CAMBRIDGE – Jmenování Ketanji Brownové-Jacksonové do funkce soudkyně amerického Nejvyššího soudu je oslavováno jako průlom pro Afroameričany a další menšinové komunity, pro ženy a matky, pro veřejné obhájce, ba dokonce i pro občany, kteří chodili na veřejnou školu. Největším vítězem je však Nejvyšší soud samotný.
Podle Gallupova ústavu dnes Nejvyššímu soudu víc Američanů nedůvěřuje, než důvěřuje. Důvěra veřejnosti v tuto instituci se propadla z 62% v roce 2000 na loňských 40% a právní teoretikové a politologové varují před krizí legitimity. Podpora jmenování Jacksonové však činila 66%, což bylo nejvíc ze všech kandidátů za více než deset let.
Ačkoliv soud nemá být „lidovou“ institucí, na vnímání veřejnosti stále záleží, protože souvisí s otázkou – a záhadou –, se kterou se právní filozofové už celá tisíciletí potýkají: Proč lidé dodržují zákon? Nebo jinak řečeno: co propůjčuje zákonu – a právním institucím – autoritu?
Podle tradice přirozeného zákona v podání Tomáše Akvinského zákon splýval s náboženstvím, a proto čerpal svou autoritu z téhož zdroje jako náboženské diktáty: od Boha. V sekulárním kontextu je však tato otázka složitější. Podle právních pozitivistů (což je nejšířeji akceptovaný výklad) dává zákonu sílu jeho „rodokmen“ – neboli institucionální původ – a staví ho nad pravidlo či normu. Tento argument však navozuje problém, co je slepice a co vejce, protože si člověk musí položit otázku, jak jinak může instituce získat právní autoritu, když ne silou zákona.
Právní pozitivisté připouštějí, že jejich vysvětlení vyžaduje „vnitřní perspektivu“. Proto platí, že bez ohledu na to, ke které právní teorii se člověk hlásí, fungování jakékoliv právní soustavy se vždy opírá o psychologický prvek. Pokud instituci neuznává dostatek jednotlivců, nemůže přetrvat. Důvěra veřejnosti – neboli popularita – tak stojí v samotném jádru vlády zákona.
„Vnitřní perspektivu“ pozitivistů může teoreticky podepírat morálka (přesvědčení, že máme morální závazek dodržovat zákon), donucení (tedy dodržování zákona ze strachu z důsledků, pokud tak neučiníme) nebo i obyčejný návyk (bez přemýšlení dodržujeme zákon, protože je to normální). Jak ovšem tvrdí Tom R. Tyler z Právnické fakulty Yaleovy univerzity, úcta k zákonu a jeho institucím je mnohem silnější motivací než strach z trestu. Tylerova práce ukazuje, jak se můžeme z rovnováhy pouhého dodržování zákonů (kdy se lidé zdráhavě řídí minimem toho, co po nich zákon žádá) vypracovat na kulturu spolupráce (kdy mají lidé vnitřní motivaci aktivně se podílet na fungování společnosti a jejích právních institucí).
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Má-li instituce vlády zákona uspět, musí zohledňovat jak kontext, ve kterém působí, tak i kognitivní priority jejích účastníků. Nebo přesněji řečeno se Nejvyšší soud musí adaptovat na měnící se společenskou, politickou a demografickou realitu země, v níž působí, a musí se popasovat s neustále se vyvíjející mozaikou zkušeností a pohledů na svět, které jsou v americké populaci zastoupené.
V tomto smyslu by jmenování Jacksonové mohlo podpořit ochabující emocionální přitažlivost soudu. Výzkumyukázaly, že zastoupení černochů na soudcovských lavicích vede k většímu vnímání legitimity mezi černými Američany.
Filozofka Martha C. Nussbaumová tvrdí, že pro soudržnost politických komunit jsou klíčové „politické emoce“. Podobně i vláda zákona závisí na „právních emocích“, jako je pocit lidí vázaných právním systémem, že litera i duch zákona slouží chvályhodnému cíli.
Proměna jedné na pohled plaché právní akademičky Rutgersovy univerzity ve vlivnou soudkyni s přezdívkou „Notorious RBG“ toho byla ukázkovým příkladem. Všeobecná popularita Ruth Baderové Ginsburgové dodala americkému soudnictví velkou dávku legitimizující energie, která oslovovala i mnohé z těch, kdo by se možná k závazné síle zákona stavěli nepřístupně.
Smyslem zákona není přivést nás k poslušnosti terorizováním; zákon nás má spíše inspirovat k tomu, abychom se stali angažovanými a aktivními občany. Jacksonová upoutala fantazii veřejnosti, a její jmenování do Nejvyššího soudu tak může přispět k široce pojaté veřejné podpoře, na níž zákon v konečném důsledku závisí.
Instituce jsou z podstaty věci křehké. Vyplenění amerického Kapitolu 6. ledna 2021 bylo zdrcující připomínkou, jak rychle se mohou instituce a normy rozdrolit. Na protější straně Atlantiku zase lehkomyslný přístup britského premiéra Borise Johnsona a jeho flagrantní porušování covidových regulací, které dusily životy obyčejných Britů, zvýšily zranitelnost Downing Street 10 coby sídla britské vlády vůči útoku. Veřejné pohoršení je zatím namířené na Johnsona – avšak tento vztek může snadno zmutovat v rozčarování ze zákona samotného.
Pokud jde o Nejvyšší soud, pak jeho postavení podkopávají nejen politické tyjátry, které v poslední době definují jmenovací proces, ale i jeho stále více zpátečnické a stranické nálezy, k nimž v posledních letech dospívá. Američtí konzervativci se často vyznávají z lásky k „vládě zákona“. Pokud však jen tři republikáni navzdory masivní popularitě Jacksonové podpořili její jmenování, pak jako konzervativci podkopávají právě tu instituci, kterou pokládají za posvátnou.
Jak po svém jmenování uvedla sama Jacksonová: „Žena černé pleti byla do služby v Nejvyšším soudu Spojených států zvolena po 232 letech a 115 předchozích jmenováních, ale dokázali jsme to.“ Dodala bych, že zájmeno „my“ v této větě lze vztáhnout na celý soudní systém. Jmenování Jaksonové není pouhým opožděným vítězstvím menšinových komunit. Představuje i začátek změny paradigmatu většiny. Jacksonová není jen černošská hrdinka. Je to hrdinka celoamerická a lidé se k ní tak měli od začátku chovat.
Stále jsme zcela nevyřešili záhadu, proč dodržujeme zákon. Jmenování Jacksonové nám však k tomu dává další silný důvod.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
CAMBRIDGE – Jmenování Ketanji Brownové-Jacksonové do funkce soudkyně amerického Nejvyššího soudu je oslavováno jako průlom pro Afroameričany a další menšinové komunity, pro ženy a matky, pro veřejné obhájce, ba dokonce i pro občany, kteří chodili na veřejnou školu. Největším vítězem je však Nejvyšší soud samotný.
Podle Gallupova ústavu dnes Nejvyššímu soudu víc Američanů nedůvěřuje, než důvěřuje. Důvěra veřejnosti v tuto instituci se propadla z 62% v roce 2000 na loňských 40% a právní teoretikové a politologové varují před krizí legitimity. Podpora jmenování Jacksonové však činila 66%, což bylo nejvíc ze všech kandidátů za více než deset let.
Ačkoliv soud nemá být „lidovou“ institucí, na vnímání veřejnosti stále záleží, protože souvisí s otázkou – a záhadou –, se kterou se právní filozofové už celá tisíciletí potýkají: Proč lidé dodržují zákon? Nebo jinak řečeno: co propůjčuje zákonu – a právním institucím – autoritu?
Podle tradice přirozeného zákona v podání Tomáše Akvinského zákon splýval s náboženstvím, a proto čerpal svou autoritu z téhož zdroje jako náboženské diktáty: od Boha. V sekulárním kontextu je však tato otázka složitější. Podle právních pozitivistů (což je nejšířeji akceptovaný výklad) dává zákonu sílu jeho „rodokmen“ – neboli institucionální původ – a staví ho nad pravidlo či normu. Tento argument však navozuje problém, co je slepice a co vejce, protože si člověk musí položit otázku, jak jinak může instituce získat právní autoritu, když ne silou zákona.
Právní pozitivisté připouštějí, že jejich vysvětlení vyžaduje „vnitřní perspektivu“. Proto platí, že bez ohledu na to, ke které právní teorii se člověk hlásí, fungování jakékoliv právní soustavy se vždy opírá o psychologický prvek. Pokud instituci neuznává dostatek jednotlivců, nemůže přetrvat. Důvěra veřejnosti – neboli popularita – tak stojí v samotném jádru vlády zákona.
„Vnitřní perspektivu“ pozitivistů může teoreticky podepírat morálka (přesvědčení, že máme morální závazek dodržovat zákon), donucení (tedy dodržování zákona ze strachu z důsledků, pokud tak neučiníme) nebo i obyčejný návyk (bez přemýšlení dodržujeme zákon, protože je to normální). Jak ovšem tvrdí Tom R. Tyler z Právnické fakulty Yaleovy univerzity, úcta k zákonu a jeho institucím je mnohem silnější motivací než strach z trestu. Tylerova práce ukazuje, jak se můžeme z rovnováhy pouhého dodržování zákonů (kdy se lidé zdráhavě řídí minimem toho, co po nich zákon žádá) vypracovat na kulturu spolupráce (kdy mají lidé vnitřní motivaci aktivně se podílet na fungování společnosti a jejích právních institucí).
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Má-li instituce vlády zákona uspět, musí zohledňovat jak kontext, ve kterém působí, tak i kognitivní priority jejích účastníků. Nebo přesněji řečeno se Nejvyšší soud musí adaptovat na měnící se společenskou, politickou a demografickou realitu země, v níž působí, a musí se popasovat s neustále se vyvíjející mozaikou zkušeností a pohledů na svět, které jsou v americké populaci zastoupené.
V tomto smyslu by jmenování Jacksonové mohlo podpořit ochabující emocionální přitažlivost soudu. Výzkumyukázaly, že zastoupení černochů na soudcovských lavicích vede k většímu vnímání legitimity mezi černými Američany.
Filozofka Martha C. Nussbaumová tvrdí, že pro soudržnost politických komunit jsou klíčové „politické emoce“. Podobně i vláda zákona závisí na „právních emocích“, jako je pocit lidí vázaných právním systémem, že litera i duch zákona slouží chvályhodnému cíli.
Proměna jedné na pohled plaché právní akademičky Rutgersovy univerzity ve vlivnou soudkyni s přezdívkou „Notorious RBG“ toho byla ukázkovým příkladem. Všeobecná popularita Ruth Baderové Ginsburgové dodala americkému soudnictví velkou dávku legitimizující energie, která oslovovala i mnohé z těch, kdo by se možná k závazné síle zákona stavěli nepřístupně.
Smyslem zákona není přivést nás k poslušnosti terorizováním; zákon nás má spíše inspirovat k tomu, abychom se stali angažovanými a aktivními občany. Jacksonová upoutala fantazii veřejnosti, a její jmenování do Nejvyššího soudu tak může přispět k široce pojaté veřejné podpoře, na níž zákon v konečném důsledku závisí.
Instituce jsou z podstaty věci křehké. Vyplenění amerického Kapitolu 6. ledna 2021 bylo zdrcující připomínkou, jak rychle se mohou instituce a normy rozdrolit. Na protější straně Atlantiku zase lehkomyslný přístup britského premiéra Borise Johnsona a jeho flagrantní porušování covidových regulací, které dusily životy obyčejných Britů, zvýšily zranitelnost Downing Street 10 coby sídla britské vlády vůči útoku. Veřejné pohoršení je zatím namířené na Johnsona – avšak tento vztek může snadno zmutovat v rozčarování ze zákona samotného.
Pokud jde o Nejvyšší soud, pak jeho postavení podkopávají nejen politické tyjátry, které v poslední době definují jmenovací proces, ale i jeho stále více zpátečnické a stranické nálezy, k nimž v posledních letech dospívá. Američtí konzervativci se často vyznávají z lásky k „vládě zákona“. Pokud však jen tři republikáni navzdory masivní popularitě Jacksonové podpořili její jmenování, pak jako konzervativci podkopávají právě tu instituci, kterou pokládají za posvátnou.
Jak po svém jmenování uvedla sama Jacksonová: „Žena černé pleti byla do služby v Nejvyšším soudu Spojených států zvolena po 232 letech a 115 předchozích jmenováních, ale dokázali jsme to.“ Dodala bych, že zájmeno „my“ v této větě lze vztáhnout na celý soudní systém. Jmenování Jaksonové není pouhým opožděným vítězstvím menšinových komunit. Představuje i začátek změny paradigmatu většiny. Jacksonová není jen černošská hrdinka. Je to hrdinka celoamerická a lidé se k ní tak měli od začátku chovat.
Stále jsme zcela nevyřešili záhadu, proč dodržujeme zákon. Jmenování Jacksonové nám však k tomu dává další silný důvod.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka