KODAŇ – Šíří se dnes údajný „demokratický deficit“ Evropské unie ve světle suverénní dluhové krize do jednotlivých evropských zemí? Nástup nikým nevolených technokratů k politické moci v Řecku a Itálii přinejmenším na povrchu naznačuje, že staré tabu vůči technokratickým vládám realizujícím agendu nadiktovanou EU se rozpadá.
Vezměme si Itálii. Většina Italů si kolektivně oddechla úlevou, že trojnásobného premiéra Silvia Berlusconiho střídá ve funkci technokrat par excellence, totiž někdejší evropský komisař a uznávaný ekonom Mario Monti. Také Řecko předává otěže vládnutí nikým nezvolenému a údajně apolitickému technokratovi Lucasi Papademosovi, jenž dříve působil jako viceprezident Evropské centrální banky.
Na dnešní EU je samozřejmě špatně mnoho věcí, ale rozšiřování takzvaného „demokratického deficitu“ k nim nepatří. Tento pociťovaný deficit je spíše politicky výhodným mýtem. Experti jako Andrew Moravcsik z Princetonské univerzity už dlouho tvrdí, že legitimita EU se neodvozuje od volební urny, nýbrž od její schopnosti poskytovat občanům konkrétní užitek. To, čeho EU dosáhne díky integrujícím se trhům – nebo i zrušeným pasovým kontrolám –, pak jen podtrhuje přínos její „delegované demokracie“.
Je to právě odtrženost eurokratů od každodenní politiky, co unii umožňuje dosahovat výsledků. Navzdory řečem euroskeptických politiků ve Velké Británii a stále více i v členských zemích eurozóny je sílící rozčarování voličů z politiky odrazem vzdálenosti, která vznikla mezi sliby a výsledky, nikoliv mezi představiteli EU a občany v členských zemích.
Podle alarmujícího průzkumu, který nedávno zveřejnil přední italský deník La Repubblica, nenachází více než 22% Italů žádné velké rozdíly mezi autoritářským a demokratickým systémem vládnutí. A dalších 10% se domnívá, že autoritářský režim je lepší a efektivnější než demokratický politický systém.
Tento znepokojivý pokles víry v demokracii, který se neomezuje jen na Itálii, nás přivádí zpět k silnému argumentu, jenž vysvětluje, proč se Evropané stále více spoléhají na technokratické vládnutí: k bezpečnosti. Od konce druhé světové války do rozpadu Sovětského svazu nesbližoval Evropany sen o celoevropském demokratickém útvaru, nýbrž především jejich touha po bezpečí a zajištění.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Během poválečných let se odůvodňování evropské integrace téměř vždy zaměřovalo na hledání politické, sociální a ekonomické bezpečnosti. Ve světle násilných demonstrací v ulicích Atén, Madridu a Říma není těžké pochopit, proč někteří lidé možná opět dají prioritu vlastní bezpečnosti, především bezpečnosti ekonomické.
Evropští technokraté pracovali ve službách bezpečnosti ještě před rozšířením EU o bývalé středoevropské komunistické země v roce 2004. Byrokracie EU sehrála klíčovou roli při pomoci těmto zemím proplout složitým přechodem od socialistické autokracie ke kapitalistické demokracii. Tehdy si to uvědomovalo jen málo lidí, protože eurokraté se zřídkakdy dostávají do novinových titulků. Úspěch při zavádění technických norem v zemích usilujících o členství v EU jim však vysloužil obrovskou legitimitu.
Nepsaným pravidlem v Evropě jako by bylo, že čím odpolitizovanější je určitý proces, tím větší legitimitu si technokraté mohou získat. A platí to i opačně: kdykoliv se do cesty nějakému rozhodnutí postaví politika, ztrácejí byrokraté důvěryhodnost.
Jedna námitka vůči delegování politické pravomoci na technokraty zní tak, že takové přenášení odpovědnosti znamená ponižující omezení suverenity. V normálních časech je to pro většinu občanů nepřijatelné. V krizových dobách však hlas neutrálního technokrata získává na legitimitě.
Například Monti patřil k prvním lidem, kteří bili na poplach před neutěšeným stavem italských financí. V souladu s neutralitou technokrata však v srpnu rovněž varoval před důsledky požadavků nikým nevolených mezinárodních institucí (v tomto případě Evropské centrální banky), aby Itálie výměnou za podporu svých dluhopisů na mezinárodních trzích prosazovala určitou politiku. Monti to označil za podestà forestiero, tedy za něco jako „starostování cizáků“ sídlících v Bruselu, Washingtonu a Frankfurtu, ale i v Berlíně a Paříži.
EU je založena na dobrovolném odevzdání národní suverenity ve prospěch celku, avšak požadavky kladené v současné době na Itálii (a na Řecko) jsou diktátem jiných suverénních států. Vláda národní jednoty vedená technokratem namísto administrativy řízené volenými politiky kvalitativně nemění nic na skutečnosti, že reformy vyžadují lidé odjinud. Voliči jsou však v době krize možná moudřejší než většina politiků: v uplynulých dvou desetiletích byl nejpopulárnějším italským státníkem bez výjimky Carlo Azeglio Ciampi, bývalý centrální bankéř povolaný v polovině 90. let k vedení krizové prozatímní vlády.
Technokratická vláda je samozřejmě anomálií v tom, že znamená zničující hodnocení výkonu celé politické garnitury v dané zemi. Voliči v sužovaných státech eurozóny však zjevně dospěli k vlastním zničujícím závěrům o svých volených představitelích už před mnoha měsíci.
Zakladatel taoismu Lao-c’ napsal, že „vůdce je nejlepší, když lidé sotva vědí, že existuje“. V době, kdy se krizí sužované evropské vlády stále více obracejí na nevolené technokraty, člověk téměř vidí, jak občané na tento výrok souhlasně přikyvují.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Since Plato’s Republic 2,300 years ago, philosophers have understood the process by which demagogues come to power in free and fair elections, only to overthrow democracy and establish tyrannical rule. The process is straightforward, and we have now just watched it play out.
observes that philosophers since Plato have understood how tyrants come to power in free elections.
Despite being a criminal, a charlatan, and an aspiring dictator, Donald Trump has won not only the Electoral College, but also the popular vote – a feat he did not achieve in 2016 or 2020. A nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians are to blame.
points the finger at a nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians.
KODAŇ – Šíří se dnes údajný „demokratický deficit“ Evropské unie ve světle suverénní dluhové krize do jednotlivých evropských zemí? Nástup nikým nevolených technokratů k politické moci v Řecku a Itálii přinejmenším na povrchu naznačuje, že staré tabu vůči technokratickým vládám realizujícím agendu nadiktovanou EU se rozpadá.
Vezměme si Itálii. Většina Italů si kolektivně oddechla úlevou, že trojnásobného premiéra Silvia Berlusconiho střídá ve funkci technokrat par excellence, totiž někdejší evropský komisař a uznávaný ekonom Mario Monti. Také Řecko předává otěže vládnutí nikým nezvolenému a údajně apolitickému technokratovi Lucasi Papademosovi, jenž dříve působil jako viceprezident Evropské centrální banky.
Na dnešní EU je samozřejmě špatně mnoho věcí, ale rozšiřování takzvaného „demokratického deficitu“ k nim nepatří. Tento pociťovaný deficit je spíše politicky výhodným mýtem. Experti jako Andrew Moravcsik z Princetonské univerzity už dlouho tvrdí, že legitimita EU se neodvozuje od volební urny, nýbrž od její schopnosti poskytovat občanům konkrétní užitek. To, čeho EU dosáhne díky integrujícím se trhům – nebo i zrušeným pasovým kontrolám –, pak jen podtrhuje přínos její „delegované demokracie“.
Je to právě odtrženost eurokratů od každodenní politiky, co unii umožňuje dosahovat výsledků. Navzdory řečem euroskeptických politiků ve Velké Británii a stále více i v členských zemích eurozóny je sílící rozčarování voličů z politiky odrazem vzdálenosti, která vznikla mezi sliby a výsledky, nikoliv mezi představiteli EU a občany v členských zemích.
Podle alarmujícího průzkumu, který nedávno zveřejnil přední italský deník La Repubblica, nenachází více než 22% Italů žádné velké rozdíly mezi autoritářským a demokratickým systémem vládnutí. A dalších 10% se domnívá, že autoritářský režim je lepší a efektivnější než demokratický politický systém.
Tento znepokojivý pokles víry v demokracii, který se neomezuje jen na Itálii, nás přivádí zpět k silnému argumentu, jenž vysvětluje, proč se Evropané stále více spoléhají na technokratické vládnutí: k bezpečnosti. Od konce druhé světové války do rozpadu Sovětského svazu nesbližoval Evropany sen o celoevropském demokratickém útvaru, nýbrž především jejich touha po bezpečí a zajištění.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Během poválečných let se odůvodňování evropské integrace téměř vždy zaměřovalo na hledání politické, sociální a ekonomické bezpečnosti. Ve světle násilných demonstrací v ulicích Atén, Madridu a Říma není těžké pochopit, proč někteří lidé možná opět dají prioritu vlastní bezpečnosti, především bezpečnosti ekonomické.
Evropští technokraté pracovali ve službách bezpečnosti ještě před rozšířením EU o bývalé středoevropské komunistické země v roce 2004. Byrokracie EU sehrála klíčovou roli při pomoci těmto zemím proplout složitým přechodem od socialistické autokracie ke kapitalistické demokracii. Tehdy si to uvědomovalo jen málo lidí, protože eurokraté se zřídkakdy dostávají do novinových titulků. Úspěch při zavádění technických norem v zemích usilujících o členství v EU jim však vysloužil obrovskou legitimitu.
Nepsaným pravidlem v Evropě jako by bylo, že čím odpolitizovanější je určitý proces, tím větší legitimitu si technokraté mohou získat. A platí to i opačně: kdykoliv se do cesty nějakému rozhodnutí postaví politika, ztrácejí byrokraté důvěryhodnost.
Jedna námitka vůči delegování politické pravomoci na technokraty zní tak, že takové přenášení odpovědnosti znamená ponižující omezení suverenity. V normálních časech je to pro většinu občanů nepřijatelné. V krizových dobách však hlas neutrálního technokrata získává na legitimitě.
Například Monti patřil k prvním lidem, kteří bili na poplach před neutěšeným stavem italských financí. V souladu s neutralitou technokrata však v srpnu rovněž varoval před důsledky požadavků nikým nevolených mezinárodních institucí (v tomto případě Evropské centrální banky), aby Itálie výměnou za podporu svých dluhopisů na mezinárodních trzích prosazovala určitou politiku. Monti to označil za podestà forestiero, tedy za něco jako „starostování cizáků“ sídlících v Bruselu, Washingtonu a Frankfurtu, ale i v Berlíně a Paříži.
EU je založena na dobrovolném odevzdání národní suverenity ve prospěch celku, avšak požadavky kladené v současné době na Itálii (a na Řecko) jsou diktátem jiných suverénních států. Vláda národní jednoty vedená technokratem namísto administrativy řízené volenými politiky kvalitativně nemění nic na skutečnosti, že reformy vyžadují lidé odjinud. Voliči jsou však v době krize možná moudřejší než většina politiků: v uplynulých dvou desetiletích byl nejpopulárnějším italským státníkem bez výjimky Carlo Azeglio Ciampi, bývalý centrální bankéř povolaný v polovině 90. let k vedení krizové prozatímní vlády.
Technokratická vláda je samozřejmě anomálií v tom, že znamená zničující hodnocení výkonu celé politické garnitury v dané zemi. Voliči v sužovaných státech eurozóny však zjevně dospěli k vlastním zničujícím závěrům o svých volených představitelích už před mnoha měsíci.
Zakladatel taoismu Lao-c’ napsal, že „vůdce je nejlepší, když lidé sotva vědí, že existuje“. V době, kdy se krizí sužované evropské vlády stále více obracejí na nevolené technokraty, člověk téměř vidí, jak občané na tento výrok souhlasně přikyvují.