Evropská unie minulý týden deklarovala, že prakticky zachránila planetu. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso prohlásil, že se Evropa postaví do čela boje s klimatickými změnami, a EU přislíbila snížit do roku 2020 emise CO2 o 20% pod úroveň roku 1990. Vzhledem k tomu, že se EU v „kjótském protokolu“ již dříve zavázala k osmiprocentnímu snížení emisí do příštího roku, jeví se tento nový cíl o něco méně ambiciózně. Navzdory zásadním problémům spojeným s ochromeným „kjótským protokolem“ navíc EU v podstatě šla a sepsala dohodu ještě horší.
Člověkem způsobené změny klimatu jsou samozřejmě skutečné a představují vážný problém. Současný postoj typu „snižte emise hned, než bude pozdě“ však opomíjí skutečnost, že svět nemá žádná rozumná krátkodobá řešení.
Zřejmě proto se zaměřujeme na rádobyušlechtilé přístupy, jako je „kjótský protokol“, jehož základní problém tkvěl odjakživa v tom, že je nereálně ambiciózní, ekologicky bezvýznamný a zároveň nezřízeně drahý. Vyžadoval tak velká omezení, že ho mohla plnit jen hrstka států.
Některé země, jako například Spojené státy a Austrálie, se rozhodly nepodrobit se jeho přísným požadavkům vůbec, zatímco jiné, například Kanada, Japonsko a řada evropských zemí, se jeho požadavkům naoko podřizují, ale jeho cíle v podstatě nesplní. I kdyby se však ke „Kjótu“ připojili všichni a dál se drželi jeho stále přísnějších závazků, nemělo by to na životní prostředí prakticky žádný vliv. Dopad smlouvy na teploty ve světě by byl do poloviny století neměřitelný a v roce 2100 by proces oteplování oddálil o pouhých pět let. Náklady by však rozhodně zanedbatelné nebyly – odhadují se na 180 miliard dolarů ročně.
Při této halasné rétorice by vám snad nikdo ani nemohl vyčítat, kdybyste uvěřili, že EU dnes jednostranně učinila významný krok k vyřešení problému. Barroso označuje dohodu za „historickou“, Tony Blair velebí její „převratné, smělé, ambiciózní cíle“, a německá kancléřka Angela Merkelová si dokonce troufá tvrdit, že tyto sliby „dokážou zabránit možné pohromě pro lidstvo“.
Nikdo však nepokládá za vhodné prozradit jedno nepříjemné malé tajemství této dohody: totiž že nepřinese téměř žádný užitek, a to opět při velmi vysokých nákladech. Podle jednoho zavedeného a vědecky ověřeného modelu bude snížení emisí EU o 20% znamenat v roce 2100 odložení globálního oteplování o pouhé dva roky, přičemž však náklady dosáhnou zhruba 90 miliard dolarů ročně. Bude to drahé, protože Evropa je pro snižování emisí CO2 drahé místo, a bude to bezvýznamné, protože EU bude ve 21. století produkovat jen asi 6% všech světových emisí. Nová dohoda tedy bude s našimi prostředky nakládat ještě méně efektivně než starý „kjótský protokol“.
Je důležité učit se z minulosti. Častokrát nám bylo slibováno dramatické snížení emisí CO2 daleko v budoucnu, ale když jsme pak k této lhůtě dospěli, sliby se jaksi rozplynuly. V roce 1992 v Rio de Janeiru sliboval Západ stabilizaci emisí na tehdejší úrovni, ale ve skutečnosti je zvýšil o 12%. V Kjótu nám bylo přislíbeno sedmiprocentní snížení celosvětových emisí, avšak skutečné snížení bude pravděpodobně činit jen 0,4%. Jistě, tyto sliby dali politici, kteří již se vší pravděpodobností nebudou ve funkci, až nastane čas je plnit.
Problém globálního oteplování nedokážeme vyřešit během příštích desetiletí, nýbrž pouze v rámci půlstoletí či celého století. Potřebujeme najít životaschopnou dlouhodobou strategii, která bude chytrá, vyvážená a nebude vyžadovat nezměrné oběti kvůli triviálnímu zlepšení. Naštěstí taková strategie existuje: výzkum a vývoj. Investice do výzkumu a vývoje energetických technologií bez uhlíkových emisí by umožnily budoucím generacím dosahovat významných, a přitom ekonomicky schůdných a výhodných redukcí. Nová úmluva o globálním oteplování by měla nařizovat povinné vyčlenění 0,05% HDP na výzkum a vývoj zaměřený na budoucnost. Bylo by to mnohem levnější, a přitom by to v dlouhodobém měřítku přineslo větší užitek.
Nová dohoda EU o globálním oteplování možná pomůže vyhrát volby politikům, jejichž voliči se děsí vyhlídky klimatických změn. Při vysokých nákladech však nepřinese prakticky žádný užitek a navíc – jak je tomu u řady jiných vznešených slibů EU – bude spojena s vysokou pravděpodobností neúspěchu. Doufejme, že si zbytek světa zachová chladnou hlavu a navrhne lepší, levnější a efektivnější řešení pro budoucnost.
Evropská unie minulý týden deklarovala, že prakticky zachránila planetu. Předseda Evropské komise José Manuel Barroso prohlásil, že se Evropa postaví do čela boje s klimatickými změnami, a EU přislíbila snížit do roku 2020 emise CO2 o 20% pod úroveň roku 1990. Vzhledem k tomu, že se EU v „kjótském protokolu“ již dříve zavázala k osmiprocentnímu snížení emisí do příštího roku, jeví se tento nový cíl o něco méně ambiciózně. Navzdory zásadním problémům spojeným s ochromeným „kjótským protokolem“ navíc EU v podstatě šla a sepsala dohodu ještě horší.
Člověkem způsobené změny klimatu jsou samozřejmě skutečné a představují vážný problém. Současný postoj typu „snižte emise hned, než bude pozdě“ však opomíjí skutečnost, že svět nemá žádná rozumná krátkodobá řešení.
Zřejmě proto se zaměřujeme na rádobyušlechtilé přístupy, jako je „kjótský protokol“, jehož základní problém tkvěl odjakživa v tom, že je nereálně ambiciózní, ekologicky bezvýznamný a zároveň nezřízeně drahý. Vyžadoval tak velká omezení, že ho mohla plnit jen hrstka států.
Některé země, jako například Spojené státy a Austrálie, se rozhodly nepodrobit se jeho přísným požadavkům vůbec, zatímco jiné, například Kanada, Japonsko a řada evropských zemí, se jeho požadavkům naoko podřizují, ale jeho cíle v podstatě nesplní. I kdyby se však ke „Kjótu“ připojili všichni a dál se drželi jeho stále přísnějších závazků, nemělo by to na životní prostředí prakticky žádný vliv. Dopad smlouvy na teploty ve světě by byl do poloviny století neměřitelný a v roce 2100 by proces oteplování oddálil o pouhých pět let. Náklady by však rozhodně zanedbatelné nebyly – odhadují se na 180 miliard dolarů ročně.
Při této halasné rétorice by vám snad nikdo ani nemohl vyčítat, kdybyste uvěřili, že EU dnes jednostranně učinila významný krok k vyřešení problému. Barroso označuje dohodu za „historickou“, Tony Blair velebí její „převratné, smělé, ambiciózní cíle“, a německá kancléřka Angela Merkelová si dokonce troufá tvrdit, že tyto sliby „dokážou zabránit možné pohromě pro lidstvo“.
Nikdo však nepokládá za vhodné prozradit jedno nepříjemné malé tajemství této dohody: totiž že nepřinese téměř žádný užitek, a to opět při velmi vysokých nákladech. Podle jednoho zavedeného a vědecky ověřeného modelu bude snížení emisí EU o 20% znamenat v roce 2100 odložení globálního oteplování o pouhé dva roky, přičemž však náklady dosáhnou zhruba 90 miliard dolarů ročně. Bude to drahé, protože Evropa je pro snižování emisí CO2 drahé místo, a bude to bezvýznamné, protože EU bude ve 21. století produkovat jen asi 6% všech světových emisí. Nová dohoda tedy bude s našimi prostředky nakládat ještě méně efektivně než starý „kjótský protokol“.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Je důležité učit se z minulosti. Častokrát nám bylo slibováno dramatické snížení emisí CO2 daleko v budoucnu, ale když jsme pak k této lhůtě dospěli, sliby se jaksi rozplynuly. V roce 1992 v Rio de Janeiru sliboval Západ stabilizaci emisí na tehdejší úrovni, ale ve skutečnosti je zvýšil o 12%. V Kjótu nám bylo přislíbeno sedmiprocentní snížení celosvětových emisí, avšak skutečné snížení bude pravděpodobně činit jen 0,4%. Jistě, tyto sliby dali politici, kteří již se vší pravděpodobností nebudou ve funkci, až nastane čas je plnit.
Problém globálního oteplování nedokážeme vyřešit během příštích desetiletí, nýbrž pouze v rámci půlstoletí či celého století. Potřebujeme najít životaschopnou dlouhodobou strategii, která bude chytrá, vyvážená a nebude vyžadovat nezměrné oběti kvůli triviálnímu zlepšení. Naštěstí taková strategie existuje: výzkum a vývoj. Investice do výzkumu a vývoje energetických technologií bez uhlíkových emisí by umožnily budoucím generacím dosahovat významných, a přitom ekonomicky schůdných a výhodných redukcí. Nová úmluva o globálním oteplování by měla nařizovat povinné vyčlenění 0,05% HDP na výzkum a vývoj zaměřený na budoucnost. Bylo by to mnohem levnější, a přitom by to v dlouhodobém měřítku přineslo větší užitek.
Nová dohoda EU o globálním oteplování možná pomůže vyhrát volby politikům, jejichž voliči se děsí vyhlídky klimatických změn. Při vysokých nákladech však nepřinese prakticky žádný užitek a navíc – jak je tomu u řady jiných vznešených slibů EU – bude spojena s vysokou pravděpodobností neúspěchu. Doufejme, že si zbytek světa zachová chladnou hlavu a navrhne lepší, levnější a efektivnější řešení pro budoucnost.