Proč jsou společenské vědy při seškrtávání rozpočtů tak výrazně ohroženější skupinou než zbylé dva souhrny akademického vědění, humanitní a přírodní vědy? Někdejší britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová ve svém nechvalně proslulém výroku naznačila, že tato oblast je jednoduše smyšlená: nic jako společnost neexistuje, prohlásila. Jiní poukazují na restrukturalizaci společenskovědních kateder univerzit. Expanze obchodně zaměřených škol ale zřetelně prokazuje přetrvávající životaschopnost společenských věd.
Není pravda ani to, že společenské vědy rozpitvávají samozřejmosti, jak se občas tvrdí. Naopak, dnešní všednosti byly včera novinkami. Srovnáte-li koncepci využívanou při sestavování novinových úvodníků dnes a před deseti či více lety, objevíte hluboké - ale nepřiznané - působení společenských věd. Tohoto vlivu lze želet, ale bude tak alespoň zaznamenán.
Nicméně, kam se společenské vědy poděly v rozsáhlé rozmluvě o „lidské přirozenosti", již vyvolaly nedávné pokroky v kognitivní neurovědě, behaviorální genetice a evoluční psychologii? Podívejte se na podrobné a informativní webové stránky (www.edge.org) věnované propagaci „třetí kultury", která sbližuje humanitní vědy s vědami přírodními. Společenskovědní odborníci jsou nápadní svou neúčastí.
K čemu by ale jejich přítomnost byla dobrá? Často se předpokládá, že před vyhlídkami na to, že existují genetická omezení naší schopnosti se měnit, každý ucouvne. Avšak odtáhnou se vlastně jen ti, jimž je vlastní optimistický duch společenských věd. Všichni ostatní si oddychnou.
V bestselleru „třetí kultury" nazvaném
Tabula rasa: Moderní popření lidské přirozenosti
Steven Pinker říká, že možná budeme muset připustit přírodovědný základ toho, co humanitní vědy po staletí označovaly jako „osud". Jinými slovy, uspořádání našich mozků i genů může nakonec být mimo naši kontrolu, ať je pochopíme sebelépe.
Pinkerovo sdělení najde ohlas u těch, kdo se touží vyhnout politickým reformám, které by prosazovaly větší smysl pro kolektivní zodpovědnost. Ostatně, společenské vědy historicky nabízely empirickou oporu a duchovní naději právě u těch reforem, jež jsou stále častěji zavrhovány jako „utopické".
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Humanitní a přírodní vědy naopak sdílejí smysl pro skutečnost přesahující čas a prostor - odtud jejich společný zájem o neměnnou „lidskou přirozenost". To se váže ke způsobu uvažování a ke smyslu pro vědění, jenž je z velké části kontemplativní, ba někdy až oslabující, neboť skutečnost se nutně jeví jako něco, co odolává našemu spojenému úsilí o změnu.
Tyto dvě velké akademické kultury také dávají přednost studiu lidství bez nutnosti pohybovat se mezi lidskými bytostmi z masa a kostí. Evoluční psychologové vyvozují, co nás činí tím, čím jsme, z pozůstatků našich předků z doby kamenné (včetně jejich DNA), zatímco představitelé humanitních věd se soustředí na artefakty současnější epochy písma.
Společenské vědy se naproti tomu drží zásady, že nejlepším způsobem zkoumání lidských bytostí je vstupovat s nimi do interakce, obvykle tím, že je přimějeme dělat nebo říkat to, co by jinak zřejmě nedělali a neříkali. Tato nesmírně jednoduchá myšlenka, společná experimentům a etnografům, inspirovala triumfy i katastrofy, jež podtrhují moderní politiku. Vyžaduje čím dál kontroverznější předpoklad: všechny lidské bytosti - bez ohledu na své úspěchy, dovednosti, postavení či zdraví - jsou stejně důležitými členy společnosti, jejíž síla tkví v posledku v tom, co dokáží společně.
Rovnostářství společenských věd je v přímém rozporu jak s humanitní fixací na elitní „klasické" texty, tak s přírodovědnou tendencí zobecňovat napříč druhy. Společenské vědy dodaly vážnost každodennímu životu obyčejných lidí a odmítly nadřadit některé živočichy některým - obvykle postiženým či nežádoucím - lidem. Vrcholnou pozici ve společenských vědách zaujímá „blaho" člověka, které humanitní a přírodní vědy nahrazují „přežitím", ba snad i „štěstěnou".
Jistěže, pestré dějiny blahobytu 20. století vzbuzují pochyby o budoucnosti společenských věd. Cestu vpřed ale můžeme najít u Darwinova proslulého veřejného obhájce T. H. Huxleyho.
Tento pozdní konvertita k evoluční teorii byl celoživotním skeptikem ohledně jejích politických dosahů. Podle Huxleyho se civilizovaná společnost svým systematickým vzdorem vůči přirozené selekci povznesla nad přírodu. Řečeno jinak, lidskou situaci necharakterizuje „přežití nejschopnějších", nýbrž „začlenění tolika, kolik jen dokáže přežít."
Huxley úspěchy lidstva spojoval s právními úmluvami a lékařskými technologiemi, tedy vynalézavostí, jež prohlubuje převahu člověka, neboť lidem umožňuje být něčím víc a vykonat víc, než by dokázali jednotlivě. Budoucnost společenských věd možná spočívá v oživení tohoto spojenectví práva a lékařství a povýšení pozice lidského díla ve světě, který zřejmě nadhodnotil přirozenost.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Not only did Donald Trump win last week’s US presidential election decisively – winning some three million more votes than his opponent, Vice President Kamala Harris – but the Republican Party he now controls gained majorities in both houses on Congress. Given the far-reaching implications of this result – for both US democracy and global stability – understanding how it came about is essential.
By voting for Republican candidates, working-class voters effectively get to have their cake and eat it, expressing conservative moral preferences while relying on Democrats to fight for their basic economic security. The best strategy for Democrats now will be to permit voters to face the consequences of their choice.
urges the party to adopt a long-term strategy aimed at discrediting the MAGA ideology once and for all.
Proč jsou společenské vědy při seškrtávání rozpočtů tak výrazně ohroženější skupinou než zbylé dva souhrny akademického vědění, humanitní a přírodní vědy? Někdejší britská ministerská předsedkyně Margaret Thatcherová ve svém nechvalně proslulém výroku naznačila, že tato oblast je jednoduše smyšlená: nic jako společnost neexistuje, prohlásila. Jiní poukazují na restrukturalizaci společenskovědních kateder univerzit. Expanze obchodně zaměřených škol ale zřetelně prokazuje přetrvávající životaschopnost společenských věd.
Není pravda ani to, že společenské vědy rozpitvávají samozřejmosti, jak se občas tvrdí. Naopak, dnešní všednosti byly včera novinkami. Srovnáte-li koncepci využívanou při sestavování novinových úvodníků dnes a před deseti či více lety, objevíte hluboké - ale nepřiznané - působení společenských věd. Tohoto vlivu lze želet, ale bude tak alespoň zaznamenán.
Nicméně, kam se společenské vědy poděly v rozsáhlé rozmluvě o „lidské přirozenosti", již vyvolaly nedávné pokroky v kognitivní neurovědě, behaviorální genetice a evoluční psychologii? Podívejte se na podrobné a informativní webové stránky (www.edge.org) věnované propagaci „třetí kultury", která sbližuje humanitní vědy s vědami přírodními. Společenskovědní odborníci jsou nápadní svou neúčastí.
K čemu by ale jejich přítomnost byla dobrá? Často se předpokládá, že před vyhlídkami na to, že existují genetická omezení naší schopnosti se měnit, každý ucouvne. Avšak odtáhnou se vlastně jen ti, jimž je vlastní optimistický duch společenských věd. Všichni ostatní si oddychnou.
V bestselleru „třetí kultury" nazvaném Tabula rasa: Moderní popření lidské přirozenosti Steven Pinker říká, že možná budeme muset připustit přírodovědný základ toho, co humanitní vědy po staletí označovaly jako „osud". Jinými slovy, uspořádání našich mozků i genů může nakonec být mimo naši kontrolu, ať je pochopíme sebelépe.
Pinkerovo sdělení najde ohlas u těch, kdo se touží vyhnout politickým reformám, které by prosazovaly větší smysl pro kolektivní zodpovědnost. Ostatně, společenské vědy historicky nabízely empirickou oporu a duchovní naději právě u těch reforem, jež jsou stále častěji zavrhovány jako „utopické".
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Humanitní a přírodní vědy naopak sdílejí smysl pro skutečnost přesahující čas a prostor - odtud jejich společný zájem o neměnnou „lidskou přirozenost". To se váže ke způsobu uvažování a ke smyslu pro vědění, jenž je z velké části kontemplativní, ba někdy až oslabující, neboť skutečnost se nutně jeví jako něco, co odolává našemu spojenému úsilí o změnu.
Tyto dvě velké akademické kultury také dávají přednost studiu lidství bez nutnosti pohybovat se mezi lidskými bytostmi z masa a kostí. Evoluční psychologové vyvozují, co nás činí tím, čím jsme, z pozůstatků našich předků z doby kamenné (včetně jejich DNA), zatímco představitelé humanitních věd se soustředí na artefakty současnější epochy písma.
Společenské vědy se naproti tomu drží zásady, že nejlepším způsobem zkoumání lidských bytostí je vstupovat s nimi do interakce, obvykle tím, že je přimějeme dělat nebo říkat to, co by jinak zřejmě nedělali a neříkali. Tato nesmírně jednoduchá myšlenka, společná experimentům a etnografům, inspirovala triumfy i katastrofy, jež podtrhují moderní politiku. Vyžaduje čím dál kontroverznější předpoklad: všechny lidské bytosti - bez ohledu na své úspěchy, dovednosti, postavení či zdraví - jsou stejně důležitými členy společnosti, jejíž síla tkví v posledku v tom, co dokáží společně.
Rovnostářství společenských věd je v přímém rozporu jak s humanitní fixací na elitní „klasické" texty, tak s přírodovědnou tendencí zobecňovat napříč druhy. Společenské vědy dodaly vážnost každodennímu životu obyčejných lidí a odmítly nadřadit některé živočichy některým - obvykle postiženým či nežádoucím - lidem. Vrcholnou pozici ve společenských vědách zaujímá „blaho" člověka, které humanitní a přírodní vědy nahrazují „přežitím", ba snad i „štěstěnou".
Jistěže, pestré dějiny blahobytu 20. století vzbuzují pochyby o budoucnosti společenských věd. Cestu vpřed ale můžeme najít u Darwinova proslulého veřejného obhájce T. H. Huxleyho.
Tento pozdní konvertita k evoluční teorii byl celoživotním skeptikem ohledně jejích politických dosahů. Podle Huxleyho se civilizovaná společnost svým systematickým vzdorem vůči přirozené selekci povznesla nad přírodu. Řečeno jinak, lidskou situaci necharakterizuje „přežití nejschopnějších", nýbrž „začlenění tolika, kolik jen dokáže přežít."
Huxley úspěchy lidstva spojoval s právními úmluvami a lékařskými technologiemi, tedy vynalézavostí, jež prohlubuje převahu člověka, neboť lidem umožňuje být něčím víc a vykonat víc, než by dokázali jednotlivě. Budoucnost společenských věd možná spočívá v oživení tohoto spojenectví práva a lékařství a povýšení pozice lidského díla ve světě, který zřejmě nadhodnotil přirozenost.