Prezident Světové banky James Wolfensohn oznámil, že se chystá odstoupit, a započalo hledání nového šéfa nejvýznamnější světové multilaterální organizace podporující rozvoj. Volba je obzvlášť důležitá dnes, kdy se za náš největší problém a nejnaléhavější úkol konečně začíná přijímat chudoba ve třetím světě.
Fakt, že Světová banka je dle názvu „bankou“, nedoceňuje její význam ani mnohostrannost jejích rolí. Pravda, půjčuje státům peníze na uskutečnění celé škály projektů a na pomoc s překonáváním krizí (jako v případě 10 miliard dolarů, jež poskytla Koreji v letech 1997-1998). Hrála a hraje zásadní úlohu v obnově poměrů po skončení ozbrojených střetů po celém světě.
Světová banka však také poskytuje dotace a nízkoúročené půjčky nejchudším zemím, zejména na vzdělávání a zdravotnictví, a radí těmto státům ohledně rozvojových strategií. Často společně s MMF donutila státy svá „doporučení“ přijmout: pokud by tak neučinily, nejenže by přišly o podporu MMF a Světové banky, ale s poskytováním peněz by váhali i ostatní dárci a kapitálové trhy.
Rady udílené MMF a Světovou bankou jsou občas – jejich kritici řeknou že často – mylné. Rozhodně to platilo v 80. letech a na počátku 90. let, kdy dominovala pravicová ideologie, jejímž plodem byl uniformní recept pro všechny, který zahrnoval privatizaci, liberalizaci a makroekonomickou stabilitu (tedy cenovou stabilitu), ale jen málo pozornosti věnoval zaměstnanosti, spravedlnosti či životnímu prostředí.
Termín „banka“ je nevhodným označením i v dalším smyslu: přestože Světová banka označuje své členy za „podílníky“, ani zdaleka není soukromou bankou. Právě naopak, Světová banka je celosvětovou veřejnou institucí. Avšak přestože všechny státy skupiny G7, jež dominují hlasování ve Světové bance, deklarují věrnost demokracii a řádné správě věcí veřejných – a jejich prosazování obhajují jako jeden ze svých hlavních cílů –, mezi jejich slovy a činy zeje propast.
Vskutku, celý proces volby šéfů těchto mezinárodních institucí je historickým anachronismem, který podkopává jejich efektivitu a oddanost států skupiny G7 demokracii proměňuje ve frašku. Rámec tohoto procesu, vytvořeného v počátcích před 60 lety, tvoří dohoda, že Světovou banku povede Američan a MMF bude řídit Evropan. Hlavu Světové banky dosadí americký prezident a lídra MMF si kolektivně vybere Evropa, s vědomím, že druhá strana uplatní právo veta jedině v případě, že by určitý kandidát byl naprosto nepřijatelný.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Ve Spojených státech všechna zásadní jmenování musí schválit senát; třebaže k zamítnutí dochází zřídka, schvalovací proces je významný, protože prezident ví, kam až může zajít. Avšak volba hlavy Světové banky je vzácnou prezidentskou kratochvílí – jmenování nepodléhá ani slyšením v Kongresu.
Jak by bylo možné brát vážně rady ohledně demokratických reforem, když multilaterální instituce, jež je poskytují, samy nedodržují standardy otevřenosti, transparentnosti a participace, které obhajují? Proč by se hledání Wolfensohnova nástupce mělo omezovat na Američana (a zejména na Američana věrného konkrétní politické straně)? Proč se hledání odehrává za zavřenými dveřmi? Neměly by tyto mezinárodní veřejné instituce hledat nejschopnější osobu bez ohledu na rasu, náboženství, pohlaví a národnost?
Dvě jména, která dosud zazněla – podle všeho byla vypuštěna jako pokusné balónky –, jsou obzvlášť znepokojivá. Bez obalu řečeno, úvahy o obou údajných amerických kandidátech, náměstku ministra obrany Paulu Wolfowitzovi a bývalé výkonné ředitelce Hewlett-Packard Carleton Fiorině, jsou vzhledem k významu Světové banky velice kontroverzní pro celý svět. Třebaže úmluva umožňuje americkému prezidentovi šéfa Světové banky dosadit, úspěch organizace závisí na důvěře ostatních. Ani Wolfowitz, ani Fiorina nemají vzdělání ani zkušenost s hospodářským rozvojem či finančními trhy.
Samozřejmě, někteří v minulosti jmenovaní kandidáti se projevili mnohem lépe, než se čekalo; skvěle se úkolu zhostili, navzdory kvalifikacím, které by jim v otevřeném a objektivním výběrovém řízení nikdy neumožnily proniknout ani do nejužšího výběru. Prokázali, že je vždycky možné podat netušený výkon. To ale nepřeváží riziko špatného výkonu, a právě proto je správným přístupem hledat nejlepšího kandidáta.
Naskýtají se naprosto vynikající osobnosti, jež by se mohly úkolu ujmout, lidé, kteří prokázali znalost hospodářského rozvoje, intelekt i osobní bezúhonnost a politické i manažerské dovednosti. Mezi takto schopné kandidáty patří bývalý mexický prezident Ernesto Zedillo, držitel titulu Ph.D. z Yaleovy univerzity, který na této škole dnes učí a jemuž se dostalo silné podpory v úvodníku Financial Times; Arminio Fraga, držitel titulu Ph.D. z Princetonské univerzity a bývalý šéf brazilské centrální banky; a Kemal Dervis, někdejší viceprezident Světové banky, jenž vyučoval na Princetonské univerzitě a úspěšně se coby ministr financí vyrovnal s jednou z tureckých krizí. Proč by se měl svět spokojit s kýmkoli menším, než jsou kandidáti tohoto kalibru?
Je na čase, aby země skupiny G7 podepřely svou demokratickou rétoriku činy. Mnohé se Spojeným státům, když prosazovaly válku v Iráku, postavily na odpor. Byly oprávněně skeptické vůči tvrzení USA, že existuje bezprostřední nebezpečí zneužití zbraní hromadného ničení.
Neméně důležité je to, co je tu v sázce: životy a prosperita miliard lidí ve třetím světě závisí na globální válce proti chudobě. Volba správného generála pro tuto válku sice vítězství nezajistí, ale volba špatného vůdce nesporně zvýší riziko nezdaru.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The finance underpinning supply chains is crucial, but too many small businesses in emerging and developing economies cannot access it, cutting them off from the benefits of global trade. Plucking this relatively low-hanging fruit can drive progress toward many development goals at once.
show how a lack of supply-chain finance keeps many businesses and economies on the sidelines.
Diane Coyle
advocates a new public philosophy that rejects viewing “government” and “market” as opposites, explains why time-use data must shape technological development, warns that policymakers are devising AI regulation in a thick conceptual fog, and more.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
Prezident Světové banky James Wolfensohn oznámil, že se chystá odstoupit, a započalo hledání nového šéfa nejvýznamnější světové multilaterální organizace podporující rozvoj. Volba je obzvlášť důležitá dnes, kdy se za náš největší problém a nejnaléhavější úkol konečně začíná přijímat chudoba ve třetím světě.
Fakt, že Světová banka je dle názvu „bankou“, nedoceňuje její význam ani mnohostrannost jejích rolí. Pravda, půjčuje státům peníze na uskutečnění celé škály projektů a na pomoc s překonáváním krizí (jako v případě 10 miliard dolarů, jež poskytla Koreji v letech 1997-1998). Hrála a hraje zásadní úlohu v obnově poměrů po skončení ozbrojených střetů po celém světě.
Světová banka však také poskytuje dotace a nízkoúročené půjčky nejchudším zemím, zejména na vzdělávání a zdravotnictví, a radí těmto státům ohledně rozvojových strategií. Často společně s MMF donutila státy svá „doporučení“ přijmout: pokud by tak neučinily, nejenže by přišly o podporu MMF a Světové banky, ale s poskytováním peněz by váhali i ostatní dárci a kapitálové trhy.
Rady udílené MMF a Světovou bankou jsou občas – jejich kritici řeknou že často – mylné. Rozhodně to platilo v 80. letech a na počátku 90. let, kdy dominovala pravicová ideologie, jejímž plodem byl uniformní recept pro všechny, který zahrnoval privatizaci, liberalizaci a makroekonomickou stabilitu (tedy cenovou stabilitu), ale jen málo pozornosti věnoval zaměstnanosti, spravedlnosti či životnímu prostředí.
Termín „banka“ je nevhodným označením i v dalším smyslu: přestože Světová banka označuje své členy za „podílníky“, ani zdaleka není soukromou bankou. Právě naopak, Světová banka je celosvětovou veřejnou institucí. Avšak přestože všechny státy skupiny G7, jež dominují hlasování ve Světové bance, deklarují věrnost demokracii a řádné správě věcí veřejných – a jejich prosazování obhajují jako jeden ze svých hlavních cílů –, mezi jejich slovy a činy zeje propast.
Vskutku, celý proces volby šéfů těchto mezinárodních institucí je historickým anachronismem, který podkopává jejich efektivitu a oddanost států skupiny G7 demokracii proměňuje ve frašku. Rámec tohoto procesu, vytvořeného v počátcích před 60 lety, tvoří dohoda, že Světovou banku povede Američan a MMF bude řídit Evropan. Hlavu Světové banky dosadí americký prezident a lídra MMF si kolektivně vybere Evropa, s vědomím, že druhá strana uplatní právo veta jedině v případě, že by určitý kandidát byl naprosto nepřijatelný.
Secure your copy of PS Quarterly: The Climate Crucible
The newest issue of our magazine, PS Quarterly: The Climate Crucible, is here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Ve Spojených státech všechna zásadní jmenování musí schválit senát; třebaže k zamítnutí dochází zřídka, schvalovací proces je významný, protože prezident ví, kam až může zajít. Avšak volba hlavy Světové banky je vzácnou prezidentskou kratochvílí – jmenování nepodléhá ani slyšením v Kongresu.
Jak by bylo možné brát vážně rady ohledně demokratických reforem, když multilaterální instituce, jež je poskytují, samy nedodržují standardy otevřenosti, transparentnosti a participace, které obhajují? Proč by se hledání Wolfensohnova nástupce mělo omezovat na Američana (a zejména na Američana věrného konkrétní politické straně)? Proč se hledání odehrává za zavřenými dveřmi? Neměly by tyto mezinárodní veřejné instituce hledat nejschopnější osobu bez ohledu na rasu, náboženství, pohlaví a národnost?
Dvě jména, která dosud zazněla – podle všeho byla vypuštěna jako pokusné balónky –, jsou obzvlášť znepokojivá. Bez obalu řečeno, úvahy o obou údajných amerických kandidátech, náměstku ministra obrany Paulu Wolfowitzovi a bývalé výkonné ředitelce Hewlett-Packard Carleton Fiorině, jsou vzhledem k významu Světové banky velice kontroverzní pro celý svět. Třebaže úmluva umožňuje americkému prezidentovi šéfa Světové banky dosadit, úspěch organizace závisí na důvěře ostatních. Ani Wolfowitz, ani Fiorina nemají vzdělání ani zkušenost s hospodářským rozvojem či finančními trhy.
Samozřejmě, někteří v minulosti jmenovaní kandidáti se projevili mnohem lépe, než se čekalo; skvěle se úkolu zhostili, navzdory kvalifikacím, které by jim v otevřeném a objektivním výběrovém řízení nikdy neumožnily proniknout ani do nejužšího výběru. Prokázali, že je vždycky možné podat netušený výkon. To ale nepřeváží riziko špatného výkonu, a právě proto je správným přístupem hledat nejlepšího kandidáta.
Naskýtají se naprosto vynikající osobnosti, jež by se mohly úkolu ujmout, lidé, kteří prokázali znalost hospodářského rozvoje, intelekt i osobní bezúhonnost a politické i manažerské dovednosti. Mezi takto schopné kandidáty patří bývalý mexický prezident Ernesto Zedillo, držitel titulu Ph.D. z Yaleovy univerzity, který na této škole dnes učí a jemuž se dostalo silné podpory v úvodníku Financial Times; Arminio Fraga, držitel titulu Ph.D. z Princetonské univerzity a bývalý šéf brazilské centrální banky; a Kemal Dervis, někdejší viceprezident Světové banky, jenž vyučoval na Princetonské univerzitě a úspěšně se coby ministr financí vyrovnal s jednou z tureckých krizí. Proč by se měl svět spokojit s kýmkoli menším, než jsou kandidáti tohoto kalibru?
Je na čase, aby země skupiny G7 podepřely svou demokratickou rétoriku činy. Mnohé se Spojeným státům, když prosazovaly válku v Iráku, postavily na odpor. Byly oprávněně skeptické vůči tvrzení USA, že existuje bezprostřední nebezpečí zneužití zbraní hromadného ničení.
Neméně důležité je to, co je tu v sázce: životy a prosperita miliard lidí ve třetím světě závisí na globální válce proti chudobě. Volba správného generála pro tuto válku sice vítězství nezajistí, ale volba špatného vůdce nesporně zvýší riziko nezdaru.