LONDÝN – Svět může být vděčný, že prezidentem Spojených států už není Donald Trump. Když byl v úřadu, záviděl ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi jeho brutální autoritářství a nechvalně proslul větší důvěrou ve slovo kremelského despoty ke vměšování do voleb než ve zjištění amerických tajných služeb. A poté, co jen několik hodin před začátkem masivní ruské invaze na Ukrajinu označil Putinovu taktiku vůči této zemi za „geniální“, měl Trump tu drzost tvrdit, že za jeho dohledu by k útoku nedošlo.
Když Putin uvedl do pohotovosti ruské jaderné síly, americký prezident Joe Biden reagoval s nezbytným a zkušeným klidem. Co by mohl natropit jančící Trump, se ani nechce přemýšlet.
Zatímco Trump svého pobytu v úřadu prezidenta využil k podrývání amerických spojenců v Evropě a východní Asii, Bidenovi se s ohromnou trpělivostí a taktem podařilo mezi nimi obnovit jednotu. I Německo, které konečně posílilo svůj obranný rozpočet, udělalo, o co usilovalo několik amerických administrativ, včetně té Trumpovy, a plní teď podstatnou úlohu v podpoře Ukrajiny (byť to může být spíš odrazem Putinových činů než čehokoli, co udělal Biden).
Podle nedávného průzkumu veřejného mínění ale 62 % Američanů věří, že by Rusko na Ukrajinu nevpadlo, kdyby byl v Bílém domě Trump, a 59 % se domnívá, že vinu za ruský útok nese Bidenova slabost. Samostatný průzkum, který provedla Fox News ještě před invazí, zjistil, že ačkoli 81 % republikánů má negativní názor na Putina, 92 % z nich nemá v lásce Bidena.
Průzkumy veřejného mínění nejsou sice vždy spolehlivé, ale tato pozoruhodná čísla žádají vysvětlení. Na tématu zahraniční politiky (která většinu Američanů nezajímá) Biden zvítězit nemůže. Mnozí jej považují buď za ústupkáře s podlamujícími se koleny, který opustil Afghánistán, rozmazluje Evropany a je měkký k Rusku, anebo za studenoválečníka, jenž odmítáním vyslyšet Putinovy bezpečnostní obavy vyprovokoval ruskou invazi.
Biden má také tu smůlu, že musí řešit dopady pandemie covidu-19, včetně vysokých cen benzinu (která zajímá většinu Američanů), strmě stoupající inflace a přibývající pouliční kriminality. Žádná z těchto potíží není Bidenovou chybou, ale je v nich po pás. Demokraté by proto mohli během listopadových voleb snadno přijít o většinu v Kongresu.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Myslím ale, že Bidenův problém sahá hlouběji. Zčásti je to otázka věku. V 79 letech je to starý muž. A nejen to, je to starý bělošský liberál, zosobňující svět, který se rozpadá tak rychle, že už téměř neexistuje. Stal se ošlehanou, vrásčitou tváří pax americana, někdy vlídné, jindy proradné hegemonie USA nad tím, co se nazývalo „svobodný svět“. Bezpečni v náruči americké vojenské moci, Západoevropané – ale také Japonci a Jihokorejci – se od konce druhé světové války těšili bezprecedentní bezpečnosti.
Nad tímto Amerikou vedeným světem zapadá slunce nejen proto, že všechno jednou musí skončit. Vzestup konkurenčních supervelmocí je nevyhnutelný. Navzdory triumfalistickým prohlášením Západu na konci studené války dějiny nikdy nekončí. Relativní oslabení Ameriky souvisí také s jejím sklonem k domýšlivosti. Bezohledné války, zejména ve Vietnamu a na Středním východě, skončily katastrofami, které globální postavení Ameriky výrazně poškodily.
Vnější nepřátelé jsou ovšem zřídkakdy jedinou příčinou zániku impéria, včetně neformální americké říše. Běžnější je, že impériu dojde pára. Indický spisovatel Nírad Čaudharí přičetl kdysi kolaps britského Rádže v Indii „naprostému vyšťavení“. Samozřejmě že provokoval, ale kus pravdy měl. Jakmile ve svou vlastní věc přestanou věřit sami imperialisté, konec je nablízku.
Něco podobného se stalo v Sovětském svazu kolem roku 1990, když předáci sklerotické komunistické strany ztratili touhu podepírat rozpadající se impérium. To se pak rychle rozpadlo a USA a jejich spojenci neudělali nic pro to, aby tohle pokoření zmírnili. Putin, který koncem 80. let působil jako důstojník KGB ve Východním Německu, od té doby snoval svou pomstu.
V americkém případě nedojde patrně k tak rychlému rozkladu, především proto, že USA jsou stále velice bohatou zemí s drtivou vojenskou silou. Méně a méně Američanů ale dnes cítí potřebu zachovávat pax americana, který je přece jen nákladný. Republikáni v Trumpově područí se touží vrátit do 30. let 20. století, kdy stoupenci „Ameriky na prvním místě“ prosazovali izolaci USA od zahraničních konfliktů a bývali by rádi uzavřeli dohodu s Hitlerem, vůdcem, jehož někteří z nich celkem obdivovali.
Stejně málo nadšení z předvádění moci USA ve světě jsou dnes mnozí mladí demokraté, kteří to považují za nechutný neoimperialismus. Jejich hlavní zájem spočívá spíš v rozmanitosti a inkluzivitě doma, což se promítá do témat, jako je rovnost pohlaví, práva LGBTQ a hnutí Black Lives Matter. Stará garda atlantistů, kteří stále věří v liberální světový řád pod vedením velkorysých mužů (a hrstky žen), teď představuje poslední mohykány.
Biden je jedním z těchto mohykánů. Jsem rád, že je teď u kormidla on, a ne někdo zahleděný do „Ameriky na prvním místě“, tedy politik soustředěný výhradně na domácí společenské otázky. Jakmile ale Biden sehraje svůj part v tomto čase krize, doufám, že svižně a důstojně odkráčí z jeviště. Je načase, aby se prezidentský post pokusil získat mladší demokrat, který nebude ani izolacionista, ani kvaziimperialista. Nemusí to být žena, člověk tmavší pleti ani gay, ale mohlo by to pomoci.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
LONDÝN – Svět může být vděčný, že prezidentem Spojených států už není Donald Trump. Když byl v úřadu, záviděl ruskému prezidentu Vladimiru Putinovi jeho brutální autoritářství a nechvalně proslul větší důvěrou ve slovo kremelského despoty ke vměšování do voleb než ve zjištění amerických tajných služeb. A poté, co jen několik hodin před začátkem masivní ruské invaze na Ukrajinu označil Putinovu taktiku vůči této zemi za „geniální“, měl Trump tu drzost tvrdit, že za jeho dohledu by k útoku nedošlo.
Když Putin uvedl do pohotovosti ruské jaderné síly, americký prezident Joe Biden reagoval s nezbytným a zkušeným klidem. Co by mohl natropit jančící Trump, se ani nechce přemýšlet.
Zatímco Trump svého pobytu v úřadu prezidenta využil k podrývání amerických spojenců v Evropě a východní Asii, Bidenovi se s ohromnou trpělivostí a taktem podařilo mezi nimi obnovit jednotu. I Německo, které konečně posílilo svůj obranný rozpočet, udělalo, o co usilovalo několik amerických administrativ, včetně té Trumpovy, a plní teď podstatnou úlohu v podpoře Ukrajiny (byť to může být spíš odrazem Putinových činů než čehokoli, co udělal Biden).
Podle nedávného průzkumu veřejného mínění ale 62 % Američanů věří, že by Rusko na Ukrajinu nevpadlo, kdyby byl v Bílém domě Trump, a 59 % se domnívá, že vinu za ruský útok nese Bidenova slabost. Samostatný průzkum, který provedla Fox News ještě před invazí, zjistil, že ačkoli 81 % republikánů má negativní názor na Putina, 92 % z nich nemá v lásce Bidena.
Průzkumy veřejného mínění nejsou sice vždy spolehlivé, ale tato pozoruhodná čísla žádají vysvětlení. Na tématu zahraniční politiky (která většinu Američanů nezajímá) Biden zvítězit nemůže. Mnozí jej považují buď za ústupkáře s podlamujícími se koleny, který opustil Afghánistán, rozmazluje Evropany a je měkký k Rusku, anebo za studenoválečníka, jenž odmítáním vyslyšet Putinovy bezpečnostní obavy vyprovokoval ruskou invazi.
Biden má také tu smůlu, že musí řešit dopady pandemie covidu-19, včetně vysokých cen benzinu (která zajímá většinu Američanů), strmě stoupající inflace a přibývající pouliční kriminality. Žádná z těchto potíží není Bidenovou chybou, ale je v nich po pás. Demokraté by proto mohli během listopadových voleb snadno přijít o většinu v Kongresu.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Myslím ale, že Bidenův problém sahá hlouběji. Zčásti je to otázka věku. V 79 letech je to starý muž. A nejen to, je to starý bělošský liberál, zosobňující svět, který se rozpadá tak rychle, že už téměř neexistuje. Stal se ošlehanou, vrásčitou tváří pax americana, někdy vlídné, jindy proradné hegemonie USA nad tím, co se nazývalo „svobodný svět“. Bezpečni v náruči americké vojenské moci, Západoevropané – ale také Japonci a Jihokorejci – se od konce druhé světové války těšili bezprecedentní bezpečnosti.
Nad tímto Amerikou vedeným světem zapadá slunce nejen proto, že všechno jednou musí skončit. Vzestup konkurenčních supervelmocí je nevyhnutelný. Navzdory triumfalistickým prohlášením Západu na konci studené války dějiny nikdy nekončí. Relativní oslabení Ameriky souvisí také s jejím sklonem k domýšlivosti. Bezohledné války, zejména ve Vietnamu a na Středním východě, skončily katastrofami, které globální postavení Ameriky výrazně poškodily.
Vnější nepřátelé jsou ovšem zřídkakdy jedinou příčinou zániku impéria, včetně neformální americké říše. Běžnější je, že impériu dojde pára. Indický spisovatel Nírad Čaudharí přičetl kdysi kolaps britského Rádže v Indii „naprostému vyšťavení“. Samozřejmě že provokoval, ale kus pravdy měl. Jakmile ve svou vlastní věc přestanou věřit sami imperialisté, konec je nablízku.
Něco podobného se stalo v Sovětském svazu kolem roku 1990, když předáci sklerotické komunistické strany ztratili touhu podepírat rozpadající se impérium. To se pak rychle rozpadlo a USA a jejich spojenci neudělali nic pro to, aby tohle pokoření zmírnili. Putin, který koncem 80. let působil jako důstojník KGB ve Východním Německu, od té doby snoval svou pomstu.
V americkém případě nedojde patrně k tak rychlému rozkladu, především proto, že USA jsou stále velice bohatou zemí s drtivou vojenskou silou. Méně a méně Američanů ale dnes cítí potřebu zachovávat pax americana, který je přece jen nákladný. Republikáni v Trumpově područí se touží vrátit do 30. let 20. století, kdy stoupenci „Ameriky na prvním místě“ prosazovali izolaci USA od zahraničních konfliktů a bývali by rádi uzavřeli dohodu s Hitlerem, vůdcem, jehož někteří z nich celkem obdivovali.
Stejně málo nadšení z předvádění moci USA ve světě jsou dnes mnozí mladí demokraté, kteří to považují za nechutný neoimperialismus. Jejich hlavní zájem spočívá spíš v rozmanitosti a inkluzivitě doma, což se promítá do témat, jako je rovnost pohlaví, práva LGBTQ a hnutí Black Lives Matter. Stará garda atlantistů, kteří stále věří v liberální světový řád pod vedením velkorysých mužů (a hrstky žen), teď představuje poslední mohykány.
Biden je jedním z těchto mohykánů. Jsem rád, že je teď u kormidla on, a ne někdo zahleděný do „Ameriky na prvním místě“, tedy politik soustředěný výhradně na domácí společenské otázky. Jakmile ale Biden sehraje svůj part v tomto čase krize, doufám, že svižně a důstojně odkráčí z jeviště. Je načase, aby se prezidentský post pokusil získat mladší demokrat, který nebude ani izolacionista, ani kvaziimperialista. Nemusí to být žena, člověk tmavší pleti ani gay, ale mohlo by to pomoci.
Z angličtiny přeložil David Daduč