BENGHÁZÍ – Autokraté Středního východu své občany pravidelně straší potoky krve, západní okupací, chudobou, chaosem a al-Káidou, dojde-li ke svržení jejich režimu. Tyto hrozby zaznívaly v Tunisku, Egyptě, Jemenu, Bahrajnu, Sýrii a – střiženy ve stylu černé komedie – v Libyi. Napříč regionem však existuje pevné přesvědčení, že cena za svržení autokracií, ať už vyšplhá jakkoli vysoko, je stále nízká ve srovnání se škodami, jež současní vládci způsobují. Krátce, že svoboda za to stojí.
Vyhlídky na demokratizaci v Libyi mohou negativně poznamenat čtyři scénáře vývoje: občanská či kmenová válka, vojenská vláda, „zaseknutí se“ ve stavu transformace a rozdělení země. Vzhledem k vysoké ceně, kterou už Libyjci zaplatili, by se těmto scénářům mělo předejít, ne se z nich později zotavovat.
Nejhorší riziko představuje možnost občanské či kmenové války. Egyptští revolucionáři si jej uvědomovali. Když v zemi po pádu Husního Mubáraka propuklo sektářské násilí, revoluční koalice si osvojila heslo: „Tuhle radost ti, Mubáraku, nedopřejeme.“ Represivní diktatury ve svobodných a poctivých volbách nedokážou zvítězit. Mohou ale využít krajní násilí, aby upevnily svou moc nad státem, jeho obyvateli a institucemi.
Aby vyhrál, libyjský plukovník Muammar al-Kaddáfí tedy kampaň občanského vzdoru záměrně a úspěšně proměnil v ozbrojený konflikt. To bude mít v postautoritářském kontextu své důsledky. Studie o občanském odporu, zveřejněná Columbijskou univerzitou, doložila, že pravděpodobnost opětovného propuknutí občanské války po úspěšném ozbrojeném tažení proti diktatuře dosahuje 43 %, kdežto po neozbrojené kampani jde jen o 28 %.
Podle téže studie, vycházející z 323 případů ozbrojených a neozbrojených opozičních kampaní v letech 1900 až 2006, je pravděpodobnost demokratické transformace během pěti let po úspěšné ozbrojené opoziční kampani jen 3%, leč po neozbrojených kampaních je 51%.
Samozřejmě že Libye může temné vyhlídky na postautoritářskou občanskou válku přežít. To však vyžaduje tlumení kmenové a regionální polarizace, jakož i řevnivosti mezi Přechodnou národní radou a Vojenskou radou a mezi vysokými vojenskými důstojníky. Násilná polarizace nevznikla jen mezi východními a západními kmeny, ale také mezi některými kmeny na západě země.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Minulý měsíc například propukly ozbrojené střety mezi rebely z az-Zintánu a z 15 kilometrů vzdálené vesnice ar-Rajjanija. Zemřelo šest lidí – což je připomínka toho, co se může stát, když mezi sousedními městy a vesnicemi vytrvale sílí polarizace. Krevní msta není v Libyi neznámá a v ozbrojené společnosti složené z více než 120 kmenů – mezi nimiž je asi 30 významných co do počtu i prostředků – se může stát velice nebezpečnou.
Dalším negativním scénářem je vojenská vláda. Přechodnou národní radu vede několik osobností z řad „svobodných důstojníků“ – skupiny, která v roce 1969 zosnovala puč namířený proti monarchii. Patří k nim generál Abd al-Fatah Júnis, generál Sulejmán Mahmúd, plukovník Chalífa Haftar, major Muhammad Nadžm a další. Tyto osobnosti mají směs legitimity historické, vycházející z účasti v puči z roku 1969, a současné, za pomoc poskytnutou revoluci 17. února. Patří rovněž k několika velkým kmenům, což je zárukou širokého kmenového zastoupení, kdyby se moci ujala vojenská rada, tak jako v Egyptě.
Ať už se však v Libyi dostane k moci kdokoli, na rozdíl od Egypta nezdědí nutně špatné ekonomické podmínky, které mohou ohrožovat jeho legitimitu a podrývat popularitu. To by mohlo skupinu vysokých důstojníků motivovat, aby přímo vládli, zejména bude-li vítězství v Libyi dosaženo vojensky. Vystoupení armádních důstojníků v Tripolisu proti Kaddáfímu a jeho synům by mohlo ukončit konflikt, přičemž právě vojenští velitelé by si za to připsali zásluhy – a politický kapitál.
Libyjcům, z nichž většina nikdy z bohatství ani potenciálu země skutečný prospěch neměla, už ale čtyři desetiletí vojensky založené diktatury patrně stačily. Co se týče schopnosti plodit teroristy a přistěhovalce bez dokladů – pro Evropu dvě zásadní otázky –, arabští vojenští diktátoři se zapsali dosti neslavně. Přesvědčivou připomínkou je Alžírsko 90. let minulého století a západní vlády nechtějí, aby se znovu roztočil bludný kruh represivních autokratů plodících násilné teokraty a utečence.
Třetím možným scénářem je „zaseknutí se“ ve stavu transformace, takže by Libye zůstala v „šedé zóně“ – ani úplná demokracie, ani diktatura, ale země „napolo svobodná“. To znamená pravidelné volby, demokratickou ústavu, občanskou společnost, společně s volebními podvody, pokrouceným zastoupením, porušováním lidských práv a omezováním občanských svobod. Při uvíznutí v transformaci se obvykle vyčerpá hnací síla demokratické změny a široce rozšířená korupce, slabé instituce státu a pokulhávající bezpečnost se postarají o utvrzení mýtu o „spravedlivém autokratovi“. Ilustrací takového výsledku je vláda Vladimíra Putina v Rusku.
Studie publikovaná v časopise Journal of Democracy bohužel doložila, že ze sta zemí, které byly v letech 1970 až 2000 označeny za „transformační“, se plně demokratickými stalo jen dvacet (například Chile, Argentina, Polsko a Tchaj-wan). Pět zemí opět sklouzlo k brutální diktatuře (mimo jiné Uzbekistán, Alžírsko, Turkmenistán a Bělorusko), zatímco zbytek uvízl kdesi v transformaci.
Vzhledem k nedostatečnosti demokratické zkušenosti Libye mají někteří lidí za to, že právě takový je pravděpodobný výsledek éry po Kaddáfím. Libye ale není jedinou zemí, která se pokusila přejít od diktatury k demokracii se slabými institucemi a silnými kmenovými příslušnostmi. Albánie, Mongolsko a Indie úspěšně prošly ještě těžšími zkouškami – a nabízejí užitečná ponaučení týkající se demokratických transformací za nepříznivých okolností.
Čtvrtým scénářem je rozdělení, přičemž se obecně zmiňuje staré členění do tří provincií z osmanských dob: Kyrenaika (východ), Fezzán (jih) a Tripolsko (západ). Kyrenaika je od Kaddáfího osvobozena, Tripolisko ne a Fezzán se k revoluci tak docela nepřidal. Správní hranice těchto tří krajů ale nebyly nikdy přesně vymezeny a od roku 1951 se přinejmenším osmkrát změnily. V roce 2007 Libye neměla tři kraje, ale 22 ša’bijját (správních okrsků).
Na všechny tyto scénáře budou mít vliv výsledky dění v Egyptě a Tunisku. Dojde-li k demokratickým transformacím, nedaleký úspěch často na domácí půdě pomůže. Jedna ze zemí nebo obě by mohly Libyi nabídnout úspěšný model transformace, který by se stal překážkou pro vojenskou diktaturu i občanskou válku.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Despite being a criminal, a charlatan, and an aspiring dictator, Donald Trump has won not only the Electoral College, but also the popular vote – a feat he did not achieve in 2016 or 2020. A nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians are to blame.
points the finger at a nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians.
Shell-shocked Europeans will be tempted to hunker down and hope that Donald Trump does not make good on his most extreme threats, like sweeping import tariffs and quitting NATO. But this would be a catastrophic mistake; Europeans must swallow their pride and try to capitalize on Trump’s craving for admiration.
outlines a strategy for EU leaders to win over the next US president and mitigate the threat he represents.
Anders Åslund
considers what the US presidential election will mean for Ukraine, says that only a humiliating loss in the war could threaten Vladimir Putin’s position, urges the EU to take additional steps to ensure a rapid and successful Ukrainian accession, and more.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
BENGHÁZÍ – Autokraté Středního východu své občany pravidelně straší potoky krve, západní okupací, chudobou, chaosem a al-Káidou, dojde-li ke svržení jejich režimu. Tyto hrozby zaznívaly v Tunisku, Egyptě, Jemenu, Bahrajnu, Sýrii a – střiženy ve stylu černé komedie – v Libyi. Napříč regionem však existuje pevné přesvědčení, že cena za svržení autokracií, ať už vyšplhá jakkoli vysoko, je stále nízká ve srovnání se škodami, jež současní vládci způsobují. Krátce, že svoboda za to stojí.
Vyhlídky na demokratizaci v Libyi mohou negativně poznamenat čtyři scénáře vývoje: občanská či kmenová válka, vojenská vláda, „zaseknutí se“ ve stavu transformace a rozdělení země. Vzhledem k vysoké ceně, kterou už Libyjci zaplatili, by se těmto scénářům mělo předejít, ne se z nich později zotavovat.
Nejhorší riziko představuje možnost občanské či kmenové války. Egyptští revolucionáři si jej uvědomovali. Když v zemi po pádu Husního Mubáraka propuklo sektářské násilí, revoluční koalice si osvojila heslo: „Tuhle radost ti, Mubáraku, nedopřejeme.“ Represivní diktatury ve svobodných a poctivých volbách nedokážou zvítězit. Mohou ale využít krajní násilí, aby upevnily svou moc nad státem, jeho obyvateli a institucemi.
Aby vyhrál, libyjský plukovník Muammar al-Kaddáfí tedy kampaň občanského vzdoru záměrně a úspěšně proměnil v ozbrojený konflikt. To bude mít v postautoritářském kontextu své důsledky. Studie o občanském odporu, zveřejněná Columbijskou univerzitou, doložila, že pravděpodobnost opětovného propuknutí občanské války po úspěšném ozbrojeném tažení proti diktatuře dosahuje 43 %, kdežto po neozbrojené kampani jde jen o 28 %.
Podle téže studie, vycházející z 323 případů ozbrojených a neozbrojených opozičních kampaní v letech 1900 až 2006, je pravděpodobnost demokratické transformace během pěti let po úspěšné ozbrojené opoziční kampani jen 3%, leč po neozbrojených kampaních je 51%.
Samozřejmě že Libye může temné vyhlídky na postautoritářskou občanskou válku přežít. To však vyžaduje tlumení kmenové a regionální polarizace, jakož i řevnivosti mezi Přechodnou národní radou a Vojenskou radou a mezi vysokými vojenskými důstojníky. Násilná polarizace nevznikla jen mezi východními a západními kmeny, ale také mezi některými kmeny na západě země.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Minulý měsíc například propukly ozbrojené střety mezi rebely z az-Zintánu a z 15 kilometrů vzdálené vesnice ar-Rajjanija. Zemřelo šest lidí – což je připomínka toho, co se může stát, když mezi sousedními městy a vesnicemi vytrvale sílí polarizace. Krevní msta není v Libyi neznámá a v ozbrojené společnosti složené z více než 120 kmenů – mezi nimiž je asi 30 významných co do počtu i prostředků – se může stát velice nebezpečnou.
Dalším negativním scénářem je vojenská vláda. Přechodnou národní radu vede několik osobností z řad „svobodných důstojníků“ – skupiny, která v roce 1969 zosnovala puč namířený proti monarchii. Patří k nim generál Abd al-Fatah Júnis, generál Sulejmán Mahmúd, plukovník Chalífa Haftar, major Muhammad Nadžm a další. Tyto osobnosti mají směs legitimity historické, vycházející z účasti v puči z roku 1969, a současné, za pomoc poskytnutou revoluci 17. února. Patří rovněž k několika velkým kmenům, což je zárukou širokého kmenového zastoupení, kdyby se moci ujala vojenská rada, tak jako v Egyptě.
Ať už se však v Libyi dostane k moci kdokoli, na rozdíl od Egypta nezdědí nutně špatné ekonomické podmínky, které mohou ohrožovat jeho legitimitu a podrývat popularitu. To by mohlo skupinu vysokých důstojníků motivovat, aby přímo vládli, zejména bude-li vítězství v Libyi dosaženo vojensky. Vystoupení armádních důstojníků v Tripolisu proti Kaddáfímu a jeho synům by mohlo ukončit konflikt, přičemž právě vojenští velitelé by si za to připsali zásluhy – a politický kapitál.
Libyjcům, z nichž většina nikdy z bohatství ani potenciálu země skutečný prospěch neměla, už ale čtyři desetiletí vojensky založené diktatury patrně stačily. Co se týče schopnosti plodit teroristy a přistěhovalce bez dokladů – pro Evropu dvě zásadní otázky –, arabští vojenští diktátoři se zapsali dosti neslavně. Přesvědčivou připomínkou je Alžírsko 90. let minulého století a západní vlády nechtějí, aby se znovu roztočil bludný kruh represivních autokratů plodících násilné teokraty a utečence.
Třetím možným scénářem je „zaseknutí se“ ve stavu transformace, takže by Libye zůstala v „šedé zóně“ – ani úplná demokracie, ani diktatura, ale země „napolo svobodná“. To znamená pravidelné volby, demokratickou ústavu, občanskou společnost, společně s volebními podvody, pokrouceným zastoupením, porušováním lidských práv a omezováním občanských svobod. Při uvíznutí v transformaci se obvykle vyčerpá hnací síla demokratické změny a široce rozšířená korupce, slabé instituce státu a pokulhávající bezpečnost se postarají o utvrzení mýtu o „spravedlivém autokratovi“. Ilustrací takového výsledku je vláda Vladimíra Putina v Rusku.
Studie publikovaná v časopise Journal of Democracy bohužel doložila, že ze sta zemí, které byly v letech 1970 až 2000 označeny za „transformační“, se plně demokratickými stalo jen dvacet (například Chile, Argentina, Polsko a Tchaj-wan). Pět zemí opět sklouzlo k brutální diktatuře (mimo jiné Uzbekistán, Alžírsko, Turkmenistán a Bělorusko), zatímco zbytek uvízl kdesi v transformaci.
Vzhledem k nedostatečnosti demokratické zkušenosti Libye mají někteří lidí za to, že právě takový je pravděpodobný výsledek éry po Kaddáfím. Libye ale není jedinou zemí, která se pokusila přejít od diktatury k demokracii se slabými institucemi a silnými kmenovými příslušnostmi. Albánie, Mongolsko a Indie úspěšně prošly ještě těžšími zkouškami – a nabízejí užitečná ponaučení týkající se demokratických transformací za nepříznivých okolností.
Čtvrtým scénářem je rozdělení, přičemž se obecně zmiňuje staré členění do tří provincií z osmanských dob: Kyrenaika (východ), Fezzán (jih) a Tripolsko (západ). Kyrenaika je od Kaddáfího osvobozena, Tripolisko ne a Fezzán se k revoluci tak docela nepřidal. Správní hranice těchto tří krajů ale nebyly nikdy přesně vymezeny a od roku 1951 se přinejmenším osmkrát změnily. V roce 2007 Libye neměla tři kraje, ale 22 ša’bijját (správních okrsků).
Na všechny tyto scénáře budou mít vliv výsledky dění v Egyptě a Tunisku. Dojde-li k demokratickým transformacím, nedaleký úspěch často na domácí půdě pomůže. Jedna ze zemí nebo obě by mohly Libyi nabídnout úspěšný model transformace, který by se stal překážkou pro vojenskou diktaturu i občanskou válku.