PEKING – Naprosto veřejný projev soucitu a transparentnosti čínské vlády v reakci na pustošivé zemětřesení v provincii S’-čchuan posílil, jak se zdá, její autoritu i pouto k běžným Číňanům. Vláda a armáda při vyprošťování obětí katastrofy pracovaly ruku v ruce s bezpočtem dobrovolníků a soukromých uskupení. Předseda vlády Wen Ťia-pao svým dojemným povzbuzováním přeživších přesvědčil i zarputilé cyniky.
Heroické záchranné úsilí ale nemůže vládě pomáhat navždy, takže stojí za to se ptát, co jí může zajistit dlouhodobou politickou legitimitu. Vždyť komunismus ztratil schopnost Číňany inspirovat. Co by jej tedy mělo nahradit?
Většina lidí na Západě si myslí, že odpovědí je liberální demokracie, stejně jako si to mysleli mnozí čínští liberálové ve dvacátém století. Existuje ale jiná odpověď, která na sebe bere podobu staré a úctyhodné tradice konfucianismu, již oživují představitelé vlády, kritičtí intelektuálové i běžní občané.
Zahajovací slavnost olympijských her tuto renesanci vyzdvihne: nenabídne citáty z Marxe, ale výroky z Konfuciových Rozprav. K miliardám lidí po celém světě budou přenášeny výroky jako „Všechny národy světa jsou si bratry“ nebo „Nepatří k největším potěšením života uvítat návštěvu přátel zdaleka?“, vyjadřující to nejlepší, co čínská kultura může nabídnout.
I tady ale narážíme na potíž. Už od dob dynastie Chan (před více než 2000 lety) čínské vlády manipulují nejpřednější politické výklady konfucianismu pro vlastní účely. Konfucianismus se spojoval s legalismem, další významnou politickou tradicí Číny, aby se ospravedlnily zvyklosti jako slepá poslušnost vládci, podřízenost žen a uplatňování krutých trestů. „Oficiální“ konfucianismus, který se dnes oživuje, může být méně nebezpečný – zdůrazňuje sociální soulad, tedy mírové řešení konfliktů –, ale zůstává konzervativní morálkou.
Existuje ale ještě další interpretace konfucianismu – nazvěme ji „levicovým konfucianismem“ –, která zdůrazňuje povinnost intelektuálů kritizovat špatné politické postupy, zavazuje vlády k zajištění hmotného blahobytu obyvatel a k podpoře těch, komu scházejí důležité rodinné vazby, a vyzývá, aby si vlády osvojily mezinárodněji orientované smýšlení a při prosazování politických cílů se opíraly spíš o mravní než o vojenskou moc. Základní metafyzické závazky nechává otevřené a na náboženský život má pluralitní a tolerantní názor. Zdůrazňuje rovnost příležitostí ve vzdělávání a meritokracii ve vládě, takže nejpřednější posty by se měly rozdělit mezi nejctnostnější a nejkvalifikovanější členy obce.
Takové hodnoty vděčí za svůj vznik „původnímu konfucianismu“ Konfuciově, Menciově a Sün-c’ově, který existoval dřív, než byl konfucianismus zaveden jako státní přesvědčení. V imperiální době tuto kritickou tradici nesli dál učenci jako Chuang Cung-si. Dnes noví levicoví konfuciánští myslitelé, třeba Kan Jang, vyzývají k vytvoření „konfuciánské socialistické republiky“.
Konfuciánští učenci jako Ťiang Čching připouštějí, že jejich interpretace konfucianismu je velice blízkou paralelou socialistických ideálů: ne „skutečně existujícího socialismu“ v dnešní Číně, ale socialistických ideálů, jež obhajoval Karel Marx a další. Tato konfuciánská tradice se snaží ovlivňovat současnou politiku, ale zároveň zůstává mimo státní moc a ortodoxii, vždy připravena poukázat na rozdíl mezi ideály a realitou.
Ba právě rozchod levicového konfucianismu se statem quo je podstatný: jeho záměrem je zajistit mravní normu pro společenské kritiky a inspirovat k vizím vhodnější politické budoucnosti. Na rozdíl od komunismu nabízí budoucnost, která svou legitimitu odvozuje od tradice, a staví na tom, co přináší minulost – včetně socialistické tradice –, místo aby ji ničila.
Levicoví konfuciáni jsou tedy zastánci institucionální reformy a tvrdí, že dlouhodobá stabilita a legitimita politických institucí vyžaduje, aby se opíraly o čínské tradice. Ťiang Čching prosazuje tříkomorový zákonodárný sbor – demokraticky volenou Sněmovnu lidu zastupující zájmy běžných lidí, Sněmovnu vzorných osobností, která by pečovala o blaho těch, koho postihují vládní politiky, včetně cizinců a menšinových skupin, a Sněmovnu kulturní kontinuity, která by se starala o různá čínská náboženství a tradice.
Takovéto konkrétní návrhy na politickou reformu inspirované konfuciánskými hodnotami lze v pevninské Číně výjimečně publikovat. Ostatně omezení uvalených na veřejnou diskusi o liberálně demokratických institucích je méně právě proto, že jen málo Číňanů se inspiruje liberální demokracií ve stylu Západu. Nejživotaschopnější alternativou k čínskému politickému statu quo je dnes levicový konfucianismus.
PEKING – Naprosto veřejný projev soucitu a transparentnosti čínské vlády v reakci na pustošivé zemětřesení v provincii S’-čchuan posílil, jak se zdá, její autoritu i pouto k běžným Číňanům. Vláda a armáda při vyprošťování obětí katastrofy pracovaly ruku v ruce s bezpočtem dobrovolníků a soukromých uskupení. Předseda vlády Wen Ťia-pao svým dojemným povzbuzováním přeživších přesvědčil i zarputilé cyniky.
Heroické záchranné úsilí ale nemůže vládě pomáhat navždy, takže stojí za to se ptát, co jí může zajistit dlouhodobou politickou legitimitu. Vždyť komunismus ztratil schopnost Číňany inspirovat. Co by jej tedy mělo nahradit?
Většina lidí na Západě si myslí, že odpovědí je liberální demokracie, stejně jako si to mysleli mnozí čínští liberálové ve dvacátém století. Existuje ale jiná odpověď, která na sebe bere podobu staré a úctyhodné tradice konfucianismu, již oživují představitelé vlády, kritičtí intelektuálové i běžní občané.
Zahajovací slavnost olympijských her tuto renesanci vyzdvihne: nenabídne citáty z Marxe, ale výroky z Konfuciových Rozprav. K miliardám lidí po celém světě budou přenášeny výroky jako „Všechny národy světa jsou si bratry“ nebo „Nepatří k největším potěšením života uvítat návštěvu přátel zdaleka?“, vyjadřující to nejlepší, co čínská kultura může nabídnout.
I tady ale narážíme na potíž. Už od dob dynastie Chan (před více než 2000 lety) čínské vlády manipulují nejpřednější politické výklady konfucianismu pro vlastní účely. Konfucianismus se spojoval s legalismem, další významnou politickou tradicí Číny, aby se ospravedlnily zvyklosti jako slepá poslušnost vládci, podřízenost žen a uplatňování krutých trestů. „Oficiální“ konfucianismus, který se dnes oživuje, může být méně nebezpečný – zdůrazňuje sociální soulad, tedy mírové řešení konfliktů –, ale zůstává konzervativní morálkou.
Existuje ale ještě další interpretace konfucianismu – nazvěme ji „levicovým konfucianismem“ –, která zdůrazňuje povinnost intelektuálů kritizovat špatné politické postupy, zavazuje vlády k zajištění hmotného blahobytu obyvatel a k podpoře těch, komu scházejí důležité rodinné vazby, a vyzývá, aby si vlády osvojily mezinárodněji orientované smýšlení a při prosazování politických cílů se opíraly spíš o mravní než o vojenskou moc. Základní metafyzické závazky nechává otevřené a na náboženský život má pluralitní a tolerantní názor. Zdůrazňuje rovnost příležitostí ve vzdělávání a meritokracii ve vládě, takže nejpřednější posty by se měly rozdělit mezi nejctnostnější a nejkvalifikovanější členy obce.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Takové hodnoty vděčí za svůj vznik „původnímu konfucianismu“ Konfuciově, Menciově a Sün-c’ově, který existoval dřív, než byl konfucianismus zaveden jako státní přesvědčení. V imperiální době tuto kritickou tradici nesli dál učenci jako Chuang Cung-si. Dnes noví levicoví konfuciánští myslitelé, třeba Kan Jang, vyzývají k vytvoření „konfuciánské socialistické republiky“.
Konfuciánští učenci jako Ťiang Čching připouštějí, že jejich interpretace konfucianismu je velice blízkou paralelou socialistických ideálů: ne „skutečně existujícího socialismu“ v dnešní Číně, ale socialistických ideálů, jež obhajoval Karel Marx a další. Tato konfuciánská tradice se snaží ovlivňovat současnou politiku, ale zároveň zůstává mimo státní moc a ortodoxii, vždy připravena poukázat na rozdíl mezi ideály a realitou.
Ba právě rozchod levicového konfucianismu se statem quo je podstatný: jeho záměrem je zajistit mravní normu pro společenské kritiky a inspirovat k vizím vhodnější politické budoucnosti. Na rozdíl od komunismu nabízí budoucnost, která svou legitimitu odvozuje od tradice, a staví na tom, co přináší minulost – včetně socialistické tradice –, místo aby ji ničila.
Levicoví konfuciáni jsou tedy zastánci institucionální reformy a tvrdí, že dlouhodobá stabilita a legitimita politických institucí vyžaduje, aby se opíraly o čínské tradice. Ťiang Čching prosazuje tříkomorový zákonodárný sbor – demokraticky volenou Sněmovnu lidu zastupující zájmy běžných lidí, Sněmovnu vzorných osobností, která by pečovala o blaho těch, koho postihují vládní politiky, včetně cizinců a menšinových skupin, a Sněmovnu kulturní kontinuity, která by se starala o různá čínská náboženství a tradice.
Takovéto konkrétní návrhy na politickou reformu inspirované konfuciánskými hodnotami lze v pevninské Číně výjimečně publikovat. Ostatně omezení uvalených na veřejnou diskusi o liberálně demokratických institucích je méně právě proto, že jen málo Číňanů se inspiruje liberální demokracií ve stylu Západu. Nejživotaschopnější alternativou k čínskému politickému statu quo je dnes levicový konfucianismus.