NEW YORK – V březnu zveřejnil Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) takzvanou „syntetickou zprávu“, tedy závěrečnou část své šesté hodnotící zprávy (AR6). Zpráva vychází z několika tisíc recenzovaných článků od stovek vědců z celého světa a přináší obsáhlé zhodnocení dopadu klimatických změn i otázky, co musí svět učinit, aby omezil globální oteplování na 1,5° Celsia.
Dobré je, že podle IPCC jsou „proveditelné, účinné a levné recepty na zmírnění a adaptaci již nyní k dispozici“. Zajištění „obyvatelné a trvale udržitelné budoucnosti pro všechny“ však vyžaduje také dalekosáhlou transformaci a politickou vůli k přijímání odvážných kroků.
Zprávy IPCC jsou neocenitelné. Tím, že vnášejí vědu do klimatických vyjednávání, v nichž jinak převládají politické a ekonomické ohledy, jednak informují a jednak podporují zodpovědnost. Často mívají přes tisíc stran a každá z nich obsahuje i kratší souhrn pro politiky, jejž musí členské státy oficiálně schválit. Tento proces umožňuje vládním představitelům a pozorovatelům komentovat přicházející koncepty a současně ponechává vědcům možnost odmítat návrhy, které ohrožují integritu jejich výzkumu. Během schvalovacího procesu však lze některé formulace zesilovat, změkčovat nebo je z konečného návrhu i zcela odstranit.
Nejnovější zpráva varuje, že extrémní meteorologické jevy začínají být častější a intenzivnější, než se dříve předpokládalo, zatímco globální akce je oproti očekávání mnohem pomalejší. Na každém zlomku stupně záleží a při současném tempu emisí skleníkových plynů se svět řítí ke zvýšení o 3,5°C do roku 2100 – což bude mít zničující důsledky pro lidstvo i planetu.
Nepřijmeme-li naléhavé kroky ke snížení současných emisí skleníkových plynů na polovinu do roku 2030, varuje zpráva, pak globální oteplení „s velkou pravděpodobností“ dosáhne úrovně 1,5°C oproti předindustriální éře už během příštího desetiletí. Začnou-li však politici okamžitě jednat, ještě stále by mohli předejít rozpouštění ledovcových příkrovů, tání trvale zmrzlé půdy a zhroucení ekosystému, čímž by zachránili bezpočet životů.
Chceme-li změnit kurz, musíme vyřešit prapříčinu klimatických změn: „trvale neudržitelnou spotřebu energie, využívání půdy a změny v jejím využívání, životní styly a vzorce chování založené na spotřebě a výrobě, a to napříč regiony, mezi zeměmi i uvnitř nich a také mezi jednotlivci“. Vlády by si mohly vybrat z řady realizovatelných a přitom hospodárných kroků ke snížení emisí. Nejslibnější jsou ty, které v sobě integrují přístupy založené na právech, jež zahrnují smysluplnou participaci veřejnosti na rozhodovacím procesu, rovnost pohlaví a ochranu biodiverzity, lidská práva i práva domorodých národů. Zpráva IPCC konstatuje, že politické přístupy, které prosazují rovnost, férovost a klimatickou spravedlnost, „vedou k trvale udržitelnějším výsledkům“ a současně „omezují kompromisy, podporují transformativní změny a prosazují klimaticky odolný rozvoj“. Jednoduše řečeno si spravedlivější klimatická politika získává větší podporu, a proto je efektivnější.
Nejúčinnějším způsobem, jak snížit emise, je vytěsnit fosilní paliva a rychle přejít na obnovitelné zdroje energie, zejména na energii sluneční a větrnou. Zpráva však také pojmenovává důležitá opatření pro oblast celé ekonomiky a poptávkovou stranu, jako jsou přístupy „postačujícího množství“, cirkulárních materiálních toků, energetické účinnosti, trvale udržitelné spotřeby a výroby, rozšířené veřejné dopravy a zemědělských postupů založených na „trvale udržitelných přístupech k hospodaření s půdou“.
Ke snížení emisí mohou přispět rovněž změny chování, například přechod na „trvale udržitelnou zdravou stravu“, snížení využívání spotřebičů nebo zřeknutí se soukromých automobilů ve prospěch pěší chůze a jízdy na kole. Horních 10% domácností s nejvyššími emisemi na osobu, všímá si zpráva IPCC, produkuje 34-45% celosvětových emisí domácností založených na spotřebě, zatímco dolních 50% k těmto emisím přispívá jen 13-15 procenty.
Zvláštní je, že navzdory doloženým ekologickým přínosům snížení spotřeby masa ve prospěch zdravější stravy neobsahují souhrn ani úplná zpráva žádnou zmínku o mase ani mléce, přičemž výraz „rostlinný základ“ figuruje jen v poznámce pod čarou.
Stejně tak ze zprávy vypadla nadějná a značně sebevědomá věta o naléhavých, rychlých, realizovatelných a spravedlivých krátkodobých politikách řešení klimatických změn a zkvalitnění lidského života, které lze už dnes rozšiřovat. To vyvolalo pobouření u mnoha pozorovatelů a také u řady států snažících se tyto vědecké poznatky zachovat. Ani po mnohahodinové diskusi se však věta do zprávy nedostala; výrazy „naléhavý“, „rychlý“ a „lze rozšiřovat“ byly příliš citlivé na to, aby mohly být všeobecně schváleny, což jen podtrhlo napětí mezi vědou a politickou vůlí.
Toto napětí bylo dobře patrné na třech zasedáních, která předcházela schválení šesté hodnotící zprávy. Rozvojové země vyjadřovaly rozezlenost na rozvinuté státy, které prý nedělají dost, přestože nesou za klimatické změny historickou zodpovědnost – a přestože slibovaly, že v zájmu usnadnění adaptačního úsilí poskytnou finanční a technologické transfery. Rétorika týkající se snižování spotřeby fosilních paliv, nákladové efektivity obnovitelné energie a spravedlivého vlastnictví obnovitelných zdrojů přitom zeslábla, což odráželo obhajobu těžby fosilních paliv těmi, kdo si ji přejí zachovat.
V důsledku nedostatečné globální politické vůle klade souhrn důraz spíše na terminologii čisté nuly než na potřebu rychlého a skutečného snížení emisí skleníkových plynů. To by mohlo vést méně informované politiky k závěru, že můžeme jednoduše vysadit pár stromů a pokračovat jako dosud. Geoinženýrská řešení, jako jsou odstraňování oxidu uhličitého nebo zachycování a ukládání uhlíku (CCS), navíc dostala větší prostor než obnovitelné energie, a to navzdory výzkumu, který dokládá, že rozvoj těchto technologií s sebou nese obrovská ekologická rizika. V porovnání s rychlým přechodem na obnovitelnou energii navíc CCS zachovává závislost na fosilních palivech, je dražší, nelze ho rozšiřovat a je méně účinný při snižování emisí. Souhrn sice některá tato rizika zmiňuje, ale utopil je v poznámce pod čarou.
Zpráva IPCC zůstává nepostradatelným zdrojem informací o dopadu klimatických změn. Čtenáři, které zajímá jasné zhodnocení současného úsilí o snížení globálních emisí a zajištění, že udržíme globální oteplování na hranici 1,5°C, by však měli přeskočit souhrn a přečíst si raději kompletní zprávu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka
NEW YORK – V březnu zveřejnil Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) takzvanou „syntetickou zprávu“, tedy závěrečnou část své šesté hodnotící zprávy (AR6). Zpráva vychází z několika tisíc recenzovaných článků od stovek vědců z celého světa a přináší obsáhlé zhodnocení dopadu klimatických změn i otázky, co musí svět učinit, aby omezil globální oteplování na 1,5° Celsia.
Dobré je, že podle IPCC jsou „proveditelné, účinné a levné recepty na zmírnění a adaptaci již nyní k dispozici“. Zajištění „obyvatelné a trvale udržitelné budoucnosti pro všechny“ však vyžaduje také dalekosáhlou transformaci a politickou vůli k přijímání odvážných kroků.
Zprávy IPCC jsou neocenitelné. Tím, že vnášejí vědu do klimatických vyjednávání, v nichž jinak převládají politické a ekonomické ohledy, jednak informují a jednak podporují zodpovědnost. Často mívají přes tisíc stran a každá z nich obsahuje i kratší souhrn pro politiky, jejž musí členské státy oficiálně schválit. Tento proces umožňuje vládním představitelům a pozorovatelům komentovat přicházející koncepty a současně ponechává vědcům možnost odmítat návrhy, které ohrožují integritu jejich výzkumu. Během schvalovacího procesu však lze některé formulace zesilovat, změkčovat nebo je z konečného návrhu i zcela odstranit.
Nejnovější zpráva varuje, že extrémní meteorologické jevy začínají být častější a intenzivnější, než se dříve předpokládalo, zatímco globální akce je oproti očekávání mnohem pomalejší. Na každém zlomku stupně záleží a při současném tempu emisí skleníkových plynů se svět řítí ke zvýšení o 3,5°C do roku 2100 – což bude mít zničující důsledky pro lidstvo i planetu.
Nepřijmeme-li naléhavé kroky ke snížení současných emisí skleníkových plynů na polovinu do roku 2030, varuje zpráva, pak globální oteplení „s velkou pravděpodobností“ dosáhne úrovně 1,5°C oproti předindustriální éře už během příštího desetiletí. Začnou-li však politici okamžitě jednat, ještě stále by mohli předejít rozpouštění ledovcových příkrovů, tání trvale zmrzlé půdy a zhroucení ekosystému, čímž by zachránili bezpočet životů.
Chceme-li změnit kurz, musíme vyřešit prapříčinu klimatických změn: „trvale neudržitelnou spotřebu energie, využívání půdy a změny v jejím využívání, životní styly a vzorce chování založené na spotřebě a výrobě, a to napříč regiony, mezi zeměmi i uvnitř nich a také mezi jednotlivci“. Vlády by si mohly vybrat z řady realizovatelných a přitom hospodárných kroků ke snížení emisí. Nejslibnější jsou ty, které v sobě integrují přístupy založené na právech, jež zahrnují smysluplnou participaci veřejnosti na rozhodovacím procesu, rovnost pohlaví a ochranu biodiverzity, lidská práva i práva domorodých národů. Zpráva IPCC konstatuje, že politické přístupy, které prosazují rovnost, férovost a klimatickou spravedlnost, „vedou k trvale udržitelnějším výsledkům“ a současně „omezují kompromisy, podporují transformativní změny a prosazují klimaticky odolný rozvoj“. Jednoduše řečeno si spravedlivější klimatická politika získává větší podporu, a proto je efektivnější.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Nejúčinnějším způsobem, jak snížit emise, je vytěsnit fosilní paliva a rychle přejít na obnovitelné zdroje energie, zejména na energii sluneční a větrnou. Zpráva však také pojmenovává důležitá opatření pro oblast celé ekonomiky a poptávkovou stranu, jako jsou přístupy „postačujícího množství“, cirkulárních materiálních toků, energetické účinnosti, trvale udržitelné spotřeby a výroby, rozšířené veřejné dopravy a zemědělských postupů založených na „trvale udržitelných přístupech k hospodaření s půdou“.
Ke snížení emisí mohou přispět rovněž změny chování, například přechod na „trvale udržitelnou zdravou stravu“, snížení využívání spotřebičů nebo zřeknutí se soukromých automobilů ve prospěch pěší chůze a jízdy na kole. Horních 10% domácností s nejvyššími emisemi na osobu, všímá si zpráva IPCC, produkuje 34-45% celosvětových emisí domácností založených na spotřebě, zatímco dolních 50% k těmto emisím přispívá jen 13-15 procenty.
Zvláštní je, že navzdory doloženým ekologickým přínosům snížení spotřeby masa ve prospěch zdravější stravy neobsahují souhrn ani úplná zpráva žádnou zmínku o mase ani mléce, přičemž výraz „rostlinný základ“ figuruje jen v poznámce pod čarou.
Stejně tak ze zprávy vypadla nadějná a značně sebevědomá věta o naléhavých, rychlých, realizovatelných a spravedlivých krátkodobých politikách řešení klimatických změn a zkvalitnění lidského života, které lze už dnes rozšiřovat. To vyvolalo pobouření u mnoha pozorovatelů a také u řady států snažících se tyto vědecké poznatky zachovat. Ani po mnohahodinové diskusi se však věta do zprávy nedostala; výrazy „naléhavý“, „rychlý“ a „lze rozšiřovat“ byly příliš citlivé na to, aby mohly být všeobecně schváleny, což jen podtrhlo napětí mezi vědou a politickou vůlí.
Toto napětí bylo dobře patrné na třech zasedáních, která předcházela schválení šesté hodnotící zprávy. Rozvojové země vyjadřovaly rozezlenost na rozvinuté státy, které prý nedělají dost, přestože nesou za klimatické změny historickou zodpovědnost – a přestože slibovaly, že v zájmu usnadnění adaptačního úsilí poskytnou finanční a technologické transfery. Rétorika týkající se snižování spotřeby fosilních paliv, nákladové efektivity obnovitelné energie a spravedlivého vlastnictví obnovitelných zdrojů přitom zeslábla, což odráželo obhajobu těžby fosilních paliv těmi, kdo si ji přejí zachovat.
V důsledku nedostatečné globální politické vůle klade souhrn důraz spíše na terminologii čisté nuly než na potřebu rychlého a skutečného snížení emisí skleníkových plynů. To by mohlo vést méně informované politiky k závěru, že můžeme jednoduše vysadit pár stromů a pokračovat jako dosud. Geoinženýrská řešení, jako jsou odstraňování oxidu uhličitého nebo zachycování a ukládání uhlíku (CCS), navíc dostala větší prostor než obnovitelné energie, a to navzdory výzkumu, který dokládá, že rozvoj těchto technologií s sebou nese obrovská ekologická rizika. V porovnání s rychlým přechodem na obnovitelnou energii navíc CCS zachovává závislost na fosilních palivech, je dražší, nelze ho rozšiřovat a je méně účinný při snižování emisí. Souhrn sice některá tato rizika zmiňuje, ale utopil je v poznámce pod čarou.
Zpráva IPCC zůstává nepostradatelným zdrojem informací o dopadu klimatických změn. Čtenáři, které zajímá jasné zhodnocení současného úsilí o snížení globálních emisí a zajištění, že udržíme globální oteplování na hranici 1,5°C, by však měli přeskočit souhrn a přečíst si raději kompletní zprávu.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka