K dohodě o změnách světového klimatu pomohla věda

Navzdory nesouhlasu USA s kjótskou smlouvou o klimatických změnách dosáhl svět v německém Bonnu historické dohody o implementaci této smlouvy. Přestože průmyslové velmoci musí tuto smlouvu ještě podepsat, už dnes je jasné, že většina zemí tak učiní a dá zelenou procesu člověkem řízené kontroly změny globálního klimatu. Bonnská dohoda je triumfem vědeckého přístupu, který je třeba řádně docenit a aplikovat i do dalších oblastí. Umělá změna podnebí je věcí nejen nesmírně důležitou, ale také nesmírně složitou. První základní teorie o tom, jak lidská společnost spalováním fosilních paliv zahřívá životní prostředí, byla předložena už před více než sto lety. První teoretické modely životního prostředí naší planety však vznikly teprve před několika málo desítkami let a dodnes jsou nedokonalé. Klima samo o sobě navíc podléhá dlouhodobým výkyvům teploty, srážkám a dalším dlouhodobým jevům, které s lidskou činností nemají nic společného. Bylo by nicméně zavádějící, kdybychom lidský faktor od faktorů ryze přírodních oddělovali. O to pozoruhodnější je, že svět v tomto směru dospěl k souhlasnému přístupu. Nejenže věda je komplexní a často nepředvídatelná, ale různé země mají navíc v této oblasti různé zájmy. Tropické země může globální oteplování poškodit, zatímco jiným zemím, jako je Kanada nebo Rusko, může pomoci. Podobně mohou být přímořské země ohroženy stoupajícími hladinami oceánů, zatímco států ve vnitrozemí se tento jev nemusí nijak dotknout. Pokud svět přestane používat fosilní paliva, dotkne se to hlavně zemí, které produkují uhlí a ropu; ovšem producenti jiných druhů energie, například vodní, by z toho mohli naopak těžit. Krátce vzato působí zde mnoho různých zájmů a panuje zde velká nejistota ohledně na první pohled neviditelných procesech klimatických změn. Jak pak ale svět mohl dojít ke shodě, jakkoli jde jen o první krok mnohaletého procesu? Uznání jistě zaslouží diplomaté za své kompromisy a schopnost vyjednávat. Pochvala ale náleží také vědeckému společenství, které se zručností a objektivitou bojovalo proti agresivnímu nátlaku průmyslníků, ekologických skupin a zemí s různými zájmy a stanovisky. Proces analýzy klimatických změn vědci zorganizovali tak, že nejprve předestřeli důkazy, aby se politici museli tváří v tvář postavit faktům. Důležité jsou jednotlivosti tohoto rozsáhlého vědeckého úsilí, protože se v nich skrývají způsoby, jak řešit jiné globální problémy. V roce 1988 založily dvě agentury OSN Mezivládní panel o klimatických změnách (IPCC). IPCC je rozsáhlá síť vědců, kteří se věnují získávání vědeckých poznatků o změnách podnebí a hledání spojitostí mezi změnami podnebí a lidskou společností. S panelem spolupracuje několik stovek vědců, kteří se při hodnocení důkazů snaží o maximální objektivitu, svědomitost a vědeckou přesnost. Každých pět let připravuje IPCC pro politiky celého světa tzv. hodnotící zprávy. V těchto chvílích se dokončuje třetí taková zpráva. O částech této zprávy, které již byly zveřejněny, se hojně diskutuje, což potvrzuje rostoucí důkazy o dopadu lidské činnosti na změnu podnebí. Různé průmyslové skupiny, které mají zájem na využívání uhlí, ropy a dalších fosilních paliv, teorii o klimatických změnách odsuzují a snaží se pošpinit vědeckou důvěryhodnost Mezinárodního panelu o klimatických změnách. Někteří vědci, kteří mnohdy ani nepůsobí v oboru klimatických změn, se dali slyšet, že důkazy o dopadech lidské činnosti na globální změny podnebí neexistují nebo jsou z velké míry přehnané. Jiní odborníci obvinili IPCC z politické předpojatosti. V sázce bylo hodně, neboť kjótský protokol má vést k významným dlouhodobým změnám v energetickém sektoru a v tom, jaké druhy energetických technologií budeme v budoucnu nejvíce využívat. Na straně vědy jistě bylo a stále je mnoho nejasností, a proto nebyl problém přesvědčit veřejnost o tom, že neexistuje dostatek důkazů, na nichž by se dalo stavět. Zájmové skupiny brojily proti IPCC i po nástupu George W. Bushe do úřadu amerického prezidenta. Bushova administrativa nejprve tvrdila, že věda o klimatických změnách je příliš nejasná, aby se mohla stát podkladem pro nějakou strategii. Je ke cti Bushovy vlády, že pak prezident zažádal o sestavení speciálního výboru Národní akademie věd USA, který měl práci IPCC přezkoumat. Akademie pak prohlásila, že v prezentování vědeckých důkazů o změnách podnebí je IPCC nestranný a přesný. Díky pozorné a důkladné práci IPCC se mohl svět jednou oprostit od vzájemného urážení a předpojatých debat a pochopit, oč v otázce klimatických změn vyvolaných lidskou činností doopravdy jde. Přestože globální kroky k zamezení pokračujících klimatických změn mohou mít pro některé mocné firmy a regionální zájmy negativní dopad, je jasné, že nad komerčními zájmy zvítězila důvěryhodnost vědy. K tomu bezpochyby přispělo to, že vědci náležitě využili svůj potenciál a své úsilí zorganizovali profesionálně a transparentně. Je stále příliš brzy na to, abychom mohli říct, že se nám daří kontrolovat klimatické změny vyvolané lidskou činností. To bude trvat ještě dlouhé desítky let. Ale důležité je, že svět vůbec začal. Ačkoli se Spojené státy k nové dohodě ještě nepřipojily, váha vědy Ameriku přinutí, aby v budoucnu hrála konstruktivnější roli, jakkoli se budou američtí politici tomuto trendu vzpouzet. V naší vzájemně propojené technologické globální společnosti budou náš život čím dál víc ovlivňovat vědecky komplexní otázky. Jak máme bojovat proti AIDS? Měli bychom geneticky modifikovat zemědělské plodiny, abychom pozdvihli naše zemědělské systémy? Jak bychom měli řešit nedostatek pitné vody v některých oblastech světa? Jak můžeme pro budoucnost uchránit biologickou různorodost? K tomu, abychom kooperativním způsobem překonali odlišné zájmy, budeme tak či onak potřebovat politiky a diplomaty. Zároveň budeme ale potřebovat co nejpřesnější a nejobjektivnější vědecké informace, abychom mohli s jejich pomocí zvolit nejvhodnější cestu. IPCC je důkazem, že vědci z chudých i bohatých zemí mohou systematicky spolupracovat a poskytovat objektivní informace, a to i ve velmi komplexních otázkách v nichž působí diametrálně odlišné zájmy.