PRINCETON – Thabo Mbeki po celou dobu výkonu funkce prezidenta Jižní Afriky odmítal vědecký konsenzus, že AIDS způsobuje virus HIV a že lidem, u nichž se testem zjistí jeho přítomnost, mohou zachránit život antiretrovirální léky. Namísto toho přijal názory malé skupiny nesouhlasících vědců, kteří navrhovali jiné příčiny AIDS.
Mbeki na tomto názoru nepřestával tvrdohlavě lpět ani poté, co už důkazy, které jej vyvracely, začaly být drtivé. Když někdo – třeba i Nelson Mandela, hrdinský bojovník odporu vůči apartheidu, který se stal prvním černošským prezidentem Jižní Afriky – Mbekiho postoje zpochybnil, prezidentovi stoupenci jej jedovatě pranýřovali.
Zatímco Botswana a Namibie, státy s Jižní Afrikou sousedící, většině svých občanů nakažených HIV zajistily antiretrovirální léky, Jižní Afrika tak za Mbekiho neučinila. Důsledky této politiky teď prošetřil tým výzkumníků z Harvardovy univerzity. Za pomoci konzervativních předpokladů odhadují, že kdyby jihoafrická vláda zajistila vhodné léky jak pro pacienty s AIDS, tak pro ženy, u nichž hrozilo, že nakazí své děti, předešla by 365 tisícům předčasných úmrtí.
Toto číslo je výmluvným ukazatelem toho, jak ohromující újmu může způsobit odmítání nebo přehlížení vědy. Je zhruba srovnatelné s počtem obětí genocidy v Dárfúru a blíží se polovině počtu zavražděných během masakru Tutsiů ve Rwandě roku 1994.
Jednou z klíčových událostí, které obrátily světové mínění proti jihoafrickému režimu apartheidu, byl masakr v Sharpeville roku 1961, kdy policie zahájila palbu do protestujícího černošského davu a zabila 69 lidí a mnoho dalších zranila. Mbeki se boje proti apartheidu aktivně účastnil, tak jako Mandela. Harvardská studie však dokládá, že je zodpovědný za smrt 5000krát vyššího počtu černošských Jihoafričanů než bělošští jihoafričtí policisté, kteří v Sharpeville stříleli do davu.
Jak máme takového muže hodnotit?
Na obranu Mbekiho lze říct, že nikoho zabít nezamýšlel. Zdá se, že byl – a snad stále je – upřímně přesvědčen, že antiretrovirální léky jsou toxické.
Můžeme také připustit, že Mbekiho motivací nebyla zášť vůči těm, kdo trpí AIDS. Nikterak jim ublížit nechtěl, a proto bychom jeho osobnost měli posuzovat jinak než ty, kdo mají v úmyslu způsobit ostatním újmu, ať už z důvodu nenávisti nebo snahy prosadit své zájmy.
Dobré úmysly ale nestačí, obzvlášť když je v sázce tolik. Mbeki se neprovinil tím, že se zprvu přiklonil k názoru zastávanému nepatrnou menšinou vědců, nýbrž tím, že na tomto názoru lpěl, aniž by jej dovolil prověřit v poctivé a otevřené debatě mezi odborníky. Když přední jihoafrický černošský imunolog profesor Malegapuru Makgoba varoval, že se Jižní Afrika kvůli Mbekiho politikám stane ve vědeckém světě terčem posměchu, prezidentská kancelář jej obvinila z obhajoby rasistických západních myšlenek.
Od doby, kdy byl Mbeki v září vypuzen, už se nová jihoafrická vláda Kgalemy Motlantheho urychleně pustila do zavádění účinných opatření proti AIDS. Okamžitě byl odvolán Mbekiho ministr zdravotnictví, nechvalně proslulý tvrzením, že AIDS lze léčit použitím česneku, citronové šťávy a červené řepy. Je tragédií, že Mbeki nebyl sesazen už před mnoha lety, poněvadž Africký národní kongres, dominantní jihoafrická politická strana, byl zcela v jeho područí.
Ponaučení z tohoto příběhu platí všude, kde se při sestavování veřejné politiky ignoruje věda. Neznamená to, že většina vědců má vždycky pravdu. Historie vědy jasně dokládá, že tomu tak není. Vědci jsou lidé a mohou se mýlit. Tak jako ostatní lidé i oni mohou podlehnout stádnímu uvažování a strachu, že budou vytlačeni na okraj. Trestuhodným selháním, zejména jsou-li v sázce lidské životy, není nesouhlasit s vědci, ale odmítnout vědu jako metodu přezkumu.
Mbeki musel vědět, že pokud jsou jeho nekonvenční názory na příčinu AIDS a účinnost antiretrovirálních léků mylné, jeho politika zapříčiní vysoký počet zbytečných úmrtí. Takové vědomí mu ukládalo tu nejrozhodnější povinnost beze strachu či nadržování umožnit, aby byly veškeré důkazy poctivě předloženy a přezkoumány. Jelikož tak Mbeki neučinil, zodpovědnosti za stovky tisíc úmrtí neuteče.
Ať už jsme jednotlivci, ředitelé firem nebo funkcionáři vlád, existuje mnoho oblastí, v nichž bez posouzení souboru vědeckých důkazů nemůžeme vědět, co vlastně máme dělat. Čím více odpovědnosti máme v rukou, tím tragičtější zřejmě budou důsledky špatného rozhodnutí. Ostatně když se zamyslíme nad možnými důsledky změny klimatu, již způsobuje lidská činnost, počet lidských životů, které by si špatné rozhodnutí mohlo vyžádat, se vedle počtu zemřelých v Jižní Africe tyčí do závratné výše.
PRINCETON – Thabo Mbeki po celou dobu výkonu funkce prezidenta Jižní Afriky odmítal vědecký konsenzus, že AIDS způsobuje virus HIV a že lidem, u nichž se testem zjistí jeho přítomnost, mohou zachránit život antiretrovirální léky. Namísto toho přijal názory malé skupiny nesouhlasících vědců, kteří navrhovali jiné příčiny AIDS.
Mbeki na tomto názoru nepřestával tvrdohlavě lpět ani poté, co už důkazy, které jej vyvracely, začaly být drtivé. Když někdo – třeba i Nelson Mandela, hrdinský bojovník odporu vůči apartheidu, který se stal prvním černošským prezidentem Jižní Afriky – Mbekiho postoje zpochybnil, prezidentovi stoupenci jej jedovatě pranýřovali.
Zatímco Botswana a Namibie, státy s Jižní Afrikou sousedící, většině svých občanů nakažených HIV zajistily antiretrovirální léky, Jižní Afrika tak za Mbekiho neučinila. Důsledky této politiky teď prošetřil tým výzkumníků z Harvardovy univerzity. Za pomoci konzervativních předpokladů odhadují, že kdyby jihoafrická vláda zajistila vhodné léky jak pro pacienty s AIDS, tak pro ženy, u nichž hrozilo, že nakazí své děti, předešla by 365 tisícům předčasných úmrtí.
Toto číslo je výmluvným ukazatelem toho, jak ohromující újmu může způsobit odmítání nebo přehlížení vědy. Je zhruba srovnatelné s počtem obětí genocidy v Dárfúru a blíží se polovině počtu zavražděných během masakru Tutsiů ve Rwandě roku 1994.
Jednou z klíčových událostí, které obrátily světové mínění proti jihoafrickému režimu apartheidu, byl masakr v Sharpeville roku 1961, kdy policie zahájila palbu do protestujícího černošského davu a zabila 69 lidí a mnoho dalších zranila. Mbeki se boje proti apartheidu aktivně účastnil, tak jako Mandela. Harvardská studie však dokládá, že je zodpovědný za smrt 5000krát vyššího počtu černošských Jihoafričanů než bělošští jihoafričtí policisté, kteří v Sharpeville stříleli do davu.
Jak máme takového muže hodnotit?
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Na obranu Mbekiho lze říct, že nikoho zabít nezamýšlel. Zdá se, že byl – a snad stále je – upřímně přesvědčen, že antiretrovirální léky jsou toxické.
Můžeme také připustit, že Mbekiho motivací nebyla zášť vůči těm, kdo trpí AIDS. Nikterak jim ublížit nechtěl, a proto bychom jeho osobnost měli posuzovat jinak než ty, kdo mají v úmyslu způsobit ostatním újmu, ať už z důvodu nenávisti nebo snahy prosadit své zájmy.
Dobré úmysly ale nestačí, obzvlášť když je v sázce tolik. Mbeki se neprovinil tím, že se zprvu přiklonil k názoru zastávanému nepatrnou menšinou vědců, nýbrž tím, že na tomto názoru lpěl, aniž by jej dovolil prověřit v poctivé a otevřené debatě mezi odborníky. Když přední jihoafrický černošský imunolog profesor Malegapuru Makgoba varoval, že se Jižní Afrika kvůli Mbekiho politikám stane ve vědeckém světě terčem posměchu, prezidentská kancelář jej obvinila z obhajoby rasistických západních myšlenek.
Od doby, kdy byl Mbeki v září vypuzen, už se nová jihoafrická vláda Kgalemy Motlantheho urychleně pustila do zavádění účinných opatření proti AIDS. Okamžitě byl odvolán Mbekiho ministr zdravotnictví, nechvalně proslulý tvrzením, že AIDS lze léčit použitím česneku, citronové šťávy a červené řepy. Je tragédií, že Mbeki nebyl sesazen už před mnoha lety, poněvadž Africký národní kongres, dominantní jihoafrická politická strana, byl zcela v jeho područí.
Ponaučení z tohoto příběhu platí všude, kde se při sestavování veřejné politiky ignoruje věda. Neznamená to, že většina vědců má vždycky pravdu. Historie vědy jasně dokládá, že tomu tak není. Vědci jsou lidé a mohou se mýlit. Tak jako ostatní lidé i oni mohou podlehnout stádnímu uvažování a strachu, že budou vytlačeni na okraj. Trestuhodným selháním, zejména jsou-li v sázce lidské životy, není nesouhlasit s vědci, ale odmítnout vědu jako metodu přezkumu.
Mbeki musel vědět, že pokud jsou jeho nekonvenční názory na příčinu AIDS a účinnost antiretrovirálních léků mylné, jeho politika zapříčiní vysoký počet zbytečných úmrtí. Takové vědomí mu ukládalo tu nejrozhodnější povinnost beze strachu či nadržování umožnit, aby byly veškeré důkazy poctivě předloženy a přezkoumány. Jelikož tak Mbeki neučinil, zodpovědnosti za stovky tisíc úmrtí neuteče.
Ať už jsme jednotlivci, ředitelé firem nebo funkcionáři vlád, existuje mnoho oblastí, v nichž bez posouzení souboru vědeckých důkazů nemůžeme vědět, co vlastně máme dělat. Čím více odpovědnosti máme v rukou, tím tragičtější zřejmě budou důsledky špatného rozhodnutí. Ostatně když se zamyslíme nad možnými důsledky změny klimatu, již způsobuje lidská činnost, počet lidských životů, které by si špatné rozhodnutí mohlo vyžádat, se vedle počtu zemřelých v Jižní Africe tyčí do závratné výše.