BERLÍN – Nikde není čerstvá voda vzácnější než v arabském světě. Region je domovem většině světově nejchudších států nebo teritorií v otázce vodních zdrojů, včetně Bahrajnu, Džibuti, Gazy, Jordánska, Kuvajtu, Libye, Kataru, Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů. Tento nedostatek – zhoršený prudce rostoucími populacemi a vyčerpáváním a degradací přírodních ekosystémů, společně s všeobecným nesouhlasem – vrhá stín nad budoucnost těchto zemí.
Určitě není nedostatek výzev, kterým arabský svět čelí. S ohledem na to, že mnoho arabských států je moderním konstruktem vynalezeným odcházejícími koloniálními velmocemi a postrádá tak soudržnou historickou identitu, jejich státní struktury obvykle postrádají pevné základy. Přidejte k tomu externí a interní tlak – včetně přívalu islamismu, občanských válek a masové migrace z konfliktních zón – a budoucnost několika arabských zemí se rázem jeví nejistá.
Zdá se, že jen málokdo vidí, jak nedostatek vody přispívá k tomuto cyklu násilí. Jeden z klíčových spouštěčů povstání Arabského jara – rostoucí ceny jídla – byl přímo napojen na zhoršující se vodní krizi v regionu. Voda také zvyšuje napětí mezi zeměmi. Například Saudská Arábie a Jordánsko v tichosti soupeří o vyčerpání vodonosné vrstvy al-Disi, kterou sdílejí.
Vodu lze využít také jako zbraň. Islámský stát v Sýrii získal kontrolu nad horním povodím dvou hlavních řek, Eufratu a Tigridu. Fakt, že téměř polovina všech Arabů je závislá na sladkovodním přítoku z nearabských zemí, včetně Turecka a států na horním toku řeky Nil, možná přispěje k dalšímu zhoršení vodní nejistoty.
Obří porodnost je dalším zdrojem stresu. Podle zprávy OSN by mohla průměrná roční dostupnost vody v arabském světě klesnout na 460 kubických metrů per capita – na méně než polovinu hranice vodní chudoby na úrovni 1000 kubických metrů. V tomto scénáři bude získávání vody ještě méně udržitelné, než už je teď, kdy budou již tak omezené zásoby spotřebovány rychleji než kdy dříve – situace, která by mohla vyvolat další nepokoje.
A konečně, mnoho zemí nabízí dotace na vodu, nemluvě o benzínu či jídlu, ve snaze “koupit“ si tak klid ve společnosti. Takové dotace však mohou podporovat rozmařilé chování, které v důsledku urychlí spotřebování zdrojů vody a degradaci životního prostředí.
Ve zkratce, arabský svět je čím dál více polapen v bludném kruhu. Ekologické, demografické a ekonomické tlaky zhoršují nouzi o vodu a výsledná nezaměstnanost a nejistota podněcuje sociální nepokoje, politický chaos a extrémizmus. Odpovědí vlád jsou vyšší dotace na vodu a další zdroje, které prohlubují ekologické výzvy, které obratem zhoršují nedostatek a vedou k nepokojům.
K přerušení kruhu je třeba urgentní akce. Pro začátek by státy měly postupně rušit pěstování plodin náročných na vodu, Obilniny, řepka a hovězí maso by měly být dováženy ze zemí bohatých na vodu, kde mohou být pěstovány efektivněji a udržitelněji.
U plodin, které by se nadále pěstovaly, by k redukci spotřeby vody mohly pomoci pokročilé technologie a praxe z celého světa. Membránová a destilační technologie mohou být použity k čištění kontaminované vody, kultivaci odpadních vod a odsolení brakické či mořské vody. Velmi efektivní kapkové závlahy by mohly posílit produkci ovoce a zeleniny v regionu, aniž by došlo k nadbytečnému užívání vody.
Dalším důležitým krokem by byla expanze a posílené vodní infrastruktury, s cílem řešit sezónní nerovnováhu v dostupnosti vody, zefektivnit distribuci a zpracovávat dešťovou vodu (a tím otevřít další zdroj zásob). Jordánsko, ve spolupráci s pomocí od EU a Izraele, vytváří potrubí mezi Mrtvým a Rudým mořem, kanál, který by odsoloval vodu z Rudého moře a zajistil tak pitnou vodu pro Jordánsko, Izrael a palestinská území, a odváděl solný roztok do vysychajícího Mrtvého moře.
Klíčový je také zlepšený vodní management. Jeden ze způsobů, jak toho dosáhnout, je vhodnější stanovení cen vody, což by vytvořilo podnět k zamezení plýtvání a konzervaci zdrojů. Ačkoli není nutné dotace kompletně eliminovat, měly by být zacíleny na menší farmáře či jiné pracovníky, a přepracovány tak, aby také poskytovaly podnět k šetření s vodou a efektivitě.
Samozřejmě, bohatší a stabilnější země jako je Saudská Arábie, Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty, jsou jistě v lepší pozici na řešení čím dál tím intenzivnější krize s vodou, než konflikty trápené země jako Jemen, Libye a Irák. Aby však došlo k přerušení cyklu násilí a nejistoty, budou muset všechny země zlepšit svůj vodní management a ochranu ekosystémů. Jinak se jejich vodní trápení – spolu s vnitřními nepokoji – bude jen zhoršovat.
BERLÍN – Nikde není čerstvá voda vzácnější než v arabském světě. Region je domovem většině světově nejchudších států nebo teritorií v otázce vodních zdrojů, včetně Bahrajnu, Džibuti, Gazy, Jordánska, Kuvajtu, Libye, Kataru, Saudské Arábie a Spojených arabských emirátů. Tento nedostatek – zhoršený prudce rostoucími populacemi a vyčerpáváním a degradací přírodních ekosystémů, společně s všeobecným nesouhlasem – vrhá stín nad budoucnost těchto zemí.
Určitě není nedostatek výzev, kterým arabský svět čelí. S ohledem na to, že mnoho arabských států je moderním konstruktem vynalezeným odcházejícími koloniálními velmocemi a postrádá tak soudržnou historickou identitu, jejich státní struktury obvykle postrádají pevné základy. Přidejte k tomu externí a interní tlak – včetně přívalu islamismu, občanských válek a masové migrace z konfliktních zón – a budoucnost několika arabských zemí se rázem jeví nejistá.
Zdá se, že jen málokdo vidí, jak nedostatek vody přispívá k tomuto cyklu násilí. Jeden z klíčových spouštěčů povstání Arabského jara – rostoucí ceny jídla – byl přímo napojen na zhoršující se vodní krizi v regionu. Voda také zvyšuje napětí mezi zeměmi. Například Saudská Arábie a Jordánsko v tichosti soupeří o vyčerpání vodonosné vrstvy al-Disi, kterou sdílejí.
Vodu lze využít také jako zbraň. Islámský stát v Sýrii získal kontrolu nad horním povodím dvou hlavních řek, Eufratu a Tigridu. Fakt, že téměř polovina všech Arabů je závislá na sladkovodním přítoku z nearabských zemí, včetně Turecka a států na horním toku řeky Nil, možná přispěje k dalšímu zhoršení vodní nejistoty.
Obří porodnost je dalším zdrojem stresu. Podle zprávy OSN by mohla průměrná roční dostupnost vody v arabském světě klesnout na 460 kubických metrů per capita – na méně než polovinu hranice vodní chudoby na úrovni 1000 kubických metrů. V tomto scénáři bude získávání vody ještě méně udržitelné, než už je teď, kdy budou již tak omezené zásoby spotřebovány rychleji než kdy dříve – situace, která by mohla vyvolat další nepokoje.
A konečně, mnoho zemí nabízí dotace na vodu, nemluvě o benzínu či jídlu, ve snaze “koupit“ si tak klid ve společnosti. Takové dotace však mohou podporovat rozmařilé chování, které v důsledku urychlí spotřebování zdrojů vody a degradaci životního prostředí.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Ve zkratce, arabský svět je čím dál více polapen v bludném kruhu. Ekologické, demografické a ekonomické tlaky zhoršují nouzi o vodu a výsledná nezaměstnanost a nejistota podněcuje sociální nepokoje, politický chaos a extrémizmus. Odpovědí vlád jsou vyšší dotace na vodu a další zdroje, které prohlubují ekologické výzvy, které obratem zhoršují nedostatek a vedou k nepokojům.
K přerušení kruhu je třeba urgentní akce. Pro začátek by státy měly postupně rušit pěstování plodin náročných na vodu, Obilniny, řepka a hovězí maso by měly být dováženy ze zemí bohatých na vodu, kde mohou být pěstovány efektivněji a udržitelněji.
U plodin, které by se nadále pěstovaly, by k redukci spotřeby vody mohly pomoci pokročilé technologie a praxe z celého světa. Membránová a destilační technologie mohou být použity k čištění kontaminované vody, kultivaci odpadních vod a odsolení brakické či mořské vody. Velmi efektivní kapkové závlahy by mohly posílit produkci ovoce a zeleniny v regionu, aniž by došlo k nadbytečnému užívání vody.
Dalším důležitým krokem by byla expanze a posílené vodní infrastruktury, s cílem řešit sezónní nerovnováhu v dostupnosti vody, zefektivnit distribuci a zpracovávat dešťovou vodu (a tím otevřít další zdroj zásob). Jordánsko, ve spolupráci s pomocí od EU a Izraele, vytváří potrubí mezi Mrtvým a Rudým mořem, kanál, který by odsoloval vodu z Rudého moře a zajistil tak pitnou vodu pro Jordánsko, Izrael a palestinská území, a odváděl solný roztok do vysychajícího Mrtvého moře.
Klíčový je také zlepšený vodní management. Jeden ze způsobů, jak toho dosáhnout, je vhodnější stanovení cen vody, což by vytvořilo podnět k zamezení plýtvání a konzervaci zdrojů. Ačkoli není nutné dotace kompletně eliminovat, měly by být zacíleny na menší farmáře či jiné pracovníky, a přepracovány tak, aby také poskytovaly podnět k šetření s vodou a efektivitě.
Samozřejmě, bohatší a stabilnější země jako je Saudská Arábie, Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty, jsou jistě v lepší pozici na řešení čím dál tím intenzivnější krize s vodou, než konflikty trápené země jako Jemen, Libye a Irák. Aby však došlo k přerušení cyklu násilí a nejistoty, budou muset všechny země zlepšit svůj vodní management a ochranu ekosystémů. Jinak se jejich vodní trápení – spolu s vnitřními nepokoji – bude jen zhoršovat.