Když jsem se minulý týden v Paříži účastnil malé, ale důstojné panychidy na počest ruské novinářky Anny Politkovské – slovy jejího francouzského vydavatele ženy „bezmezně statečné“ –, vzpomněl jsem si na jiný obřad k uctění památky zesnulého, jemuž jsem byl přítomen před 17 lety v Moskvě. Na rozdíl od Politkovské nebyl velký vědec a lidskoprávní aktivista Andrej Sacharov zavražděn a jemu vzdávaná pocta tehdy vypadala jako oslava nové éry. List se obracel na novou stránku, plnou nejistoty, ale také naděje, že je Rusko na cestě k proměně v „normální zemi“.
Když jsem se minulý týden v Paříži účastnil malé, ale důstojné panychidy na počest ruské novinářky Anny Politkovské – slovy jejího francouzského vydavatele ženy „bezmezně statečné“ –, vzpomněl jsem si na jiný obřad k uctění památky zesnulého, jemuž jsem byl přítomen před 17 lety v Moskvě. Na rozdíl od Politkovské nebyl velký vědec a lidskoprávní aktivista Andrej Sacharov zavražděn a jemu vzdávaná pocta tehdy vypadala jako oslava nové éry. List se obracel na novou stránku, plnou nejistoty, ale také naděje, že je Rusko na cestě k proměně v „normální zemi“.