Když jsem se v osmdesátých letech coby klinický psycholog vzdělával na americké univerzitě s dobrým jménem, o neurovědách se mluvilo jen málo. Vzhledem k ústřední roli mozku v lidské zkušenosti, mě to znepokojovalo. Po několika letech praxe jsem začal prozkoumávat domněle prázdnou vědeckou oblast mezi mozkem a psychoterapií.
Zjistil jsem, že než Sigmund Freud založil psychoanalýzu, zajímal se hluboce o neurologii. V přednášce nazvané ,,Plán vědecké psychologie" navrhoval zkoumat nervové struktury, jež jsou základem lidské zkušenosti. Freud doplnil i hrubé nákresy neuronových sítí, jež představovaly naše vnitřní zkušenosti, obranné mechanismy a některé možné příčiny duševních chorob.
Nepřátelské reakce kolegů Freuda přiměly, aby přednášku odložil, a ta byla vydána až o padesát let později, po autorově smrti. V průběhu 20. století se psychoanalýza a ostatní větve psychoterapie rozešly s neurologií a vytvořily si pro duševno bohatý metaforický jazyk, který málo dbal o mozek a nervový systém. Neurovědy v téže době navršily množství vědomostí o vztahu mozku k pozorovatelnému chování.
K tomuto rozštěpení věd přispěla také kulturní a náboženská přesvědčení, která říkají, že vědomá zkušenost musí nějak vznikat a existovat nezávisle na lidském těle. Z tohoto dualismu lidské duše a hmotného těla plynulo, že se znalostmi mozku lze řešit otázky týkající se motorických pohybů a jazyka, ale že osobnost, cítění a přesvědčení přebývají v oblasti duše. Proto se psychoterapie a neurovědy tradičně držely svých vlastních kateder, světonázorů a jazyků a hleděly na sebe s podezřením a nedůvěrou.
Další překážkou jejich spolupráce bylo to, že se mozek obecně považoval za statickou entitu determinovanou genetickým programem a zkušenostmi z raného dětství. Na základě tohoto dogmatu se studenti obou disciplín ve škole dozvěděli, že plasticita neuronů, tedy schopnost nervové soustavy růst a měnit se, je po skončení dětského věku velice omezená. Aby se Freud mohl věnovat své myšlence, že ,,léčba slovem" může upravit nervové spoje a pozměnit povahu psychologické zkušenosti, musel tento pesimistický pohled na mozek opustit. A učinil tak plným právem.
Ukazuje se, že lidský mozek a nervový systém vznikají a tvarují se, neuron po neuronu, prostřednictvím interakce našich konkrétních genů a zkušeností v procesu nazývaném vývoj závislý na používání. Víme například, že veškeré učení a paměť se kódují do nervového systému a že právě toto učení je tím, co organizuje architekturu neuronů a funkce mozku. Každá zkušenost, od pohybu prstu na noze po stavy hlubokého zamyšlení, se ukládá a organizuje skrze elektrochemické signály uvnitř neuronů a mezi nimi. Změnit názor tedy z povahy věci znamená změnit mozek.
V dětství dochází k růstu a uspořádávání mozku zároveň s rychlým rozvojem široké škály dovedností a schopností. Mozek ovšem i nadále reaguje na okolní prostředí a zůstává do jisté míry tvárný po celý život. Výzkumníci se v současnosti zaměřují na zásadní genetické a biochemické procesy, které dávají vzniknout novým neuronům a stimulují jsoucí neurony ke změně a růstu. Napříč všemi klinickými obory, jež se zabývají poruchami nervové soustavy, se objevuje naděje, že tyto objevy povedou k hlubšímu porozumění fungování mozku a k výrazně dokonalejší léčbě.
Psychoterapie se pokouší vytvářet prostředí pro učení zacílené na určité dovednosti a schopnosti - právě ty, které organizuje nervová soustava, na jejímž poznávání neurověda pracuje - aby vyvolala změny myšlení, cítění a chování. Tato nová perspektiva zřetelně mění definici psychoterapie. Je-li cílem terapie pozměnit myšlenky, chování a cítění, pak se psychoterapeuti pokoušejí měnit fyzickou stavbu mozků svých klientů.
Pokud je tohle všechno pravda, dokáže psychoterapie aktivovat a podpořit celoživotní proces plasticity neuronů. Z tohoto pohledu je psychoterapie obohacené interpersonální prostředí, ušité na míru tak, aby povzbuzovalo růst a integraci neuronových sítí, které řídí paměť, poznávání, emoce a záliby. Navzdory nedostatečné pozornosti, již v minulosti psychoterapie věnovala mozku, provázela její vývoj neviditelná ruka plasticity neuronů - a terapeut byl odjakživa nic netušícím neurovědcem.
Objevy v neurovědě dnes začínají přispívat k tomuto spojení. Například terapeutické domněle ,,nevědecké" využívání jazyka a emočního rozpoložení může ve skutečnosti posloužit jako nejlepší prostředek pro některé typy růstu a integrace neuronů. Lidský mozek se vyvíjel společně s mluveným jazykem v sociálním kontextu, a proto je logické věřit, že emočně zabarvený interpersonální dialog může vhodně stimulovat mozek k učení. Interpersonální neurobiologie, nový obor slučující vývojovou psychologii, evoluční biologii a genetiku, se snaží porozumět, jak se různé vztahy během života promítají do struktury a funkce nervové soustavy.
Naše výzkumné nástroje a teorie jsou stále primitivní ve srovnání se složitostí lidského mozku a máme jen málo definitivních odpovědí v oblasti příčin a léčení duševních chorob. Budoucí pokrok vyžaduje interakci laboratorního výzkumu, klinických případových studií a nápaditosti kreativních myslitelů. Freudovo pojetí psychoanalýzy zažívá špatné časy, ale právě Freud by byl první, kdo by podpořil rozšiřující se dialog mezi představiteli psychoterapie a neurovědy.
Když jsem se v osmdesátých letech coby klinický psycholog vzdělával na americké univerzitě s dobrým jménem, o neurovědách se mluvilo jen málo. Vzhledem k ústřední roli mozku v lidské zkušenosti, mě to znepokojovalo. Po několika letech praxe jsem začal prozkoumávat domněle prázdnou vědeckou oblast mezi mozkem a psychoterapií.
Zjistil jsem, že než Sigmund Freud založil psychoanalýzu, zajímal se hluboce o neurologii. V přednášce nazvané ,,Plán vědecké psychologie" navrhoval zkoumat nervové struktury, jež jsou základem lidské zkušenosti. Freud doplnil i hrubé nákresy neuronových sítí, jež představovaly naše vnitřní zkušenosti, obranné mechanismy a některé možné příčiny duševních chorob.
Nepřátelské reakce kolegů Freuda přiměly, aby přednášku odložil, a ta byla vydána až o padesát let později, po autorově smrti. V průběhu 20. století se psychoanalýza a ostatní větve psychoterapie rozešly s neurologií a vytvořily si pro duševno bohatý metaforický jazyk, který málo dbal o mozek a nervový systém. Neurovědy v téže době navršily množství vědomostí o vztahu mozku k pozorovatelnému chování.
K tomuto rozštěpení věd přispěla také kulturní a náboženská přesvědčení, která říkají, že vědomá zkušenost musí nějak vznikat a existovat nezávisle na lidském těle. Z tohoto dualismu lidské duše a hmotného těla plynulo, že se znalostmi mozku lze řešit otázky týkající se motorických pohybů a jazyka, ale že osobnost, cítění a přesvědčení přebývají v oblasti duše. Proto se psychoterapie a neurovědy tradičně držely svých vlastních kateder, světonázorů a jazyků a hleděly na sebe s podezřením a nedůvěrou.
Další překážkou jejich spolupráce bylo to, že se mozek obecně považoval za statickou entitu determinovanou genetickým programem a zkušenostmi z raného dětství. Na základě tohoto dogmatu se studenti obou disciplín ve škole dozvěděli, že plasticita neuronů, tedy schopnost nervové soustavy růst a měnit se, je po skončení dětského věku velice omezená. Aby se Freud mohl věnovat své myšlence, že ,,léčba slovem" může upravit nervové spoje a pozměnit povahu psychologické zkušenosti, musel tento pesimistický pohled na mozek opustit. A učinil tak plným právem.
Ukazuje se, že lidský mozek a nervový systém vznikají a tvarují se, neuron po neuronu, prostřednictvím interakce našich konkrétních genů a zkušeností v procesu nazývaném vývoj závislý na používání. Víme například, že veškeré učení a paměť se kódují do nervového systému a že právě toto učení je tím, co organizuje architekturu neuronů a funkce mozku. Každá zkušenost, od pohybu prstu na noze po stavy hlubokého zamyšlení, se ukládá a organizuje skrze elektrochemické signály uvnitř neuronů a mezi nimi. Změnit názor tedy z povahy věci znamená změnit mozek.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
V dětství dochází k růstu a uspořádávání mozku zároveň s rychlým rozvojem široké škály dovedností a schopností. Mozek ovšem i nadále reaguje na okolní prostředí a zůstává do jisté míry tvárný po celý život. Výzkumníci se v současnosti zaměřují na zásadní genetické a biochemické procesy, které dávají vzniknout novým neuronům a stimulují jsoucí neurony ke změně a růstu. Napříč všemi klinickými obory, jež se zabývají poruchami nervové soustavy, se objevuje naděje, že tyto objevy povedou k hlubšímu porozumění fungování mozku a k výrazně dokonalejší léčbě.
Psychoterapie se pokouší vytvářet prostředí pro učení zacílené na určité dovednosti a schopnosti - právě ty, které organizuje nervová soustava, na jejímž poznávání neurověda pracuje - aby vyvolala změny myšlení, cítění a chování. Tato nová perspektiva zřetelně mění definici psychoterapie. Je-li cílem terapie pozměnit myšlenky, chování a cítění, pak se psychoterapeuti pokoušejí měnit fyzickou stavbu mozků svých klientů.
Pokud je tohle všechno pravda, dokáže psychoterapie aktivovat a podpořit celoživotní proces plasticity neuronů. Z tohoto pohledu je psychoterapie obohacené interpersonální prostředí, ušité na míru tak, aby povzbuzovalo růst a integraci neuronových sítí, které řídí paměť, poznávání, emoce a záliby. Navzdory nedostatečné pozornosti, již v minulosti psychoterapie věnovala mozku, provázela její vývoj neviditelná ruka plasticity neuronů - a terapeut byl odjakživa nic netušícím neurovědcem.
Objevy v neurovědě dnes začínají přispívat k tomuto spojení. Například terapeutické domněle ,,nevědecké" využívání jazyka a emočního rozpoložení může ve skutečnosti posloužit jako nejlepší prostředek pro některé typy růstu a integrace neuronů. Lidský mozek se vyvíjel společně s mluveným jazykem v sociálním kontextu, a proto je logické věřit, že emočně zabarvený interpersonální dialog může vhodně stimulovat mozek k učení. Interpersonální neurobiologie, nový obor slučující vývojovou psychologii, evoluční biologii a genetiku, se snaží porozumět, jak se různé vztahy během života promítají do struktury a funkce nervové soustavy.
Naše výzkumné nástroje a teorie jsou stále primitivní ve srovnání se složitostí lidského mozku a máme jen málo definitivních odpovědí v oblasti příčin a léčení duševních chorob. Budoucí pokrok vyžaduje interakci laboratorního výzkumu, klinických případových studií a nápaditosti kreativních myslitelů. Freudovo pojetí psychoanalýzy zažívá špatné časy, ale právě Freud by byl první, kdo by podpořil rozšiřující se dialog mezi představiteli psychoterapie a neurovědy.