AMMÁN – Letošní Světový den vody, který připadá na 22. březen, představuje příležitost upozornit na fakt, který se v mnoha zemích stal chmurnou realitou: dostupnost sladké vody začíná být stále více definujícím strategickým faktorem v regionálních a globálních vztazích. Nebudou-li se vodní zdroje spravovat s mimořádnou péčí, mohlo by to mít zničující důsledky.
Loňská Zpráva Organizace spojených národů o světovém rozvoji vodních zdrojů znovu zdůraznila, jak může rostoucí propast mezi nabídkou a poptávkou vyvolat konflikt. Světové ekonomické fórum označilo vodohospodářské krize za nejznepokojivější globální hrozbu, nebezpečnější než teroristické útoky nebo finanční krachy a pravděpodobnější než nasazení zbraní hromadného ničení. A výzkum mozkového trustu Strategic Foresight Group ukázal důležitost moudrého řízení: u zemí zapojených do společné správy vodních zdrojů existuje mimořádně nízká pravděpodobnost, že vstoupí do války.
Blízký východ slouží jako tragický příklad toho, co se může stát při absenci regionální spolupráce. Irák, Sýrie a Turecko svádějí boj o každý krychlový metr průtoku v řekách Tigris a Eufrat. Všechny tři země na tom tratí. Významné části obou povodí ovládají nestátní aktéři. A nedostatek vody zhoršil uprchlickou krizi v regionu (která je sama o sobě učebnicovým příkladem špatného vládnutí).
Nejtrpčí na celé tragédii je skutečnost, že se jí dalo vyhnout. V roce 2010 jsme na Fóru západní Asie-severní Afrika v Ammánu navrhli vytvoření „kooperačních okruhů“, které by institucionalizovaly spolupráci Iráku, Jordánska, Libanonu, Sýrie a Turecka ve vodohospodářských a environmentálních otázkách. Podobný rámec by býval pomohl spravovat přírodní zdroje, o něž se dělí Jordánsko, Izrael a Palestina.
Takto vytvořená nadnárodní organizace by bývala mohla zavést společné strategie řešení sucha či koordinace výběru plodin, rozvinout společné standardy sledování říčních průtoků a realizovat investiční plány s cílem dát lidem živobytí a vyvinout technologie úpravy vody.
Jiné regiony přesně toto udělaly. Země, jimiž protékají řeky v Africe, jihovýchodní Asii a Latinské Americe, si uvědomily, že národní zájmy a regionální stabilita se mohou vzájemně posilovat, pokud se lidské potřeby upřednostní před šovinismem.
Mezinárodní společenství přijalo na podzim cíle trvale udržitelného rozvoje (SDG), které slibují „zajistit dostupnost a trvale udržitelnou správu vody a kanalizace pro všechny“. Součástí tohoto slibu je i závazek „rozšíření mezinárodní spolupráce“.
Ti, kdo jsou pověření realizací tohoto závazku, musí mít na paměti, že spolupráce v oblasti vodohospodářství nespočívá jen v podepisování smluv a organizování schůzek. Patří k ní i společné plánování infrastrukturálních projektů, řízení záplav a such, rozvoj integrované strategie boje proti klimatickým změnám, zajišťování kvality vodních toků a pořádání pravidelných summitů, kde se bude jednat o kompromisech mezi vodními a jinými veřejnými statky.
Takzvaný kvocient vodohospodářské kooperace coby měřítko spolupráce formulované skupinou Strategic Foresight Group může pomoci státům, které se dělí o jezera a povodí řek, ke sledování intenzity vzájemné spolupráce. Pouhá čtvrtina z 263 společných povodí těží z řádného fungování organizací zaměřených na spolupráci. Klíčovým předpokladem je rozšíření těchto organizací tak, aby do roku 2030, což je cílový rok SDG, zahrnovaly všechna společná povodí světa.
Chudým lidem v rozvojovém světě přináší tato přeshraniční spolupráce značné výhody. Když se státy dohodnou na výstavbě a správě klíčové infrastruktury, nedochází k žádným odkladům. Šetří se náklady. Přínosy se optimálně sdílejí. Kdyby se všechny země se společným povodím přihlásily k přeshraniční spolupráci, mohl by se jejich růst HDP snadno zvýšit o plný procentní bod.
Mezinárodní společenství by mělo podněcovat země k takové spolupráci tím, že vytvoří finanční nástroje, které zpřístupní koncesní a preferenční fondy. Globální Marshallův plán pro společná povodí by se mohl na první pohled jevit jako drahá záležitost, avšak náklady spojené s nečinností – vezměme si, jakou hrozbu pro Evropu představuje masivní příliv uprchlíků – by hravě mohly být o několik řádů vyšší.
Stejně tak by mělo mezinárodní společenství promptně jednat s cílem uchránit klíčovou vodní infrastrukturu před akty násilí a terorismu. Mnohé řeky včetně Tigridu a Eufratu byly a nadále budou kolébkami lidské civilizace. OSN by měla zvážit vytvoření speciálních mírových jednotek určených na jejich ochranu.
A konečně by mezinárodní právo mělo být koncipované tak, aby konflikty nejen řešilo, ale také jim předcházelo. Zejména je zapotřebí silná globální smlouva, která bude regulovat emise do vodních ploch. Dnes se většina neshod týká objemu vody, který mají jednotlivé strany přijímat. Do budoucna se konflikty stále častěji povedou kvůli kvalitě vody, neboť zavlažovací metody, industrializace a urbanizace přispívají ke stoupající úrovni znečištění.
Světový den vody představuje ideální příležitost k zahájení nové agendy uvážlivého hospodaření s vodou. Každý den však musí být dnem, kdy budeme jeden z nejvýznamnějších zdrojů na této planetě spravovat ve vzájemné spolupráci.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
AMMÁN – Letošní Světový den vody, který připadá na 22. březen, představuje příležitost upozornit na fakt, který se v mnoha zemích stal chmurnou realitou: dostupnost sladké vody začíná být stále více definujícím strategickým faktorem v regionálních a globálních vztazích. Nebudou-li se vodní zdroje spravovat s mimořádnou péčí, mohlo by to mít zničující důsledky.
Loňská Zpráva Organizace spojených národů o světovém rozvoji vodních zdrojů znovu zdůraznila, jak může rostoucí propast mezi nabídkou a poptávkou vyvolat konflikt. Světové ekonomické fórum označilo vodohospodářské krize za nejznepokojivější globální hrozbu, nebezpečnější než teroristické útoky nebo finanční krachy a pravděpodobnější než nasazení zbraní hromadného ničení. A výzkum mozkového trustu Strategic Foresight Group ukázal důležitost moudrého řízení: u zemí zapojených do společné správy vodních zdrojů existuje mimořádně nízká pravděpodobnost, že vstoupí do války.
Blízký východ slouží jako tragický příklad toho, co se může stát při absenci regionální spolupráce. Irák, Sýrie a Turecko svádějí boj o každý krychlový metr průtoku v řekách Tigris a Eufrat. Všechny tři země na tom tratí. Významné části obou povodí ovládají nestátní aktéři. A nedostatek vody zhoršil uprchlickou krizi v regionu (která je sama o sobě učebnicovým příkladem špatného vládnutí).
Nejtrpčí na celé tragédii je skutečnost, že se jí dalo vyhnout. V roce 2010 jsme na Fóru západní Asie-severní Afrika v Ammánu navrhli vytvoření „kooperačních okruhů“, které by institucionalizovaly spolupráci Iráku, Jordánska, Libanonu, Sýrie a Turecka ve vodohospodářských a environmentálních otázkách. Podobný rámec by býval pomohl spravovat přírodní zdroje, o něž se dělí Jordánsko, Izrael a Palestina.
Takto vytvořená nadnárodní organizace by bývala mohla zavést společné strategie řešení sucha či koordinace výběru plodin, rozvinout společné standardy sledování říčních průtoků a realizovat investiční plány s cílem dát lidem živobytí a vyvinout technologie úpravy vody.
Jiné regiony přesně toto udělaly. Země, jimiž protékají řeky v Africe, jihovýchodní Asii a Latinské Americe, si uvědomily, že národní zájmy a regionální stabilita se mohou vzájemně posilovat, pokud se lidské potřeby upřednostní před šovinismem.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Mezinárodní společenství přijalo na podzim cíle trvale udržitelného rozvoje (SDG), které slibují „zajistit dostupnost a trvale udržitelnou správu vody a kanalizace pro všechny“. Součástí tohoto slibu je i závazek „rozšíření mezinárodní spolupráce“.
Ti, kdo jsou pověření realizací tohoto závazku, musí mít na paměti, že spolupráce v oblasti vodohospodářství nespočívá jen v podepisování smluv a organizování schůzek. Patří k ní i společné plánování infrastrukturálních projektů, řízení záplav a such, rozvoj integrované strategie boje proti klimatickým změnám, zajišťování kvality vodních toků a pořádání pravidelných summitů, kde se bude jednat o kompromisech mezi vodními a jinými veřejnými statky.
Takzvaný kvocient vodohospodářské kooperace coby měřítko spolupráce formulované skupinou Strategic Foresight Group může pomoci státům, které se dělí o jezera a povodí řek, ke sledování intenzity vzájemné spolupráce. Pouhá čtvrtina z 263 společných povodí těží z řádného fungování organizací zaměřených na spolupráci. Klíčovým předpokladem je rozšíření těchto organizací tak, aby do roku 2030, což je cílový rok SDG, zahrnovaly všechna společná povodí světa.
Chudým lidem v rozvojovém světě přináší tato přeshraniční spolupráce značné výhody. Když se státy dohodnou na výstavbě a správě klíčové infrastruktury, nedochází k žádným odkladům. Šetří se náklady. Přínosy se optimálně sdílejí. Kdyby se všechny země se společným povodím přihlásily k přeshraniční spolupráci, mohl by se jejich růst HDP snadno zvýšit o plný procentní bod.
Mezinárodní společenství by mělo podněcovat země k takové spolupráci tím, že vytvoří finanční nástroje, které zpřístupní koncesní a preferenční fondy. Globální Marshallův plán pro společná povodí by se mohl na první pohled jevit jako drahá záležitost, avšak náklady spojené s nečinností – vezměme si, jakou hrozbu pro Evropu představuje masivní příliv uprchlíků – by hravě mohly být o několik řádů vyšší.
Stejně tak by mělo mezinárodní společenství promptně jednat s cílem uchránit klíčovou vodní infrastrukturu před akty násilí a terorismu. Mnohé řeky včetně Tigridu a Eufratu byly a nadále budou kolébkami lidské civilizace. OSN by měla zvážit vytvoření speciálních mírových jednotek určených na jejich ochranu.
A konečně by mezinárodní právo mělo být koncipované tak, aby konflikty nejen řešilo, ale také jim předcházelo. Zejména je zapotřebí silná globální smlouva, která bude regulovat emise do vodních ploch. Dnes se většina neshod týká objemu vody, který mají jednotlivé strany přijímat. Do budoucna se konflikty stále častěji povedou kvůli kvalitě vody, neboť zavlažovací metody, industrializace a urbanizace přispívají ke stoupající úrovni znečištění.
Světový den vody představuje ideální příležitost k zahájení nové agendy uvážlivého hospodaření s vodou. Každý den však musí být dnem, kdy budeme jeden z nejvýznamnějších zdrojů na této planetě spravovat ve vzájemné spolupráci.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.