Smlouva je obzvlášť nejasná tam, kde používá jazyk ústav. Takzvaná „Charta základních práv" se například jeví jako ochrana občanských svobod. Ve skutečnosti se ale týká výhradně konání institucí Evropské unie. „Ustanovení této charty jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a agenturám Unie, jakož i členským státům, pokud uplatňují právo Unie" (čl. II-51). Tam, kde Smlouva zaručuje konkrétní práva, následuje tato doložka: „v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují uplatňování těchto práv".
Obdobně platí, že ve svém popisu institucí EU Smlouva v zásadě shrnuje stávající právo. Některá nová ustanovení - jako vážení národních hlasů v Evropské radě a v Radě ministrů - jsou a nadále budou předmětem široké diskuse. Ustanovení jako ta, která zřizují Komisi o 25 - a brzy snad 30 - členech, budou zřejmě zanedlouho změněna, protože prostě nejsou životaschopná. Každopádně je jisté, že současný text Smlouvy nebude žít déle než dvě století (což je případ Ústavy Spojených států), ba že nepřežije ani dvě desetiletí.
Proč tedy tolik inteligentních politiků tak vyvádí? Je třeba si uvědomit, že Evropa spočívá v symbolických činech stejnou měrou jako v hmatatelných skutečnostech. Právě proto má onu podivnou vlastnost, že někdy vidět je, a jindy ne. Britský premiér Tony Blair dlouho prohlašoval, že Smlouva je pouhým úklidem, a že ji proto není třeba brát příliš vážně. Pak jej přemohla symbolická debata a Blair úplně změnil směr.
K všeobecnému údivu dnes slibuje referendum o Smlouvě a říká, že hlasování jednou provždy rozhodne, zda je Británie součástí Unie, či zda stojí mimo ni. Podobná debata se vede ve Švédsku. Jinde, především v Německu a ve Francii, se na takzvanou Ústavu kladou tak dalekosáhlé nároky, že těch několik lidí, kteří si skutečně návrh pročetli, se musí divit, proč by právě těchto 125 hutných, ne-li neproniknutelných stránek textu mělo spasit Evropu.
Charles Grant, ředitel britského Střediska pro evropskou reformu, uvažoval, co se stane, „jestliže Británie řekne v hlasování Ne". Pokud by šlo jen o Británii, tvrdí Grant, vznikl by tlak na to, aby země hlasovala znovu (jako Dánsko roku 1992 a Irsko roku 2001), nebo aby byla z Unie přeřazena do jakési pozice přidružené země. Pokud budou záporně hlasovat i další země, a to nejen „malé země", objeví se (podle Granta) tendence, zejména ve Francii a v Německu, „postupovat dál s jádrem Evropy".
Člověk se ale musí ptát, co by toto „jádro Evropy" dělalo. Konkrétně, jak by se vlády tohoto „jádra Evropy" vypořádaly se skutečností, že jak prokázaly evropské volby na začátku června, jejich vlastní občané se k Unii ani zdaleka nestaví nadšeně?
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
To vše přináší závěry, jež dávají příležitost k zamyšlení. Zdá se, že vzhledem k nedostatku podstatných politických plánů se Evropská unie obrátila dovnitř a vytvořila dokument, který se prohlašuje za mnohem víc, než ve skutečnosti je. Kde se lidé dostanou ke slovu, vyjádří zásadní pochybnosti, jak se už stalo v nedávných evropských volbách. Skutečně, čím starší a zavedenější je evropských zemích demokracie, tím skeptičtější jsou tamní občané k tvrzením evropské ústavní smlouvy. Rozšiřuje se tak propast mezi vizemi Evropy a realitou EU.
Co dělat, věříme-li ve skutečnou Evropu a její společné cíle? Prvním požadavkem je zchladit debatu kolem Smlouvy. Neměly by na ni být vznášeny neudržitelné nároky. Rozšířená Evropa může přetrvat i bez ní.
Druhým požadavkem je posunout na čelnější místo skutečnou Evropu. Jednotný trh ani zdaleka není všechno. Existují závažná nedořešená témata v „nejbližším zahraničí" rozšířené Unie, ve východní Evropě a na Balkáně. Krátce, úkolem dne by se měly stát méně abstraktní obavy o evropskou identitu a praktičtější snaha usilující o její vymezení prostřednictvím skutků, nikoliv symbolů.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
With the United States under President Donald Trump pressing for peace, matters could come to a head by this summer, when the pipeline of congressionally-approved arms for Ukraine runs out. Far from bringing peace, however, a US military cutoff of Ukraine could actually bring about an escalation in the fighting.
explains why an enforceable ceasefire must precede, perhaps by many years, final-status negotiations.
Smlouva je obzvlášť nejasná tam, kde používá jazyk ústav. Takzvaná „Charta základních práv" se například jeví jako ochrana občanských svobod. Ve skutečnosti se ale týká výhradně konání institucí Evropské unie. „Ustanovení této charty jsou při dodržení zásady subsidiarity určena orgánům, institucím a agenturám Unie, jakož i členským státům, pokud uplatňují právo Unie" (čl. II-51). Tam, kde Smlouva zaručuje konkrétní práva, následuje tato doložka: „v souladu s vnitrostátními zákony, které upravují uplatňování těchto práv".
Obdobně platí, že ve svém popisu institucí EU Smlouva v zásadě shrnuje stávající právo. Některá nová ustanovení - jako vážení národních hlasů v Evropské radě a v Radě ministrů - jsou a nadále budou předmětem široké diskuse. Ustanovení jako ta, která zřizují Komisi o 25 - a brzy snad 30 - členech, budou zřejmě zanedlouho změněna, protože prostě nejsou životaschopná. Každopádně je jisté, že současný text Smlouvy nebude žít déle než dvě století (což je případ Ústavy Spojených států), ba že nepřežije ani dvě desetiletí.
Proč tedy tolik inteligentních politiků tak vyvádí? Je třeba si uvědomit, že Evropa spočívá v symbolických činech stejnou měrou jako v hmatatelných skutečnostech. Právě proto má onu podivnou vlastnost, že někdy vidět je, a jindy ne. Britský premiér Tony Blair dlouho prohlašoval, že Smlouva je pouhým úklidem, a že ji proto není třeba brát příliš vážně. Pak jej přemohla symbolická debata a Blair úplně změnil směr.
K všeobecnému údivu dnes slibuje referendum o Smlouvě a říká, že hlasování jednou provždy rozhodne, zda je Británie součástí Unie, či zda stojí mimo ni. Podobná debata se vede ve Švédsku. Jinde, především v Německu a ve Francii, se na takzvanou Ústavu kladou tak dalekosáhlé nároky, že těch několik lidí, kteří si skutečně návrh pročetli, se musí divit, proč by právě těchto 125 hutných, ne-li neproniknutelných stránek textu mělo spasit Evropu.
Charles Grant, ředitel britského Střediska pro evropskou reformu, uvažoval, co se stane, „jestliže Británie řekne v hlasování Ne". Pokud by šlo jen o Británii, tvrdí Grant, vznikl by tlak na to, aby země hlasovala znovu (jako Dánsko roku 1992 a Irsko roku 2001), nebo aby byla z Unie přeřazena do jakési pozice přidružené země. Pokud budou záporně hlasovat i další země, a to nejen „malé země", objeví se (podle Granta) tendence, zejména ve Francii a v Německu, „postupovat dál s jádrem Evropy".
Člověk se ale musí ptát, co by toto „jádro Evropy" dělalo. Konkrétně, jak by se vlády tohoto „jádra Evropy" vypořádaly se skutečností, že jak prokázaly evropské volby na začátku června, jejich vlastní občané se k Unii ani zdaleka nestaví nadšeně?
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
To vše přináší závěry, jež dávají příležitost k zamyšlení. Zdá se, že vzhledem k nedostatku podstatných politických plánů se Evropská unie obrátila dovnitř a vytvořila dokument, který se prohlašuje za mnohem víc, než ve skutečnosti je. Kde se lidé dostanou ke slovu, vyjádří zásadní pochybnosti, jak se už stalo v nedávných evropských volbách. Skutečně, čím starší a zavedenější je evropských zemích demokracie, tím skeptičtější jsou tamní občané k tvrzením evropské ústavní smlouvy. Rozšiřuje se tak propast mezi vizemi Evropy a realitou EU.
Co dělat, věříme-li ve skutečnou Evropu a její společné cíle? Prvním požadavkem je zchladit debatu kolem Smlouvy. Neměly by na ni být vznášeny neudržitelné nároky. Rozšířená Evropa může přetrvat i bez ní.
Druhým požadavkem je posunout na čelnější místo skutečnou Evropu. Jednotný trh ani zdaleka není všechno. Existují závažná nedořešená témata v „nejbližším zahraničí" rozšířené Unie, ve východní Evropě a na Balkáně. Krátce, úkolem dne by se měly stát méně abstraktní obavy o evropskou identitu a praktičtější snaha usilující o její vymezení prostřednictvím skutků, nikoliv symbolů.