WASHINGTON, DC – „Raději se obrať na MMF,“ nebývalo tím, co by člověk říkal spřáteleným sousedům a blízkým spojencům. Během posledních desetiletí si lidé Mezinárodní měnový fond začali spojovat s přehnanou fiskální střídmostí, krajní politickou necitlivostí a od asijské finanční krize let 1997-1998 také s naprostou stigmatizací. Státy si od MMF půjčovaly z nezbytí, až když vše ostatní selhalo a jednoduše neexistoval jiný způsob jak zaplatit za nutné dovozy. (Třeba Islandu se na podzim roku 2008 jako jediná alternativa k financování ze strany MMF nabízela konzumace lokálně získaného zboží, tedy především ryb.)
MMF se ale v posledních letech významně proměnil, zejména pod dohledem nynějšího generálního ředitele Dominiqua Strausse-Kahna. Tento bývalý francouzský ministr financí a uchazeč o socialistickou nominaci na úřad francouzského prezidenta prosadil změny, které MMF umožňují půjčovat za určitých okolností bez stanovení podmínek a klást větší důraz na ochranu záchranných sociálních sítí (včetně dávek v nezaměstnanosti a zdravotnických soustav). Strauss-Kahn také Fond rázně odtrhl od jeho posedlosti fiskální úsporností (právě ta byla hrubou chybu s trvalými traumatizujícími následky zkraje angažmá v Indonésii a Koreji na konci roku 1997).
Dnes má nepochybně vážné problémy Řecko. Velké příležitosti, jež mu nabídla evropská integrace, z velké části promrhalo. Nižší úrokové sazby během uplynulé dekády, stlačené na německé hladiny, když bylo Řecku dosti velkoryse dovoleno vstoupit do eurozóny, vedly leda k dalším schodkům a nebezpečnému hromadění vládního dluhu.
Německo a Francie – jako faktičtí lídři Evropské unie – se handrkují nad opožděným podpůrným balíčkem, avšak daly naprosto zřetelně najevo, že Řecko musí srazit platy ve veřejném sektoru, jakož i další výdaje. Řecké odborové svazy vědí, co to znamená – a jsou v ulicích.
Kdyby Řecko stále mělo svou měnu, všechno by bylo snazší. Tak jako v případě Velké Británie od roku 2008 by prudce devalvoval řecký směnný kurz. To by snížilo mzdové náklady, obnovilo konkurenční schopnost (jako v Asii po období let 1997-98) a zároveň nafouklo ceny aktiv, což by pomohlo zadluženým lidem, kteří se topí v hypotékách a dalších dluzích.
Jenže vzhledem k tomu, že se Řecko a další potížemi zmítané ekonomiky eurozóny (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko, zlými jazyky označované akronymem PIIGS, které silně evokuje anglické slovo „pigs“, tedy „prasata“) vzdaly měnové politiky ve prospěch Evropské centrální banky (ECB) se sídlem ve Frankfurtu, jejich měny tímto způsobem oslabit nemohou. Řecku – a zřejmě PIIGS obecněji – tedy zbývá nutnost masivně potlačovat poptávku, snižovat platy a propouštět ve veřejném sektoru. Když jsme takovéto zbrklé fiskální uskrovňování zažili naposledy – v době, kdy byly země svázané zlatým standardem –, podílelo se přímo na nástupu Velké hospodářské krize ve 30. letech minulého století.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, is almost here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Právě to je situace šitá na míru Straussi-Kahnovi a „novému MMF“, aby přispěchali na pomoc. Od počátku roku 2009 má MMF výrazně víc prostředků na půjčky zemím, které se dostanou do potíží, na zmírňování bolestivých dopadů krize a na nabídku, že vytvoří mezinárodní jistič, když to vypadá, že by jinak mohla zhasnout světla. Záměrem není bránit nezbytným úpravám, například ve formě snižování rozpočtových schodků, ale časově je rozložit, obnovit důvěru a posloužit jako pečeť zvenčí, potvrzující věrohodnost vlády.
MMF vznikl ke konci druhé světové války, v zásadě jako partnerství Spojených států a západní Evropy. Evropa si ve Fondu zachovává silné zastoupení a vždy vybírala jeho nejvyššího představitele – ostatně většina rozvíjejících se trhů (v Asii, Latinské Americe a Africe) si stěžuje, že Evropa je zastoupena neúměrně a že má příliš velký vliv na to, jak Fond funguje. Přesto teď, v okamžiku narůstající evropské krize, kdy je ještě čas jednat, musí Fond vyčkávat za postranní čárou.
Zčásti je to tím, že německá kancléřka Angela Merkelová, která v současnosti manévruje tak, aby se ujistila, že příštím šéfem ECB bude Němec, nechce, aby se MMF více angažoval do politik eurozóny. MMF by se odůvodněně mohl přiklonit k názoru, že politiky ECB jsou přehnaně kontrakční, čehož důsledkem je silné euro a velice nízká inflace, a že nejsou vhodné pro členské země vprostřed finančního kolapsu. Kdyby MMF podpořil slabší evropské ekonomiky, zpochybnilo by to ideologii převládající mezi tvůrci politik, jimž vévodí Frankfurt.
Skutečný důvod je ale prostší. Když francouzský prezident Nicolas Sarkozy nominoval Strausse-Kahna na ředitele MMF, měl v úmyslu minulého a případně i budoucího rivala odstavit na odlehlé místo, o které se lidé mnoho nestarají. Pak ale udeřila finanční krize a Strauss-Kahn byl vtažen na hlavní scénu.
Příští francouzské prezidentské volby, které proběhnou v roce 2012, se rychle blíží a poslední, co teď Sarkozy potřebuje, je, aby Strauss-Kahn při záchraně eurozóny sehrál státnickou úlohu. Lze očekávat, že od zdrojů v EU uslyšíme všemožné výmluvy, proč je třeba MMF vyloučit: „Fond je příliš americký“, „Evropa si musí své problémy vyřešit sama“ a „MMF se do naší situace nehodí“. Vzhledem k rozsahu řecké krize vyzní všechny falešně.
Dějiny občas ženou vpřed hluboké síly mimo naši kontrolu a občas ryzí náhoda. Jindy, právě tak jako teď, ledacos, co visí na vážkách, vychýlí úmyslné, osobní a krátkodobé taktické záměry lidí kandidujících ve volbách.
Lídři EU vynaloží mnoho sil, aby udržely MMF mimo hru. To není dobrá zpráva – ani pro Řecko, ani pro ty, jimž sejde na globální finanční stabilitě.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Over time, as American democracy has increasingly fallen short of delivering on its core promises, the Democratic Party has contributed to the problem by catering to a narrow, privileged elite. To restore its own prospects and America’s signature form of governance, it must return to its working-class roots.
is not surprised that so many voters ignored warnings about the threat Donald Trump poses to US institutions.
Enrique Krauze
considers the responsibility of the state to guarantee freedom, heralds the demise of Mexico’s democracy, highlights flaws in higher-education systems, and more.
WASHINGTON, DC – „Raději se obrať na MMF,“ nebývalo tím, co by člověk říkal spřáteleným sousedům a blízkým spojencům. Během posledních desetiletí si lidé Mezinárodní měnový fond začali spojovat s přehnanou fiskální střídmostí, krajní politickou necitlivostí a od asijské finanční krize let 1997-1998 také s naprostou stigmatizací. Státy si od MMF půjčovaly z nezbytí, až když vše ostatní selhalo a jednoduše neexistoval jiný způsob jak zaplatit za nutné dovozy. (Třeba Islandu se na podzim roku 2008 jako jediná alternativa k financování ze strany MMF nabízela konzumace lokálně získaného zboží, tedy především ryb.)
MMF se ale v posledních letech významně proměnil, zejména pod dohledem nynějšího generálního ředitele Dominiqua Strausse-Kahna. Tento bývalý francouzský ministr financí a uchazeč o socialistickou nominaci na úřad francouzského prezidenta prosadil změny, které MMF umožňují půjčovat za určitých okolností bez stanovení podmínek a klást větší důraz na ochranu záchranných sociálních sítí (včetně dávek v nezaměstnanosti a zdravotnických soustav). Strauss-Kahn také Fond rázně odtrhl od jeho posedlosti fiskální úsporností (právě ta byla hrubou chybu s trvalými traumatizujícími následky zkraje angažmá v Indonésii a Koreji na konci roku 1997).
Dnes má nepochybně vážné problémy Řecko. Velké příležitosti, jež mu nabídla evropská integrace, z velké části promrhalo. Nižší úrokové sazby během uplynulé dekády, stlačené na německé hladiny, když bylo Řecku dosti velkoryse dovoleno vstoupit do eurozóny, vedly leda k dalším schodkům a nebezpečnému hromadění vládního dluhu.
Německo a Francie – jako faktičtí lídři Evropské unie – se handrkují nad opožděným podpůrným balíčkem, avšak daly naprosto zřetelně najevo, že Řecko musí srazit platy ve veřejném sektoru, jakož i další výdaje. Řecké odborové svazy vědí, co to znamená – a jsou v ulicích.
Kdyby Řecko stále mělo svou měnu, všechno by bylo snazší. Tak jako v případě Velké Británie od roku 2008 by prudce devalvoval řecký směnný kurz. To by snížilo mzdové náklady, obnovilo konkurenční schopnost (jako v Asii po období let 1997-98) a zároveň nafouklo ceny aktiv, což by pomohlo zadluženým lidem, kteří se topí v hypotékách a dalších dluzích.
Jenže vzhledem k tomu, že se Řecko a další potížemi zmítané ekonomiky eurozóny (Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko, zlými jazyky označované akronymem PIIGS, které silně evokuje anglické slovo „pigs“, tedy „prasata“) vzdaly měnové politiky ve prospěch Evropské centrální banky (ECB) se sídlem ve Frankfurtu, jejich měny tímto způsobem oslabit nemohou. Řecku – a zřejmě PIIGS obecněji – tedy zbývá nutnost masivně potlačovat poptávku, snižovat platy a propouštět ve veřejném sektoru. Když jsme takovéto zbrklé fiskální uskrovňování zažili naposledy – v době, kdy byly země svázané zlatým standardem –, podílelo se přímo na nástupu Velké hospodářské krize ve 30. letech minulého století.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, is almost here. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Premium now.
Subscribe Now
Právě to je situace šitá na míru Straussi-Kahnovi a „novému MMF“, aby přispěchali na pomoc. Od počátku roku 2009 má MMF výrazně víc prostředků na půjčky zemím, které se dostanou do potíží, na zmírňování bolestivých dopadů krize a na nabídku, že vytvoří mezinárodní jistič, když to vypadá, že by jinak mohla zhasnout světla. Záměrem není bránit nezbytným úpravám, například ve formě snižování rozpočtových schodků, ale časově je rozložit, obnovit důvěru a posloužit jako pečeť zvenčí, potvrzující věrohodnost vlády.
MMF vznikl ke konci druhé světové války, v zásadě jako partnerství Spojených států a západní Evropy. Evropa si ve Fondu zachovává silné zastoupení a vždy vybírala jeho nejvyššího představitele – ostatně většina rozvíjejících se trhů (v Asii, Latinské Americe a Africe) si stěžuje, že Evropa je zastoupena neúměrně a že má příliš velký vliv na to, jak Fond funguje. Přesto teď, v okamžiku narůstající evropské krize, kdy je ještě čas jednat, musí Fond vyčkávat za postranní čárou.
Zčásti je to tím, že německá kancléřka Angela Merkelová, která v současnosti manévruje tak, aby se ujistila, že příštím šéfem ECB bude Němec, nechce, aby se MMF více angažoval do politik eurozóny. MMF by se odůvodněně mohl přiklonit k názoru, že politiky ECB jsou přehnaně kontrakční, čehož důsledkem je silné euro a velice nízká inflace, a že nejsou vhodné pro členské země vprostřed finančního kolapsu. Kdyby MMF podpořil slabší evropské ekonomiky, zpochybnilo by to ideologii převládající mezi tvůrci politik, jimž vévodí Frankfurt.
Skutečný důvod je ale prostší. Když francouzský prezident Nicolas Sarkozy nominoval Strausse-Kahna na ředitele MMF, měl v úmyslu minulého a případně i budoucího rivala odstavit na odlehlé místo, o které se lidé mnoho nestarají. Pak ale udeřila finanční krize a Strauss-Kahn byl vtažen na hlavní scénu.
Příští francouzské prezidentské volby, které proběhnou v roce 2012, se rychle blíží a poslední, co teď Sarkozy potřebuje, je, aby Strauss-Kahn při záchraně eurozóny sehrál státnickou úlohu. Lze očekávat, že od zdrojů v EU uslyšíme všemožné výmluvy, proč je třeba MMF vyloučit: „Fond je příliš americký“, „Evropa si musí své problémy vyřešit sama“ a „MMF se do naší situace nehodí“. Vzhledem k rozsahu řecké krize vyzní všechny falešně.
Dějiny občas ženou vpřed hluboké síly mimo naši kontrolu a občas ryzí náhoda. Jindy, právě tak jako teď, ledacos, co visí na vážkách, vychýlí úmyslné, osobní a krátkodobé taktické záměry lidí kandidujících ve volbách.
Lídři EU vynaloží mnoho sil, aby udržely MMF mimo hru. To není dobrá zpráva – ani pro Řecko, ani pro ty, jimž sejde na globální finanční stabilitě.