NEW YORK – Chudí lidé na celém světe spoléhají na rostliny a zvířata kvůli příbytkům, jídlu a lékům. Udržitelný rozvojový cíl OSN (SDG 15) o udržitelných ekosystémech uznává blízký vztah s přírodou mnoha rozvojových společenství, kdy volá po zvýšené “schopnosti lokálních společenství usilovat o příležitosti k udržitelnému živobytí.“ Ale jak toho dosáhnout?
Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) poskytuje použitelný rámec ke snížená chudoby, zatímco zachovává přírodu. Usměrňuje sklizeň a výměnu více než 35 000 volně žijících druhů napříč různými místy.
Příroda je popisována jako “HDP chudých.“ Rámec CITES, společně se silnou národní politikou, může simultánně ochraňovat volně žijící druhy a zároveň prospívat chudým, vesnickým a domorodým lidem, a to díky povzbuzování zemí a komunit k přijetí rozumných plánů péče o životní prostředí.
V rámci CITES například andské společenství holí vikuňa pro jejich jemnou vlnu, kterou prodávají do luxusního módního průmyslu v jiných částech světa. Kamerunci sbírají africkou třešňovou kůru pro export do evropských farmaceutických firem. A lidé na Tibetské plošině v Bhútánu si vydělávají prodejem housenkové houby do průmyslu tradiční medicíny.
Nicméně, mimo CITES je vedení k zajištění, že je legální obchod udržitelný a prospěšný pro chudé, k dispozici jen omezeně. Udržitelný obchod často závisí na chudých a venkovských společenstvích, kdy uchovává jejich vlastní zdroje na lokální úrovni. S cílem zjistit, jak toto vypadá, zkoumalo nedávno Mezinárodní obchodní centrum (ITC), jak lidé v jihovýchodní Asii udržitelně spravují obchod s pythony v rámci CITES.
Kůže pythonů je běžně používaný materiál v oděvním průmyslu a výzkum ITC v oblasti sběračů pythoní kůže, farmářů, zpracovatelů a exportérů ve Vietnamu and Malajsii ukázal, že obchod posiluje odolnost živobytí tím, že poskytuje další zdroj příjmů.
Ve Vietnamu odhadem 1000 domácností pěstuje a chová pythony, a obchod s pythony v Malajsii dává obživu pracovníkům s nízkou kvalifikací a příjmy v dobách, kdy jsou další možnosti zaměstnání vyloučeny buď jejich sezónností, nebo zkrátka nedostatkem kvůli jiným ekonomickým faktorům. Vědci zjistili, že většina těch, kdo obchodují s pythony, zavádí jednoduché a efektivní plány pro udržitelné řízení, což v důsledku snížilo zátěž na volně žijící populaci.
Pythoní kůže je však komodita, stejně jako mnoho dalších produktů z říše volně žijících živočichů, takže společenství, která s ní obchodují, jsou omezena, pokud jde o způsob, jakým mohou zvýšit výnosy. Ženy v peruánských Andách mohou čistit vlnu vikuňa ručně, aby tak zvýšily cenu za kilogram o 50 dolarů, zatímco prodej vlněné šály vynese mezi 150-200 dolary; kůže pythona se v Malajsii prodá za 200 dolarů, zatímco batoh z pythoní kůže může stát 2000 dolarů.
Některé formující se země stoupají v hodnotovém žebříčku a udržují si větší podíl výnosů, jak ukázaly místní značky jako například Kuna, která prodává vlnu vikuňa v Peru, a Natura, brazilská značka přírodní kosmetiky.
Největší hrozby pro legální obchod s volně žijící zvěří jsou pytláci, pašeráci, nezákonná obchodní povolení a týrání zvířat, z čehož vše musí být zohledněno zákonodárci a subjekty ve venkovských komunitách na místní úrovni. Venkovská společenství jsou již naštěstí ve výborné pozici k ochraně volně žijící zvěře, pokud jim tedy zůstane motivace. Za správných okolností je ctnostný cyklus, ve kterém mají lokální producenti přímý zájem na ochraně volně žijících živočichů (protože mají užitek z legálního obchodu s nimi) tím nejlepším – a někdy jediným – dlouhodobým řešením problému udržitelnosti.
Vlády, aby tomuto pomohly, mohou zlepšit práva venkovských komunit na využití přírodních zdrojů a volně žijících živočichů, aby tak mohly své přírodní zdroje spravovat a chránit udržitelněji. Například když v sedmdesátých letech Peru udělilo komunitám v Andách právo zpracovávat vlnu vikuňa, zachránilo tak vikuňa od vyhynutí a vytvořilo nový, dlouhodobý tok příjmů do komunit. Vzhledem k tomu, že právní a přírodní okolnosti se liší v rámci komunit i celých států, budeme potřebovat obdobné politické inovace napříč různými sektory.
Jeden ze slibných sektorů je turismus, který také pasuje do rámce CITES. Jeden příklad za všechny; od doby, kdy Rwanda začala sdílet s lokálními komunitami výnosy z turismu spjatého s volně žijící zvěří, rozrostla se populace horských goril. Jak vidíme znovu a znovu, když jsou do procesu zahrnuty lokální společenství, mohou se stát rázným ochráncem divoké přírody.
Vzato více obecně, měli bychom podporovat vědce pracující na nových metodách adaptivního managementu, a soukromý sektor by měl dostat pobídky, aby investoval do udržitelnějšího zajišťování zdrojů a větší transparentnosti sítě dodávek a výroby.
Jak ukazují výše uvedené příklady, ochranářství a zlepšené živobytí pro venkovskou chudinu je realizovatelné a dokonce vzájemně posilující. S větší politickou vůlí a chytrými investicemi není důvod proč nedosáhnout SDGs s cílem jak snížit chudobu, tak ochránit divokou přírodu pro příští generace.
Minulý rok přijalo OSN historickou rezoluci řešící nelegální obchod s volně žijícími živočichy, čímž uznala efektivitu právního rámce CITES. Rezoluce vyzývá 182 členských států CITES, aby chránily zájmy volně žijících živočichů, stejně jako poskytovaly hmatatelné výhody pro chudé a venkovské komunity. Doufáme, že delegáti těchto členských zemí, kteří se setkají na World Wildlife Conference v Jihoafrické republice, tuto výzvu slyší.
NEW YORK – Chudí lidé na celém světe spoléhají na rostliny a zvířata kvůli příbytkům, jídlu a lékům. Udržitelný rozvojový cíl OSN (SDG 15) o udržitelných ekosystémech uznává blízký vztah s přírodou mnoha rozvojových společenství, kdy volá po zvýšené “schopnosti lokálních společenství usilovat o příležitosti k udržitelnému živobytí.“ Ale jak toho dosáhnout?
Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a rostlin (CITES) poskytuje použitelný rámec ke snížená chudoby, zatímco zachovává přírodu. Usměrňuje sklizeň a výměnu více než 35 000 volně žijících druhů napříč různými místy.
Příroda je popisována jako “HDP chudých.“ Rámec CITES, společně se silnou národní politikou, může simultánně ochraňovat volně žijící druhy a zároveň prospívat chudým, vesnickým a domorodým lidem, a to díky povzbuzování zemí a komunit k přijetí rozumných plánů péče o životní prostředí.
V rámci CITES například andské společenství holí vikuňa pro jejich jemnou vlnu, kterou prodávají do luxusního módního průmyslu v jiných částech světa. Kamerunci sbírají africkou třešňovou kůru pro export do evropských farmaceutických firem. A lidé na Tibetské plošině v Bhútánu si vydělávají prodejem housenkové houby do průmyslu tradiční medicíny.
Nicméně, mimo CITES je vedení k zajištění, že je legální obchod udržitelný a prospěšný pro chudé, k dispozici jen omezeně. Udržitelný obchod často závisí na chudých a venkovských společenstvích, kdy uchovává jejich vlastní zdroje na lokální úrovni. S cílem zjistit, jak toto vypadá, zkoumalo nedávno Mezinárodní obchodní centrum (ITC), jak lidé v jihovýchodní Asii udržitelně spravují obchod s pythony v rámci CITES.
Kůže pythonů je běžně používaný materiál v oděvním průmyslu a výzkum ITC v oblasti sběračů pythoní kůže, farmářů, zpracovatelů a exportérů ve Vietnamu and Malajsii ukázal, že obchod posiluje odolnost živobytí tím, že poskytuje další zdroj příjmů.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Ve Vietnamu odhadem 1000 domácností pěstuje a chová pythony, a obchod s pythony v Malajsii dává obživu pracovníkům s nízkou kvalifikací a příjmy v dobách, kdy jsou další možnosti zaměstnání vyloučeny buď jejich sezónností, nebo zkrátka nedostatkem kvůli jiným ekonomickým faktorům. Vědci zjistili, že většina těch, kdo obchodují s pythony, zavádí jednoduché a efektivní plány pro udržitelné řízení, což v důsledku snížilo zátěž na volně žijící populaci.
Pythoní kůže je však komodita, stejně jako mnoho dalších produktů z říše volně žijících živočichů, takže společenství, která s ní obchodují, jsou omezena, pokud jde o způsob, jakým mohou zvýšit výnosy. Ženy v peruánských Andách mohou čistit vlnu vikuňa ručně, aby tak zvýšily cenu za kilogram o 50 dolarů, zatímco prodej vlněné šály vynese mezi 150-200 dolary; kůže pythona se v Malajsii prodá za 200 dolarů, zatímco batoh z pythoní kůže může stát 2000 dolarů.
Některé formující se země stoupají v hodnotovém žebříčku a udržují si větší podíl výnosů, jak ukázaly místní značky jako například Kuna, která prodává vlnu vikuňa v Peru, a Natura, brazilská značka přírodní kosmetiky.
Největší hrozby pro legální obchod s volně žijící zvěří jsou pytláci, pašeráci, nezákonná obchodní povolení a týrání zvířat, z čehož vše musí být zohledněno zákonodárci a subjekty ve venkovských komunitách na místní úrovni. Venkovská společenství jsou již naštěstí ve výborné pozici k ochraně volně žijící zvěře, pokud jim tedy zůstane motivace. Za správných okolností je ctnostný cyklus, ve kterém mají lokální producenti přímý zájem na ochraně volně žijících živočichů (protože mají užitek z legálního obchodu s nimi) tím nejlepším – a někdy jediným – dlouhodobým řešením problému udržitelnosti.
Vlády, aby tomuto pomohly, mohou zlepšit práva venkovských komunit na využití přírodních zdrojů a volně žijících živočichů, aby tak mohly své přírodní zdroje spravovat a chránit udržitelněji. Například když v sedmdesátých letech Peru udělilo komunitám v Andách právo zpracovávat vlnu vikuňa, zachránilo tak vikuňa od vyhynutí a vytvořilo nový, dlouhodobý tok příjmů do komunit. Vzhledem k tomu, že právní a přírodní okolnosti se liší v rámci komunit i celých států, budeme potřebovat obdobné politické inovace napříč různými sektory.
Jeden ze slibných sektorů je turismus, který také pasuje do rámce CITES. Jeden příklad za všechny; od doby, kdy Rwanda začala sdílet s lokálními komunitami výnosy z turismu spjatého s volně žijící zvěří, rozrostla se populace horských goril. Jak vidíme znovu a znovu, když jsou do procesu zahrnuty lokální společenství, mohou se stát rázným ochráncem divoké přírody.
Vzato více obecně, měli bychom podporovat vědce pracující na nových metodách adaptivního managementu, a soukromý sektor by měl dostat pobídky, aby investoval do udržitelnějšího zajišťování zdrojů a větší transparentnosti sítě dodávek a výroby.
Jak ukazují výše uvedené příklady, ochranářství a zlepšené živobytí pro venkovskou chudinu je realizovatelné a dokonce vzájemně posilující. S větší politickou vůlí a chytrými investicemi není důvod proč nedosáhnout SDGs s cílem jak snížit chudobu, tak ochránit divokou přírodu pro příští generace.
Minulý rok přijalo OSN historickou rezoluci řešící nelegální obchod s volně žijícími živočichy, čímž uznala efektivitu právního rámce CITES. Rezoluce vyzývá 182 členských států CITES, aby chránily zájmy volně žijících živočichů, stejně jako poskytovaly hmatatelné výhody pro chudé a venkovské komunity. Doufáme, že delegáti těchto členských zemí, kteří se setkají na World Wildlife Conference v Jihoafrické republice, tuto výzvu slyší.