Je-li řeč o morálce, jsou diplomaté zpravidla považování za lidi studené a vypočítavé. Jména jako Machiavelli a Metternich se stala synonymy pro nemilosrdnou honbu za vlastním zájmem hraničící s nepoctivostí. Sir Henry Wootton, vyslanec královny Alžběty v Benátkách a Čechách, o své profesi napsal, že diplomat je čestný člověk, kterého jeho země vyšle do ciziny, aby tam pro ni lhal. Pro onu tradici amorálnosti v diplomacii však existují dobré důvody: tato tradice paradoxně obsahuje důležité morální hodnoty.
Navzdory obrovské úctě vůči USA se mnohým z nás nelíbí fráze jako "osa zla". Ne proto, že by země, jež jsou její součástí, nepředstavovaly vážnou hrozbu, ale kvůli nesnázím, jež plynou ze směšování zahraniční politiky a morálnosti. "Zlo" je totiž náboženský termín, nikoli zahraničněpolitický princip.
Zahraniční politika je o válce a míru. Válčí-li se na morální či náboženské půdě, neexistují pro takovou válku žádná omezení. Vždyť nazvat něco zlem znamená odvolávat se na mravní povinnost zničit je. Není možný žádný kompromis, žádné modus vivendi, žádné mírové spolužití. Také jeho zkrocení nepřipadá v úvahu, neboť zde zkrátka není prostor k vyjednáváním a kompromisům. S Velkým Satanem se nevyjednává.
Evropa zažila ničím neomezené války už dvakrát. Třicetiletá válka, jež byla válkou náboženskou, zpustošila celý kontinent a padla jí za oběť jedna třetina německé populace. Vzpomínky na hrůzy této války vedly k období racionalismu a mezinárodněpolitické sebekontroly.
Vzpomínky ovšem časem vyprchají. Různé nacionalistické zápasy (s bohem na obou stranách) za posledních sto let Evropu téměř sprovodily ze světa, což bylo i v moci studené války. Jakmile někdo začne prohlašovat, že "mrtvý bolševik je dobrý bolševik", je s ním něco v nepořádku. Umřít pro záchranu domova, rodiny nebo vlasti je možná racionální. Ale mučednictví - to je jiná a nebezpečná věc. Jak říká rumunský filozof E. M. Cioran: "Jakmile člověk pozbude schopnosti být netečný, stává se potenciálním vrahem; jakmile tuto svou myšlenku transformuje na Boha, jsou následky nevyčíslitelné."
Amorální přístup je hlavní evropskou tradicí už od konce třicetileté války. V jeho panteonu nalezneme takové nemilosrdné vykonavatele raison d'état jako Metternicha, Talleyranda, Richeileua, Bismarcka nebo Kissingera - lidi, kteří se spolčují s morálně odpudivými partnery, jež pak mnohdy šmahem zavrhnou.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Cílem amorální zahraniční politiky je udržet pořádek v anarchickém mezinárodním systému zajištěním tolerance a pluralismu mezi mnoha nezávislými subjekty. To je nejlepší způsob, jak krotit moc ve světě, kde to nemůže udělat nikdo jiný než my. V takovém světě musí být zájmy na prvním místě, poněvadž o hodnotách nelze jednat.
Je zde přirozeně několik výhrad. Tolerance má své hranice. Genocidu nelze například obhájit pluralismem. Kromě toho zde existuje nutnost vypořádávat se s kýmkoli, kdo ohrožuje pluralistickou povahu tohoto systému.
Za druhé, ačkoli je "amorální" mezinárodní systém podmínkou pro zachování pluralismu, zahraniční politika té které země nemusí být prosta hodnot. Existuje také široké spektrum pro rozhodnutí, zda své zájmy budeme definovat úzce či široce a zda je budeme sledovat a hájit u vyjednávacího stolu nebo násilím. O své politice mohou tedy země rozhodovat a tato rozhodnutí nejsou morálně lhostejná.
"Objektivní" národní zájem většinou neexistuje. Zrušení otrokářství nebo vítězství socialismu či rozmach demokracie a lidských práv lze vidět jako národní zájem. Někdy země vědomě zvolí takovou politiku, která ohrožuje jejich přežití. Polsko a Československo odpověděly na nacistickou hrozbu odlišně ne proto, že by jejich zájmy byly odlišné, ale proto, že odlišní byli jejich lidé.
V tom, jak člověk definuje své zájmy, se odráží to, jak definuje svou zemi. Sovětský svaz a Spojené státy měly na konci druhé světové války podobné zájmy. Amerika za nimi šla cestou otevřenosti a multilateralismu. SSSR o ně usiloval silou, v níž se odrážela brutálnost jeho režimu.
Někteří lidé zastávají názor, že amorální diplomatický jazyk už není nutný, poněvadž lidská práva jsou akceptována, i když ne třeba dodržována, více či méně všude ve světě. To je ovšem pravda jen zčásti. Globalizace s sebou sice přinesla častější přijímání společných pravidel a právních norem, avšak univerzální přijímání lidských práv je něco jiného. Zákony v řadě zemí jsou totiž založeny na božské autoritě, například na koránu, čímž se vracíme k neblahému potenciálu neomezených konfliktů o hodnoty.
Slabé a mocné státy mají navíc rozdílný žebříček priorit. V zemích, kde se řád může kdykoli zhroutit, asi není lepší - na rozdíl od stabilních zemí, kde panuje řád - propustit deset viníků než potrestat jednoho nevinného člověka. V praxi to znamená, že pořádek musí být zjednán předtím, než může být omezen právním řádem a mezinárodními lidskoprávními normami.
Hrozba teroristických útoků dnes lidi nutí znovu a jinak se zamýšlet nad lidskými právy a právními normami. Možná by stálo za to, podívat se na jazyk, jímž diskutujeme o teroristických incidentech. Někdy je možná dialog s teroristy nutný. Možná že existuje důvod, proč nelpět tolik na morálních imperativech, neodsuzovat všechny teroristy coby ohavné zločince a neuzavírat si tak možnost dialogu.
Argument pro morálně neutrální diplomacii je tak pádnější než kdy jindy, neboť při bližším pohledu je to také argument pro zahraniční politiku založenou na čistých mravních hodnotách.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
For decades, an efficiency-centered “economic style” has dominated public policy, overriding the concerns for fairness that animated the New Deal and Lyndon B. Johnson’s Great Society. Now, Americans must brace for economic governance that delivers neither efficiency nor fairness, only chaos.
highlights the high cost of the single-minded focus on efficiency that has come to dominate the discipline.
While some observers doubt that US President-elect Donald Trump poses a grave threat to US democracy, others are bracing themselves for the destruction of the country’s constitutional order. With Trump’s inauguration just around the corner, we asked PS commentators how vulnerable US institutions really are.
Je-li řeč o morálce, jsou diplomaté zpravidla považování za lidi studené a vypočítavé. Jména jako Machiavelli a Metternich se stala synonymy pro nemilosrdnou honbu za vlastním zájmem hraničící s nepoctivostí. Sir Henry Wootton, vyslanec královny Alžběty v Benátkách a Čechách, o své profesi napsal, že diplomat je čestný člověk, kterého jeho země vyšle do ciziny, aby tam pro ni lhal. Pro onu tradici amorálnosti v diplomacii však existují dobré důvody: tato tradice paradoxně obsahuje důležité morální hodnoty.
Navzdory obrovské úctě vůči USA se mnohým z nás nelíbí fráze jako "osa zla". Ne proto, že by země, jež jsou její součástí, nepředstavovaly vážnou hrozbu, ale kvůli nesnázím, jež plynou ze směšování zahraniční politiky a morálnosti. "Zlo" je totiž náboženský termín, nikoli zahraničněpolitický princip.
Zahraniční politika je o válce a míru. Válčí-li se na morální či náboženské půdě, neexistují pro takovou válku žádná omezení. Vždyť nazvat něco zlem znamená odvolávat se na mravní povinnost zničit je. Není možný žádný kompromis, žádné modus vivendi, žádné mírové spolužití. Také jeho zkrocení nepřipadá v úvahu, neboť zde zkrátka není prostor k vyjednáváním a kompromisům. S Velkým Satanem se nevyjednává.
Evropa zažila ničím neomezené války už dvakrát. Třicetiletá válka, jež byla válkou náboženskou, zpustošila celý kontinent a padla jí za oběť jedna třetina německé populace. Vzpomínky na hrůzy této války vedly k období racionalismu a mezinárodněpolitické sebekontroly.
Vzpomínky ovšem časem vyprchají. Různé nacionalistické zápasy (s bohem na obou stranách) za posledních sto let Evropu téměř sprovodily ze světa, což bylo i v moci studené války. Jakmile někdo začne prohlašovat, že "mrtvý bolševik je dobrý bolševik", je s ním něco v nepořádku. Umřít pro záchranu domova, rodiny nebo vlasti je možná racionální. Ale mučednictví - to je jiná a nebezpečná věc. Jak říká rumunský filozof E. M. Cioran: "Jakmile člověk pozbude schopnosti být netečný, stává se potenciálním vrahem; jakmile tuto svou myšlenku transformuje na Boha, jsou následky nevyčíslitelné."
Amorální přístup je hlavní evropskou tradicí už od konce třicetileté války. V jeho panteonu nalezneme takové nemilosrdné vykonavatele raison d'état jako Metternicha, Talleyranda, Richeileua, Bismarcka nebo Kissingera - lidi, kteří se spolčují s morálně odpudivými partnery, jež pak mnohdy šmahem zavrhnou.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Cílem amorální zahraniční politiky je udržet pořádek v anarchickém mezinárodním systému zajištěním tolerance a pluralismu mezi mnoha nezávislými subjekty. To je nejlepší způsob, jak krotit moc ve světě, kde to nemůže udělat nikdo jiný než my. V takovém světě musí být zájmy na prvním místě, poněvadž o hodnotách nelze jednat.
Je zde přirozeně několik výhrad. Tolerance má své hranice. Genocidu nelze například obhájit pluralismem. Kromě toho zde existuje nutnost vypořádávat se s kýmkoli, kdo ohrožuje pluralistickou povahu tohoto systému.
Za druhé, ačkoli je "amorální" mezinárodní systém podmínkou pro zachování pluralismu, zahraniční politika té které země nemusí být prosta hodnot. Existuje také široké spektrum pro rozhodnutí, zda své zájmy budeme definovat úzce či široce a zda je budeme sledovat a hájit u vyjednávacího stolu nebo násilím. O své politice mohou tedy země rozhodovat a tato rozhodnutí nejsou morálně lhostejná.
"Objektivní" národní zájem většinou neexistuje. Zrušení otrokářství nebo vítězství socialismu či rozmach demokracie a lidských práv lze vidět jako národní zájem. Někdy země vědomě zvolí takovou politiku, která ohrožuje jejich přežití. Polsko a Československo odpověděly na nacistickou hrozbu odlišně ne proto, že by jejich zájmy byly odlišné, ale proto, že odlišní byli jejich lidé.
V tom, jak člověk definuje své zájmy, se odráží to, jak definuje svou zemi. Sovětský svaz a Spojené státy měly na konci druhé světové války podobné zájmy. Amerika za nimi šla cestou otevřenosti a multilateralismu. SSSR o ně usiloval silou, v níž se odrážela brutálnost jeho režimu.
Někteří lidé zastávají názor, že amorální diplomatický jazyk už není nutný, poněvadž lidská práva jsou akceptována, i když ne třeba dodržována, více či méně všude ve světě. To je ovšem pravda jen zčásti. Globalizace s sebou sice přinesla častější přijímání společných pravidel a právních norem, avšak univerzální přijímání lidských práv je něco jiného. Zákony v řadě zemí jsou totiž založeny na božské autoritě, například na koránu, čímž se vracíme k neblahému potenciálu neomezených konfliktů o hodnoty.
Slabé a mocné státy mají navíc rozdílný žebříček priorit. V zemích, kde se řád může kdykoli zhroutit, asi není lepší - na rozdíl od stabilních zemí, kde panuje řád - propustit deset viníků než potrestat jednoho nevinného člověka. V praxi to znamená, že pořádek musí být zjednán předtím, než může být omezen právním řádem a mezinárodními lidskoprávními normami.
Hrozba teroristických útoků dnes lidi nutí znovu a jinak se zamýšlet nad lidskými právy a právními normami. Možná by stálo za to, podívat se na jazyk, jímž diskutujeme o teroristických incidentech. Někdy je možná dialog s teroristy nutný. Možná že existuje důvod, proč nelpět tolik na morálních imperativech, neodsuzovat všechny teroristy coby ohavné zločince a neuzavírat si tak možnost dialogu.
Argument pro morálně neutrální diplomacii je tak pádnější než kdy jindy, neboť při bližším pohledu je to také argument pro zahraniční politiku založenou na čistých mravních hodnotách.