MELBOURNE – Jednoho jarního večera roku 1997, kdy jsem býval badatelem v oblasti duševního zdraví na Australské národní univerzitě v Canbeře, jsem se svou ženou Betty Kitchenerovou, diplomovanou zdravotní sestrou, která ve volném čase vedla kurzy první pomoci v Červeném kříži, diskutoval o nedostatečnosti konvenční průpravy první pomoci. Kurzy zpravidla pomíjejí případy krizových duševních stavů, takže jejich absolventi odcházejí chabě připraveni pomoci lidem sužovaným sebevražednými myšlenkami, záchvaty paniky, posttraumatickým stresem, následky nadměrné konzumace alkoholu či drog nebo úbytkem schopnosti vnímat realitu.
MELBOURNE – Jednoho jarního večera roku 1997, kdy jsem býval badatelem v oblasti duševního zdraví na Australské národní univerzitě v Canbeře, jsem se svou ženou Betty Kitchenerovou, diplomovanou zdravotní sestrou, která ve volném čase vedla kurzy první pomoci v Červeném kříži, diskutoval o nedostatečnosti konvenční průpravy první pomoci. Kurzy zpravidla pomíjejí případy krizových duševních stavů, takže jejich absolventi odcházejí chabě připraveni pomoci lidem sužovaným sebevražednými myšlenkami, záchvaty paniky, posttraumatickým stresem, následky nadměrné konzumace alkoholu či drog nebo úbytkem schopnosti vnímat realitu.