Co se klimatičtí aktivisté naučili?

KODAŇ – Zastánci drastického snížení emisí oxidu uhličitého dnes o klimatických změnách hovoří mnohem méně než kdysi. Bojovníci za klima změnili přístup po kolapsu kodaňského summitu o změnách klimatu loni v prosinci a po odhalení chyb v činnosti klimatické komise Organizace spojených národů – a také v reakci na sílící veřejný skepticismus a klesající zájem.

Ačkoliv se někteří aktivisté stále spoléhají na zastrašovací taktiku – viz zahájení reklamní kampaně zachycující bombardování každého, kdo váhá přijmout „uhlíkové škrty“ za své –, mnozí z nich dnes věnují více času zdůrazňování „přínosů“ jejich politického receptu. Už se nezaobírají hrozící klimatickou zkázou, nýbrž ekonomickým blahem, které přijde v důsledku zavedení „zelené“ ekonomiky.

Příklady lze nalézt po celém světě, ale jeden z nejlepších se nachází v mé vlasti, Dánsku, kde vládou jmenovaná komise akademiků nedávno předložila návrhy, jak by se Dánsko mohlo bez ohledu na ostatní země stát za 40 let zemí bez fosilních paliv. Tento cíl vyráží dech: více než 80% dodávek energie v Dánsku dnes představují fosilní paliva, která jsou výrazně levnější a spolehlivější než jakýkoliv zdroj zelené energie.

Zúčastnil jsem se zahájení práce „klimatické komise“ a zarazilo mě, že se prakticky nezmínila o změnách klimatu. Toto opomenutí je pochopitelné, jelikož žádná země jednající sama nemůže pro zastavení globálního oteplování mnoho udělat. Kdyby se mělo Dánsko skutečně stát do roku 2050 zemí bez fosilních paliv a zůstat jí až do konce století, výsledkem do roku 2100 by bylo oddálení vzestupu průměrné globální teploty o pouhé dva týdny.

Místo aby se tedy komise zaměřila na klimatické změny, zveličila přínosy, které Dánsko čekají, postaví-li se do čela přechodu na zelenou energii. Bohužel se při bližším zkoumání ukazuje, že tyto přínosy jsou iluzorní.

Být průkopníkem je jen stěží zárukou bohatství. Německo hrálo ve světě vedoucí roli při instalaci slunečních kolektorů a dotovalo je celkovou částkou 47 miliard eur. Trvalým odkazem je mohutný účet a spousta neefektivních solárních technologií, které v celé této často oblačné zemi stojí na střechách a dodávají do sítě triviálních 0,1% z celkové dodávky energie.

Introductory Offer: Save 30% on PS Digital

Introductory Offer: Save 30% on PS Digital

Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.

Subscribe Now

Také Dánsko si už vyzkoušelo roli inovátora zelené energie – stálo na špičce světa v oblasti větrné energetiky. Výsledky jsou jen stěží inspirativní. Dánská větrná energetika je téměř úplně závislá na dotacích daňových poplatníků a Dánové platí nejvyšší sazby za elektřinu ze všech průmyslových států. Několik studií přitom naznačuje, že tvrzení, podle nichž větrná energie zajišťuje pětinu z celkové dánské poptávky po elektřině, jsou nadnesená, a to zčásti i proto, že velká část energie se vyrábí i v době, kdy po ní není poptávka, a musí se prodávat do jiných zemí.

Smutný stav větrné a sluneční energetiky ukazuje, jak obrovským výzvám čelíme ve snaze učinit technologie dneška konkurenceschopnými a efektivními. K přenosu sluneční a větrné energie ze slunečných a větrných oblastí do míst, kde žije nejvíce lidí, se musí vybudovat stejnosměrná vedení. Dále je zapotřebí vynalézt mechanismy skladování, aby dodávky energie nebyly přerušeny, kdykoliv nesvítí slunce nebo nefouká vítr.

Stoupenci „uhlíkových škrtů“ tvrdí, že technologie zelené energie se dražší pouze zdají, poněvadž cena fosilních paliv neodráží náklady jejich dopadů na klima. I kdybychom to však zohlednili, hrálo by to jen malou roli. Nejrozsáhlejší ekonomická metastudie ukazuje, že celkové budoucí dopady na klima by ospravedlnily daň ve výši zhruba 0,01 eur na litr benzinu (0,06 dolaru na galon ve Spojených státech) – oproti zdanění, které již dnes platí ve většině evropských zemí, je to nicotná částka.

Navzdory faktu, že přechod od fosilních paliv na zelenou energii vyžaduje celkovou hospodářskou transformaci, dánská klimatická komise prohlásila, že účet za tento přechod by byl téměř nulový. K tomuto závěru dospěla komise na základě předpokladu, že náklady na nepřijetí jí doporučené politiky by byly ohromné.

Komise se domnívá, že náklady na fosilní paliva během následujících čtyř desetiletí prudce stoupnou, protože zdroje vyschnou a vlády uvalí na fosilní paliva obrovské daně. Tento argument však ve světle většiny důkazů neobstojí. Levného uhlí je evidentně spousta na další stovky let a díky novým průlomovým technologiím se stává dostupnějším i zemní plyn. Dokonce i ropné zásoby se pravděpodobně výrazně zvýší díky nekonvenčním zdrojům, jako jsou dehtové písky.

Rovněž předpověď, že vlády uvalí na uhlík vysoké daně, se jen málo opírá o realitu. Podobné předpoklady se jeví jako slabý rámec, na němž by se dala vybudovat významná veřejná politika, a podle všeho neberou v potaz značné náklady na eliminaci fosilních paliv, které pravděpodobně dosáhnou nejméně 5% HDP ročně.

Posun směrem od fosilních paliv nebude snadný. Politici musí dát prioritu investicím do výzkumu a vývoje zelených energií. Snaha vynucovat „uhlíkové škrty“ namísto prvotních investic do výzkumu se rovná zapřahání vozu před koně. Převratná řešení nejsou automatickým výsledkem kombinace zdanění fosilních paliv a dotací na současnou zelenou energii: navzdory mohutným výdajům spojeným s kjótským protokolem se investice účastnických zemí do výzkumu a vývoje, vyjádřené jako procento HDP, nezvýšily.

Změna těžiště byla po katastrofě na kodaňském summitu pravděpodobně nevyhnutelná. Skutečnou změnou, která je zapotřebí, je nicméně pochopení, že drastické a brzké „uhlíkové škrty“ jsou na globální oteplování chabou odpovědí – bez ohledu na to, v jakém balení jsou podávány.