KODAŇ – Na konferenci o změnách klimatu, kterou Organizace spojených národů zorganizovala na Bali, se nebude vzpomínat ani tak kvůli „cestovní mapě“, jež z ní nakonec vzešla, jako spíše kvůli ošklivému střetu mezi Spojenými státy a velkou částí zbytku světa, která vyvolala u přihlížejících úžas. Ekologičtí aktivisté hanobili Ameriku, neboť prý vzdoruje tlaku Evropské unie, aby se předem zavázala k plnění konkrétních teplotních cílů – totiž že by se globální oteplení mělo omezit na maximálně 2°C (3,6°F) nad úroveň teplot před průmyslovou revolucí.
Pro aktivisty se tento cíl stal faktickým příkazem doby už v roce 1996, kdy ho EU přijala. Sdělovací prostředky na něj často odkazují a někdy tvrdí, že nebude-li splněn, změny klimatu budou pro lidstvo velmi nebezpečné. Ve skutečnosti však tento cíl nemá vědeckou oporu a tvrzení, že ho můžeme naplnit, je zcela nepravděpodobné.
Zamezení vzestupu teploty o více než 2°C by vyžadovalo drakonické a okamžité snížení emisí – v případě států OECD by se muselo jednat o snížení o 40-50% pod očekávanou úroveň za pouhých 12 let. I kdyby se pro to dal nalézt politický konsensus, náklady by byly kolosální: jeden model odhaduje, že celkové celosvětové náklady by se pohybovaly kolem 84 bilionů dolarů, zatímco ekonomický přínos by dosáhl pouhé sedminy této částky.
Již podezřelá zaokrouhlenost hodnoty 2°C naznačuje, že tato meta nemá oporu ve vědě. První recenzovaná studie, která ji analyzovala a jež byla zveřejněna v roce 2007, nemilosrdně konstatovala, že tento cíl je podložen „chatrnými argumenty založenými na neadekvátních metodách, nedbalém zdůvodňování a účelových citacích z velmi úzkého souboru studií“.
Teplotní limit je v každém případě spíše politickou než vědeckou deklarací. Stanovit limit znamená zvážit náklady a přínosy světa s teplotami na jedné úrovni a porovnat je s náklady a přínosy v případě, že bychom ztlumili termostat. To je však veskrze politický proces.
Rozhodovat, o kolik bychom měli nechat teploty vzrůst, je jako určovat úpravami povolené rychlosti, kolik lidí by mělo umírat při dopravních nehodách. Žádný vědecky „správný“ počet úmrtí při autonehodách neexistuje. V ideálním případě by to měla být nula. To by ovšem znamenalo snížit maximální rychlost až na úroveň chůze – při obrovských nákladech pro společnost.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Sdělovací prostředky široce informovaly, že podle Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) nám věda ukazuje, že emise průmyslových zemí by se měly do roku 2020 snížit o 25-40%. To je jednoduše nepřesné. Vědci z IPCC, laureáti Nobelovy ceny míru, jsou „politicky neutrální“.
A přesto mnozí novináři z Bali informovali, že USA odmítly vědecké důvody pro snížení emisí o 25-40%. Hořekovali, jak byly vědecké poznatky ze závěrečného dokumentu vytěsněny až na úroveň poznámky pod čarou, a zdůrazňovali, že nakonec převládly krátkozraké a sobecké národní zájmy. Taková interpretace je však zcela mylná. Podíváme-li se na odkazy obsažené v poznámce pod čarou z Bali, pak IPCC jasně říká, že by se emise měly snížit o 25-40%, zvolíte-li si nízký cíl EU , avšak o 0-25% nebo méně, zvolíte-li si vyšší cíl . Deník International Herald Tribune spolu s řadou dalších listů nicméně napsal, že podle hodnocení IPCC se „vzestup teploty musí omezit na 2°C“.
Naše jednostranné zaměření na rychlé snižování emisí CO2 je jednak zbytečně drahé, a jednak pravděpodobně neuspěje. Na summitu v Riu v roce 1992 jsme se zavázali ke snížení emisí do roku 2000 a pak jsme tento cíl o 12% překročili. V Kjótu v roce 1997 jsme se zavázali k ještě radikálnějšímu odbourání emisí do roku 2010, přičemž tento cíl o 25% nesplníme. Přebíjení stále hůře plněných cílů stále ambicióznějšími novými cíli je jen těžko správná cesta vpřed.
Místo toho bychom se měli poohlížet po chytřejších politických řešeních, jako je snaha zajistit, aby byly do 20-40 let dostupné alternativní energetické technologie za rozumné ceny. Toho by se dalo dosáhnout, kdyby se všechny země zavázaly vynakládat 0,05% HDP na výzkum a vývoj energetických technologií bez uhlíkových emisí. Náklady dosahující relativně drobných 25 miliard dolarů ročně by pak byly téměř desetkrát nižší než náklady spojené s kjótským protokolem (a mnohokrát nižší než standardní Kjóto II.). Celosvětový objem výzkumu a vývoje by se přitom desetinásobně zvýšil.
Navíc by sice tento program zahrnoval všechny země, ale větší podíl by platili bohatí. Každá země by se tak mohla zaměřit na vlastní vizi budoucích energetických potřeb, ať už by to znamenalo koncentraci na obnovitelné zdroje, jadernou energetiku, jadernou fúzi, skladování uhlíku, ochranu přírody nebo hledání nových a exotičtějších příležitostí. Zároveň bychom se vyhnuli stále silnějším podnětům vést ničím nesvázaná a stále tvrdší vyjednávání o stále restriktivnějších úmluvách na způsob Kjóta.
Rozumný politický dialog od nás žádá, abychom otevřeně hovořili o svých prioritách. Často totiž vzniká silný dojem, že bychom měli udělat cokoliv , co je zapotřebí k nápravě situace. Ve skutečnosti to však neděláme. V demokraciích debatujeme o tom, kolik peněz vynaložit na různé iniciativy, přičemž si uvědomujeme, že naše prostředky nejsou neomezené a že napumpovat do problému více peněz někdy nebývá nejlepší řešení.
Když mluvíme o životním prostředí, víme, že přísnější omezení budou znamenat lepší ochranu, ale při vyšších nákladech. Rozhodnutí, jaká úroveň teplotních změn by se měla stát naším cílem – a jak jí dosáhnout –, je předmětem diskuse, do níž bychom se měli zapojit všichni. Zaměňování politických kampaní s vědeckými zdůvodněními k tomu ovšem nepřispěje.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
In 2024, global geopolitics and national politics have undergone considerable upheaval, and the world economy has both significant weaknesses, including Europe and China, and notable bright spots, especially the US. In the coming year, the range of possible outcomes will broaden further.
offers his predictions for the new year while acknowledging that the range of possible outcomes is widening.
KODAŇ – Na konferenci o změnách klimatu, kterou Organizace spojených národů zorganizovala na Bali, se nebude vzpomínat ani tak kvůli „cestovní mapě“, jež z ní nakonec vzešla, jako spíše kvůli ošklivému střetu mezi Spojenými státy a velkou částí zbytku světa, která vyvolala u přihlížejících úžas. Ekologičtí aktivisté hanobili Ameriku, neboť prý vzdoruje tlaku Evropské unie, aby se předem zavázala k plnění konkrétních teplotních cílů – totiž že by se globální oteplení mělo omezit na maximálně 2°C (3,6°F) nad úroveň teplot před průmyslovou revolucí.
Pro aktivisty se tento cíl stal faktickým příkazem doby už v roce 1996, kdy ho EU přijala. Sdělovací prostředky na něj často odkazují a někdy tvrdí, že nebude-li splněn, změny klimatu budou pro lidstvo velmi nebezpečné. Ve skutečnosti však tento cíl nemá vědeckou oporu a tvrzení, že ho můžeme naplnit, je zcela nepravděpodobné.
Zamezení vzestupu teploty o více než 2°C by vyžadovalo drakonické a okamžité snížení emisí – v případě států OECD by se muselo jednat o snížení o 40-50% pod očekávanou úroveň za pouhých 12 let. I kdyby se pro to dal nalézt politický konsensus, náklady by byly kolosální: jeden model odhaduje, že celkové celosvětové náklady by se pohybovaly kolem 84 bilionů dolarů, zatímco ekonomický přínos by dosáhl pouhé sedminy této částky.
Již podezřelá zaokrouhlenost hodnoty 2°C naznačuje, že tato meta nemá oporu ve vědě. První recenzovaná studie, která ji analyzovala a jež byla zveřejněna v roce 2007, nemilosrdně konstatovala, že tento cíl je podložen „chatrnými argumenty založenými na neadekvátních metodách, nedbalém zdůvodňování a účelových citacích z velmi úzkého souboru studií“.
Teplotní limit je v každém případě spíše politickou než vědeckou deklarací. Stanovit limit znamená zvážit náklady a přínosy světa s teplotami na jedné úrovni a porovnat je s náklady a přínosy v případě, že bychom ztlumili termostat. To je však veskrze politický proces.
Rozhodovat, o kolik bychom měli nechat teploty vzrůst, je jako určovat úpravami povolené rychlosti, kolik lidí by mělo umírat při dopravních nehodách. Žádný vědecky „správný“ počet úmrtí při autonehodách neexistuje. V ideálním případě by to měla být nula. To by ovšem znamenalo snížit maximální rychlost až na úroveň chůze – při obrovských nákladech pro společnost.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Sdělovací prostředky široce informovaly, že podle Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu (IPCC) nám věda ukazuje, že emise průmyslových zemí by se měly do roku 2020 snížit o 25-40%. To je jednoduše nepřesné. Vědci z IPCC, laureáti Nobelovy ceny míru, jsou „politicky neutrální“.
A přesto mnozí novináři z Bali informovali, že USA odmítly vědecké důvody pro snížení emisí o 25-40%. Hořekovali, jak byly vědecké poznatky ze závěrečného dokumentu vytěsněny až na úroveň poznámky pod čarou, a zdůrazňovali, že nakonec převládly krátkozraké a sobecké národní zájmy. Taková interpretace je však zcela mylná. Podíváme-li se na odkazy obsažené v poznámce pod čarou z Bali, pak IPCC jasně říká, že by se emise měly snížit o 25-40%, zvolíte-li si nízký cíl EU , avšak o 0-25% nebo méně, zvolíte-li si vyšší cíl . Deník International Herald Tribune spolu s řadou dalších listů nicméně napsal, že podle hodnocení IPCC se „vzestup teploty musí omezit na 2°C“.
Naše jednostranné zaměření na rychlé snižování emisí CO2 je jednak zbytečně drahé, a jednak pravděpodobně neuspěje. Na summitu v Riu v roce 1992 jsme se zavázali ke snížení emisí do roku 2000 a pak jsme tento cíl o 12% překročili. V Kjótu v roce 1997 jsme se zavázali k ještě radikálnějšímu odbourání emisí do roku 2010, přičemž tento cíl o 25% nesplníme. Přebíjení stále hůře plněných cílů stále ambicióznějšími novými cíli je jen těžko správná cesta vpřed.
Místo toho bychom se měli poohlížet po chytřejších politických řešeních, jako je snaha zajistit, aby byly do 20-40 let dostupné alternativní energetické technologie za rozumné ceny. Toho by se dalo dosáhnout, kdyby se všechny země zavázaly vynakládat 0,05% HDP na výzkum a vývoj energetických technologií bez uhlíkových emisí. Náklady dosahující relativně drobných 25 miliard dolarů ročně by pak byly téměř desetkrát nižší než náklady spojené s kjótským protokolem (a mnohokrát nižší než standardní Kjóto II.). Celosvětový objem výzkumu a vývoje by se přitom desetinásobně zvýšil.
Navíc by sice tento program zahrnoval všechny země, ale větší podíl by platili bohatí. Každá země by se tak mohla zaměřit na vlastní vizi budoucích energetických potřeb, ať už by to znamenalo koncentraci na obnovitelné zdroje, jadernou energetiku, jadernou fúzi, skladování uhlíku, ochranu přírody nebo hledání nových a exotičtějších příležitostí. Zároveň bychom se vyhnuli stále silnějším podnětům vést ničím nesvázaná a stále tvrdší vyjednávání o stále restriktivnějších úmluvách na způsob Kjóta.
Rozumný politický dialog od nás žádá, abychom otevřeně hovořili o svých prioritách. Často totiž vzniká silný dojem, že bychom měli udělat cokoliv , co je zapotřebí k nápravě situace. Ve skutečnosti to však neděláme. V demokraciích debatujeme o tom, kolik peněz vynaložit na různé iniciativy, přičemž si uvědomujeme, že naše prostředky nejsou neomezené a že napumpovat do problému více peněz někdy nebývá nejlepší řešení.
Když mluvíme o životním prostředí, víme, že přísnější omezení budou znamenat lepší ochranu, ale při vyšších nákladech. Rozhodnutí, jaká úroveň teplotních změn by se měla stát naším cílem – a jak jí dosáhnout –, je předmětem diskuse, do níž bychom se měli zapojit všichni. Zaměňování politických kampaní s vědeckými zdůvodněními k tomu ovšem nepřispěje.