MANCHESTER – Cíle trvale udržitelného rozvoje (SDG), které obsahují tak dalekosáhlé položky jako skoncovat do roku 2030 s chudobou ve všech podobách a zajistit kvalitní vzdělání pro všechny, jsou mnohem ambicióznější než předešlý program s názvem rozvojové cíle tisíciletí. Zda svět těchto cílů dosáhne, to bude záviset především na penězích – zejména na veřejných financích.
Při financování agendy, jako je „Agenda trvale udržitelného rozvoje 2030“, která zahrnuje sedmnáct SDG, by tradičně hrála stěžejní roli takzvaná oficiální rozvojová pomoc (ODA). V době, kdy v některých největších tradičních dárcovských zemích – počínaje USA – nabývá vrchu nacionalistická rétorika a izolacionistická politika, však ODA nebude stačit.
Zahraniční pomoc v posledních několika letech přinejlepším stagnuje – a její zvýšení není na obzoru. Strašák globální recese – kterého posiluje obchodní válka amerického prezidenta Donalda Trumpa – naopak přibližuje možnost snížení příjmů dárcovských vlád spolu s vyšší domácí poptávkou po veřejných výdajích. Nic z toho nevěstí pro toky zahraniční pomoci vůbec nic dobrého.
Znamená to, že chtějí-li rozvojové země realizovat SDG, budou se muset stále více spoléhat na vlastní zdroje. A Agenda 2030 skutečně s tímto úkolem počítá: prvním cílem SDG17 je „posílit mobilizaci domácích zdrojů… za účelem zlepšení domácí schopnosti výběru daní a dalších příjmů“. Otázka zní, jak toho docílit.
Kvůli špatnému fiskálnímu řízení jsou rozvojové země – zejména v Africe, kde leží 27 z 28 nejchudších zemí světa – často sužované dluhovými krizemi a inflací, přičemž mnohé z nich jsou vydány na milost cyklům cen komodit. Výběr daní je pro tyto ekonomiky velkým problémem: daňové příjmy, které vyberou nízkopříjmové země, činí v průměru asi 10-20% HDP, oproti 40% HDP ve vysokopříjmových zemích.
Významným důvodem je skutečnost, že tyto země mají rozsáhlé neformální ekonomiky; další důvod spočívá v tom, že málo investují do infrastruktury potřebné k implementaci osobních daní a místo toho spoléhají na daně z obratu, které se snáze zavádějí, ale mají nižší výnos. Když k tomu připočteme špatné nakládání s vybranými prostředky, zjistíme, že tyto země jsou chronicky neschopné poskytovat potřebné veřejné statky a služby, natožpak zajišťovat fiskální udržitelnost.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Náš výzkum ukazuje, že účinnost výběru daní a síla rozpočtových soustav závisejí především na tom, do jaké míry omezují výkonnou moc politické instituce. Vlády s důvěryhodnými a institucionalizovanými systémy kontrolních a vyvažovacích mechanismů nejen vybírají vyšší daňové příjmy, ale zároveň mají průhlednější a předvídatelnější rozpočtové procesy.
Do značné míry je to dáno zodpovědností. Poskytneme-li jedinému představiteli výkonné moci prakticky neomezenou kontrolu nad finančními zdroji vlády, zvyšujeme tím riziko náhlých změn rozpočtových priorit a přiživujeme pokušení utrácet za projekty, které obohatí hrstku lidí na úkor veřejného blaha. Když však političtí lídři nemohou volně nakládat se státními příjmy – například proto, aby obohatili sebe nebo své známé –, pak by mohli s vyšší pravděpodobností investovat do posílení fiskální kapacity vlády včetně schopnosti navrhovat, realizovat a monitorovat rozpočet.
Například v dobře fungujícím parlamentním systému dohlíží na státní rozpočet skupina volených autorit, a to relativně průhledným způsobem. Žádný jednotlivec nemá moc utvářet tento proces tak, aby sloužil jemu samému. Vedoucí představitelé jsou naopak pod tlakem, aby reagovali na potřeby a preference voličů.
V takovém kontextu se daně stávají informovanou a konsensuální transakcí mezi občany a státem. To podporuje důvěru v oficiální instituce, což potažmo zvyšuje příjmy a posiluje společenskou a politickou stabilitu.
Podle našeho výzkumu by zavedení institucionálních omezení exekutivy vedlo v průběhu zhruba devíti let ke zvýšení podílu HDP na celkových výnosech i výnosech daně z příjmu o 2,4 procentního bodu. Takové změny by zároveň zvýšily kvalitu fiskálního plánování – přesnost příjmových prognóz a efektivitu rozpočtové implementace i řízení dluhu – nad celosvětový průměr.
Tato zlepšení by mohla ve výsledku znamenat více učebnic v místních školách, více vakcín pro místní zdravotnické služby a více prostředků na programy snižování chudoby. Jinými slovy by daňový systém svázaný institucemi zajišťujícími průhlednost a zodpovědnost mohl podpořit pokrok směrem k dosažení SDG.
Výsledky se samozřejmě nedostaví ihned. Reforma institucí je postupný proces a právní změny se okamžitě neprojeví ve změnách chování. Zapracování kontrolních a vyvažovacích mechanismů do státní správy – zejména s cílem omezit možnost volného uvážení exekutivy v rozpočtové oblasti – však představuje nedílnou součást takové strukturální transformace, jakou rozvojové země potřebují, pokud chtějí vytvořit stabilnější a lépe prosperující budoucnost i dlouho po roce 2030.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Recent demonstrations in Gaza have pushed not only for an end to the war, but also for an end to Hamas's rule, thus echoing Israel's own stated objectives. Yet the Israeli government, consumed by its own internal politics, has barely acknowledged this unprecedentedly positive development.
underscores the unprecedented nature of recent demonstrations in the war-ravaged enclave.
MANCHESTER – Cíle trvale udržitelného rozvoje (SDG), které obsahují tak dalekosáhlé položky jako skoncovat do roku 2030 s chudobou ve všech podobách a zajistit kvalitní vzdělání pro všechny, jsou mnohem ambicióznější než předešlý program s názvem rozvojové cíle tisíciletí. Zda svět těchto cílů dosáhne, to bude záviset především na penězích – zejména na veřejných financích.
Při financování agendy, jako je „Agenda trvale udržitelného rozvoje 2030“, která zahrnuje sedmnáct SDG, by tradičně hrála stěžejní roli takzvaná oficiální rozvojová pomoc (ODA). V době, kdy v některých největších tradičních dárcovských zemích – počínaje USA – nabývá vrchu nacionalistická rétorika a izolacionistická politika, však ODA nebude stačit.
Zahraniční pomoc v posledních několika letech přinejlepším stagnuje – a její zvýšení není na obzoru. Strašák globální recese – kterého posiluje obchodní válka amerického prezidenta Donalda Trumpa – naopak přibližuje možnost snížení příjmů dárcovských vlád spolu s vyšší domácí poptávkou po veřejných výdajích. Nic z toho nevěstí pro toky zahraniční pomoci vůbec nic dobrého.
Znamená to, že chtějí-li rozvojové země realizovat SDG, budou se muset stále více spoléhat na vlastní zdroje. A Agenda 2030 skutečně s tímto úkolem počítá: prvním cílem SDG17 je „posílit mobilizaci domácích zdrojů… za účelem zlepšení domácí schopnosti výběru daní a dalších příjmů“. Otázka zní, jak toho docílit.
Kvůli špatnému fiskálnímu řízení jsou rozvojové země – zejména v Africe, kde leží 27 z 28 nejchudších zemí světa – často sužované dluhovými krizemi a inflací, přičemž mnohé z nich jsou vydány na milost cyklům cen komodit. Výběr daní je pro tyto ekonomiky velkým problémem: daňové příjmy, které vyberou nízkopříjmové země, činí v průměru asi 10-20% HDP, oproti 40% HDP ve vysokopříjmových zemích.
Významným důvodem je skutečnost, že tyto země mají rozsáhlé neformální ekonomiky; další důvod spočívá v tom, že málo investují do infrastruktury potřebné k implementaci osobních daní a místo toho spoléhají na daně z obratu, které se snáze zavádějí, ale mají nižší výnos. Když k tomu připočteme špatné nakládání s vybranými prostředky, zjistíme, že tyto země jsou chronicky neschopné poskytovat potřebné veřejné statky a služby, natožpak zajišťovat fiskální udržitelnost.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Náš výzkum ukazuje, že účinnost výběru daní a síla rozpočtových soustav závisejí především na tom, do jaké míry omezují výkonnou moc politické instituce. Vlády s důvěryhodnými a institucionalizovanými systémy kontrolních a vyvažovacích mechanismů nejen vybírají vyšší daňové příjmy, ale zároveň mají průhlednější a předvídatelnější rozpočtové procesy.
Do značné míry je to dáno zodpovědností. Poskytneme-li jedinému představiteli výkonné moci prakticky neomezenou kontrolu nad finančními zdroji vlády, zvyšujeme tím riziko náhlých změn rozpočtových priorit a přiživujeme pokušení utrácet za projekty, které obohatí hrstku lidí na úkor veřejného blaha. Když však političtí lídři nemohou volně nakládat se státními příjmy – například proto, aby obohatili sebe nebo své známé –, pak by mohli s vyšší pravděpodobností investovat do posílení fiskální kapacity vlády včetně schopnosti navrhovat, realizovat a monitorovat rozpočet.
Například v dobře fungujícím parlamentním systému dohlíží na státní rozpočet skupina volených autorit, a to relativně průhledným způsobem. Žádný jednotlivec nemá moc utvářet tento proces tak, aby sloužil jemu samému. Vedoucí představitelé jsou naopak pod tlakem, aby reagovali na potřeby a preference voličů.
V takovém kontextu se daně stávají informovanou a konsensuální transakcí mezi občany a státem. To podporuje důvěru v oficiální instituce, což potažmo zvyšuje příjmy a posiluje společenskou a politickou stabilitu.
Podle našeho výzkumu by zavedení institucionálních omezení exekutivy vedlo v průběhu zhruba devíti let ke zvýšení podílu HDP na celkových výnosech i výnosech daně z příjmu o 2,4 procentního bodu. Takové změny by zároveň zvýšily kvalitu fiskálního plánování – přesnost příjmových prognóz a efektivitu rozpočtové implementace i řízení dluhu – nad celosvětový průměr.
Tato zlepšení by mohla ve výsledku znamenat více učebnic v místních školách, více vakcín pro místní zdravotnické služby a více prostředků na programy snižování chudoby. Jinými slovy by daňový systém svázaný institucemi zajišťujícími průhlednost a zodpovědnost mohl podpořit pokrok směrem k dosažení SDG.
Výsledky se samozřejmě nedostaví ihned. Reforma institucí je postupný proces a právní změny se okamžitě neprojeví ve změnách chování. Zapracování kontrolních a vyvažovacích mechanismů do státní správy – zejména s cílem omezit možnost volného uvážení exekutivy v rozpočtové oblasti – však představuje nedílnou součást takové strukturální transformace, jakou rozvojové země potřebují, pokud chtějí vytvořit stabilnější a lépe prosperující budoucnost i dlouho po roce 2030.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka