Nigerská potravinová nouze se dostala na přední stránky světových deníků, avšak tato krize je jen jedinou součástí mnohem rozsáhlejší pohromy. Letos v létě jsem během delší cesty po venkovských oblastech Asie, Středního východu a Afriky jako zástupce Organizace spojených národů navštívil bezpočet vesnic postižených krajním hladověním, jež zápasí o přežití navzdory vší nepřízni.
Vesnice, které jsem navštívil – v Tádžikistánu, Jemenu, Mali, Etiopii, Rwandě, Malawi, Kambodže a dalších státech –, zrcadlí životní podmínky stovek milionů zbídačených lidí po celém světě. Ať zapříčiněny suchem, vyčerpaností půdy, kobylkami či nedostatkem vysokoprodukčních semen, důsledky byly stejné: zoufalství, nemoc a smrt.
Je neuvěřitelné, že jednání nejbohatších států – které se na červencovém summitu G8 zavázaly k solidaritě s nejchudšími obyvateli světa – kritickou situaci hladovějících lidí ještě zostřuje. Dárcovské vlády své snahy o poskytování pomoci dodnes špatně zaměřují. Na nouzové stavy hladomoru jako v Nigeru reagují potravinovou pomocí, ale nedokáží přispět trvalejšími řešeními.
Rozšiřující se krize hladovění je odrazem smrtící kombinace přibývání venkovských populací a nedostatečných potravinových výnosů. Venkovské populace se rozrůstají proto, že volbou chudých zemědělských domácností je mít hodně dětí, které pracují jako zemědělští dělníci a rodičům slouží jako sociální zabezpečení. To prohlubuje chudobu v další generaci, neboť průměrná velikost hospodářství se zmenšuje. Výtěžky potravin na akr (či hektar) jsou nedostatečné, protože zbídačeným zemědělským domácnostem chybí jeden nebo vícero ze čtyř vstupů nezbytných pro moderní a produktivní zemědělství: doplňování půdních živin (pomocí organických a chemických hnojiv), zavlažování nebo jiné techniky hospodaření s vodou, dokonalejší odrůdy semen a rozumné zemědělské rady.
Problém je obzvlášť tíživý ve vnitrozemských státech, jako je Mali, Niger, Rwanda a Malawi, kde vesnice zůstávají kvůli vysokým přepravním nákladům odříznuté od trhů, a v oblastech, které závisí spíše na srážkách než na zavlažování využívajícím řek. Výtěžky sklizní v průměru sotva zajistí přežití a neúrody jsou běžné a smrtící, přičemž dlouhodobá globální změna klimatu, způsobovaná především vysokou spotřebou energií v bohatých zemích, může četnost a závažnost období sucha ještě zhoršovat.
Takto zbídačené vesnice potřebují finanční pomoc na nákup nezbytných vstupů do zemědělství a na investice do základní infrastruktury, jako jsou silnice a elektrifikace. Dárcovské vlády a Světová banka však místo toho už léta trvají na tom, že chudé země musí financování těchto vesnic omezovat, pod rouškou prosazování „makroekonomické stability“ – což je zdvořilá žádost o splácení dluhů – a s oporou v ideologickém mámení, že přijde soukromý sektor.
Tyto politiky naopak zanechávají stovky milionů lidí v ještě zoufalejší chudobě a o hladu a zesilují jejich bezbrannost vůči suchu, škůdcům a vyčerpanosti půdy. Každoročně umírají miliony lidí, buď z naprostého vyhladovění, nebo na infekční nemoci, jimž se jejich oslabená těla nedokáží ubránit. Přesto po dvaceti letech hlásání toho, že hospodářství zefektivní soukromé trhy, je těmto zbídačeným společnostem využití kvalitnějších semen, hnojiv a vodohospodářských postupů malého rozsahu vzdálenější než kdy dřív.
Je ironické, že dárci reagují velice nákladnou nouzovou potravinovou pomocí, jež se obvykle prokáže jako nedostatečná a opožděná. Zásilka odpovídajícího dolarového množství hnojiva a kvalitnějších semen řekněme ze Spojených států do Afriky by vynesla možná až pětkrát více potravin. Dárci ovšem ještě toto očividné a základní ponaučení do praxe nepřevedli.
Naléhavým typickým příkladem je dnes Malawi. Kvůli venkovské chudobě a letošnímu suchu trpí miliony lidí děsivým hladem. Dárci se spojují s cílem poskytnout potravinovou pomoc, ale odmítají samozřejmou potřebu pomoci nejchudšímu milionu zemědělců (a čtyřem milionům jejich rodinných příslušníků) včasným obstaráním půdních živin a lepších semen pro letošní podzimní výsev.
Náklady na zaslání takové pomoci by dosahovaly kolem 50 milionů USD a přínosy by činily 200 až 300 milionů USD ve zvýšené produkci potravin napřesrok (a tedy menší potřebě nouzové potravinové pomoci). Malawi má navíc průkaznou historii ostrého zvýšení potravinové výtěžnosti, jestliže se chudým zemědělcům pomůže se vstupy. Dárci přesto nadále posílají drahou potravinovou pomoc a ignorují zoufalou potřebu Malawi vypěstovat více potravin.
Během delšího časového horizontu by se vyšší potravinové výnosy mohly proměnit v udržitelný hospodářský růst. Zaprvé, zemědělské domácnosti by byly motivovány mít méně dětí a investovat víc do zdraví a vzdělání svých potomků. Míra dětské úmrtnosti by se snížila, což by posílilo nižší porodnost. Lepší vzdělávací příležitosti pro dívky a ženy a levná antikoncepce poskytovaná poradnami pro plánování rodičovství by zároveň daly ženám možnost vdávat se později a mít méně dětí.
Zadruhé, dárci by zároveň měli zbídačeným zemím pomoci investovat do silnic, přístavů, elektrifikace venkova a rozšíření rozmanitosti výroby (jak zemědělské, tak jiné), aby v dlouhodobém výhledu podpořili vyšší produktivitu a alternativní možnosti obživy. Vesnice, které se dnes nedokáží vymanit z hladovění a samozásobitelského zemědělství, by se staly komerčními středisky potravinářství a vývozu, ba i venkovského průmyslu a služeb závislých na elektřině, mobilních telefonech a dokonalejších technologiích.
Letošek je rokem široce rozšířeného hladovění i slavnostních slibů bohatých zemí. Avšak nouzová potravinová pomoc nestačí. Zbídačené společnosti v Africe, na Středním východě a v Asii čekají na „zelenou revoluci“, založenou na moderních vědeckých postupech hospodaření s půdou, vodou a odrůdami semen. Dárci by svou pomoc měli nasměrovat k podpoře dlouhodobých řešení zaměřených na posilování produkce potravin, zpomalení populačního růstu a zmírňování dlouhodobé globální změny klimatu.
Nigerská potravinová nouze se dostala na přední stránky světových deníků, avšak tato krize je jen jedinou součástí mnohem rozsáhlejší pohromy. Letos v létě jsem během delší cesty po venkovských oblastech Asie, Středního východu a Afriky jako zástupce Organizace spojených národů navštívil bezpočet vesnic postižených krajním hladověním, jež zápasí o přežití navzdory vší nepřízni.
Vesnice, které jsem navštívil – v Tádžikistánu, Jemenu, Mali, Etiopii, Rwandě, Malawi, Kambodže a dalších státech –, zrcadlí životní podmínky stovek milionů zbídačených lidí po celém světě. Ať zapříčiněny suchem, vyčerpaností půdy, kobylkami či nedostatkem vysokoprodukčních semen, důsledky byly stejné: zoufalství, nemoc a smrt.
Je neuvěřitelné, že jednání nejbohatších států – které se na červencovém summitu G8 zavázaly k solidaritě s nejchudšími obyvateli světa – kritickou situaci hladovějících lidí ještě zostřuje. Dárcovské vlády své snahy o poskytování pomoci dodnes špatně zaměřují. Na nouzové stavy hladomoru jako v Nigeru reagují potravinovou pomocí, ale nedokáží přispět trvalejšími řešeními.
Rozšiřující se krize hladovění je odrazem smrtící kombinace přibývání venkovských populací a nedostatečných potravinových výnosů. Venkovské populace se rozrůstají proto, že volbou chudých zemědělských domácností je mít hodně dětí, které pracují jako zemědělští dělníci a rodičům slouží jako sociální zabezpečení. To prohlubuje chudobu v další generaci, neboť průměrná velikost hospodářství se zmenšuje. Výtěžky potravin na akr (či hektar) jsou nedostatečné, protože zbídačeným zemědělským domácnostem chybí jeden nebo vícero ze čtyř vstupů nezbytných pro moderní a produktivní zemědělství: doplňování půdních živin (pomocí organických a chemických hnojiv), zavlažování nebo jiné techniky hospodaření s vodou, dokonalejší odrůdy semen a rozumné zemědělské rady.
Problém je obzvlášť tíživý ve vnitrozemských státech, jako je Mali, Niger, Rwanda a Malawi, kde vesnice zůstávají kvůli vysokým přepravním nákladům odříznuté od trhů, a v oblastech, které závisí spíše na srážkách než na zavlažování využívajícím řek. Výtěžky sklizní v průměru sotva zajistí přežití a neúrody jsou běžné a smrtící, přičemž dlouhodobá globální změna klimatu, způsobovaná především vysokou spotřebou energií v bohatých zemích, může četnost a závažnost období sucha ještě zhoršovat.
Takto zbídačené vesnice potřebují finanční pomoc na nákup nezbytných vstupů do zemědělství a na investice do základní infrastruktury, jako jsou silnice a elektrifikace. Dárcovské vlády a Světová banka však místo toho už léta trvají na tom, že chudé země musí financování těchto vesnic omezovat, pod rouškou prosazování „makroekonomické stability“ – což je zdvořilá žádost o splácení dluhů – a s oporou v ideologickém mámení, že přijde soukromý sektor.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Tyto politiky naopak zanechávají stovky milionů lidí v ještě zoufalejší chudobě a o hladu a zesilují jejich bezbrannost vůči suchu, škůdcům a vyčerpanosti půdy. Každoročně umírají miliony lidí, buď z naprostého vyhladovění, nebo na infekční nemoci, jimž se jejich oslabená těla nedokáží ubránit. Přesto po dvaceti letech hlásání toho, že hospodářství zefektivní soukromé trhy, je těmto zbídačeným společnostem využití kvalitnějších semen, hnojiv a vodohospodářských postupů malého rozsahu vzdálenější než kdy dřív.
Je ironické, že dárci reagují velice nákladnou nouzovou potravinovou pomocí, jež se obvykle prokáže jako nedostatečná a opožděná. Zásilka odpovídajícího dolarového množství hnojiva a kvalitnějších semen řekněme ze Spojených států do Afriky by vynesla možná až pětkrát více potravin. Dárci ovšem ještě toto očividné a základní ponaučení do praxe nepřevedli.
Naléhavým typickým příkladem je dnes Malawi. Kvůli venkovské chudobě a letošnímu suchu trpí miliony lidí děsivým hladem. Dárci se spojují s cílem poskytnout potravinovou pomoc, ale odmítají samozřejmou potřebu pomoci nejchudšímu milionu zemědělců (a čtyřem milionům jejich rodinných příslušníků) včasným obstaráním půdních živin a lepších semen pro letošní podzimní výsev.
Náklady na zaslání takové pomoci by dosahovaly kolem 50 milionů USD a přínosy by činily 200 až 300 milionů USD ve zvýšené produkci potravin napřesrok (a tedy menší potřebě nouzové potravinové pomoci). Malawi má navíc průkaznou historii ostrého zvýšení potravinové výtěžnosti, jestliže se chudým zemědělcům pomůže se vstupy. Dárci přesto nadále posílají drahou potravinovou pomoc a ignorují zoufalou potřebu Malawi vypěstovat více potravin.
Během delšího časového horizontu by se vyšší potravinové výnosy mohly proměnit v udržitelný hospodářský růst. Zaprvé, zemědělské domácnosti by byly motivovány mít méně dětí a investovat víc do zdraví a vzdělání svých potomků. Míra dětské úmrtnosti by se snížila, což by posílilo nižší porodnost. Lepší vzdělávací příležitosti pro dívky a ženy a levná antikoncepce poskytovaná poradnami pro plánování rodičovství by zároveň daly ženám možnost vdávat se později a mít méně dětí.
Zadruhé, dárci by zároveň měli zbídačeným zemím pomoci investovat do silnic, přístavů, elektrifikace venkova a rozšíření rozmanitosti výroby (jak zemědělské, tak jiné), aby v dlouhodobém výhledu podpořili vyšší produktivitu a alternativní možnosti obživy. Vesnice, které se dnes nedokáží vymanit z hladovění a samozásobitelského zemědělství, by se staly komerčními středisky potravinářství a vývozu, ba i venkovského průmyslu a služeb závislých na elektřině, mobilních telefonech a dokonalejších technologiích.
Letošek je rokem široce rozšířeného hladovění i slavnostních slibů bohatých zemí. Avšak nouzová potravinová pomoc nestačí. Zbídačené společnosti v Africe, na Středním východě a v Asii čekají na „zelenou revoluci“, založenou na moderních vědeckých postupech hospodaření s půdou, vodou a odrůdami semen. Dárci by svou pomoc měli nasměrovat k podpoře dlouhodobých řešení zaměřených na posilování produkce potravin, zpomalení populačního růstu a zmírňování dlouhodobé globální změny klimatu.