WASHINGTON – Finanční krize z roku 2008 podnítila globální debatu o otázce, jak velká vládní regulace trhů – a jakého druhu – je nejvhodnější. Ve Spojených státech je to klíčové téma nadcházejících prezidentských voleb a ovlivňuje také politiku v Evropě a v zemích s rozvíjejícími se trhy.
Na začátku uveďme, že impozantní růstová bilance Číny v posledních třech desetiletích poskytla světu hospodářsky úspěšný příklad toho, co mnozí lidé označují za „státní kapitalismus“. Také rozvojová politika Brazílie přisoudila silnou roli státu.
Otázky týkající se velikosti státu a udržitelné role vlády vévodí také debatám o osudu eurozóny. Mnozí kritikové Evropy, zejména v USA, dávají krizi eura do souvislosti s nepřiměřeně velkou rolí tamních vlád, ačkoliv skandinávské země si navzdory vysokým veřejným výdajům vedou dobře. Ve Francii se nová středolevá vláda potýká s otázkou, jak splnit svůj slib posílit sociální solidaritu a zároveň podstatně snížit rozpočtový schodek.
Vedle převážně ekonomických sporů týkajících se role vlády prožívá mnoho zemí také všeobecné rozčarování z politiky a rostoucí odtrženost občanů od vlády (zejména vlády národní). V řadě států klesá účast v celostátních volbách a silnou nespokojenost se současným vládnutím odráží také vznik nových stran a hnutí, jako jsou Pirátská strana v Německu nebo Hnutí pěti hvězd v Itálii.
V USA je důvěra v Kongres na rekordním minimu 14%. Mnozí Američané se podobně jako můj kolega z Brookingsova institutu Bruce Katz domnívají, že jediným řešením je převedení většího podílu vládních a politických iniciativ na státní a obecní úroveň, a to v těsném partnerství se soukromým sektorem a občanskou společností.
Tento přístup však může mít i odvrácenou stránku. Vezměme si Španělsko, kde přehnaná fiskální decentralizace ve prospěch regionálních vlád významně přispěla k oslabení jinak silných veřejných financí.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Klíčovým problémem této globální debaty je skutečnost, že navzdory realitě technologií a globalizace jednadvacátého století se diskuse stále vede tak, jako by vládnutí a veřejná politika byly téměř výlučně doménou národního státu. Chceme-li přizpůsobit debatu skutečným výzvám, před nimiž stojíme, měli bychom se zaměřit na čtyři úrovně vládnutí a co nejvhodněji jim přidělit funkce veřejné politiky.
Za prvé se může o mnoha politických tématech – včetně podpory místní infrastruktury, územního plánování, zprostředkování průmyslové produkce a odborné kvalifikace, dopravních předpisů a ekologických norem – do značné míry rozhodovat na místní nebo městské úrovni a tato rozhodnutí mohou odrážet přání místních voličů.
Obranná a zahraniční politika se pochopitelně budou i nadále vést převážně na druhé úrovni – na úrovni národního státu. Většina národních států si zachovává národní měnu, a proto musí vést fiskální a hospodářskou politiku podporující měnovou unii. Jak nám pádně připomněla krize eurozóny, decentralizace nemůže zacházet příliš daleko do rozpočtové sféry, jinak ohrozí přežití společné měny.
Americký systém lze takto řídit, poněvadž americké státy jsou do značné míry omezeny nutností vykazovat vyrovnané rozpočty, přičemž za většinu fiskálních politik nese zodpovědnost federální vláda. USA mají navíc centralizované bankovní regulace a pojištění vkladů, což je v měnové unii nutnost. Eurozóna si to konečně uvědomila.
Řízení na úrovni národních států tedy zůstává nesmírně důležité a je úzce spojené s měnovou suverenitou. Stěžejním problémem v Evropě je dnes otázka, zda členské země eurozóny přistoupí na něco, co připomíná federální národní stát. Pokud to neudělají, lze si těžko představit, jak by společná měna mohla přežít.
Existuje i třetí, regionální či kontinentální úroveň řízení, která je nejrozvinutější v Evropské unii (a zkouší se také v Latinské Americe, Africe a Asii) a může být velmi užitečná. Celní unie, zóny volného obchodu nebo jednotný trh umožňují tak jako v Evropě větší mobilitu zboží a služeb, což může vést k úsporám z rozsahu – přetrvávající obchodní překážky na globální úrovni takovým úsporám brání. Dalším příkladem regionálního řízení nad úrovní států je Schengenský prostor, evropské území bez hraničních kontrol. Rovněž některé infrastrukturální aspekty lze nejlépe řešit na kontinentální úrovni.
A konečně je zde globální úroveň. Šíření nakažlivých nemocí, globální obchod a finance, klimatické změny, nešíření jaderných zbraní, kontraterorismus a kybernetická bezpečnost, to jsou jen některá z témat vyžadujících širokou mezinárodní spolupráci a globální řízení.
V dnešním vzájemně provázaném světě by se debata o roli veřejné politiky, velikosti a funkcích vlády a legitimity veřejného rozhodování měla vést s mnohem větším zřetelem na všechny čtyři úrovně vládnutí. Jednotlivé úrovně se budou často překrývat (například v otázkách infrastruktury a čisté energie), avšak demokracii může nesmírně posílit, budou-li se jednotlivá témata řešit na té úrovni, na které lze přijmout nejlepší rozhodnutí.
Jak prohlásil ředitel Světové obchodní organizace Pascal Lamy, nejde jen o to, že „lokální“ se musí převést na „globální“; také z principu „lokální“ politická sféra musí přijmout za svůj globální či regionální kontext. Je to obrovský úkol pro politické vedení a komunikaci, ale nedokážeme-li ho splnit, pak se demokracii a globalizaci těžko podaří uvést v soulad. Otázka, jak vést demokratickou debatu s ohledem na tyto místní, národní, kontinentální a globální úrovně a jak strukturovat politický prostor, aby lépe kopíroval prostor hospodářský a sociální, bude velkou výzvou pro nadcházející desetiletí.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
For decades, an efficiency-centered “economic style” has dominated public policy, overriding the concerns for fairness that animated the New Deal and Lyndon B. Johnson’s Great Society. Now, Americans must brace for economic governance that delivers neither efficiency nor fairness, only chaos.
highlights the high cost of the single-minded focus on efficiency that has come to dominate the discipline.
While some observers doubt that US President-elect Donald Trump poses a grave threat to US democracy, others are bracing themselves for the destruction of the country’s constitutional order. With Trump’s inauguration just around the corner, we asked PS commentators how vulnerable US institutions really are.
WASHINGTON – Finanční krize z roku 2008 podnítila globální debatu o otázce, jak velká vládní regulace trhů – a jakého druhu – je nejvhodnější. Ve Spojených státech je to klíčové téma nadcházejících prezidentských voleb a ovlivňuje také politiku v Evropě a v zemích s rozvíjejícími se trhy.
Na začátku uveďme, že impozantní růstová bilance Číny v posledních třech desetiletích poskytla světu hospodářsky úspěšný příklad toho, co mnozí lidé označují za „státní kapitalismus“. Také rozvojová politika Brazílie přisoudila silnou roli státu.
Otázky týkající se velikosti státu a udržitelné role vlády vévodí také debatám o osudu eurozóny. Mnozí kritikové Evropy, zejména v USA, dávají krizi eura do souvislosti s nepřiměřeně velkou rolí tamních vlád, ačkoliv skandinávské země si navzdory vysokým veřejným výdajům vedou dobře. Ve Francii se nová středolevá vláda potýká s otázkou, jak splnit svůj slib posílit sociální solidaritu a zároveň podstatně snížit rozpočtový schodek.
Vedle převážně ekonomických sporů týkajících se role vlády prožívá mnoho zemí také všeobecné rozčarování z politiky a rostoucí odtrženost občanů od vlády (zejména vlády národní). V řadě států klesá účast v celostátních volbách a silnou nespokojenost se současným vládnutím odráží také vznik nových stran a hnutí, jako jsou Pirátská strana v Německu nebo Hnutí pěti hvězd v Itálii.
V USA je důvěra v Kongres na rekordním minimu 14%. Mnozí Američané se podobně jako můj kolega z Brookingsova institutu Bruce Katz domnívají, že jediným řešením je převedení většího podílu vládních a politických iniciativ na státní a obecní úroveň, a to v těsném partnerství se soukromým sektorem a občanskou společností.
Tento přístup však může mít i odvrácenou stránku. Vezměme si Španělsko, kde přehnaná fiskální decentralizace ve prospěch regionálních vlád významně přispěla k oslabení jinak silných veřejných financí.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Klíčovým problémem této globální debaty je skutečnost, že navzdory realitě technologií a globalizace jednadvacátého století se diskuse stále vede tak, jako by vládnutí a veřejná politika byly téměř výlučně doménou národního státu. Chceme-li přizpůsobit debatu skutečným výzvám, před nimiž stojíme, měli bychom se zaměřit na čtyři úrovně vládnutí a co nejvhodněji jim přidělit funkce veřejné politiky.
Za prvé se může o mnoha politických tématech – včetně podpory místní infrastruktury, územního plánování, zprostředkování průmyslové produkce a odborné kvalifikace, dopravních předpisů a ekologických norem – do značné míry rozhodovat na místní nebo městské úrovni a tato rozhodnutí mohou odrážet přání místních voličů.
Obranná a zahraniční politika se pochopitelně budou i nadále vést převážně na druhé úrovni – na úrovni národního státu. Většina národních států si zachovává národní měnu, a proto musí vést fiskální a hospodářskou politiku podporující měnovou unii. Jak nám pádně připomněla krize eurozóny, decentralizace nemůže zacházet příliš daleko do rozpočtové sféry, jinak ohrozí přežití společné měny.
Americký systém lze takto řídit, poněvadž americké státy jsou do značné míry omezeny nutností vykazovat vyrovnané rozpočty, přičemž za většinu fiskálních politik nese zodpovědnost federální vláda. USA mají navíc centralizované bankovní regulace a pojištění vkladů, což je v měnové unii nutnost. Eurozóna si to konečně uvědomila.
Řízení na úrovni národních států tedy zůstává nesmírně důležité a je úzce spojené s měnovou suverenitou. Stěžejním problémem v Evropě je dnes otázka, zda členské země eurozóny přistoupí na něco, co připomíná federální národní stát. Pokud to neudělají, lze si těžko představit, jak by společná měna mohla přežít.
Existuje i třetí, regionální či kontinentální úroveň řízení, která je nejrozvinutější v Evropské unii (a zkouší se také v Latinské Americe, Africe a Asii) a může být velmi užitečná. Celní unie, zóny volného obchodu nebo jednotný trh umožňují tak jako v Evropě větší mobilitu zboží a služeb, což může vést k úsporám z rozsahu – přetrvávající obchodní překážky na globální úrovni takovým úsporám brání. Dalším příkladem regionálního řízení nad úrovní států je Schengenský prostor, evropské území bez hraničních kontrol. Rovněž některé infrastrukturální aspekty lze nejlépe řešit na kontinentální úrovni.
A konečně je zde globální úroveň. Šíření nakažlivých nemocí, globální obchod a finance, klimatické změny, nešíření jaderných zbraní, kontraterorismus a kybernetická bezpečnost, to jsou jen některá z témat vyžadujících širokou mezinárodní spolupráci a globální řízení.
V dnešním vzájemně provázaném světě by se debata o roli veřejné politiky, velikosti a funkcích vlády a legitimity veřejného rozhodování měla vést s mnohem větším zřetelem na všechny čtyři úrovně vládnutí. Jednotlivé úrovně se budou často překrývat (například v otázkách infrastruktury a čisté energie), avšak demokracii může nesmírně posílit, budou-li se jednotlivá témata řešit na té úrovni, na které lze přijmout nejlepší rozhodnutí.
Jak prohlásil ředitel Světové obchodní organizace Pascal Lamy, nejde jen o to, že „lokální“ se musí převést na „globální“; také z principu „lokální“ politická sféra musí přijmout za svůj globální či regionální kontext. Je to obrovský úkol pro politické vedení a komunikaci, ale nedokážeme-li ho splnit, pak se demokracii a globalizaci těžko podaří uvést v soulad. Otázka, jak vést demokratickou debatu s ohledem na tyto místní, národní, kontinentální a globální úrovně a jak strukturovat politický prostor, aby lépe kopíroval prostor hospodářský a sociální, bude velkou výzvou pro nadcházející desetiletí.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.