BRUSEL – Zdánlivě nekonečná jednání o nové půjčce mezi novopečenou řeckou vládou a jejími mezinárodními věřiteli – Mezinárodním měnovým fondem, Evropskou centrální bankou a Evropskou komisí – vstoupila do nebezpečné fáze. Hrozí riziko, že chyba na kterékoliv straně vyvolá nehodu, která by mohla uspíšit novou krizi v Evropě.
Zdá se, že MMF je připraven hodit do ringu ručník – v neposlední řadě kvůli nedávnému zjištění, že Řecko by letos mohlo vykázat malý primární rozpočtový schodek (který nezahrnuje úrokové platby) namísto plánovaného vysokého přebytku. V době, kdy se řecká ekonomika znovu potápí, je však vláda přesvědčená, že současný splátkový program nefunguje – a že bez významných úprav nikdy fungovat nebude.
Základním stavebním kamenem řeckých argumentů pro nové sanační podmínky je interpretace – posílená současnými hospodářskými těžkostmi země –, podle níž je Řecko obětí přehnaných úsporných opatření. Tím se však opomíjí stěžejní skutečnost: v jiných evropských zemích zasažených krizí úsporná opatření fungovala. Portugalsko, Irsko, Španělsko, a dokonce i Kypr vykazují jednoznačné známky zotavení: nezaměstnanost konečně klesá (byť pomalu a z vysoké úrovně) a byl obnoven přístup na kapitálové trhy.
Proč je Řecko jiné?
Stručná odpověď zní: export. Ve všech ostatních krizových zemích (a koneckonců i ve většině z desítek států, které v posledních desetiletích obdržely půjčku od MMF) rostoucí export alespoň částečně vykompenzoval prudký propad poptávky, jenž nastal, když jejich vlády seškrtaly výdaje a zvýšily daně s cílem vyrovnat účetní bilance.
Ve velké ekonomice, kde externí financování nepředstavuje problém, například ve Spojených státech či v eurozóně, by snaha o snížení rozpočtového schodku samozřejmě mohla vést k tak hlubokému poklesu poptávky (a tím i daňových příjmů), že se úsporná opatření stanou nástrojem vlastní porážky. Pro Řecko však tento argument neplatí.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ve skutečnosti Řecko vykazovalo velmi vysoké schodky běžného účtu – přesahující 10% HDP –, když externí financování v letech 2008-2009 náhle vyschlo, což si vynutilo úpravu domácích výdajů. Kdyby řecká vláda k této úpravě nepřikročila, domácí poptávka a zaměstnanost by jistě zůstaly vyšší – ale stejně tak by byl vyšší i dovoz a vnější schodky. Ačkoliv tedy úsporná opatření zapříčinila hlubokou recesi, zároveň Řecku umožnila vyhnout se vnějším schodkům, a tím snížila velikost sanace, kterou země potřebuje.
Klíčem k vybřednutí z pasti úsporných opatření je tedy exportní výkonnost. Problém Řecka spočívá v tom, že i malý růst exportu, který země v poslední době vykazuje, je do značné míry iluzorní, jelikož se na něm podílejí převážně ropné produkty. A protože Řecko ropu neprodukuje, může to znamenat jen to, že řecké rafinerie, které dnes trpí značným nadbytkem kapacit, jednoduše exportují dovezenou surovou ropu v lehce pozměněné podobě. Marže rafinerií jsou přitom obvykle nižší než 5%, což znamená, že ekonomika země získává z tohoto exportu jen malou přidanou hodnotu. Podobný problém se týká i dalších exportních komodit, které zaznamenaly zvýšení, například kovů.
Největší exportní položka Řecka v oblasti služeb, totiž námořní doprava, má navíc jen málo reálných vazeb na zbytek ekonomiky, jelikož firmy působící v tomto sektoru neplatí daně a zaměstnávají malý počet Řeků (posádky obvykle pocházejí z nízkopříjmových zemí). Ekonomický příspěvek tohoto sektoru dále podkopává skutečnost, že globální ceny komodit, na nichž jsou závislé přepravní sazby, v poslední době klesají. Průmyslové zboží, jehož výroba domácí hodnotu a zaměstnanost zvyšuje, naopak představuje jen malou část řeckého exportu.
Celkový zahraniční obchod Řecka dosahuje při správném měření pouze 12% HDP, což je mnohem méně, než by se u tak malé ekonomiky čekalo. Ještě znepokojivější je skutečnost, že celkový deficit řeckého obchodu (včetně zboží a služeb) byl v roce 2008 ještě vyšší a dosahoval 13% HDP, z čehož vyplývá, že aby se tehdy předešlo následnému poklesu dovozu a tím i domácí poptávky, byl by se export musel více než zdvojnásobit.
Naproti tomu v Portugalsku činil obchodní schodek v roce 2008 pouze asi třetinu exportu, což znamená, že se export musel zvýšit o jednu třetinu, aby se vnější schodek vyrovnal bez snížení dovozu. Od té doby Portugalsko zvýšilo export kumulativně o více než čtvrtinu, takže navzdory drobnému růstu dovozu od roku 2007 vykazuje obchodní přebytek.
I řecký obchodní schodek se snížil, avšak jen proto, že došlo ke zhroucení dovozu. Export stagnoval, přestože mzdy klesly o více než 20%. Právě toto je skutečný problém Řecka, nikoliv úsporná opatření. Kdyby Řecko zažilo stejný růst exportu jako Portugalsko (země podobné velikosti a příjmu na obyvatele), neprošlo by tak hlubokou recesí a daňové výnosy by byly vyšší, takže by pro vládu bylo mnohem snazší dosáhnout primárního rozpočtového přebytku.
To naznačuje, že kombinace fiskální konsolidace, nižších mezd a exportně orientovaných reforem mohla Řecku umožnit přechod na trvalejší zotavení. Tento přístup už byl odzkoušen a neuspěl pouze jednou, když musela Argentina v roce 2002 vyhlásit neschopnost splácet svůj zahraniční dluh a ukončit desetiletí trvající navázání své měny na americký dolar ve fixním kurzu 1:1.
Řecko bohužel připomíná Argentinu hned ve dvou klíčových ohledech. Obě země mají jen malý exportní sektor, což výrazně ztěžuje vnější úpravy, a obě mají strukturu exportu vychýlenou směrem ke komoditám, jejichž nabídka se pravděpodobně příliš nezmění, i když dojde ke strukturálním reformám či k poklesu mezd.
To samozřejmě neznamená, že je Řecko odsouzeno následovat Argentinu na cestě k bankrotu. Zvýrazňuje to však problém, jemuž dnes země čelí – totiž nutnost od základu přebudovat svůj exportní sektor.
Je načase, aby si řecká vláda tento imperativ uvědomila a rozšířila rozsah vyjednávání se svými věřiteli tak, aby tato jednání zahrnovala nejen rozpočet, ale i strategie pro stimulaci vývozu. Ze všeho nejdříve si však Řecko musí konečně uvědomit, že úsporná opatření nejsou nepřítel.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Since Plato’s Republic 2,300 years ago, philosophers have understood the process by which demagogues come to power in free and fair elections, only to overthrow democracy and establish tyrannical rule. The process is straightforward, and we have now just watched it play out.
observes that philosophers since Plato have understood how tyrants come to power in free elections.
Despite being a criminal, a charlatan, and an aspiring dictator, Donald Trump has won not only the Electoral College, but also the popular vote – a feat he did not achieve in 2016 or 2020. A nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians are to blame.
points the finger at a nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians.
BRUSEL – Zdánlivě nekonečná jednání o nové půjčce mezi novopečenou řeckou vládou a jejími mezinárodními věřiteli – Mezinárodním měnovým fondem, Evropskou centrální bankou a Evropskou komisí – vstoupila do nebezpečné fáze. Hrozí riziko, že chyba na kterékoliv straně vyvolá nehodu, která by mohla uspíšit novou krizi v Evropě.
Zdá se, že MMF je připraven hodit do ringu ručník – v neposlední řadě kvůli nedávnému zjištění, že Řecko by letos mohlo vykázat malý primární rozpočtový schodek (který nezahrnuje úrokové platby) namísto plánovaného vysokého přebytku. V době, kdy se řecká ekonomika znovu potápí, je však vláda přesvědčená, že současný splátkový program nefunguje – a že bez významných úprav nikdy fungovat nebude.
Základním stavebním kamenem řeckých argumentů pro nové sanační podmínky je interpretace – posílená současnými hospodářskými těžkostmi země –, podle níž je Řecko obětí přehnaných úsporných opatření. Tím se však opomíjí stěžejní skutečnost: v jiných evropských zemích zasažených krizí úsporná opatření fungovala. Portugalsko, Irsko, Španělsko, a dokonce i Kypr vykazují jednoznačné známky zotavení: nezaměstnanost konečně klesá (byť pomalu a z vysoké úrovně) a byl obnoven přístup na kapitálové trhy.
Proč je Řecko jiné?
Stručná odpověď zní: export. Ve všech ostatních krizových zemích (a koneckonců i ve většině z desítek států, které v posledních desetiletích obdržely půjčku od MMF) rostoucí export alespoň částečně vykompenzoval prudký propad poptávky, jenž nastal, když jejich vlády seškrtaly výdaje a zvýšily daně s cílem vyrovnat účetní bilance.
Ve velké ekonomice, kde externí financování nepředstavuje problém, například ve Spojených státech či v eurozóně, by snaha o snížení rozpočtového schodku samozřejmě mohla vést k tak hlubokému poklesu poptávky (a tím i daňových příjmů), že se úsporná opatření stanou nástrojem vlastní porážky. Pro Řecko však tento argument neplatí.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Ve skutečnosti Řecko vykazovalo velmi vysoké schodky běžného účtu – přesahující 10% HDP –, když externí financování v letech 2008-2009 náhle vyschlo, což si vynutilo úpravu domácích výdajů. Kdyby řecká vláda k této úpravě nepřikročila, domácí poptávka a zaměstnanost by jistě zůstaly vyšší – ale stejně tak by byl vyšší i dovoz a vnější schodky. Ačkoliv tedy úsporná opatření zapříčinila hlubokou recesi, zároveň Řecku umožnila vyhnout se vnějším schodkům, a tím snížila velikost sanace, kterou země potřebuje.
Klíčem k vybřednutí z pasti úsporných opatření je tedy exportní výkonnost. Problém Řecka spočívá v tom, že i malý růst exportu, který země v poslední době vykazuje, je do značné míry iluzorní, jelikož se na něm podílejí převážně ropné produkty. A protože Řecko ropu neprodukuje, může to znamenat jen to, že řecké rafinerie, které dnes trpí značným nadbytkem kapacit, jednoduše exportují dovezenou surovou ropu v lehce pozměněné podobě. Marže rafinerií jsou přitom obvykle nižší než 5%, což znamená, že ekonomika země získává z tohoto exportu jen malou přidanou hodnotu. Podobný problém se týká i dalších exportních komodit, které zaznamenaly zvýšení, například kovů.
Největší exportní položka Řecka v oblasti služeb, totiž námořní doprava, má navíc jen málo reálných vazeb na zbytek ekonomiky, jelikož firmy působící v tomto sektoru neplatí daně a zaměstnávají malý počet Řeků (posádky obvykle pocházejí z nízkopříjmových zemí). Ekonomický příspěvek tohoto sektoru dále podkopává skutečnost, že globální ceny komodit, na nichž jsou závislé přepravní sazby, v poslední době klesají. Průmyslové zboží, jehož výroba domácí hodnotu a zaměstnanost zvyšuje, naopak představuje jen malou část řeckého exportu.
Celkový zahraniční obchod Řecka dosahuje při správném měření pouze 12% HDP, což je mnohem méně, než by se u tak malé ekonomiky čekalo. Ještě znepokojivější je skutečnost, že celkový deficit řeckého obchodu (včetně zboží a služeb) byl v roce 2008 ještě vyšší a dosahoval 13% HDP, z čehož vyplývá, že aby se tehdy předešlo následnému poklesu dovozu a tím i domácí poptávky, byl by se export musel více než zdvojnásobit.
Naproti tomu v Portugalsku činil obchodní schodek v roce 2008 pouze asi třetinu exportu, což znamená, že se export musel zvýšit o jednu třetinu, aby se vnější schodek vyrovnal bez snížení dovozu. Od té doby Portugalsko zvýšilo export kumulativně o více než čtvrtinu, takže navzdory drobnému růstu dovozu od roku 2007 vykazuje obchodní přebytek.
I řecký obchodní schodek se snížil, avšak jen proto, že došlo ke zhroucení dovozu. Export stagnoval, přestože mzdy klesly o více než 20%. Právě toto je skutečný problém Řecka, nikoliv úsporná opatření. Kdyby Řecko zažilo stejný růst exportu jako Portugalsko (země podobné velikosti a příjmu na obyvatele), neprošlo by tak hlubokou recesí a daňové výnosy by byly vyšší, takže by pro vládu bylo mnohem snazší dosáhnout primárního rozpočtového přebytku.
To naznačuje, že kombinace fiskální konsolidace, nižších mezd a exportně orientovaných reforem mohla Řecku umožnit přechod na trvalejší zotavení. Tento přístup už byl odzkoušen a neuspěl pouze jednou, když musela Argentina v roce 2002 vyhlásit neschopnost splácet svůj zahraniční dluh a ukončit desetiletí trvající navázání své měny na americký dolar ve fixním kurzu 1:1.
Řecko bohužel připomíná Argentinu hned ve dvou klíčových ohledech. Obě země mají jen malý exportní sektor, což výrazně ztěžuje vnější úpravy, a obě mají strukturu exportu vychýlenou směrem ke komoditám, jejichž nabídka se pravděpodobně příliš nezmění, i když dojde ke strukturálním reformám či k poklesu mezd.
To samozřejmě neznamená, že je Řecko odsouzeno následovat Argentinu na cestě k bankrotu. Zvýrazňuje to však problém, jemuž dnes země čelí – totiž nutnost od základu přebudovat svůj exportní sektor.
Je načase, aby si řecká vláda tento imperativ uvědomila a rozšířila rozsah vyjednávání se svými věřiteli tak, aby tato jednání zahrnovala nejen rozpočet, ale i strategie pro stimulaci vývozu. Ze všeho nejdříve si však Řecko musí konečně uvědomit, že úsporná opatření nejsou nepřítel.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.