NEW YORK – Jedním prapodivným a znepokojivým rysem dnešní globální politiky je to, že se vyjednávání zaměňuje s řešením problémů. Podle harmonogramu domluveného v prosinci 2007 máme šest měsíců na to, abychom v Kodani dosáhli celosvětové dohody ohledně změny klimatu. Vlády se věnují rozsáhlým vyjednáváním, ale nevěnují se rozsáhlým snahám řešit problém. Každá země si klade otázku: „Jak udělat co nejméně a přimět ostatní státy udělat co nejvíc?“ A přitom by se měly ptát: „Jak spolupracovat, abychom dosáhli společných cílů při minimálních nákladech a s maximálním přínosem?“
Může to sice znít jako totéž, ale totéž to není. Řešení problému změny klimatu vyžaduje redukce emisí oxidu uhličitého z fosilních paliv, což zase dále přináší nutnost volit technologie, které už dílem existují, ale mnoho je ještě třeba vyvinout. Mají-li například součástí energetické směsi zůstat uhelné elektrárny, budou svůj CO2 muset lapat a ukládat; jde o postup zvaný „zachytávání a sekvestrace uhlíku“ a označovaný anglickou zkratkou CCS. Tato technologie je však stále neprověřená.
Obdobně bude zapotřebí oživit důvěru veřejnosti v novou generaci jaderné energetiky, jejíž elektrárny budou bezpečné a spolehlivě monitorované. Budeme potřebovat nové technologie k velkoobjemovému nasazení solární, větrné a geotermální energie. Můžeme se pokusit zužitkovat biopaliva, ale jedině ve formách, které nesoupeří s potravinovou nabídkou ani s cennými aktivy životního prostředí.
Seznam potřebných kroků pokračuje. Musíme zlepšit energetickou účinnost, prostřednictvím „zelených budov“ a účinných spotřebičů. Od automobilů se spalovacími motory budeme muset přejít k hybridům, hybridním vozům s dobíjením ze zásuvky a vozům napájeným akumulátory a palivovými články.
Vývoj nové generace elektrických vozidel si vyžádá dekádu partnerství veřejného a soukromého sektoru, která přinese technologický rozvoj (třeba lepší akumulátory), odolnější rozvodnou síť, novou infrastrukturu pro dobíjení automobilů a mnohé další. Rovněž bude zapotřebí desetiletí veřejných a soukromých investic, aby se prokázala realizovatelnost uhelných elektráren, které budou zachytávat svůj oxid uhličitý.
Přechod k novým technologiím není v prvé řadě věcí vyjednávání, ale technického vývoje, plánování, financování a pobídek. Jak může svět tyto nové technologie co nejefektivněji vyvinout, prověřit a pak rozšířit? Kde není pravděpodobné, že by soukromým investorům vznikaly zisky, kdo by měl platit rané předváděcí modely, které si vyžádají miliardy dolarů? Jak bychom měli zachovat soukromé pobídky k výzkumu a vývoji a zároveň se zavázat k přenosu úspěšných technologií do rozvojových zemí?
To jsou naléhavé a nevyřešené otázky. Vyjednávání nad tématem změny klimatu se však zaměřuje na odlišné soubory otázek. Vyjednávání se z velké části týká toho, které země by měly snižovat emise, o kolik, jak rychle a ve vztahu k jakému výchozímu roku. Na jednotlivé země se naléhá, aby do roku 2020 snížily emise o určité procentní cíle, aniž by se seriózně diskutovalo o tom, jak těchto snížení lze dosáhnout. Odpovědi samozřejmě závisejí na tom, jaké nízkoemisní technologie budou dostupné a jak rychle je bude možné zavést do praxe.
Vezměme si Spojené státy. Aby USA prudce snížily emise, budou muset v tomto desetiletí přejít na nový vozový park, poháněný čím dál častěji elektřinou. USA se také budou muset rozhodnout ve věci obnovy a rozšíření svých jaderných elektráren a využití veřejných pozemků k vybudování nových výroben obnovitelné energie, využívajících zejména sluneční energie. A budou potřebovat novou rozvodnou síť, která obnovitelnou energii dopraví z míst s nízkou hustotou osídlení – například pouští na jihozápadě v případě sluneční energie a severních plání u větrné energie – do zalidněných oblastí na pobřežích. Jenže tohle všechno vyžaduje národní plán, ne jen cifru jako cíl pro snížení emisí.
Také Čína může tak jako USA snížit emise CO2 zvýšením energetické účinnosti a novým vozovým parkem elektromobilů. Čína ale musí na tuto otázku pohlížet z perspektivy ekonomiky závislé na uhlí. Budoucí možnosti Číny závisí na tom, zda „čisté uhlí“ skutečně může účinně a ve velkém měřítku fungovat. Emisní směřování Číny tedy zcela zásadně závisí na zkušebním testování technologií CCS.
Postup ukotvený v ryzí celosvětové soutěži nápadů by nejprve debatoval o nejlepších dostupných technických a ekonomických možnostech a o tom, jak tyto možnosti zlepšit cíleným výzkumem a vývojem a lepšími ekonomickými pobídkami. Během vyjednávání by se diskutovalo o škále možností, které se v té či oné zemi a regionu nabízejí, od CCS přes solární a větrnou energii až po energii jadernou, a nastínil by se harmonogram pro novou generaci nízkoemisních automobilů, přičemž by se zohlednilo, že konkrétní tempo určí jak tržní konkurence, tak veřejné financování.
Na základě těchto stavebních kamenů by se svět mohl dohodnout na vyčlenění výdajů na urychlení rozvoje a rozšíření nových nízkoemisních technologií. Tento celosvětový rámec by byl oporou národních i globálních cílů potlačování emisí a dohledu nad pokrokem technologické renovace. Až se technologie prověří, cíle by se zpřísňovaly. Jistěže, součástí této strategie by bylo vytvoření tržních pobídek na podporu nových nízkoemisních technologií, aby investoři mohli rozvíjet své vlastní nápady s vyhlídkou na tučné zisky, pokud se jejich nápady osvědčí.
Může se zdát, že mé žádosti, aby se vedle konkrétních emisních cílů diskutovalo také o plánech a strategiích, hrozí riziko, že bude vyjednávání brzdit. Jenže nebudeme-li mít strategii, která cíle doprovodí, vlády světa takové cíle vůbec nemusí přijmout anebo je mohou přijmout cynicky, aniž by je zamýšlely skutečně splnit.
Je třeba, abychom se hluboce a v duchu spolupráce zamysleli nad reálnými technickými možnostmi světa a pak prosazovali společný celosvětový rámec, který nám umožní vkročit do nové éry, založené na schůdných a udržitelných technologiích v oblasti energetiky, dopravy, průmyslu a stavebnictví.
NEW YORK – Jedním prapodivným a znepokojivým rysem dnešní globální politiky je to, že se vyjednávání zaměňuje s řešením problémů. Podle harmonogramu domluveného v prosinci 2007 máme šest měsíců na to, abychom v Kodani dosáhli celosvětové dohody ohledně změny klimatu. Vlády se věnují rozsáhlým vyjednáváním, ale nevěnují se rozsáhlým snahám řešit problém. Každá země si klade otázku: „Jak udělat co nejméně a přimět ostatní státy udělat co nejvíc?“ A přitom by se měly ptát: „Jak spolupracovat, abychom dosáhli společných cílů při minimálních nákladech a s maximálním přínosem?“
Může to sice znít jako totéž, ale totéž to není. Řešení problému změny klimatu vyžaduje redukce emisí oxidu uhličitého z fosilních paliv, což zase dále přináší nutnost volit technologie, které už dílem existují, ale mnoho je ještě třeba vyvinout. Mají-li například součástí energetické směsi zůstat uhelné elektrárny, budou svůj CO2 muset lapat a ukládat; jde o postup zvaný „zachytávání a sekvestrace uhlíku“ a označovaný anglickou zkratkou CCS. Tato technologie je však stále neprověřená.
Obdobně bude zapotřebí oživit důvěru veřejnosti v novou generaci jaderné energetiky, jejíž elektrárny budou bezpečné a spolehlivě monitorované. Budeme potřebovat nové technologie k velkoobjemovému nasazení solární, větrné a geotermální energie. Můžeme se pokusit zužitkovat biopaliva, ale jedině ve formách, které nesoupeří s potravinovou nabídkou ani s cennými aktivy životního prostředí.
Seznam potřebných kroků pokračuje. Musíme zlepšit energetickou účinnost, prostřednictvím „zelených budov“ a účinných spotřebičů. Od automobilů se spalovacími motory budeme muset přejít k hybridům, hybridním vozům s dobíjením ze zásuvky a vozům napájeným akumulátory a palivovými články.
Vývoj nové generace elektrických vozidel si vyžádá dekádu partnerství veřejného a soukromého sektoru, která přinese technologický rozvoj (třeba lepší akumulátory), odolnější rozvodnou síť, novou infrastrukturu pro dobíjení automobilů a mnohé další. Rovněž bude zapotřebí desetiletí veřejných a soukromých investic, aby se prokázala realizovatelnost uhelných elektráren, které budou zachytávat svůj oxid uhličitý.
Přechod k novým technologiím není v prvé řadě věcí vyjednávání, ale technického vývoje, plánování, financování a pobídek. Jak může svět tyto nové technologie co nejefektivněji vyvinout, prověřit a pak rozšířit? Kde není pravděpodobné, že by soukromým investorům vznikaly zisky, kdo by měl platit rané předváděcí modely, které si vyžádají miliardy dolarů? Jak bychom měli zachovat soukromé pobídky k výzkumu a vývoji a zároveň se zavázat k přenosu úspěšných technologií do rozvojových zemí?
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
To jsou naléhavé a nevyřešené otázky. Vyjednávání nad tématem změny klimatu se však zaměřuje na odlišné soubory otázek. Vyjednávání se z velké části týká toho, které země by měly snižovat emise, o kolik, jak rychle a ve vztahu k jakému výchozímu roku. Na jednotlivé země se naléhá, aby do roku 2020 snížily emise o určité procentní cíle, aniž by se seriózně diskutovalo o tom, jak těchto snížení lze dosáhnout. Odpovědi samozřejmě závisejí na tom, jaké nízkoemisní technologie budou dostupné a jak rychle je bude možné zavést do praxe.
Vezměme si Spojené státy. Aby USA prudce snížily emise, budou muset v tomto desetiletí přejít na nový vozový park, poháněný čím dál častěji elektřinou. USA se také budou muset rozhodnout ve věci obnovy a rozšíření svých jaderných elektráren a využití veřejných pozemků k vybudování nových výroben obnovitelné energie, využívajících zejména sluneční energie. A budou potřebovat novou rozvodnou síť, která obnovitelnou energii dopraví z míst s nízkou hustotou osídlení – například pouští na jihozápadě v případě sluneční energie a severních plání u větrné energie – do zalidněných oblastí na pobřežích. Jenže tohle všechno vyžaduje národní plán, ne jen cifru jako cíl pro snížení emisí.
Také Čína může tak jako USA snížit emise CO2 zvýšením energetické účinnosti a novým vozovým parkem elektromobilů. Čína ale musí na tuto otázku pohlížet z perspektivy ekonomiky závislé na uhlí. Budoucí možnosti Číny závisí na tom, zda „čisté uhlí“ skutečně může účinně a ve velkém měřítku fungovat. Emisní směřování Číny tedy zcela zásadně závisí na zkušebním testování technologií CCS.
Postup ukotvený v ryzí celosvětové soutěži nápadů by nejprve debatoval o nejlepších dostupných technických a ekonomických možnostech a o tom, jak tyto možnosti zlepšit cíleným výzkumem a vývojem a lepšími ekonomickými pobídkami. Během vyjednávání by se diskutovalo o škále možností, které se v té či oné zemi a regionu nabízejí, od CCS přes solární a větrnou energii až po energii jadernou, a nastínil by se harmonogram pro novou generaci nízkoemisních automobilů, přičemž by se zohlednilo, že konkrétní tempo určí jak tržní konkurence, tak veřejné financování.
Na základě těchto stavebních kamenů by se svět mohl dohodnout na vyčlenění výdajů na urychlení rozvoje a rozšíření nových nízkoemisních technologií. Tento celosvětový rámec by byl oporou národních i globálních cílů potlačování emisí a dohledu nad pokrokem technologické renovace. Až se technologie prověří, cíle by se zpřísňovaly. Jistěže, součástí této strategie by bylo vytvoření tržních pobídek na podporu nových nízkoemisních technologií, aby investoři mohli rozvíjet své vlastní nápady s vyhlídkou na tučné zisky, pokud se jejich nápady osvědčí.
Může se zdát, že mé žádosti, aby se vedle konkrétních emisních cílů diskutovalo také o plánech a strategiích, hrozí riziko, že bude vyjednávání brzdit. Jenže nebudeme-li mít strategii, která cíle doprovodí, vlády světa takové cíle vůbec nemusí přijmout anebo je mohou přijmout cynicky, aniž by je zamýšlely skutečně splnit.
Je třeba, abychom se hluboce a v duchu spolupráce zamysleli nad reálnými technickými možnostmi světa a pak prosazovali společný celosvětový rámec, který nám umožní vkročit do nové éry, založené na schůdných a udržitelných technologiích v oblasti energetiky, dopravy, průmyslu a stavebnictví.