Porozumění "druhým" bude největší výzvou pro 21. století. Doby, kdy příslušníci "západní" civilizace mohli svou zkušenost a kulturu považovat za normu a ostatní kultury za pouhý předstupeň západního vývoje, jsou pryč. V současnosti již příslušníci západní civilizace cítí v této staré domněnce kus arogance.
Je smutné, že tato nově objevená skromnost, tak důležitá pro porozumění jiným kulturám a tradicím, může sklouznout do relativismu a dotazování se po samotné myšlence pravdy ve věcech lidstva. Zdá se totiž nemožné spojit objektivnost a přijetí základních rozdílů mezi kulturami. Kulturní otevřenost přináší riziko, že snížíme platnost našich hodnot.
Abychom toto dilema vyřešili, musíme napřed pochopit, jaké místo má kultura v lidském životě. Kultura, chápání sebe sama a jazyk prostředkují vše, co považujeme za základní pro lidskou přirozenost. Po celé dějiny lidstva, vždy a všude, projevovaly tyto základní schopnosti nekonečnou a neobvyklou schopnost inovace.
Při vysvětlování této různorodosti někteří staví lidskou přirozenost o stupeň níž než kulturu. Například sociobiologie se snaží objasňovat lidskou motivaci pomocí způsobu, kterým se lidské bytosti vyvíjely. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že proměnlivost kultur je pouze povrchovou hříčkou zdání.
Nikdy však nebudeme schopni formulovat zákony platné pro celý druh, protože nikdy nebudeme schopni uvažovat mimo rámec našeho historicky a kulturně specifického chápání toho, co je to být lidskou bytostí. Náš výklad úpadku Římské říše není a nemůže být stejný jako výklad rozšířený v Anglii 18. století a bude se odlišovat od výkladů, které budou vypracovány v Brazílii 22. století nebo v Číně 25. století.
Zde vyvstává problém relativismu. Není však správné se domnívat, že přijetí kulturních rozdílů vyžaduje zříci se věrnosti pravdě. Největším úspěchem vědeckotechnické revoluce 17. století bylo vyvinutí jazyka pro popis přírody, který odstranil účelové a hodnotové termíny převzaté od Platóna a Aristotela do předchozích vědeckých jazyků používaných dřívějšími civilizacemi.
Univerzálnost jazyka přírodních věd však nemůže být použita pro studium lidských bytostí, ve kterém spolu soupeří řada teorií a přístupů. Jedním z důvodů toho je, že jazyk společenských věd čerpá z našeho běžného chápání toho, co je to být člověkem, co je to žít ve společnosti, co je to mít morální přesvědčení, co je to snažit se dosáhnout štěstí atd. Bez ohledu na to, nakolik mohou být naše každodenní názory zpochybněny teorií, zachováváme si naše chápání základních rysů lidského života, které se nám zdají natolik samozřejmé, že je ani nepotřebujeme formulovat. A právě toto tiché přijetí činí porozumění lidem žijících v jiném čase a na jiném místě tak obtížné.
Etnocentrismus plyne z nezpochybněného přijímání věcí, které si nevědomky neseme sebou a které nemůžeme zahnat přijetím jiného postoje. Dokáže-li naše tiché chápání lidského života zabránit porozumění ostatním a je-li natolik zásadní pro to, čím jsme, že si prostě nemůžeme přát zbavit se jej, jsme pak úplně uvězněni v našem přijímání světa a neschopni poznávat druhé?
Skutečné pochopení lidských záležitostí vyžaduje trpělivé rozpoznávání a rozebírání těch stránek našich implicitních předpokladů, které překrucují skutečnost "druhého". K tomu můžeme dojít, pokud začneme jasně nazírat na naše zvláštnosti jako na fakta o nás a ne jednoduše jako na samozřejmé a všeobecné rysy lidstva. Zároveň musíme začít vnímat, a to bez překrucování, odpovídající rysy v životech ostatních.
Naše porozumění "druhému" se tímto zlepší, ale zůstane nadále nedokonalé. Pokud se bude popis dějin Římské říše v Číně 25. století lišit od našeho, nebude to proto, že fakta budou shledána jinými, než jsme si my (nebo Brazilci ve 22. století) mysleli. Rozdíl bude spočívat v tom, že budou kladeny odlišné otázky, budou řešeny odlišné problémy a odlišné rysy budou shledány pozoruhodnými. Samozřejmě že stejně jako dnes budou některé výklady etnocentričtější a zaujatější a jiné budou povrchnější. Zkrátka, některé budou"správnější" a budou se pravdě blížit více než ostatní.
Vyhnout se překrucování vyžaduje, abychom uznali, že náš způsob života není jediný "přirozený" a že pouze představuje jednu z jeho mnoha forem. Nemůžeme dále náš způsob konání a vytváření věcí pojímat za natolik samozřejmý, že nám ani nestojí za to o něm uvažovat. K porozumění "druhému" nemůže dojít beze změny chápání sebe sama - bez posunu identity, který pozmění chápání nás samotných, našich cílů a našich hodnot. Proto se proti multikulturalitě zvedá tak často odpor. Máme v sobě hluboce zakořeněné překroucené obrazy ostatních.
Většina z nás uznává, že porozumění ostatním možnostem lidského života nás obohacuje. Nemůžeme ale popřít, že cesta k uznání jejich existence a hodnoty může být namáhavá. Nejdůležitější okamžik nastává, když odlišnosti "druhých" přestanou být považovány za chyby nebo za projev nižší a zaostalejší verze toho, čím sami jsme, a začnou být chápány jako životaschopná alternativa.
Jiné společnosti představují odlišné a často znepokojující způsoby života. Našim úkolem je uznat lidskou povahu těchto "jiných" způsobů života a přitom nadále žít svým vlastním. Naše společnost musí do budoucích let počítat s tím, že dosáhnout toho může být obtížné a že to bude vyžadovat změnu v chápání nás samotných a tím i našeho způsobu života.
Porozumění "druhým" bude největší výzvou pro 21. století. Doby, kdy příslušníci "západní" civilizace mohli svou zkušenost a kulturu považovat za normu a ostatní kultury za pouhý předstupeň západního vývoje, jsou pryč. V současnosti již příslušníci západní civilizace cítí v této staré domněnce kus arogance.
Je smutné, že tato nově objevená skromnost, tak důležitá pro porozumění jiným kulturám a tradicím, může sklouznout do relativismu a dotazování se po samotné myšlence pravdy ve věcech lidstva. Zdá se totiž nemožné spojit objektivnost a přijetí základních rozdílů mezi kulturami. Kulturní otevřenost přináší riziko, že snížíme platnost našich hodnot.
Abychom toto dilema vyřešili, musíme napřed pochopit, jaké místo má kultura v lidském životě. Kultura, chápání sebe sama a jazyk prostředkují vše, co považujeme za základní pro lidskou přirozenost. Po celé dějiny lidstva, vždy a všude, projevovaly tyto základní schopnosti nekonečnou a neobvyklou schopnost inovace.
Při vysvětlování této různorodosti někteří staví lidskou přirozenost o stupeň níž než kulturu. Například sociobiologie se snaží objasňovat lidskou motivaci pomocí způsobu, kterým se lidské bytosti vyvíjely. Zastánci tohoto názoru tvrdí, že proměnlivost kultur je pouze povrchovou hříčkou zdání.
Nikdy však nebudeme schopni formulovat zákony platné pro celý druh, protože nikdy nebudeme schopni uvažovat mimo rámec našeho historicky a kulturně specifického chápání toho, co je to být lidskou bytostí. Náš výklad úpadku Římské říše není a nemůže být stejný jako výklad rozšířený v Anglii 18. století a bude se odlišovat od výkladů, které budou vypracovány v Brazílii 22. století nebo v Číně 25. století.
Zde vyvstává problém relativismu. Není však správné se domnívat, že přijetí kulturních rozdílů vyžaduje zříci se věrnosti pravdě. Největším úspěchem vědeckotechnické revoluce 17. století bylo vyvinutí jazyka pro popis přírody, který odstranil účelové a hodnotové termíny převzaté od Platóna a Aristotela do předchozích vědeckých jazyků používaných dřívějšími civilizacemi.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Univerzálnost jazyka přírodních věd však nemůže být použita pro studium lidských bytostí, ve kterém spolu soupeří řada teorií a přístupů. Jedním z důvodů toho je, že jazyk společenských věd čerpá z našeho běžného chápání toho, co je to být člověkem, co je to žít ve společnosti, co je to mít morální přesvědčení, co je to snažit se dosáhnout štěstí atd. Bez ohledu na to, nakolik mohou být naše každodenní názory zpochybněny teorií, zachováváme si naše chápání základních rysů lidského života, které se nám zdají natolik samozřejmé, že je ani nepotřebujeme formulovat. A právě toto tiché přijetí činí porozumění lidem žijících v jiném čase a na jiném místě tak obtížné.
Etnocentrismus plyne z nezpochybněného přijímání věcí, které si nevědomky neseme sebou a které nemůžeme zahnat přijetím jiného postoje. Dokáže-li naše tiché chápání lidského života zabránit porozumění ostatním a je-li natolik zásadní pro to, čím jsme, že si prostě nemůžeme přát zbavit se jej, jsme pak úplně uvězněni v našem přijímání světa a neschopni poznávat druhé?
Skutečné pochopení lidských záležitostí vyžaduje trpělivé rozpoznávání a rozebírání těch stránek našich implicitních předpokladů, které překrucují skutečnost "druhého". K tomu můžeme dojít, pokud začneme jasně nazírat na naše zvláštnosti jako na fakta o nás a ne jednoduše jako na samozřejmé a všeobecné rysy lidstva. Zároveň musíme začít vnímat, a to bez překrucování, odpovídající rysy v životech ostatních.
Naše porozumění "druhému" se tímto zlepší, ale zůstane nadále nedokonalé. Pokud se bude popis dějin Římské říše v Číně 25. století lišit od našeho, nebude to proto, že fakta budou shledána jinými, než jsme si my (nebo Brazilci ve 22. století) mysleli. Rozdíl bude spočívat v tom, že budou kladeny odlišné otázky, budou řešeny odlišné problémy a odlišné rysy budou shledány pozoruhodnými. Samozřejmě že stejně jako dnes budou některé výklady etnocentričtější a zaujatější a jiné budou povrchnější. Zkrátka, některé budou"správnější" a budou se pravdě blížit více než ostatní.
Vyhnout se překrucování vyžaduje, abychom uznali, že náš způsob života není jediný "přirozený" a že pouze představuje jednu z jeho mnoha forem. Nemůžeme dále náš způsob konání a vytváření věcí pojímat za natolik samozřejmý, že nám ani nestojí za to o něm uvažovat. K porozumění "druhému" nemůže dojít beze změny chápání sebe sama - bez posunu identity, který pozmění chápání nás samotných, našich cílů a našich hodnot. Proto se proti multikulturalitě zvedá tak často odpor. Máme v sobě hluboce zakořeněné překroucené obrazy ostatních.
Většina z nás uznává, že porozumění ostatním možnostem lidského života nás obohacuje. Nemůžeme ale popřít, že cesta k uznání jejich existence a hodnoty může být namáhavá. Nejdůležitější okamžik nastává, když odlišnosti "druhých" přestanou být považovány za chyby nebo za projev nižší a zaostalejší verze toho, čím sami jsme, a začnou být chápány jako životaschopná alternativa.
Jiné společnosti představují odlišné a často znepokojující způsoby života. Našim úkolem je uznat lidskou povahu těchto "jiných" způsobů života a přitom nadále žít svým vlastním. Naše společnost musí do budoucích let počítat s tím, že dosáhnout toho může být obtížné a že to bude vyžadovat změnu v chápání nás samotných a tím i našeho způsobu života.