ŽENEVA – V lednu bylo odhaleno, že uhlíkové kredity schválené jednou z největších certifikačních společností na světě, jsou možná až z 90 % klamné, tedy že nepředstavují skutečné úbytky uhlíku v atmosféře. Ač tento skandál mohl leckoho šokovat, neměl by být vůbec překvapením. Dnešní dobrovolné trhy s uhlíkem nejsou konstruovány tak, aby sloužily svému účelu.
Logika, z níž trhy s uhlíkovými kompenzacemi vycházejí, je prostá a přesvědčivá. Budou-li mít firmy povinnost za své emise oxidu uhličitého platit, budou mít také silnou pobídku jej uvolňovat méně a do činností, které předcházejí vzniku emisí nebo je snižují a odstraňují, půjde víc peněz. Jenže pokud je tak obrovský díl certifikovaných kompenzací pochybné kvality, koncepce zjevně selhává. Vzhledem ke stěžejnímu významu kompenzací pro závazky korporací k nulovým čistým emisím, to globálnímu úsilí v oblasti klimatu nevěstí nic dobrého.
Ještě horší je, že chabě řízené trhy s uhlíkovými kompenzacemi umožnily vzestup „uhlíkových kovbojů“. Tito obchodníci s uhlíkovými kredity odírají podniky a komunity na globálním Jihu, které zajišťují přírodní kompenzace, a pak je s přirážkou prodávají klientům ve vyspělých zemích.
Mnozí klimatičtí aktivisté tvrdí, že z podstaty je vadný každý tržně založený přístup, který firmám umožňuje odpočítávat si z bilancí CO2 koupené kompenzace, aniž by opravdu snižovaly emise. Společnosti se tak podle kritiků vyhýbají veřejnému a politickému tlaku, aby transformovaly své provozy, a tempo dekarbonizace ve skutečnosti zpomaluje.
Problém se systémem uhlíkových kompenzací ale netkví v tom, že je tržně založený. Spočívá v absenci robustního rámce řízení a správy, který by zajišťoval, aby trh naplňoval svůj veřejný účel. I trhy se spornou reputací, například trhy s financemi a léčivy, mají pravidla přesahující prostou certifikaci kvality obchodovaných produktů, aby se zajistila zodpovědnost tržních aktérů a často také aby se stanovila cena, kterou si mohou účtovat.
Dobrovolné uhlíkové trhy naproti tomu spoléhají téměř výhradně na soukromé certifikační programy, které mají potvrzovat, že určité množství skleníkových plynů – tuna ekvivalentu CO2 na jeden uhlíkový kredit – se podařilo buď nevypustit do atmosféry, anebo z ní bylo odstraněno. Certifikace musí sehrávat důležitou roli, leč nemůže fungovat, pokud se neopírá o širší rámec řízení a správy. Tak jako bychom nikdy nedopustili, aby třeba potraviny nebo léčiva podléhaly výhradně dobrovolným systémům založeným na certifikaci, neměli bychom to připouštět ani u emisí CO2.
Dobrou zprávou je, že probíhají snahy posílit správu dobrovolných uhlíkových trhů, jak na národní úrovni, tak skrze soukromé mezinárodní iniciativy, jako je Integrity Council for the Voluntary Carbon Market. Taskforce on Nature Markets zase předkládá návrhy na robustní správu všech trhů v oblasti přírody, včetně trhů s uhlíkem. Musíme ale zvýšit tempo, ambice a dopady těchto snah.
Vytvoření věrohodných, účinných trhů s kredity za uhlík a druhovou rozmanitost vyžaduje pokrok na mnoha frontách. Je zapotřebí radikálnější míra transparentnosti a zodpovědnosti, aby všichni viděli, jaké přesně obchody se uzavírají a kdo tak činí. Obchodníci musí být akreditovaní, především proto, aby vymizel fenomén uhlíkových kovbojů. Je nutné dopřávat sluchu dotčeným hlasům a musí být vidět zainteresované osoby. To trhu přinese důležité signály o jakosti, sníží přitažlivost a ocenění nekvalitních kompenzací a vadných certifikací a zároveň ochrání lidská práva.
Je také načase zavést dolní cenové limity, aby došlo k vytlačení nekvalitních kompenzací a aktérů a abychom pokročili ke spravedlivějším výsledkům, zejména z pohledu globálního Jihu, domorodých obyvatel a místních komunit.
Konečně je nezbytné zdokonalit uspořádání mezinárodní správy a řízení. K vytlačení nekvalitních produktů, nespravedlivých obchodů, nepoctivých obchodníků a obecněji trhů, které neplní minimální dohodnuté standardy, nestačí zásady a směrnice.
Ve všech těchto oblastech by navrhování slibných řešení, zavádění pilotních programů a rozšiřování úspěšných iniciativ bylo poměrně přímočaré. Takové snahy by měly čerpat ze stávajících platforem a iniciativ, které sdružují aktéry na trhu, občanskou společnost, zástupce domorodých národů a místních komunit, experty a tvůrce politik. Pokrok můžou urychlit digitální nástroje jako takzvané chytré smlouvy, zejména co se týče posílení transparentnosti a zodpovědnosti.
Nastavit správně trhy s kredity za uhlík a biologickou rozmanitost je určujícím faktorem pro dosažení našich cílů v oblasti klimatu, ochrany přírody a obecněji rozvoje. Pokud to nedokážeme, cíle se mohou stát nedosažitelnými. Bez důkladné přestavby budou dokonce tyto trhy spíš součástí problému.
Z angličtiny přeložil David Daduč
ŽENEVA – V lednu bylo odhaleno, že uhlíkové kredity schválené jednou z největších certifikačních společností na světě, jsou možná až z 90 % klamné, tedy že nepředstavují skutečné úbytky uhlíku v atmosféře. Ač tento skandál mohl leckoho šokovat, neměl by být vůbec překvapením. Dnešní dobrovolné trhy s uhlíkem nejsou konstruovány tak, aby sloužily svému účelu.
Logika, z níž trhy s uhlíkovými kompenzacemi vycházejí, je prostá a přesvědčivá. Budou-li mít firmy povinnost za své emise oxidu uhličitého platit, budou mít také silnou pobídku jej uvolňovat méně a do činností, které předcházejí vzniku emisí nebo je snižují a odstraňují, půjde víc peněz. Jenže pokud je tak obrovský díl certifikovaných kompenzací pochybné kvality, koncepce zjevně selhává. Vzhledem ke stěžejnímu významu kompenzací pro závazky korporací k nulovým čistým emisím, to globálnímu úsilí v oblasti klimatu nevěstí nic dobrého.
Ještě horší je, že chabě řízené trhy s uhlíkovými kompenzacemi umožnily vzestup „uhlíkových kovbojů“. Tito obchodníci s uhlíkovými kredity odírají podniky a komunity na globálním Jihu, které zajišťují přírodní kompenzace, a pak je s přirážkou prodávají klientům ve vyspělých zemích.
Mnozí klimatičtí aktivisté tvrdí, že z podstaty je vadný každý tržně založený přístup, který firmám umožňuje odpočítávat si z bilancí CO2 koupené kompenzace, aniž by opravdu snižovaly emise. Společnosti se tak podle kritiků vyhýbají veřejnému a politickému tlaku, aby transformovaly své provozy, a tempo dekarbonizace ve skutečnosti zpomaluje.
Problém se systémem uhlíkových kompenzací ale netkví v tom, že je tržně založený. Spočívá v absenci robustního rámce řízení a správy, který by zajišťoval, aby trh naplňoval svůj veřejný účel. I trhy se spornou reputací, například trhy s financemi a léčivy, mají pravidla přesahující prostou certifikaci kvality obchodovaných produktů, aby se zajistila zodpovědnost tržních aktérů a často také aby se stanovila cena, kterou si mohou účtovat.
Dobrovolné uhlíkové trhy naproti tomu spoléhají téměř výhradně na soukromé certifikační programy, které mají potvrzovat, že určité množství skleníkových plynů – tuna ekvivalentu CO2 na jeden uhlíkový kredit – se podařilo buď nevypustit do atmosféry, anebo z ní bylo odstraněno. Certifikace musí sehrávat důležitou roli, leč nemůže fungovat, pokud se neopírá o širší rámec řízení a správy. Tak jako bychom nikdy nedopustili, aby třeba potraviny nebo léčiva podléhaly výhradně dobrovolným systémům založeným na certifikaci, neměli bychom to připouštět ani u emisí CO2.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Dobrou zprávou je, že probíhají snahy posílit správu dobrovolných uhlíkových trhů, jak na národní úrovni, tak skrze soukromé mezinárodní iniciativy, jako je Integrity Council for the Voluntary Carbon Market. Taskforce on Nature Markets zase předkládá návrhy na robustní správu všech trhů v oblasti přírody, včetně trhů s uhlíkem. Musíme ale zvýšit tempo, ambice a dopady těchto snah.
Vytvoření věrohodných, účinných trhů s kredity za uhlík a druhovou rozmanitost vyžaduje pokrok na mnoha frontách. Je zapotřebí radikálnější míra transparentnosti a zodpovědnosti, aby všichni viděli, jaké přesně obchody se uzavírají a kdo tak činí. Obchodníci musí být akreditovaní, především proto, aby vymizel fenomén uhlíkových kovbojů. Je nutné dopřávat sluchu dotčeným hlasům a musí být vidět zainteresované osoby. To trhu přinese důležité signály o jakosti, sníží přitažlivost a ocenění nekvalitních kompenzací a vadných certifikací a zároveň ochrání lidská práva.
Je také načase zavést dolní cenové limity, aby došlo k vytlačení nekvalitních kompenzací a aktérů a abychom pokročili ke spravedlivějším výsledkům, zejména z pohledu globálního Jihu, domorodých obyvatel a místních komunit.
Konečně je nezbytné zdokonalit uspořádání mezinárodní správy a řízení. K vytlačení nekvalitních produktů, nespravedlivých obchodů, nepoctivých obchodníků a obecněji trhů, které neplní minimální dohodnuté standardy, nestačí zásady a směrnice.
Ve všech těchto oblastech by navrhování slibných řešení, zavádění pilotních programů a rozšiřování úspěšných iniciativ bylo poměrně přímočaré. Takové snahy by měly čerpat ze stávajících platforem a iniciativ, které sdružují aktéry na trhu, občanskou společnost, zástupce domorodých národů a místních komunit, experty a tvůrce politik. Pokrok můžou urychlit digitální nástroje jako takzvané chytré smlouvy, zejména co se týče posílení transparentnosti a zodpovědnosti.
Nastavit správně trhy s kredity za uhlík a biologickou rozmanitost je určujícím faktorem pro dosažení našich cílů v oblasti klimatu, ochrany přírody a obecněji rozvoje. Pokud to nedokážeme, cíle se mohou stát nedosažitelnými. Bez důkladné přestavby budou dokonce tyto trhy spíš součástí problému.
Z angličtiny přeložil David Daduč