CHAPEL HILL, Severní Karolína – Navzdory pokroku posledních let více než miliarda lidí stále postrádá řádný přívod vody a více než dvě miliardy lidí se musí obejít bez odpadních služeb. Avšak přestože se často předpokládá, že přínosy zlepšování vodovodních a odpadních soustav vždy převažují nad náklady, není to vždycky pravda.
Vodovodní a odpadní potrubní sítě jsou drahé. Spotřebitelé ve většině zemí si to neuvědomují, protože skutečné náklady zakrývají dotace. Nový výzkum pro Kodaňský konsenzus odhaluje, že celkové náklady potrubní dopravy vody do jedné domácnosti činí až 80 dolarů měsíčně – to je víc než platí většina domácností v bohatých zemích a zdaleka mimo možnosti prostředků většiny rodin v rozvojových zemích. Za předpokladu, že chudí používají méně vody, měsíční náklady konvenčních síťových technologií klesnou na 20 dolarů – což je stále významný výdaj.
Započteme-li čas a energii promarněné v rozvojových zemích donášením, ošetřováním a skladováním vody a zdravotní zátěž zapříčiněnou nedostatkem kvalitní pitné vody a hygieny, náklady na vybudování běžné vodovodní a odpadní sítě mohou i tak zůstat vyšší než přínosy. Utratit obrovské množství peněz a zajistit jen málo prospěchu není rozumná investice.
Odhady toho, kolik jsou lidé z chudých zemí ochotni za vodu z vodovodu platit, nepřevyšují náklady mnohých vodovodních a kanalizačních projektů. Často před tekoucí vodou dávají přednost elektrifikaci, třebaže elektřina není nezbytná k životu: ať už je nepohodlí jakékoli, vodu lze od dodavatele nebo od studny dovézt domů na kárce, ale u elektřiny žádný vhodný způsob převozu neexistuje.
Zdravotní přínosy potrubního zajištění dostupnosti vody jsou méně dramatické, než se často předpokládá. Vedle kontaminované pitné vody existuje mnoho jiných způsobů, jak patogeny mohou lidi nakazit. Čistá voda z vodovodu může bez zlepšení kanalizace v některých případech ve skutečnosti šíření nositelů chorob ještě zhoršit.
Právě tak jako může být mylné všeobecné přesvědčení, že vodovodní a odpadní potrubní soustavy jsou výhodnou investicí, může být chybný i předpoklad, že všechny přehrady jsou špatnou investicí. Samozřejmě že existují správné ekologické i ekonomické argumenty proti výstavbě velkých přehrad, ba dokonce pro vyřazení některých přehrad z provozu. Avšak země jako Etiopie nemají prakticky žádná zařízení k vytváření zásob vody, značně tu kolísají dešťové srážky a jsou tu lákavé lokality pro provoz hydroelektráren.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jediná přehradní nádrž umístěná v řídce osídlené etiopské soutěsce Modrého Nilu by například vytvořila dostatečné množství zoufale potřebné elektřiny pro Etiopii, Súdán a Egypt, zmírnila sucha a přinesla zlepšení zavlažování. Náklady hypotetického projektu – včetně výstavby, přesídlení lidí žijících v prostoru přehrady a uhlíkových emisí – by vyšly na asi 3,1 miliardy dolarů. Přínosy z výroby elektrické energie, zavlažování podél řeky pod přehradou, uhlíkových kompenzací a omezení záplav by byly v hodnotě zhruba dvojnásobné.
Navíc k nákladným síťovým infrastrukturním systémům existují alternativy. Hluboký vrt s ručním čerpadlem dokáže obvykle zásobovat asi 300 lidí, přičemž měsíční náklady na domácnost jsou asi 2,25 dolaru. Přínosy – ušetřený čas, více kvalitnější vody a méně průjmů – budou pravděpodobně na mnoha místech třikrát vyšší než náklady a často přesáhnou 7 dolarů za měsíc.
Další rozumnou krátkodobou strategickou volbou je používání zařízení, jako jsou biologické pískové filtry, jimiž se snižují zdravotní rizika plynoucí z požívání vody kontaminované bakteriemi a viry. Jednu domácnost filtr vyjde běžně na asi 1,40 dolaru měsíčně, ale v mnoha rozvojových zemích přináší užitek v podobě lepšího zdravotního stavu, jehož hodnota je třikrát vyšší.
Mnohé rozvojové země se s výzvou hygienické situace snaží vypořádat výstavbou dotovaných latrín. Samotné zajištění dostupnosti takových zařízení ovšem může být kupodivu neúčinné – značný počet z nich se vůbec nevyužívá.
Levnější a úspěšnější jihoasijský přístup pobízí obce k dosažení prostředí bez volného kálení tím, že zvyšuje povědomí o přenosu chorob, zdravotních výdajích a společenských přínosech hygieny. Používá se celá škála přístupů, od pořádání „vycházek hanby“ do oblastí volného kálení po zakládání dětských družin k prosazování zákazu. Společenství se poskytují finanční pobídky k výstavbě a údržbě zcela základních domácích latrín. Náklady činí jen 0,50 dolaru na jednu domácnost, zatímco hodnota přínosů plynoucích ze zlepšení zdravotního stavu a ušetřeného času v mnoha rozvojových zemích dosahuje 1,20 dolaru.
Mezinárodní společenství se zavázalo snížit podíl lidí bez přístupu k vodě a hygieně na polovinu do roku 2015. Nejsamozřejmějším a nejucelenějším řešením je zajištění vodovodu a kanalizace pro všechny, kdo je nemají. Vzhledem k současnému pokroku a vysokým kapitálovým nákladům se to však jeví jako přehnaně optimistické.
Prozatím by vlády a dárci měli zvažovat levnější, krátkodobé možnosti. Třebaže tři nízkonákladová opatření usilující o zajištění vody a hygieny, jež jsme zde diskutovali, nemusí vždy projít testem nákladů a přínosů, je pravděpodobné, že za mnoha okolností přilákají investice a zároveň budou odpovídat preferencím dotčených společenství.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
CHAPEL HILL, Severní Karolína – Navzdory pokroku posledních let více než miliarda lidí stále postrádá řádný přívod vody a více než dvě miliardy lidí se musí obejít bez odpadních služeb. Avšak přestože se často předpokládá, že přínosy zlepšování vodovodních a odpadních soustav vždy převažují nad náklady, není to vždycky pravda.
Vodovodní a odpadní potrubní sítě jsou drahé. Spotřebitelé ve většině zemí si to neuvědomují, protože skutečné náklady zakrývají dotace. Nový výzkum pro Kodaňský konsenzus odhaluje, že celkové náklady potrubní dopravy vody do jedné domácnosti činí až 80 dolarů měsíčně – to je víc než platí většina domácností v bohatých zemích a zdaleka mimo možnosti prostředků většiny rodin v rozvojových zemích. Za předpokladu, že chudí používají méně vody, měsíční náklady konvenčních síťových technologií klesnou na 20 dolarů – což je stále významný výdaj.
Započteme-li čas a energii promarněné v rozvojových zemích donášením, ošetřováním a skladováním vody a zdravotní zátěž zapříčiněnou nedostatkem kvalitní pitné vody a hygieny, náklady na vybudování běžné vodovodní a odpadní sítě mohou i tak zůstat vyšší než přínosy. Utratit obrovské množství peněz a zajistit jen málo prospěchu není rozumná investice.
Odhady toho, kolik jsou lidé z chudých zemí ochotni za vodu z vodovodu platit, nepřevyšují náklady mnohých vodovodních a kanalizačních projektů. Často před tekoucí vodou dávají přednost elektrifikaci, třebaže elektřina není nezbytná k životu: ať už je nepohodlí jakékoli, vodu lze od dodavatele nebo od studny dovézt domů na kárce, ale u elektřiny žádný vhodný způsob převozu neexistuje.
Zdravotní přínosy potrubního zajištění dostupnosti vody jsou méně dramatické, než se často předpokládá. Vedle kontaminované pitné vody existuje mnoho jiných způsobů, jak patogeny mohou lidi nakazit. Čistá voda z vodovodu může bez zlepšení kanalizace v některých případech ve skutečnosti šíření nositelů chorob ještě zhoršit.
Právě tak jako může být mylné všeobecné přesvědčení, že vodovodní a odpadní potrubní soustavy jsou výhodnou investicí, může být chybný i předpoklad, že všechny přehrady jsou špatnou investicí. Samozřejmě že existují správné ekologické i ekonomické argumenty proti výstavbě velkých přehrad, ba dokonce pro vyřazení některých přehrad z provozu. Avšak země jako Etiopie nemají prakticky žádná zařízení k vytváření zásob vody, značně tu kolísají dešťové srážky a jsou tu lákavé lokality pro provoz hydroelektráren.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Jediná přehradní nádrž umístěná v řídce osídlené etiopské soutěsce Modrého Nilu by například vytvořila dostatečné množství zoufale potřebné elektřiny pro Etiopii, Súdán a Egypt, zmírnila sucha a přinesla zlepšení zavlažování. Náklady hypotetického projektu – včetně výstavby, přesídlení lidí žijících v prostoru přehrady a uhlíkových emisí – by vyšly na asi 3,1 miliardy dolarů. Přínosy z výroby elektrické energie, zavlažování podél řeky pod přehradou, uhlíkových kompenzací a omezení záplav by byly v hodnotě zhruba dvojnásobné.
Navíc k nákladným síťovým infrastrukturním systémům existují alternativy. Hluboký vrt s ručním čerpadlem dokáže obvykle zásobovat asi 300 lidí, přičemž měsíční náklady na domácnost jsou asi 2,25 dolaru. Přínosy – ušetřený čas, více kvalitnější vody a méně průjmů – budou pravděpodobně na mnoha místech třikrát vyšší než náklady a často přesáhnou 7 dolarů za měsíc.
Další rozumnou krátkodobou strategickou volbou je používání zařízení, jako jsou biologické pískové filtry, jimiž se snižují zdravotní rizika plynoucí z požívání vody kontaminované bakteriemi a viry. Jednu domácnost filtr vyjde běžně na asi 1,40 dolaru měsíčně, ale v mnoha rozvojových zemích přináší užitek v podobě lepšího zdravotního stavu, jehož hodnota je třikrát vyšší.
Mnohé rozvojové země se s výzvou hygienické situace snaží vypořádat výstavbou dotovaných latrín. Samotné zajištění dostupnosti takových zařízení ovšem může být kupodivu neúčinné – značný počet z nich se vůbec nevyužívá.
Levnější a úspěšnější jihoasijský přístup pobízí obce k dosažení prostředí bez volného kálení tím, že zvyšuje povědomí o přenosu chorob, zdravotních výdajích a společenských přínosech hygieny. Používá se celá škála přístupů, od pořádání „vycházek hanby“ do oblastí volného kálení po zakládání dětských družin k prosazování zákazu. Společenství se poskytují finanční pobídky k výstavbě a údržbě zcela základních domácích latrín. Náklady činí jen 0,50 dolaru na jednu domácnost, zatímco hodnota přínosů plynoucích ze zlepšení zdravotního stavu a ušetřeného času v mnoha rozvojových zemích dosahuje 1,20 dolaru.
Mezinárodní společenství se zavázalo snížit podíl lidí bez přístupu k vodě a hygieně na polovinu do roku 2015. Nejsamozřejmějším a nejucelenějším řešením je zajištění vodovodu a kanalizace pro všechny, kdo je nemají. Vzhledem k současnému pokroku a vysokým kapitálovým nákladům se to však jeví jako přehnaně optimistické.
Prozatím by vlády a dárci měli zvažovat levnější, krátkodobé možnosti. Třebaže tři nízkonákladová opatření usilující o zajištění vody a hygieny, jež jsme zde diskutovali, nemusí vždy projít testem nákladů a přínosů, je pravděpodobné, že za mnoha okolností přilákají investice a zároveň budou odpovídat preferencím dotčených společenství.