Právě s ohledem na tuto skutečnost se v prosinci mají v Kodani sejít zástupci více než 150 zemí, aby prodiskutovali způsoby snižování emisí CO2.
Obecně rozšířeným návrhem je zavedení daně na veškeré emise CO2, která by se vybírala od všech společností, jež vypouštějí CO2 při výrobě nebo prodávají výrobky jako benzín, které při použití emise CO2 způsobují. Taková daň by vedla k tomu, že energetické společnosti a průmyslové závody zavedou postupy, jimiž své emise CO2 sníží, budou-li náklady na taková opatření nižší než daň, kterou by jinak musely zaplatit.
Vyšší výrobní náklady vzniklé kvůli snížení emisí – a také stále splatné daně z emisí – by se samozřejmě započetly do ceny účtované spotřebitelům. Spotřebitelé by na daňově způsobené zvýšení cen emisně náročných produktů zareagovali omezením spotřeby tohoto zboží a služeb a sáhli by raději po zboží a službách způsobujících menší množství emisí CO2.
Uhlíková daň způsobuje, že každá firma i domácnost reaguje na tutéž cenu za přidávání CO2 do atmosféry. Tato jednotná a jednotlivá cenová pobídka umožňuje, aby se úhrn CO2 snížil při nižších celkových nákladech, než jakých by bylo dosaženo směsí úředních požadavků, například norem spotřeby automobilů, norem pro výrobní technologie (třeba minimální podíl obnovitelných paliv při výrobě elektřiny) atd.
Přesto zavádění uhlíkových daní nepozorujeme. Vlády sice vybírají daň z pohonných hmot, ale všeobecnou uhlíkovou daň se kvůli odporu veřejnosti k jakékoli formě zdanění zdráhají uzákonit. Proto se vlády soustředí na systém emisních stropů a obchodu s povolenkami jako na způsob, jak můžou zvýšit cenu výrobků způsobujících vysoké emise CO2, aniž by přímo zavedly daň.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
V systému limitů a povolenek vláda stanoví celkový povolený objem emisí CO2 za rok a požaduje, aby každá firma, která způsobuje emise CO2, měla na každou vypuštěnou tunu CO2 povolení. Pokud vláda povolenky prodá v aukci, jejich cena bude pro firmu stejným výdajem, jako by byla uhlíková daň – s týmiž následnými vzestupy spotřebitelských cen. Systém emisních stropů a obchodu s povolenkami tudíž zavádí uhlíkovou daň, aniž by musel přiznat, že jde vlastně o daň.
Systém limitů a povolenek může vyústit ve vážná rizika pro mezinárodní obchod. I když takový systém zavedou všechny země a všechny budou usilovat o stejné poměrné snížení národních emisí CO2, výsledné ceny povolenek se budou lišit kvůli národním odlišnostem ve výchozích hladinách CO2 a v rysech domácí výroby. Vzhledem k tomu, že cena povolenek CO2 se v konkrétní zemi promítá do cen jejích produktů, systém limitů a povolenek ovlivňuje její mezinárodní konkurenční schopnost.
Až ceny povolenek dostatečně narostou, aby měly významný účinek na emise CO2, vznikne politický tlak na zavedení dovozních cel, která vyváží výhodu zemí s nižšími cenami povolenek. Tato vyvažující cla by se musela lišit podle výrobků (být vyšší u produktů způsobujících vyšší emise CO2) a zemí (vyšší u zemí s nižšími cenami povolenek). Takový systém spletitých odstupňovaných cel je přesně tím protekcionismem, který se vlády už od počátku procesu GATT před více než 50 lety snaží potlačit.
Ještě horší je, že systémy limitů a povolenek v praxi při distribuci emisních povolenek nespoléhají výhradně na aukce. Záměr, který si hledá cestu Kongresem Spojených států, takzvaný Waxmanův-Markeyho návrh, by zpočátku 85 % povolenek rozdal, zavedl by komplikovaný soubor regulačních politik a dovolil podnikům, aby si místo snižování emisí nebo nákupu povolenek platily kompenzace CO2 (například výsadbu stromů). Takové složitosti znemožňují porovnávání dopadu politik týkajících se CO2 v různých zemích, což by ve výsledku pobízelo ty, kdo chtějí chránit domácí pracovní místa, aby prosazovali vyšší hladiny cel.
Žádné snadné řešení tohoto problému neexistuje. Než se ale vrhneme do zavádění cel, je důležité si připomenout, že politiky emisních limitů a obchodu s povolenkami by nebyly jediným vládním zdrojem rozdílů v konkurenční schopnosti. K vyšší konkurenční schopnosti přispívají lepší silnice, přístavy, a dokonce školy. Nikdo se nepokouší využít cel k vyrovnání těchto vládou způsobených rozdílů v konkurenční schopnosti a stejně tak by se takové snahy neměly objevit, pokud se zavede systém limitů a povolenek.
Bude-li v Kodani přijata mezinárodní dohoda o zavedení programu limitů a povolenek, shromážděné země by se také měly dohodnout, že nebudou vyvíjeny snahy o zavedení vyvažujících cel, která by ve výsledku ohrožovala globální systém volného obchodu.