OXFORD – Při reakci na změnu klimatu je klíčová krajina. Na zemědělství, lesnictví a další využití půdy dnes připadá zhruba čtvrtina globálních emisí skleníkových plynů. Zavedení strategií udržitelné péče o krajinu by však mohlo zajistit víc než třetinu snížení emisí, jež v krátkodobém výhledu potřebujeme, abychom oteplování udrželi výrazně pod cílovou hladinou – 2°C nad předprůmyslovými úrovněmi – stanovenou v pařížské klimatické dohodě.
Ochranářské organizace jako ta moje už dlouho usilují o nalezení rovnováhy v interakci mezi lidmi a přírodou. Teprve nedávno jsme ale plně porozuměli tomu, jak důležitá při řešení změny klimatu je regulace využití území. S rozvojem dálkového průzkumu, umělé inteligence a biogeochemického modelování dokážeme lépe předpovídat následky a vyvíjet strategie pro řešení a minimalizaci nepříznivých důsledků.
K nejslibnějším způsobům jak mírnit změnu klimatu patří postupy, které označujeme za „přírodní klimatická řešení“: ochrana, obnova a lepší využívání půdy, s cílem zvýšit ukládání uhlíku či předejít únikům skleníkových plynů v krajině po celém světě. Úplný potenciál těchto řešení je podrobně popsán v nové studii, vypracované mou organizací Nature Conservancy a 15 dalšími předními institucemi.
K nejvýznamnějším přírodním klimatickým řešením patří ochrana „hraničních pralesů“ – nenarušených lesních celků, které slouží jako přírodní uhlíkové jímky. Nedotčené tropické a severské lesy, jakož i savany a pobřežní ekosystémy, uchovávají obrovská množství uhlíku nahromaděná během staletí. Když se tyto oblasti narušují, uhlík se uvolňuje. Ochrana hraničních habitatů pomáhá také regulovat toky vod, snižuje riziko povodní a zachovává biodiverzitu.
Dalším důležitým přírodním řešením je zalesňování. Celosvětově byly podle odhadů odlesněny či znehodnocenydvě miliardy hektarů půdy. Jelikož stromy jsou nejlepší technologií pro zachytávání a ukládání uhlíku, již svět má, zvrácení těchto čísel by přineslo výrazné snížení globálních hladin uhlíku. Odhadujeme, že prostým vysazováním většího množství stromů by svět mohl zachytit tři gigatuny CO2 ročně – ekvivalent odstranění více než 600 milionů aut ze silnic.
Třetí kategorií přírodních řešení je zemědělská reforma. Potravinářství, z polí až na talíř, významně přispívá ke změně klimatu přímými a nepřímými emisemi a často negativními účinky na stav půdy a odlesňování. S vědomím těchto rizik 23 globálních společností – mimo jiné Nestlé, McDonald’s, Tesco a Unilever – nedávno podepsalo závazek zastavit odlesňování v savaně Cerrado. Toto území, pokrývající čtvrtinu Brazílie, se dostává pod sílící tlak kvůli produkci hovězího masa, sóji a dalších komodit, včetně přidružené infrastruktury.
Jak závazek ohledně Cerrada dokládá, když se při řešení problémů s využíváním krajiny spojí vlády a firmy, účinek je přesvědčivý. Přirozená klimatická řešení mají potenciál snížit emise CO2 zhruba o 11,3 miliardy tun ročně – podle naší studie se jedná o ekvivalent úplného zastavení spalování ropy. Jedna nedávná studie spočetla, že kdyby Brazílie do roku 2030 dosáhla nulového odlesňování, posílila by své hospodářství o 0,6 % HDP čili o 15 miliard dolarů. Zavádění přírodních klimatických řešení má rovněž druhotné přínosy pro komunity – například obnovu venkova, zlepšení potravinové a vodní bezpečnosti a odolnost pobřežních oblastí.
Navzdory údajům podporujícím lepší rozhodování o využívání území přesto něco nesedí. V roce 2016 svět zaznamenal dramatický 51% vzestup úbytku lesů, odpovídající zhruba velikosti Nového Zélandu. Je nezbytné se tomuto trendu ihned vzepřít a pomoci světu pochopit, že územní plánování jednoduše není příběh o ochraně krajiny.
Některé země se ubírají správným směrem. Například indická vláda vyčlenila šest miliard dolarů na investice svých států do obnovy lesů. V Indonésii vláda vytvořila specializovanou agenturu k ochraně a obnově rašelinišť, slatin a bažinných ekosystémů, které mají obrovskou schopnost ukládat CO2.
Jsou to ale výjimky. Regulaci využití půdy do svých strategií snižování emisí rozpracovalo jen 36 zemí z celkem 160, které se zavázaly naplňovat pařížskou klimatickou dohodu.
Překonat setrvačnost nebude snadné. Lesy, farmy a pobřeží se liší velikostí, typem a dostupností. Na tyto ekosystémy jsou navíc navázány životy stamilionů lidí a projekty, které obnovují lesní porosty nebo zlepšují stav půdy, vyžadují soustředěné plánování, což je pro mnoho vlád nadlidský úkol.
Jedním způsobem jak dát věci do pohybu, zejména v oblasti zemědělství, by bylo zrušit nebo přesměrovat dotace podporující nadměrnou spotřebu hnojiv, vody či energie při produkci potravin. Jak letos během jednání Světové obchodní organizace kolegům připomněli indičtí vládní úředníci, smysluplné zemědělské reformy mohou začít až poté, co bohaté země omezí „neúměrně velké“ dotace, které dávají svým vlastním zemědělcům.
Přispět k uskutečňování změn může také podpora novátorství a podnikavosti. Nové postupy a technologie v územním plánování, analýze půd, zavlažování, a dokonce alternativní bílkoviny jako rostlinné maso posilují udržitelnost zemědělství a využívání krajiny. Rovněž změny ve stavebnictví, které se obrací k efektivněji vyráběným produktům, například křížem lepenému dřevu (CLT), mohou přispět ke snižování uhlíkového znečištění.
Konečně je třeba dramaticky posílit možnosti financování přirozených klimatických řešení. Přestože v rámci programu OSN REDD+ začínají proudit úhrady za ochranu lesů a Zelený klimatický fond na tyto úhrady přislíbil 500 milionů dolarů, celkové veřejné investice do udržitelného využívání půdy zůstávají nedostatečné. Podle Iniciativy pro klimatickou politiku veřejné financování zemědělství, lesnictví a zmírňování využití krajiny přilákalo v roce 2014 jen tři miliardy dolarů, oproti 49 miliardám do výroby obnovitelné energie a 26 miliardám do energetické účinnosti.
Na zasedání OSN ke změně klimatu, které právě skončilo v německém Bonnu, globální lídři znovu potvrdili, že svět nedokáže adekvátně reagovat na stoupající teploty, budou-li vlády nadále přehlížet, jak se přistupuje k lesům, farmám a pobřežím. Když už existuje pevný konsenzus, vlády musí konat na jeho základě.
OXFORD – Při reakci na změnu klimatu je klíčová krajina. Na zemědělství, lesnictví a další využití půdy dnes připadá zhruba čtvrtina globálních emisí skleníkových plynů. Zavedení strategií udržitelné péče o krajinu by však mohlo zajistit víc než třetinu snížení emisí, jež v krátkodobém výhledu potřebujeme, abychom oteplování udrželi výrazně pod cílovou hladinou – 2°C nad předprůmyslovými úrovněmi – stanovenou v pařížské klimatické dohodě.
Ochranářské organizace jako ta moje už dlouho usilují o nalezení rovnováhy v interakci mezi lidmi a přírodou. Teprve nedávno jsme ale plně porozuměli tomu, jak důležitá při řešení změny klimatu je regulace využití území. S rozvojem dálkového průzkumu, umělé inteligence a biogeochemického modelování dokážeme lépe předpovídat následky a vyvíjet strategie pro řešení a minimalizaci nepříznivých důsledků.
K nejslibnějším způsobům jak mírnit změnu klimatu patří postupy, které označujeme za „přírodní klimatická řešení“: ochrana, obnova a lepší využívání půdy, s cílem zvýšit ukládání uhlíku či předejít únikům skleníkových plynů v krajině po celém světě. Úplný potenciál těchto řešení je podrobně popsán v nové studii, vypracované mou organizací Nature Conservancy a 15 dalšími předními institucemi.
K nejvýznamnějším přírodním klimatickým řešením patří ochrana „hraničních pralesů“ – nenarušených lesních celků, které slouží jako přírodní uhlíkové jímky. Nedotčené tropické a severské lesy, jakož i savany a pobřežní ekosystémy, uchovávají obrovská množství uhlíku nahromaděná během staletí. Když se tyto oblasti narušují, uhlík se uvolňuje. Ochrana hraničních habitatů pomáhá také regulovat toky vod, snižuje riziko povodní a zachovává biodiverzitu.
Dalším důležitým přírodním řešením je zalesňování. Celosvětově byly podle odhadů odlesněny či znehodnocenydvě miliardy hektarů půdy. Jelikož stromy jsou nejlepší technologií pro zachytávání a ukládání uhlíku, již svět má, zvrácení těchto čísel by přineslo výrazné snížení globálních hladin uhlíku. Odhadujeme, že prostým vysazováním většího množství stromů by svět mohl zachytit tři gigatuny CO2 ročně – ekvivalent odstranění více než 600 milionů aut ze silnic.
Třetí kategorií přírodních řešení je zemědělská reforma. Potravinářství, z polí až na talíř, významně přispívá ke změně klimatu přímými a nepřímými emisemi a často negativními účinky na stav půdy a odlesňování. S vědomím těchto rizik 23 globálních společností – mimo jiné Nestlé, McDonald’s, Tesco a Unilever – nedávno podepsalo závazek zastavit odlesňování v savaně Cerrado. Toto území, pokrývající čtvrtinu Brazílie, se dostává pod sílící tlak kvůli produkci hovězího masa, sóji a dalších komodit, včetně přidružené infrastruktury.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Jak závazek ohledně Cerrada dokládá, když se při řešení problémů s využíváním krajiny spojí vlády a firmy, účinek je přesvědčivý. Přirozená klimatická řešení mají potenciál snížit emise CO2 zhruba o 11,3 miliardy tun ročně – podle naší studie se jedná o ekvivalent úplného zastavení spalování ropy. Jedna nedávná studie spočetla, že kdyby Brazílie do roku 2030 dosáhla nulového odlesňování, posílila by své hospodářství o 0,6 % HDP čili o 15 miliard dolarů. Zavádění přírodních klimatických řešení má rovněž druhotné přínosy pro komunity – například obnovu venkova, zlepšení potravinové a vodní bezpečnosti a odolnost pobřežních oblastí.
Navzdory údajům podporujícím lepší rozhodování o využívání území přesto něco nesedí. V roce 2016 svět zaznamenal dramatický 51% vzestup úbytku lesů, odpovídající zhruba velikosti Nového Zélandu. Je nezbytné se tomuto trendu ihned vzepřít a pomoci světu pochopit, že územní plánování jednoduše není příběh o ochraně krajiny.
Některé země se ubírají správným směrem. Například indická vláda vyčlenila šest miliard dolarů na investice svých států do obnovy lesů. V Indonésii vláda vytvořila specializovanou agenturu k ochraně a obnově rašelinišť, slatin a bažinných ekosystémů, které mají obrovskou schopnost ukládat CO2.
Jsou to ale výjimky. Regulaci využití půdy do svých strategií snižování emisí rozpracovalo jen 36 zemí z celkem 160, které se zavázaly naplňovat pařížskou klimatickou dohodu.
Překonat setrvačnost nebude snadné. Lesy, farmy a pobřeží se liší velikostí, typem a dostupností. Na tyto ekosystémy jsou navíc navázány životy stamilionů lidí a projekty, které obnovují lesní porosty nebo zlepšují stav půdy, vyžadují soustředěné plánování, což je pro mnoho vlád nadlidský úkol.
Jedním způsobem jak dát věci do pohybu, zejména v oblasti zemědělství, by bylo zrušit nebo přesměrovat dotace podporující nadměrnou spotřebu hnojiv, vody či energie při produkci potravin. Jak letos během jednání Světové obchodní organizace kolegům připomněli indičtí vládní úředníci, smysluplné zemědělské reformy mohou začít až poté, co bohaté země omezí „neúměrně velké“ dotace, které dávají svým vlastním zemědělcům.
Přispět k uskutečňování změn může také podpora novátorství a podnikavosti. Nové postupy a technologie v územním plánování, analýze půd, zavlažování, a dokonce alternativní bílkoviny jako rostlinné maso posilují udržitelnost zemědělství a využívání krajiny. Rovněž změny ve stavebnictví, které se obrací k efektivněji vyráběným produktům, například křížem lepenému dřevu (CLT), mohou přispět ke snižování uhlíkového znečištění.
Konečně je třeba dramaticky posílit možnosti financování přirozených klimatických řešení. Přestože v rámci programu OSN REDD+ začínají proudit úhrady za ochranu lesů a Zelený klimatický fond na tyto úhrady přislíbil 500 milionů dolarů, celkové veřejné investice do udržitelného využívání půdy zůstávají nedostatečné. Podle Iniciativy pro klimatickou politiku veřejné financování zemědělství, lesnictví a zmírňování využití krajiny přilákalo v roce 2014 jen tři miliardy dolarů, oproti 49 miliardám do výroby obnovitelné energie a 26 miliardám do energetické účinnosti.
Na zasedání OSN ke změně klimatu, které právě skončilo v německém Bonnu, globální lídři znovu potvrdili, že svět nedokáže adekvátně reagovat na stoupající teploty, budou-li vlády nadále přehlížet, jak se přistupuje k lesům, farmám a pobřežím. Když už existuje pevný konsenzus, vlády musí konat na jeho základě.