CAMBRIDGE – Diskuse, které v Pekingu vedli americký prezident Barack Obama a čínský prezident Si Ťin-pching, hlavy dvou největších producentů uhlíkových emisí mezi zeměmi světa, přinesly nečekanou, přelomovou bilaterální dohodu o emisích skleníkových plynů. Podle nového ujednání mají USA během 20 let snížit své emise o 26-28 % oproti úrovním roku 2005 a čínské emise mají nejpozději po roce 2030 začít klesat. Za absence závazné globální dohody takové jednostranné či dvoustranné závazky zemí, že zmírní svůj příspěvek ke globálnímu oteplování, představují nejrealističtější naději na řešení změny klimatu.
Kjótský protokol z roku 1997 znamenal zásadní pokrok ve snaze odvrátit nejkatastrofálnější důsledky změny klimatu a stal se vzorem právně závazných emisních limitů. Scházely mu ale závazky velkých rozvojových zemí, například Číny a Indie, a do velké míry právě z toho důvodu jej nikdy neratifikovaly Spojené státy.
Volný systém jednotlivých závazků, v jehož rámci si každá země jednostranně stanoví emisní cíle, může pomoci vytvořit důvěru a energii směřující k zahrnutí více stran do nástupce Kjótského protokolu, v jehož zformování během pařížské Konference OSN o změně klimatu roku 2015 mnozí doufají. Má-li ale takový systém fungovat, musela by existovat všeobecná shoda na tom, co pro každou zemi znamená férový cíl. Zájmové spolky a výzkumníci by mohli sestavit systém hodnocení ozřejmující, které země plní standard – a poukazující na ty, které jej neplní.
Na první pohled by se zdálo, že neexistuje žádná shoda, jak by férové škrty vypadaly. Indie zdůrazňuje, že průměrný Američan produkuje desetinásobek emisí průměrného Inda, a tvrdí, že emisní limity by se tudíž měly přidělovat podle počtu obyvatel. USA zase hájí názor, že by bylo nespravedlivé, aby břemeno nesly jejich firmy, jestliže by se energeticky náročná odvětví mohla jednoduše přestěhovat do rozvojových zemí, které své emise dosud nepotlačují. Kus pravdy mají obě strany.
Studie emisních cílů, s nimiž už různé země vyslovily souhlas (v Kjótu a na Konferenci OSN o změně klimatu v Cancúnu roku 2010), nám dává možnost popsat, a dokonce vyčíslit, co se historicky považovalo za férové a rozumné. Emisní cíle mají tendenci se implicitně držet určitého vzorce, který kvantifikuje tři hlavní principy: všechny země by měly potlačovat emise, ale ty bohaté by měly akceptovat větší škrty než ty chudé; země, kde v poslední době emise strmě rostly, by měly dostat určitý čas, aby je opět snížily; a žádná země ani skupina zemí by neměla nést zátěž neúměrně velkých ekonomických nákladů.
V Kjótu každé 10% zvýšení příjmu na hlavu odpovídalo dohodnutému 1,4% snížení emisí. V Cancúnu každé 10% zvýšení příjmu odpovídalo1,6% redukci. Bude-li tento vzorec pokračovat po zbytek století a důraz se bude postupně přesouvat od historických hladin k cílům na obyvatele, ekonomické modely predikují, že žádná země neutrpí ztrátu převyšující 1 % současné diskontované hodnoty HDP (za předpokladu, že budou umožněny tržní mechanismy jako mezinárodní obchod).
As the US presidential election nears, stay informed with Project Syndicate - your go-to source of expert insight and in-depth analysis of the issues, forces, and trends shaping the vote. Subscribe now and save 30% on a new Digital subscription.
Subscribe Now
Ovšemže otázka, jak rozdělit ekonomickou zátěž globálního emisního směřování, je něco úplně jiného než otázka, jak environmentálně ambiciózní by celkové úsilí o potlačení změn klimatu mělo být. Jak ale pokračují jednání, tento přístup nám umožní vyhodnotit, zda je zátěž plynoucí z omezování negativních důsledků změny klimatu spravedlivě rozdělena, a posoudit, zda jednotlivé země nesou svůj díl odpovědnosti v době, kdy míří do Peru na Konferenci OSN o změně klimatu 2014.
Níže uvedený graf porovnává příjmy na hlavu konkrétních zemí s redukcemi emisí, jichž se do roku 2020 zavázaly dosáhnout. Redukce každé ze zemí se měří ve vztahu ke konkrétní základně, která průměruje její skutečné emisní hladiny v roce 2005 s emisemi očekávanými v roce 2020, bez vlivu mezinárodního úsilí.
Sklon přímky pozoruhodně odpovídá datům z Kjóta a Cancúnu, což naznačuje, že představa, co je férové, zůstává v průběhu času stabilní. Každé 10% zvýšení příjmů v průměru odpovídá 1,4% redukci emisí. Skutečnost, že se země shlukují kolem přímky, dokládá, že tento vztah je statisticky významný.
Graf nabízí další zajímavé postřehy. Indické cíle, například, jsou sice skromné, ale adekvátní, vzhledem k nízkým příjmům tamních obyvatel. Vůbec největší redukce nabízí Norsko. To lze zčásti vysvětlit tamními vysokými příjmy; plní ale víc než jen svůj díl zodpovědnosti. Naopak Singapur, Turecko a Moldavsko se jí podle všeho vyhýbají.
Nejdůležitější však je, že nám graf umožňuje zhodnotit cíle, které nadnesly Čína a USA – dvě nejvýznamnější země brzdící Kjótský protokol. Jak ukazuje obrázek, tyto cíle jsou zhruba v souladu s tím, co se doposud historicky považovalo za férový podíl, ač by obě země měly udělat o něco málo víc.
Až se při stanovování cílů pro rok 2030 a vzdálenější období k Číně, USA a Evropské unii připojí další, toto statistické měřítko k posouzení spravedlivosti může posloužit jako účinný nástroj k určení, jaký podíl zátěže je pro každou zemi adekvátní.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Anders Åslund
considers what the US presidential election will mean for Ukraine, says that only a humiliating loss in the war could threaten Vladimir Putin’s position, urges the EU to take additional steps to ensure a rapid and successful Ukrainian accession, and more.
CAMBRIDGE – Diskuse, které v Pekingu vedli americký prezident Barack Obama a čínský prezident Si Ťin-pching, hlavy dvou největších producentů uhlíkových emisí mezi zeměmi světa, přinesly nečekanou, přelomovou bilaterální dohodu o emisích skleníkových plynů. Podle nového ujednání mají USA během 20 let snížit své emise o 26-28 % oproti úrovním roku 2005 a čínské emise mají nejpozději po roce 2030 začít klesat. Za absence závazné globální dohody takové jednostranné či dvoustranné závazky zemí, že zmírní svůj příspěvek ke globálnímu oteplování, představují nejrealističtější naději na řešení změny klimatu.
Kjótský protokol z roku 1997 znamenal zásadní pokrok ve snaze odvrátit nejkatastrofálnější důsledky změny klimatu a stal se vzorem právně závazných emisních limitů. Scházely mu ale závazky velkých rozvojových zemí, například Číny a Indie, a do velké míry právě z toho důvodu jej nikdy neratifikovaly Spojené státy.
Volný systém jednotlivých závazků, v jehož rámci si každá země jednostranně stanoví emisní cíle, může pomoci vytvořit důvěru a energii směřující k zahrnutí více stran do nástupce Kjótského protokolu, v jehož zformování během pařížské Konference OSN o změně klimatu roku 2015 mnozí doufají. Má-li ale takový systém fungovat, musela by existovat všeobecná shoda na tom, co pro každou zemi znamená férový cíl. Zájmové spolky a výzkumníci by mohli sestavit systém hodnocení ozřejmující, které země plní standard – a poukazující na ty, které jej neplní.
Na první pohled by se zdálo, že neexistuje žádná shoda, jak by férové škrty vypadaly. Indie zdůrazňuje, že průměrný Američan produkuje desetinásobek emisí průměrného Inda, a tvrdí, že emisní limity by se tudíž měly přidělovat podle počtu obyvatel. USA zase hájí názor, že by bylo nespravedlivé, aby břemeno nesly jejich firmy, jestliže by se energeticky náročná odvětví mohla jednoduše přestěhovat do rozvojových zemí, které své emise dosud nepotlačují. Kus pravdy mají obě strany.
Studie emisních cílů, s nimiž už různé země vyslovily souhlas (v Kjótu a na Konferenci OSN o změně klimatu v Cancúnu roku 2010), nám dává možnost popsat, a dokonce vyčíslit, co se historicky považovalo za férové a rozumné. Emisní cíle mají tendenci se implicitně držet určitého vzorce, který kvantifikuje tři hlavní principy: všechny země by měly potlačovat emise, ale ty bohaté by měly akceptovat větší škrty než ty chudé; země, kde v poslední době emise strmě rostly, by měly dostat určitý čas, aby je opět snížily; a žádná země ani skupina zemí by neměla nést zátěž neúměrně velkých ekonomických nákladů.
V Kjótu každé 10% zvýšení příjmu na hlavu odpovídalo dohodnutému 1,4% snížení emisí. V Cancúnu každé 10% zvýšení příjmu odpovídalo1,6% redukci. Bude-li tento vzorec pokračovat po zbytek století a důraz se bude postupně přesouvat od historických hladin k cílům na obyvatele, ekonomické modely predikují, že žádná země neutrpí ztrátu převyšující 1 % současné diskontované hodnoty HDP (za předpokladu, že budou umožněny tržní mechanismy jako mezinárodní obchod).
Go beyond the headlines with PS - and save 30%
As the US presidential election nears, stay informed with Project Syndicate - your go-to source of expert insight and in-depth analysis of the issues, forces, and trends shaping the vote. Subscribe now and save 30% on a new Digital subscription.
Subscribe Now
Ovšemže otázka, jak rozdělit ekonomickou zátěž globálního emisního směřování, je něco úplně jiného než otázka, jak environmentálně ambiciózní by celkové úsilí o potlačení změn klimatu mělo být. Jak ale pokračují jednání, tento přístup nám umožní vyhodnotit, zda je zátěž plynoucí z omezování negativních důsledků změny klimatu spravedlivě rozdělena, a posoudit, zda jednotlivé země nesou svůj díl odpovědnosti v době, kdy míří do Peru na Konferenci OSN o změně klimatu 2014.
Níže uvedený graf porovnává příjmy na hlavu konkrétních zemí s redukcemi emisí, jichž se do roku 2020 zavázaly dosáhnout. Redukce každé ze zemí se měří ve vztahu ke konkrétní základně, která průměruje její skutečné emisní hladiny v roce 2005 s emisemi očekávanými v roce 2020, bez vlivu mezinárodního úsilí.
Sklon přímky pozoruhodně odpovídá datům z Kjóta a Cancúnu, což naznačuje, že představa, co je férové, zůstává v průběhu času stabilní. Každé 10% zvýšení příjmů v průměru odpovídá 1,4% redukci emisí. Skutečnost, že se země shlukují kolem přímky, dokládá, že tento vztah je statisticky významný.
Graf nabízí další zajímavé postřehy. Indické cíle, například, jsou sice skromné, ale adekvátní, vzhledem k nízkým příjmům tamních obyvatel. Vůbec největší redukce nabízí Norsko. To lze zčásti vysvětlit tamními vysokými příjmy; plní ale víc než jen svůj díl zodpovědnosti. Naopak Singapur, Turecko a Moldavsko se jí podle všeho vyhýbají.
Nejdůležitější však je, že nám graf umožňuje zhodnotit cíle, které nadnesly Čína a USA – dvě nejvýznamnější země brzdící Kjótský protokol. Jak ukazuje obrázek, tyto cíle jsou zhruba v souladu s tím, co se doposud historicky považovalo za férový podíl, ač by obě země měly udělat o něco málo víc.
Až se při stanovování cílů pro rok 2030 a vzdálenější období k Číně, USA a Evropské unii připojí další, toto statistické měřítko k posouzení spravedlivosti může posloužit jako účinný nástroj k určení, jaký podíl zátěže je pro každou zemi adekvátní.
Z angličtiny přeložil David Daduč