LONDÝN – Ruská válka na Ukrajině je tragická, nehorázná a nevýslovně smutná. Zároveň představuje nečekaný bod zvratu pro environmentalismus. Ještě před pár dny figurovaly na prvním místě globální agendy klimatické změny, přičemž vědecky podložené cíle ukazovaly cestu k čistší a trvale udržitelnější budoucnosti. Bezohledné rozhodnutí ruského prezidenta Vladimira Putina podniknout invazi do suverénního státu a hrozit jadernou válkou však dnes odhalilo slabiny v architektuře mezinárodních pravidel a multilaterálního řízení. Lze jen těžko uvěřit, že globální environmentální úsilí může mít v tak křehkém systému naději na úspěch.
Je ohromující, že si to zatím neuvědomili ti, kdo se angažují v oblasti ekologie. Týden po vypuknutí války přivítala Organizace spojených národů velkou dohodu o plastech na jedno použití jako „triumf“ pro planetu Zemi. Takové dohody jsou však závislé na tom, zda se suverénní národní státy budou vzájemně uznávat – přičemž přesně tento princip nyní Putin zpochybnil.
Válka ohrožuje také úsilí o transformaci energetické soustavy prostřednictvím globální spolupráce. Prudké vzestupy cen ropy a plynu testují dobrou vůli vlád a firem. Mnozí dodavatelé z OPEC se snaží na situaci profitovat, místo aby pomáhali zmírnit šok. Ano, vysoké ceny ropy a plynu i zřejmé bezpečnostní riziko vyplývající ze závislosti na ropných státech typu Ruska mohou odklon od fosilních paliv docela dobře urychlit. Ekonomická vřava, která se rýsuje na obzoru, však odradí investice a zelená energie nakonec může soupeřit o veřejné finance s vojensko-průmyslovým komplexem.
Tyto události představují značný problém pro současný environmentalismus, dosud mladý intelektuální rámec, který se zatím jen zřídkakdy musel potýkat s geopolitickými otázkami. Hnutí, které má kořeny v pacifistických a antikapitalistických aktivitách 60. let, se institucionalizovalo na summitu o Zemi v Rio de Janeiru v roce 1992, kde byly uzavřeny Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Úmluva o biologické rozmanitosti. Kromě toho, že tyto dohody sloužily po tři desetiletí jako páteř ekologického hnutí, zároveň dlouho fungovaly jako pomník postsovětského světového řádu.
V uspokojivém domnění, že se všechny země dokážou v principu dohodnout, že budou zodpovědné za plnění ekologických cílů, zaměřili aktivisté a ekologické instituce své úsilí na predátorské a nezákonné chování soukromých i veřejných aktérů. Systém založený na pravidlech brali jako samozřejmou věc a při vytváření globálních cestovních map vedoucích k žádoucím výsledkům se začali opírat o vědecky podložené cíle. Tento politicky neutrální přístup nějakou dobu všem umožňoval vyhýbat se otázce, zda jsou výsledky dosažené autoritářskými státy akceptovatelné. Ty doby jsou však pryč: ekologické cíle už nelze oddělovat od zdrojů moci, které definují státní autoritu.
Vezměme si otázku ochrany biologické rozmanitosti. Většina ekologických organizací se zmobilizovala za cílem „30x30“ – tedy ochránit 30% pevninských i oceánských oblastí do roku 2030. Ochrana přírody však vyžaduje víc než jen pouhou podporu. V konečném důsledku závisí na regulační moci státu, který uplatňuje suverenitu nad určitým územím a v nezbytném případě používá sílu. Latinským původem výrazu „teritorium“ ostatně není podstatné jméno terra neboli „země“, nýbrž sloveso terrere čili „terorizovat“. Až donedávna mohlo toto rozlišování působit pedantsky. Dnes už nikoliv. Ochrana přírody je závislá na státní moci, takže má velký význam, o kterém státě je řeč.
Problém se zdaleka neomezuje na Putinovy bludy o impériu. Když čínský prezident Si Ťin-pching během své první návštěvy Davosu v roce 2017 vykresloval svou vládu jako globálního ekologického strážce, sklidil za to potlesk. Čínská „ekologická civilizace“ byla velebena spíš jako příklad globálního environmentálního vůdcovství než jako aplikace ekologického marxismu – než jako projekt, který je lhostejný k občanským a politickým právům jednotlivců. Dnes bychom si však měli uvědomit, jak je nebezpečné dopřávat despotům status ekologických hrdinů. Bez vlády zákona a ochrany lidské důstojnosti nemusí mít ekologické závazky ani hodnotu papíru, na němž jsou vytištěny.
Tradiční západní environmentalismus vyrostl na protestech proti řádu, který dnes musí bránit. Otázka zní, zda je na tento úkol připravený, či dokonce vybavený. Německý kancléř Olaf Scholz zjevně necítil potřebu poradit se se svými koaličními partnery ze strany Zelených, než schválil vyslání zbraní na Ukrajinu a obrovské navýšení německých vojenských výdajů – což jsou dvě politické změny, které výrazně mění dosavadní přístup.
V situaci, kdy vlády z celého světa uvalují sankce na ruské oligarchy, kteří za své jmění vděčí Putinovi, bychom neměli zapomínat, že řada ekologických iniciativ těžila i z bohatství vytvořeného v autoritářských režimech. Například cena „Earthshot Prize“ prince Williama získává granty od firemních gigantů ze Spojených arabských emirátů a od čínských magnátů.
Moderní environmentalismus teď možná bude muset přehodnotit své metody. Válka ve východní Evropě běží dál a už teď je jasné, že ekologické hnutí si nadále nemůže dovolit ignorovat podstatu politické moci. Obrana sebeurčení a politického zastoupení se dnes musí stát základním principem environmentální akce.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
LONDÝN – Ruská válka na Ukrajině je tragická, nehorázná a nevýslovně smutná. Zároveň představuje nečekaný bod zvratu pro environmentalismus. Ještě před pár dny figurovaly na prvním místě globální agendy klimatické změny, přičemž vědecky podložené cíle ukazovaly cestu k čistší a trvale udržitelnější budoucnosti. Bezohledné rozhodnutí ruského prezidenta Vladimira Putina podniknout invazi do suverénního státu a hrozit jadernou válkou však dnes odhalilo slabiny v architektuře mezinárodních pravidel a multilaterálního řízení. Lze jen těžko uvěřit, že globální environmentální úsilí může mít v tak křehkém systému naději na úspěch.
Je ohromující, že si to zatím neuvědomili ti, kdo se angažují v oblasti ekologie. Týden po vypuknutí války přivítala Organizace spojených národů velkou dohodu o plastech na jedno použití jako „triumf“ pro planetu Zemi. Takové dohody jsou však závislé na tom, zda se suverénní národní státy budou vzájemně uznávat – přičemž přesně tento princip nyní Putin zpochybnil.
Válka ohrožuje také úsilí o transformaci energetické soustavy prostřednictvím globální spolupráce. Prudké vzestupy cen ropy a plynu testují dobrou vůli vlád a firem. Mnozí dodavatelé z OPEC se snaží na situaci profitovat, místo aby pomáhali zmírnit šok. Ano, vysoké ceny ropy a plynu i zřejmé bezpečnostní riziko vyplývající ze závislosti na ropných státech typu Ruska mohou odklon od fosilních paliv docela dobře urychlit. Ekonomická vřava, která se rýsuje na obzoru, však odradí investice a zelená energie nakonec může soupeřit o veřejné finance s vojensko-průmyslovým komplexem.
Tyto události představují značný problém pro současný environmentalismus, dosud mladý intelektuální rámec, který se zatím jen zřídkakdy musel potýkat s geopolitickými otázkami. Hnutí, které má kořeny v pacifistických a antikapitalistických aktivitách 60. let, se institucionalizovalo na summitu o Zemi v Rio de Janeiru v roce 1992, kde byly uzavřeny Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Úmluva o biologické rozmanitosti. Kromě toho, že tyto dohody sloužily po tři desetiletí jako páteř ekologického hnutí, zároveň dlouho fungovaly jako pomník postsovětského světového řádu.
V uspokojivém domnění, že se všechny země dokážou v principu dohodnout, že budou zodpovědné za plnění ekologických cílů, zaměřili aktivisté a ekologické instituce své úsilí na predátorské a nezákonné chování soukromých i veřejných aktérů. Systém založený na pravidlech brali jako samozřejmou věc a při vytváření globálních cestovních map vedoucích k žádoucím výsledkům se začali opírat o vědecky podložené cíle. Tento politicky neutrální přístup nějakou dobu všem umožňoval vyhýbat se otázce, zda jsou výsledky dosažené autoritářskými státy akceptovatelné. Ty doby jsou však pryč: ekologické cíle už nelze oddělovat od zdrojů moci, které definují státní autoritu.
Vezměme si otázku ochrany biologické rozmanitosti. Většina ekologických organizací se zmobilizovala za cílem „30x30“ – tedy ochránit 30% pevninských i oceánských oblastí do roku 2030. Ochrana přírody však vyžaduje víc než jen pouhou podporu. V konečném důsledku závisí na regulační moci státu, který uplatňuje suverenitu nad určitým územím a v nezbytném případě používá sílu. Latinským původem výrazu „teritorium“ ostatně není podstatné jméno terra neboli „země“, nýbrž sloveso terrere čili „terorizovat“. Až donedávna mohlo toto rozlišování působit pedantsky. Dnes už nikoliv. Ochrana přírody je závislá na státní moci, takže má velký význam, o kterém státě je řeč.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Problém se zdaleka neomezuje na Putinovy bludy o impériu. Když čínský prezident Si Ťin-pching během své první návštěvy Davosu v roce 2017 vykresloval svou vládu jako globálního ekologického strážce, sklidil za to potlesk. Čínská „ekologická civilizace“ byla velebena spíš jako příklad globálního environmentálního vůdcovství než jako aplikace ekologického marxismu – než jako projekt, který je lhostejný k občanským a politickým právům jednotlivců. Dnes bychom si však měli uvědomit, jak je nebezpečné dopřávat despotům status ekologických hrdinů. Bez vlády zákona a ochrany lidské důstojnosti nemusí mít ekologické závazky ani hodnotu papíru, na němž jsou vytištěny.
Tradiční západní environmentalismus vyrostl na protestech proti řádu, který dnes musí bránit. Otázka zní, zda je na tento úkol připravený, či dokonce vybavený. Německý kancléř Olaf Scholz zjevně necítil potřebu poradit se se svými koaličními partnery ze strany Zelených, než schválil vyslání zbraní na Ukrajinu a obrovské navýšení německých vojenských výdajů – což jsou dvě politické změny, které výrazně mění dosavadní přístup.
V situaci, kdy vlády z celého světa uvalují sankce na ruské oligarchy, kteří za své jmění vděčí Putinovi, bychom neměli zapomínat, že řada ekologických iniciativ těžila i z bohatství vytvořeného v autoritářských režimech. Například cena „Earthshot Prize“ prince Williama získává granty od firemních gigantů ze Spojených arabských emirátů a od čínských magnátů.
Moderní environmentalismus teď možná bude muset přehodnotit své metody. Válka ve východní Evropě běží dál a už teď je jasné, že ekologické hnutí si nadále nemůže dovolit ignorovat podstatu politické moci. Obrana sebeurčení a politického zastoupení se dnes musí stát základním principem environmentální akce.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka