SINGAPUR – Světové ekonomické fórum během nedávného setkání v Davosu vydalo svou devátou výroční zprávu Global Risks, vycházející z průzkumu provedeného mezi více než 700 předními podnikateli, vládními úředníky a neziskovými aktéry a zaměřeného na identifikaci nejvážnějších rizik, jež světu hrozí v příští dekádě. Snad nejpozoruhodnější je, že čtyři z deseti letos vyjmenovaných hrozeb se týkají vody.
K těmto rizikům patří vodní krize způsobované suchy a povodněmi, zhoršování jakosti vody a špatné hospodaření s vodou, dále neúspěšnost snah o zmírňování změny klimatu a adaptaci na ni, vyšší četnost extrémních povětrnostních událostí a potravinové krize vyvolávané zčásti nedostatkem vody. Zpráva však nezdůrazňuje vůbec nejtíživější starost ve vztahu k vodě: zajištění dostatku pitné vody. Navíc přestože si mezinárodní organizace problém uvědomují, jejich přístup k řešení je naprosto chybný.
Organizace spojených národů v roce 2012 ohlásila, že bylo výrazně v předstihu dosaženo mety Rozvojových cílů tisíciletí snížit na polovinu počet lidí bez udržitelného přístupu k nezávadné pitné vodě a že přístup k čisté vodě nadále chybí jen 783 milionům lidí. Centrum třetího světa pro vodní hospodářství však odhaduje, že nejméně tři miliardy lidí na celém světě stále pijí vodu pochybné kvality. Federace AquaFed, která zastupuje soukromé vodárenské společnosti, toto číslo stanovila na 3,4 miliardy – téměř polovinu světové populace. To naznačuje, že vítězství vyhlášené OSN bylo, mírně řečeno, předčasné.
Důkazů není málo. V roce 2011 se za nevhodnou k lidské konzumaci považovala voda z více než poloviny největších čínských jezer a řek. Loni čínské Ministerstvo ochrany životního prostředí přiznalo, že „znečištění toxickými a nebezpečnými chemikáliemi způsobilo řadu environmentálních katastrof, odřízlo dodávky pitné vody, a dokonce vedlo k závažným zdravotním a společenským problémům, jako jsou ‚rakovinné vesnice‘“.
Indická situace není o mnoho lepší; státní Centrální výbor pro kontrolu znečištění loni uvedl, že téměř polovina ze 445 řek v zemi je v kategoriích biochemické spotřeby kyslíku (ukazatel organické kvality vody) a koliformních bakterií příliš znečištěná, takže vodu nelze bezpečně konzumovat. Kdyby se zohlednily i další polutanty jako třeba nitráty, fluoridy a těžké kovy, číslo by bylo ještě výrazně vyšší.
Rovněž pákistánské Národní shromáždění bylo loni informováno, že 72 % vzorků odebraných z tamních systémů zásobování vodou bylo nevhodných k lidské konzumaci, přičemž za nebezpečí se považuje 77 % podzemní vody v městských oblastech a 86 % na venkově. V Nepálu Odbor pro zásobování vodou a kanalizaci dospěl k závěru, že 85 % tradičních soustav zásobování vodou v zemi je vážně kontaminováno bakteriemi, železem, manganem a čpavkem. V Mexiku se zase 90 % z téměř 25 tisíc tamních vodárenských společností v roce 2013 nacházelo ve stavu bankrotu.
Problematičnost přístupu mezinárodních organizací spočívá v tom, že si vágní pojem „zlepšení vodních zdrojů“ spojují se skutečně čistou, nezávadnou pitnou vodou. Obdobně rozředily i cíl „zlepšit sanitaci“ – odvádění, úpravu a bezpečné vypouštění odpadních vod – tím, že jej uplatňují na toalety uvnitř lidských příbytků.
Přehlíží se tak zásadní rozdíl mezi hygienickým zařízením a adekvátním nakládáním se splašky. Téměř 90 % domácností v indickém regionu Dillí má sice údajně adekvátní hygienické zázemí, protože mají doma toaletu, jenže téměř veškeré neupravené splašky se vypouštějí do řeky Jamuny. Také Mexiko se považuje za město s vysokou úrovní sanitace, přestože neupravenou odpadní vodu, plnou patogenů a toxických chemikálií, odvádí do údolí Mezquital, kde se využívá k zalévání plodin.
Centrum třetího světa pro vodní hospodářství odhaduje, že se řádně nakládá jen s asi 10-12 % domácích a průmyslových odpadních vod vznikajících v Latinské Americe. V rozvojových zemích Asie je situace pravděpodobně velice podobná a v Africe nejspíš ještě horší.
V roce 2011 průzkum indického Centrálního výboru pro kontrolu znečištění zjistil, že kanalizační systém a čističku odpadních vod má jen 160 z 8000 měst. Kromě toho je většina státních čističek povětšinou nefunkční nebo odstavená, vinou špatné správy, chabé údržby, nevhodného provedení, výpadků běžného přívodu elektřiny a absentujících, neškolených či nedbalých zaměstnanců.
Taktéž čínské Ministerstvo bytové výstavby a rozvoje měst a venkova v roce 2012 uvedlo, že 640 ze 647 měst a zhruba 73 % okresů má sice zařízení k čištění odpadních vod, ale 377 čističek postavených v průběhu roku nesplnilo národní požadavky a průměrná provozní účinnost nedosahuje ani 60 %. Ministerstvo také zjistilo, že normy pro stupeň 1A splňuje jen 12 % čističek.
To není projevem nedostatku znalostí, technických možností či odbornosti. Nelze to svalovat ani na nedostatek investic. Čína v letech 2006-2011 utratila za vodárenskou infrastrukturu 112,4 miliard dolarů a Indie do vyčištění řeky Jamuny vkládá obrovské objemy veřejných financí. Vodní zdroje obou zemí přesto zůstávají silně znečištěné.
Problémy světa s vodou a sanitací nejsou vůbec nepřekonatelné. Vyřešit je bude vyžadovat vytrvalou politickou vůli a vlády budou muset budovat pevné vodohospodářské instituce a zajistit, aby se veřejné finance využívaly co nejefektivněji. Zároveň si veřejnost musí uvědomit, že může mít lepší vodárenské a kanalizační služby, bude-li ochotná více přispívat prostřednictvím daní, cel a transferů.
Média zase musí zdůrazňovat přínosy funkčních vodárenských a vodohospodářských systémů – a vést politiky a úředníky k zodpovědnosti, pokud neplní své úkoly. Konečně profesionálové v oboru musí přesunout pozornost od zajišťování většího množství vody na udržitelnější zajišťování kvalitnější vody.
Jelikož neřešení vodní výzvy by během jedné generace vyvolalo globální krizi bezprecedentních rozměrů, toto úsilí už ani nemůže být naléhavější.
Z angličtiny přeložil David Daduč
SINGAPUR – Světové ekonomické fórum během nedávného setkání v Davosu vydalo svou devátou výroční zprávu Global Risks, vycházející z průzkumu provedeného mezi více než 700 předními podnikateli, vládními úředníky a neziskovými aktéry a zaměřeného na identifikaci nejvážnějších rizik, jež světu hrozí v příští dekádě. Snad nejpozoruhodnější je, že čtyři z deseti letos vyjmenovaných hrozeb se týkají vody.
K těmto rizikům patří vodní krize způsobované suchy a povodněmi, zhoršování jakosti vody a špatné hospodaření s vodou, dále neúspěšnost snah o zmírňování změny klimatu a adaptaci na ni, vyšší četnost extrémních povětrnostních událostí a potravinové krize vyvolávané zčásti nedostatkem vody. Zpráva však nezdůrazňuje vůbec nejtíživější starost ve vztahu k vodě: zajištění dostatku pitné vody. Navíc přestože si mezinárodní organizace problém uvědomují, jejich přístup k řešení je naprosto chybný.
Organizace spojených národů v roce 2012 ohlásila, že bylo výrazně v předstihu dosaženo mety Rozvojových cílů tisíciletí snížit na polovinu počet lidí bez udržitelného přístupu k nezávadné pitné vodě a že přístup k čisté vodě nadále chybí jen 783 milionům lidí. Centrum třetího světa pro vodní hospodářství však odhaduje, že nejméně tři miliardy lidí na celém světě stále pijí vodu pochybné kvality. Federace AquaFed, která zastupuje soukromé vodárenské společnosti, toto číslo stanovila na 3,4 miliardy – téměř polovinu světové populace. To naznačuje, že vítězství vyhlášené OSN bylo, mírně řečeno, předčasné.
Důkazů není málo. V roce 2011 se za nevhodnou k lidské konzumaci považovala voda z více než poloviny největších čínských jezer a řek. Loni čínské Ministerstvo ochrany životního prostředí přiznalo, že „znečištění toxickými a nebezpečnými chemikáliemi způsobilo řadu environmentálních katastrof, odřízlo dodávky pitné vody, a dokonce vedlo k závažným zdravotním a společenským problémům, jako jsou ‚rakovinné vesnice‘“.
Indická situace není o mnoho lepší; státní Centrální výbor pro kontrolu znečištění loni uvedl, že téměř polovina ze 445 řek v zemi je v kategoriích biochemické spotřeby kyslíku (ukazatel organické kvality vody) a koliformních bakterií příliš znečištěná, takže vodu nelze bezpečně konzumovat. Kdyby se zohlednily i další polutanty jako třeba nitráty, fluoridy a těžké kovy, číslo by bylo ještě výrazně vyšší.
Rovněž pákistánské Národní shromáždění bylo loni informováno, že 72 % vzorků odebraných z tamních systémů zásobování vodou bylo nevhodných k lidské konzumaci, přičemž za nebezpečí se považuje 77 % podzemní vody v městských oblastech a 86 % na venkově. V Nepálu Odbor pro zásobování vodou a kanalizaci dospěl k závěru, že 85 % tradičních soustav zásobování vodou v zemi je vážně kontaminováno bakteriemi, železem, manganem a čpavkem. V Mexiku se zase 90 % z téměř 25 tisíc tamních vodárenských společností v roce 2013 nacházelo ve stavu bankrotu.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Problematičnost přístupu mezinárodních organizací spočívá v tom, že si vágní pojem „zlepšení vodních zdrojů“ spojují se skutečně čistou, nezávadnou pitnou vodou. Obdobně rozředily i cíl „zlepšit sanitaci“ – odvádění, úpravu a bezpečné vypouštění odpadních vod – tím, že jej uplatňují na toalety uvnitř lidských příbytků.
Přehlíží se tak zásadní rozdíl mezi hygienickým zařízením a adekvátním nakládáním se splašky. Téměř 90 % domácností v indickém regionu Dillí má sice údajně adekvátní hygienické zázemí, protože mají doma toaletu, jenže téměř veškeré neupravené splašky se vypouštějí do řeky Jamuny. Také Mexiko se považuje za město s vysokou úrovní sanitace, přestože neupravenou odpadní vodu, plnou patogenů a toxických chemikálií, odvádí do údolí Mezquital, kde se využívá k zalévání plodin.
Centrum třetího světa pro vodní hospodářství odhaduje, že se řádně nakládá jen s asi 10-12 % domácích a průmyslových odpadních vod vznikajících v Latinské Americe. V rozvojových zemích Asie je situace pravděpodobně velice podobná a v Africe nejspíš ještě horší.
V roce 2011 průzkum indického Centrálního výboru pro kontrolu znečištění zjistil, že kanalizační systém a čističku odpadních vod má jen 160 z 8000 měst. Kromě toho je většina státních čističek povětšinou nefunkční nebo odstavená, vinou špatné správy, chabé údržby, nevhodného provedení, výpadků běžného přívodu elektřiny a absentujících, neškolených či nedbalých zaměstnanců.
Taktéž čínské Ministerstvo bytové výstavby a rozvoje měst a venkova v roce 2012 uvedlo, že 640 ze 647 měst a zhruba 73 % okresů má sice zařízení k čištění odpadních vod, ale 377 čističek postavených v průběhu roku nesplnilo národní požadavky a průměrná provozní účinnost nedosahuje ani 60 %. Ministerstvo také zjistilo, že normy pro stupeň 1A splňuje jen 12 % čističek.
To není projevem nedostatku znalostí, technických možností či odbornosti. Nelze to svalovat ani na nedostatek investic. Čína v letech 2006-2011 utratila za vodárenskou infrastrukturu 112,4 miliard dolarů a Indie do vyčištění řeky Jamuny vkládá obrovské objemy veřejných financí. Vodní zdroje obou zemí přesto zůstávají silně znečištěné.
Problémy světa s vodou a sanitací nejsou vůbec nepřekonatelné. Vyřešit je bude vyžadovat vytrvalou politickou vůli a vlády budou muset budovat pevné vodohospodářské instituce a zajistit, aby se veřejné finance využívaly co nejefektivněji. Zároveň si veřejnost musí uvědomit, že může mít lepší vodárenské a kanalizační služby, bude-li ochotná více přispívat prostřednictvím daní, cel a transferů.
Média zase musí zdůrazňovat přínosy funkčních vodárenských a vodohospodářských systémů – a vést politiky a úředníky k zodpovědnosti, pokud neplní své úkoly. Konečně profesionálové v oboru musí přesunout pozornost od zajišťování většího množství vody na udržitelnější zajišťování kvalitnější vody.
Jelikož neřešení vodní výzvy by během jedné generace vyvolalo globální krizi bezprecedentních rozměrů, toto úsilí už ani nemůže být naléhavější.
Z angličtiny přeložil David Daduč