KODAŇ – Náš současný přístup ke globálnímu oteplování fungovat nebude. Je chybný jak ekonomicky, protože uhlíkové daně vyjdou nesmírně draho a jejich přínos bude malý, tak politicky, protože vyjednávání o snižování emisí CO2 povedou k čím dál většímu napětí a sporům. A i kdybyste v obou ohledech nesouhlasili, současný přístup je rovněž chybný technologicky.
Řada zemí si dnes stanovuje ambiciózní cíle snižování uhlíkových emisí, než letos v prosinci dojde v Kodani na celosvětová jednání o náhradě za Kjótský protokol. Představme si, že se svět nakonec dohodne na ctižádostivém cíli. Řekněme, že se domluvíme na snížení emisí CO2 o tři čtvrtiny do roku 2100 při zachování rozumné míry růstu. Právě tady leží náš technologický problém: ke splnění tohoto cíle by rozsah neuhlíkových zdrojů energie v roce 2100 musel být ohromujícím 2,5násobkem hladiny celkové globální spotřeby energie v roce 2000.
Tyto údaje vypočetli ekonomové Chris Green a Isabel Galiana z kanadské McGillovy univerzity. Jejich výzkum dokládá, že čelit globálnímu oteplování prakticky znamená, že nepotřebujeme nic menšího než technickou revoluci. Tuto výzvu ale nebereme vážně. Budeme-li pokračovat jako dosud, technický rozvoj nebude ani zdaleka dostatečný na to, aby zajistil, že neuhlíkové energetické zdroje budou schopné cenou i účinností konkurovat fosilním palivům.
Letos v prosinci se v Kodani bude pozornost soustředit na to, kolik uhlíku osekat, a nikoli na to, jak toho dosáhnout. Tomu, zda prostředky ke snižování emisí ke splnění cílů postačují, se mnoho pozornosti věnovat nebude.
Politici budou svá rozhodnutí opírat o modely globálního oteplování, které jednoduše předpokládají, že technologické průlomy přijdou samy od sebe. Tato víra je však naneštěstí – a nebezpečně – mylná.
Green a Galiana zkoumají dnešní stav neuhlíkové energetiky – jaderné, větrné, solární, geotermální atd. – a zjišťují, že alternativní zdroje energie nás v úhrnu posunou o necelou polovinu cesty k cíli stabilních uhlíkových emisí v roce 2050 a jen o nepatrný zlomek cesty ke stabilizaci v roce 2100. Potřebujeme mnohonásobně a mnohonásobně víc neuhlíkové energie, než se dnes produkuje.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Nezbytná technika ale nebude připravená co do rozšiřitelnosti ani stability. V mnoha případech je stále nutný nejzákladnější výzkum a vývoj. Nejsme ani na prahu zahájení této revoluce.
Současná technika je tak neefektivní, že kdybychom to například mysleli vážně s větrnou energií, museli bychom většinu zemí pokrýt větrnými turbinami, abychom vyrobili dostatek energie pro všechny, a přesto by nám zbýval obrovský problém s ukládáním energie: nevíme co dělat, když nefouká vítr.
Tvůrci politik by se měli odklonit od napjatého vyjednávání o redukcích uhlíkových emisí a raději se dohodnout, že budou investovat do výzkumu a vývoje, aby techniku pozvedli na potřebnou úroveň. Nejenže by takový postup měl mnohem větší šanci, že si skutečně se změnou klimatu poradí, ale měl by také mnohem větší naději na politický úspěch. Největší producenti emisí jedenadvacátého století, včetně Indie a Číny, nejsou ochotní se upsat k přísným a nákladným emisím cílům. Je mnohem pravděpodobnější, že by přijali levnější, chytřejší a přínosnější cestu inovací.
Dnešní politici se úzce zaměřují na to, jak vysoké by měly být uhlíkové daně, aby lidé přestali používat fosilní paliva. To je špatná otázka. Samotný trh je neefektivní způsob jak stimulovat výzkum a vývoj v oblasti nejistých technologií, a nebudou-li alternativy k dispozici, vysoká uhlíková daň jednoduše poškodí růst. Jinými slovy, všichni si pohoršíme.
Green a Galiana navrhují zpoplatnění uhlíku zpočátku omezit na nízkou daň (třeba 5 dolarů za tunu) k financování výzkumu a vývoje v oblasti energetiky. Časem by se tato daň měla nechat růst, aby povzbudila zavádění efektivních a cenově dostupných technologických alternativ.
Investovat kolem 100 miliard dolarů ročně do výzkumu neuhlíkové energetiky by znamenalo, že bychom v zásadě dokázali změnu klimatu s výhledem na celé století vyřešit. Green a Galiana kalkulují přínosy – vzešlé z nižšího oteplení a vyšší prosperity – a konzervativně uzavírají, že za každý vynaložený dolar by tento přístup předešel klimatické újmě v hodnotě 11 dolarů. Porovnejte si to s jinými analýzami, které dokládají, že důrazná a okamžitá snížení uhlíkových emisí by byla nákladná, a přesto by předešla poškození klimatu v hodnotě pouhých 0,02 dolaru.
Budeme-li pokračovat v uskutečňování politik snižování emisí v krátkodobém výhledu, aniž bychom se soustředili na rozvoj nezbytných technologií, může to mít jediný výsledek: prakticky žádný vliv na klima, ale významné stlačení hospodářského růstu, takže víc lidí bude žít v chudobě a planeta bude horším místem k životu, než by mohla být.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
KODAŇ – Náš současný přístup ke globálnímu oteplování fungovat nebude. Je chybný jak ekonomicky, protože uhlíkové daně vyjdou nesmírně draho a jejich přínos bude malý, tak politicky, protože vyjednávání o snižování emisí CO2 povedou k čím dál většímu napětí a sporům. A i kdybyste v obou ohledech nesouhlasili, současný přístup je rovněž chybný technologicky.
Řada zemí si dnes stanovuje ambiciózní cíle snižování uhlíkových emisí, než letos v prosinci dojde v Kodani na celosvětová jednání o náhradě za Kjótský protokol. Představme si, že se svět nakonec dohodne na ctižádostivém cíli. Řekněme, že se domluvíme na snížení emisí CO2 o tři čtvrtiny do roku 2100 při zachování rozumné míry růstu. Právě tady leží náš technologický problém: ke splnění tohoto cíle by rozsah neuhlíkových zdrojů energie v roce 2100 musel být ohromujícím 2,5násobkem hladiny celkové globální spotřeby energie v roce 2000.
Tyto údaje vypočetli ekonomové Chris Green a Isabel Galiana z kanadské McGillovy univerzity. Jejich výzkum dokládá, že čelit globálnímu oteplování prakticky znamená, že nepotřebujeme nic menšího než technickou revoluci. Tuto výzvu ale nebereme vážně. Budeme-li pokračovat jako dosud, technický rozvoj nebude ani zdaleka dostatečný na to, aby zajistil, že neuhlíkové energetické zdroje budou schopné cenou i účinností konkurovat fosilním palivům.
Letos v prosinci se v Kodani bude pozornost soustředit na to, kolik uhlíku osekat, a nikoli na to, jak toho dosáhnout. Tomu, zda prostředky ke snižování emisí ke splnění cílů postačují, se mnoho pozornosti věnovat nebude.
Politici budou svá rozhodnutí opírat o modely globálního oteplování, které jednoduše předpokládají, že technologické průlomy přijdou samy od sebe. Tato víra je však naneštěstí – a nebezpečně – mylná.
Green a Galiana zkoumají dnešní stav neuhlíkové energetiky – jaderné, větrné, solární, geotermální atd. – a zjišťují, že alternativní zdroje energie nás v úhrnu posunou o necelou polovinu cesty k cíli stabilních uhlíkových emisí v roce 2050 a jen o nepatrný zlomek cesty ke stabilizaci v roce 2100. Potřebujeme mnohonásobně a mnohonásobně víc neuhlíkové energie, než se dnes produkuje.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Nezbytná technika ale nebude připravená co do rozšiřitelnosti ani stability. V mnoha případech je stále nutný nejzákladnější výzkum a vývoj. Nejsme ani na prahu zahájení této revoluce.
Současná technika je tak neefektivní, že kdybychom to například mysleli vážně s větrnou energií, museli bychom většinu zemí pokrýt větrnými turbinami, abychom vyrobili dostatek energie pro všechny, a přesto by nám zbýval obrovský problém s ukládáním energie: nevíme co dělat, když nefouká vítr.
Tvůrci politik by se měli odklonit od napjatého vyjednávání o redukcích uhlíkových emisí a raději se dohodnout, že budou investovat do výzkumu a vývoje, aby techniku pozvedli na potřebnou úroveň. Nejenže by takový postup měl mnohem větší šanci, že si skutečně se změnou klimatu poradí, ale měl by také mnohem větší naději na politický úspěch. Největší producenti emisí jedenadvacátého století, včetně Indie a Číny, nejsou ochotní se upsat k přísným a nákladným emisím cílům. Je mnohem pravděpodobnější, že by přijali levnější, chytřejší a přínosnější cestu inovací.
Dnešní politici se úzce zaměřují na to, jak vysoké by měly být uhlíkové daně, aby lidé přestali používat fosilní paliva. To je špatná otázka. Samotný trh je neefektivní způsob jak stimulovat výzkum a vývoj v oblasti nejistých technologií, a nebudou-li alternativy k dispozici, vysoká uhlíková daň jednoduše poškodí růst. Jinými slovy, všichni si pohoršíme.
Green a Galiana navrhují zpoplatnění uhlíku zpočátku omezit na nízkou daň (třeba 5 dolarů za tunu) k financování výzkumu a vývoje v oblasti energetiky. Časem by se tato daň měla nechat růst, aby povzbudila zavádění efektivních a cenově dostupných technologických alternativ.
Investovat kolem 100 miliard dolarů ročně do výzkumu neuhlíkové energetiky by znamenalo, že bychom v zásadě dokázali změnu klimatu s výhledem na celé století vyřešit. Green a Galiana kalkulují přínosy – vzešlé z nižšího oteplení a vyšší prosperity – a konzervativně uzavírají, že za každý vynaložený dolar by tento přístup předešel klimatické újmě v hodnotě 11 dolarů. Porovnejte si to s jinými analýzami, které dokládají, že důrazná a okamžitá snížení uhlíkových emisí by byla nákladná, a přesto by předešla poškození klimatu v hodnotě pouhých 0,02 dolaru.
Budeme-li pokračovat v uskutečňování politik snižování emisí v krátkodobém výhledu, aniž bychom se soustředili na rozvoj nezbytných technologií, může to mít jediný výsledek: prakticky žádný vliv na klima, ale významné stlačení hospodářského růstu, takže víc lidí bude žít v chudobě a planeta bude horším místem k životu, než by mohla být.