LONDÝN – Globální dohoda dosažená minulý týden v Paříži je ve skutečnosti třetí klimatickou dohodou uzavřenou za poslední měsíc. První dohoda vznikla na konci listopadu, kdy skupina miliardářů vedená Billem Gatesem, Markem Zuckerbergem a Jeffem Bezosem oznámila založení dvacetimiliardového fondu na podporu výzkumu čistých energií. V tentýž den se skupina 20 zemí včetně Spojených států, Velké Británie, Německa, Indie, Číny a Brazílie dohodla na zdvojnásobení svých investic do zelené energie na celkovou hodnotu 20 miliard dolarů ročně,
Z obou předpařížských oznámení si větší pozornost získala Koalice pro průlomovou energii (BEC) – tedy Gates a další podnikatelé. Není to žádné překvapení, neboť u veřejnosti existuje silná asociace mezi inovacemi a soukromým sektorem. Je-li v boji proti klimatickým změnám zapotřebí technologický průlom, od koho jiného bychom se ho měli dočkat, když ne od mágů ze Silicon Valley a dalších center otevřených tržních inovací?
Sám Gates je první, kdo uznává, že toto veřejné vnímání zdaleka není přesné. „Soukromý sektor ví, jak budovat firmy, vyhodnocovat potenciál k úspěchu a podstupovat rizika, která vedou k zavádění novátorských myšlenek do světa,“ píše se v manifestu jeho koalice. „V současném podnikatelském prostředí však bilance rizik a výnosů u raných fází investování do potenciálně transformativních energetických systémů pravděpodobně neobstojí v tržních testech tradičních andělských investorů či rizikového kapitálu.“
Volný trh sám o sobě nerozvine nové zdroje energie dostatečně rychle. Návratnost je stále příliš nejistá. Stejně jako v případě předchozích technologických revolucí budou i rychlé pokroky v oblasti čisté energie vyžadovat intervenci odvážného a podnikavého státu poskytujícího trpělivé, dlouhodobé finance, které posunou motivaci soukromého sektoru žádoucím směrem. Vlády musí dělat smělá politická rozhodnutí, která nejen zajistí rovné podmínky, ale zároveň vychýlí rovnováhu směrem k ekologické udržitelnosti. Poté – a teprve poté – přijdou soukromé finance. Dostatečnému veřejnému financování však zatím brání úsporná opatření. Nezbývá než doufat, že to pařížská dohoda změní.
Stejně jako v případě revoluce informačních technologií budou i pokroky v oblasti čisté energie vyžadovat zapojení veřejného i soukromého sektoru. Protože ještě nevíme, které inovace budou pro dekarbonizaci ekonomiky nejdůležitější, musí se investice alokovat do široké palety možností. K dispozici musí být také dlouhodobé a trpělivé finance, které pomohou firmám minimalizovat nejistotu a překlenout takzvané „údolí smrti“ mezi základním výzkumem a komercializací.
Tvrzení BEC, že „novým modelem bude partnerství veřejného a soukromého sektoru uzavřené mezi vládami, výzkumnými institucemi a investory“, vrhá na tento vztah vítané světlo. Kromě Gatese a jeho kolegů bohužel existuje jen málo náznaků, že se soukromým sektorem lze počítat jako s hnacím motorem na této cestě.
Energetický sektor se stal přefinancializovaným; za zpětné odkupy akcií utrácí více než za výzkum a vývoj nízkouhlíkových inovací. Energetičtí giganti ExxonMobil a General Electric se řadí na první a desáté místo firem, které nakupují vlastní akcie. Podle Mezinárodní energetické agentury zase pouhých 16% investic v americkém energetickém sektoru putovalo do obnovitelné či jaderné energie. Zdá se, že kdyby záleželo jen na ropných společnostech, raději by těžily uhlovodíky z největších hlubin Země, než aby investovaly zisky do čistých energetických alternativ.
Vládní rozpočty na výzkum a vývoj zatím v posledních letech klesají – tento trend je částečně zapříčiněný podhodnocením role státu při podpoře inovací a růstu a v poslední době také úspornými opatřeními v důsledku finanční krize z roku 2008. Napjaté rozpočty omezují instituce, které by mohly táhnout vpřed průlomové inovace. Americká Agentura pro pokročilé obranné výzkumné projekty (DARPA) byla katalyzátorem revoluce informačních technologií. Naproti tomu Agentura pro pokročilé výzkumné projekty v oblasti energií (ARPA-E) pracuje v roce 2015 s rozpočtem 280 milionů dolarů – což je sotva desetina rozpočtu DARPA. V roce 1981 představovala energie 11% celkového amerického rozpočtu na veřejný výzkum a vývoj. Dnes jsou to pouhá 4%. V krizi je také problematická politika na poptávkové straně, což brzdí zavádění již existujících technologií obnovitelné energie do praxe.
Hlavními institucemi veřejného sektoru, které stojí v čele rozšiřování technologií zelené energie, jsou státní rozvojové banky. Německá KfW, Čínská rozvojová banka, Evropská investiční banka a brazilská BNDES patří do první desítky investorů do obnovitelných energií a dohromady zajišťují 15% celkových financí.
Veřejný sektor může – a měl by – dělat mnohem více. Například dotace, které pobírají energetické korporace, by měly být vázané na podmínku, že budou vyšší procento zisků investovat do nízkouhlíkových inovací. Koneckonců právě tato podmínka – která byla počátkem 20. století uvalena na americkou telefonní společnost AT&T výměnou za to, že si bude moci zachovat monopol – vedla ke vzniku firmy Bell Labs, klíčové líhně inovací.
Stejně tak platí, že zatímco dobročinné dary miliardářů by se rozhodně měly vítat, firmy by zároveň měly by nuceny k tomu, aby platily přiměřené daně. Jak ostatně poznamenává manifest BEC, „současný objem vládních financí určených na čistou energii jednoduše nepostačuje na splnění úkolů, které nás čekají“. Přesto například společnost Facebook zaplatila v roce 2014 ve Velké Británii na daních pouhých 4327 liber, což je daleko méně, než kolik odvedla řada jednotlivých daňových poplatníků.
Ochota Gatese a dalších podnikatelských špiček obětovat svůj čas a peníze na podporu čisté energie je obdivuhodná. Rovněž pařížská dohoda je dobrou zprávou. To ovšem nestačí. Má-li nastat nízkouhlíková revoluce, budeme potřebovat, aby se veřejný i soukromý sektor plněji oddaly zeleným inovacím, a to na nabídkové i poptávkové straně.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
LONDÝN – Globální dohoda dosažená minulý týden v Paříži je ve skutečnosti třetí klimatickou dohodou uzavřenou za poslední měsíc. První dohoda vznikla na konci listopadu, kdy skupina miliardářů vedená Billem Gatesem, Markem Zuckerbergem a Jeffem Bezosem oznámila založení dvacetimiliardového fondu na podporu výzkumu čistých energií. V tentýž den se skupina 20 zemí včetně Spojených států, Velké Británie, Německa, Indie, Číny a Brazílie dohodla na zdvojnásobení svých investic do zelené energie na celkovou hodnotu 20 miliard dolarů ročně,
Z obou předpařížských oznámení si větší pozornost získala Koalice pro průlomovou energii (BEC) – tedy Gates a další podnikatelé. Není to žádné překvapení, neboť u veřejnosti existuje silná asociace mezi inovacemi a soukromým sektorem. Je-li v boji proti klimatickým změnám zapotřebí technologický průlom, od koho jiného bychom se ho měli dočkat, když ne od mágů ze Silicon Valley a dalších center otevřených tržních inovací?
Sám Gates je první, kdo uznává, že toto veřejné vnímání zdaleka není přesné. „Soukromý sektor ví, jak budovat firmy, vyhodnocovat potenciál k úspěchu a podstupovat rizika, která vedou k zavádění novátorských myšlenek do světa,“ píše se v manifestu jeho koalice. „V současném podnikatelském prostředí však bilance rizik a výnosů u raných fází investování do potenciálně transformativních energetických systémů pravděpodobně neobstojí v tržních testech tradičních andělských investorů či rizikového kapitálu.“
Volný trh sám o sobě nerozvine nové zdroje energie dostatečně rychle. Návratnost je stále příliš nejistá. Stejně jako v případě předchozích technologických revolucí budou i rychlé pokroky v oblasti čisté energie vyžadovat intervenci odvážného a podnikavého státu poskytujícího trpělivé, dlouhodobé finance, které posunou motivaci soukromého sektoru žádoucím směrem. Vlády musí dělat smělá politická rozhodnutí, která nejen zajistí rovné podmínky, ale zároveň vychýlí rovnováhu směrem k ekologické udržitelnosti. Poté – a teprve poté – přijdou soukromé finance. Dostatečnému veřejnému financování však zatím brání úsporná opatření. Nezbývá než doufat, že to pařížská dohoda změní.
Stejně jako v případě revoluce informačních technologií budou i pokroky v oblasti čisté energie vyžadovat zapojení veřejného i soukromého sektoru. Protože ještě nevíme, které inovace budou pro dekarbonizaci ekonomiky nejdůležitější, musí se investice alokovat do široké palety možností. K dispozici musí být také dlouhodobé a trpělivé finance, které pomohou firmám minimalizovat nejistotu a překlenout takzvané „údolí smrti“ mezi základním výzkumem a komercializací.
Tvrzení BEC, že „novým modelem bude partnerství veřejného a soukromého sektoru uzavřené mezi vládami, výzkumnými institucemi a investory“, vrhá na tento vztah vítané světlo. Kromě Gatese a jeho kolegů bohužel existuje jen málo náznaků, že se soukromým sektorem lze počítat jako s hnacím motorem na této cestě.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Energetický sektor se stal přefinancializovaným; za zpětné odkupy akcií utrácí více než za výzkum a vývoj nízkouhlíkových inovací. Energetičtí giganti ExxonMobil a General Electric se řadí na první a desáté místo firem, které nakupují vlastní akcie. Podle Mezinárodní energetické agentury zase pouhých 16% investic v americkém energetickém sektoru putovalo do obnovitelné či jaderné energie. Zdá se, že kdyby záleželo jen na ropných společnostech, raději by těžily uhlovodíky z největších hlubin Země, než aby investovaly zisky do čistých energetických alternativ.
Vládní rozpočty na výzkum a vývoj zatím v posledních letech klesají – tento trend je částečně zapříčiněný podhodnocením role státu při podpoře inovací a růstu a v poslední době také úspornými opatřeními v důsledku finanční krize z roku 2008. Napjaté rozpočty omezují instituce, které by mohly táhnout vpřed průlomové inovace. Americká Agentura pro pokročilé obranné výzkumné projekty (DARPA) byla katalyzátorem revoluce informačních technologií. Naproti tomu Agentura pro pokročilé výzkumné projekty v oblasti energií (ARPA-E) pracuje v roce 2015 s rozpočtem 280 milionů dolarů – což je sotva desetina rozpočtu DARPA. V roce 1981 představovala energie 11% celkového amerického rozpočtu na veřejný výzkum a vývoj. Dnes jsou to pouhá 4%. V krizi je také problematická politika na poptávkové straně, což brzdí zavádění již existujících technologií obnovitelné energie do praxe.
Hlavními institucemi veřejného sektoru, které stojí v čele rozšiřování technologií zelené energie, jsou státní rozvojové banky. Německá KfW, Čínská rozvojová banka, Evropská investiční banka a brazilská BNDES patří do první desítky investorů do obnovitelných energií a dohromady zajišťují 15% celkových financí.
Veřejný sektor může – a měl by – dělat mnohem více. Například dotace, které pobírají energetické korporace, by měly být vázané na podmínku, že budou vyšší procento zisků investovat do nízkouhlíkových inovací. Koneckonců právě tato podmínka – která byla počátkem 20. století uvalena na americkou telefonní společnost AT&T výměnou za to, že si bude moci zachovat monopol – vedla ke vzniku firmy Bell Labs, klíčové líhně inovací.
Stejně tak platí, že zatímco dobročinné dary miliardářů by se rozhodně měly vítat, firmy by zároveň měly by nuceny k tomu, aby platily přiměřené daně. Jak ostatně poznamenává manifest BEC, „současný objem vládních financí určených na čistou energii jednoduše nepostačuje na splnění úkolů, které nás čekají“. Přesto například společnost Facebook zaplatila v roce 2014 ve Velké Británii na daních pouhých 4327 liber, což je daleko méně, než kolik odvedla řada jednotlivých daňových poplatníků.
Ochota Gatese a dalších podnikatelských špiček obětovat svůj čas a peníze na podporu čisté energie je obdivuhodná. Rovněž pařížská dohoda je dobrou zprávou. To ovšem nestačí. Má-li nastat nízkouhlíková revoluce, budeme potřebovat, aby se veřejný i soukromý sektor plněji oddaly zeleným inovacím, a to na nabídkové i poptávkové straně.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.