PAŘÍŽ: Pověst elit se dnes otřásá na celém světě. Někteří politikové, ne-li většina, jsou podezřelí z korupce. Ředitelům a manažerům velkých firem je vyčítáno, že usilují jen o krátkodobý a osobní profit, a nikoli o společné blaho. Odboroví předáci jsou prý nekultivovaní, intelektuálové hledají slávu namísto pravdy, novináři se podbízejí. Tato posměšná tvrzení jdou paradoxně ruku v ruce se snahou zalíbit se právě těmto elitám a s potřebou spoléhat se na ně.
Zdá se, že demokracie elity potřebují, přitom samotný pojem “elita” je pro demokracii pohoršlivý. Vzorovým příkladem takové politické schizofrenie je Francie. Starý elitářský systém je zde mnoha lidmi považován za příčinu zakrnělé ekonomiky, školského systému, dokonce i zakrslé demokracie. Vzhledem k tomu, že společnost se nemůže “zablokovat” sama od sebe, je na vině jistá izolovaná skupina, která jakoukoli změnu považuje za útok proti sobě.
Příkladů této paralýzy je mnoho: neexistence seriózního vnějšího hodnocení na univerzitách, hluché místo v parlamentu ohledně vládního dohledu, kolize zájmů místních mocipánů, nevyhovující dohlížecí orgány ve velkých společnostech. Říká se tomu “parisianismus”: vláda intelektuální elity uzavřená do vlastního světa. Tisk této křečovité inteligenci a její moci podlézá, což pochopitelně komplikuje snahy ji změnit.
Voyerismus a bezmocná zlost společnosti se odráží v nudné (ale zato úspěšné) knize s názvem Francouzská omerta: mnoho lidí má pocit, že prázdné a sterilní politické hry jsou rozehrávány právě jen proto, aby se nic nezměnilo. Ve světle této bezmoci nyní populistické hlasy extremní pravice doplňují hlasité protesty extremní pravice. Obě reakce vypovídají o pocitu marnosti, který sdílí celá společnost: o tom, že je lapena do pasti.
Tento patologický stav má svoje kořeny ve dvou historických a neslučitelných proviněních: prvním je naše dlouhá tradice poslušnosti, druhým ultraracionalismus při výkonu moci. Výsledkem je elita, která svou moc považuje za nejpřirozenější věc na světě, a přesto má nutkání předkládat ideologické a nereálné důvody pro její užití.
Díky poslušnosti se moc stala čímsi nedosažitelným a umožnila také vznik elitářského kultu tajnůstkářství. Tajnůstkářství elit a nedostupnost moci deformují francouzskou demokracii, což jsme mohli ostatně vidět během dlouhého boje o odhalení korupčních afér gaullistického starosty Paříže Jeana Tiberiho a přítele bývalého prezidenta Mitterranda a ministra zahraničních věcí Rolanda Dumase. Tyto deformace se projevují také na instituční úrovni, například v lehkosti, s níž vlády maří dohled neinformováním parlamentu. Díky ultraracionalismu dávají elity přednost slovům před činy, heslům před fakty, reklamě před výsledky své práce. Ukázat se v co nejlepším světle a neudělat pro to zhola nic – to je Maginotova linie dnešní vlády.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Model francouzské elity fungoval bezchybně, dokud politickému životu dávaly podobu ideologické hranice tehdejšího světa a dokud národní důchod, zvyšující se díky poválečné obnově, dával lidem pocit skutečného růstu. Když studená válka skončila a ekonomická realita oslabila, neměnící se charakter elity přivedl obyvatelstvo k hořkému poznání, že státní systém je nezodpovědný, chráněný, uzavřený a tajnůstkářský. Ideál rovnosti se zdál znesvěcen přebujelými privilegii elit. Všechny průzkumy veřejného mínění tento fakt dokládají: mezi vyjmenovanými důvody k nespokojenosti se nerovnost vždy umisťovala na předních místech.
V dnešním francouzském systému není zodpovědnost postavena na konání jednotlivce, nýbrž na jeho pozici; v tomto systému jinými slovy nikdo za nic neručí. Naše elita, sama sebou vyvolená, navíc zdůrazňuje nemožnost velkých politických změn. Cílem politiky je místo toho zachovat současný stav věcí; pravidelné přerozdělování postů, majetku a příjmů – jež jsou všechny rozhodující pro pozitivní vývoj ekonomiky – je vyloučeno.
Nerovnost, příčiny sociálního napětí, samotná podstata vlády – to jsou dnes tabuizovaná témata. Naše elita nutí všem své vidění skutečnosti. Tyto rozhodně antiintelektuální tendence uvnitř údajně hyperintelektuálních vládnoucích tříd Francie jsou dále zvýrazněny absencí vztahů mezi vysokým školstvím, politikou, vládou, obchodem a sdělovacími prostředky. V amerických, britských i německých expertních komisích se setkávají nezasvěcenci i znalci, diskutují mezi sebou a dávají podobu různým politickým alternativám. Zde ve Francii je elita sterilní, protože neexistují žádné instituce s dostatečně kritickou intelektuální masou, jež by byly s to francouzskou elitu zpochybnit.
Tyto problémy malé reformy nevyřeší. Potřebujeme skutečnou demokratickou revoluci, která zabrání tomu, aby se jedinou odpovědí na tento pohrdavý, lehkomyslný a úzkoprsý systém stal populismus.
První revoluce se musí odehrát na úrovni institucí. Nezodpovědnost členů vlády lze řešit odebráním jejich odměn. Musí být zrušena prezidentská imunita, exekutiva musí být odloučena od soudů a musí se vymýtit střety zájmů, které podkopávají práci parlamentu. Úřady místní státní správy musejí být skutečně nezávislé a mocensky odloučené od osobních zájmů. Jmenování do funkcí musí být podloženo příslušnými kompetencemi uchazeče pro výkon daného úřadu a nikoli jeho členstvím v elitě.
Úřad prezidenta republiky musí být dále zbaven svého mýtického charakteru, aby jeho výkonné povinnosti vyšly dostatečně najevo. To umožní parlamentu, aby vykonával svou úlohu dohlížitele a zákonodárce. Bez těchto změn by Francie dále vypadala jako monarchická demokracie až po krk namočená do tajnůstkářských intrik.
Druhá revoluce bude intelektuální. Ve školách musí být podporováno kritické myšlení. Cestou k nápravě patolízalského systému ve školách a nedostupnosti vysokoškolského vzdělání je zavedení mezinárodního vnějšího hodnocení studentů. Pomůže větší příliv zahraničních studentů, badatelů, učitelů a také podpora mezinárodních vztahů. Otevřená konkurence totiž může jen pozvednout kvalitu myšlení.
A konečně musí dojít i na sociální revoluci. Žádná společenská skupina by neměla mít nárok na život s výsadami pouze na základě vysokoškolských úspěchů, bez ohledu na jejich pozdější skutky a zásluhy. Protěžování bez společenské odpovědnosti je neobhájitelné. Musí být stanoveny odpovídající odpovědnosti pro každého jednotlivce na základě jeho role ve společnosti – počínaje odpovědností ředitele firmy vůči jeho akcionářům a konče například odpovědností úředníka vůči občanovi. K tomu se vztahuje i otázka odměňování. Daňovou zátěž je třeba upravit tak, aby odměňovala podle skutečných zásluh a práce, nikoli na základě konexí a známostí. Chce-li se Francie skutečně reformovat, musí skloubit socialismus, k němuž se rétoricky hlásí, s liberalismem, ke kterému je už dlouhou dobu obezřelá. Neboť duch spravedlnosti a pokroku funguje jen tehdy, je-li hnán dynamikou svobodných lidí.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
The United States is not a monarchy, but a federal republic. States and cities controlled by Democrats represent half the country, and they can resist Donald Trump’s overreach by using the tools of progressive federalism, many of which were sharpened during his first administration.
see Democrat-controlled states as a potential check on Donald Trump’s far-right agenda.
Though the United States has long led the world in advancing basic science and technology, it is hard to see how this can continue under President Donald Trump and the country’s ascendant oligarchy. America’s rejection of Enlightenment values will have dire consequences.
predicts that Donald Trump’s second administration will be defined by its rejection of Enlightenment values.
PAŘÍŽ: Pověst elit se dnes otřásá na celém světě. Někteří politikové, ne-li většina, jsou podezřelí z korupce. Ředitelům a manažerům velkých firem je vyčítáno, že usilují jen o krátkodobý a osobní profit, a nikoli o společné blaho. Odboroví předáci jsou prý nekultivovaní, intelektuálové hledají slávu namísto pravdy, novináři se podbízejí. Tato posměšná tvrzení jdou paradoxně ruku v ruce se snahou zalíbit se právě těmto elitám a s potřebou spoléhat se na ně.
Zdá se, že demokracie elity potřebují, přitom samotný pojem “elita” je pro demokracii pohoršlivý. Vzorovým příkladem takové politické schizofrenie je Francie. Starý elitářský systém je zde mnoha lidmi považován za příčinu zakrnělé ekonomiky, školského systému, dokonce i zakrslé demokracie. Vzhledem k tomu, že společnost se nemůže “zablokovat” sama od sebe, je na vině jistá izolovaná skupina, která jakoukoli změnu považuje za útok proti sobě.
Příkladů této paralýzy je mnoho: neexistence seriózního vnějšího hodnocení na univerzitách, hluché místo v parlamentu ohledně vládního dohledu, kolize zájmů místních mocipánů, nevyhovující dohlížecí orgány ve velkých společnostech. Říká se tomu “parisianismus”: vláda intelektuální elity uzavřená do vlastního světa. Tisk této křečovité inteligenci a její moci podlézá, což pochopitelně komplikuje snahy ji změnit.
Voyerismus a bezmocná zlost společnosti se odráží v nudné (ale zato úspěšné) knize s názvem Francouzská omerta: mnoho lidí má pocit, že prázdné a sterilní politické hry jsou rozehrávány právě jen proto, aby se nic nezměnilo. Ve světle této bezmoci nyní populistické hlasy extremní pravice doplňují hlasité protesty extremní pravice. Obě reakce vypovídají o pocitu marnosti, který sdílí celá společnost: o tom, že je lapena do pasti.
Tento patologický stav má svoje kořeny ve dvou historických a neslučitelných proviněních: prvním je naše dlouhá tradice poslušnosti, druhým ultraracionalismus při výkonu moci. Výsledkem je elita, která svou moc považuje za nejpřirozenější věc na světě, a přesto má nutkání předkládat ideologické a nereálné důvody pro její užití.
Díky poslušnosti se moc stala čímsi nedosažitelným a umožnila také vznik elitářského kultu tajnůstkářství. Tajnůstkářství elit a nedostupnost moci deformují francouzskou demokracii, což jsme mohli ostatně vidět během dlouhého boje o odhalení korupčních afér gaullistického starosty Paříže Jeana Tiberiho a přítele bývalého prezidenta Mitterranda a ministra zahraničních věcí Rolanda Dumase. Tyto deformace se projevují také na instituční úrovni, například v lehkosti, s níž vlády maří dohled neinformováním parlamentu. Díky ultraracionalismu dávají elity přednost slovům před činy, heslům před fakty, reklamě před výsledky své práce. Ukázat se v co nejlepším světle a neudělat pro to zhola nic – to je Maginotova linie dnešní vlády.
Secure your copy of PS Quarterly: The Year Ahead 2025
Our annual flagship magazine, PS Quarterly: The Year Ahead 2025, has arrived. To gain digital access to all of the magazine’s content, and receive your print copy, subscribe to PS Digital Plus now.
Subscribe Now
Model francouzské elity fungoval bezchybně, dokud politickému životu dávaly podobu ideologické hranice tehdejšího světa a dokud národní důchod, zvyšující se díky poválečné obnově, dával lidem pocit skutečného růstu. Když studená válka skončila a ekonomická realita oslabila, neměnící se charakter elity přivedl obyvatelstvo k hořkému poznání, že státní systém je nezodpovědný, chráněný, uzavřený a tajnůstkářský. Ideál rovnosti se zdál znesvěcen přebujelými privilegii elit. Všechny průzkumy veřejného mínění tento fakt dokládají: mezi vyjmenovanými důvody k nespokojenosti se nerovnost vždy umisťovala na předních místech.
V dnešním francouzském systému není zodpovědnost postavena na konání jednotlivce, nýbrž na jeho pozici; v tomto systému jinými slovy nikdo za nic neručí. Naše elita, sama sebou vyvolená, navíc zdůrazňuje nemožnost velkých politických změn. Cílem politiky je místo toho zachovat současný stav věcí; pravidelné přerozdělování postů, majetku a příjmů – jež jsou všechny rozhodující pro pozitivní vývoj ekonomiky – je vyloučeno.
Nerovnost, příčiny sociálního napětí, samotná podstata vlády – to jsou dnes tabuizovaná témata. Naše elita nutí všem své vidění skutečnosti. Tyto rozhodně antiintelektuální tendence uvnitř údajně hyperintelektuálních vládnoucích tříd Francie jsou dále zvýrazněny absencí vztahů mezi vysokým školstvím, politikou, vládou, obchodem a sdělovacími prostředky. V amerických, britských i německých expertních komisích se setkávají nezasvěcenci i znalci, diskutují mezi sebou a dávají podobu různým politickým alternativám. Zde ve Francii je elita sterilní, protože neexistují žádné instituce s dostatečně kritickou intelektuální masou, jež by byly s to francouzskou elitu zpochybnit.
Tyto problémy malé reformy nevyřeší. Potřebujeme skutečnou demokratickou revoluci, která zabrání tomu, aby se jedinou odpovědí na tento pohrdavý, lehkomyslný a úzkoprsý systém stal populismus.
První revoluce se musí odehrát na úrovni institucí. Nezodpovědnost členů vlády lze řešit odebráním jejich odměn. Musí být zrušena prezidentská imunita, exekutiva musí být odloučena od soudů a musí se vymýtit střety zájmů, které podkopávají práci parlamentu. Úřady místní státní správy musejí být skutečně nezávislé a mocensky odloučené od osobních zájmů. Jmenování do funkcí musí být podloženo příslušnými kompetencemi uchazeče pro výkon daného úřadu a nikoli jeho členstvím v elitě.
Úřad prezidenta republiky musí být dále zbaven svého mýtického charakteru, aby jeho výkonné povinnosti vyšly dostatečně najevo. To umožní parlamentu, aby vykonával svou úlohu dohlížitele a zákonodárce. Bez těchto změn by Francie dále vypadala jako monarchická demokracie až po krk namočená do tajnůstkářských intrik.
Druhá revoluce bude intelektuální. Ve školách musí být podporováno kritické myšlení. Cestou k nápravě patolízalského systému ve školách a nedostupnosti vysokoškolského vzdělání je zavedení mezinárodního vnějšího hodnocení studentů. Pomůže větší příliv zahraničních studentů, badatelů, učitelů a také podpora mezinárodních vztahů. Otevřená konkurence totiž může jen pozvednout kvalitu myšlení.
A konečně musí dojít i na sociální revoluci. Žádná společenská skupina by neměla mít nárok na život s výsadami pouze na základě vysokoškolských úspěchů, bez ohledu na jejich pozdější skutky a zásluhy. Protěžování bez společenské odpovědnosti je neobhájitelné. Musí být stanoveny odpovídající odpovědnosti pro každého jednotlivce na základě jeho role ve společnosti – počínaje odpovědností ředitele firmy vůči jeho akcionářům a konče například odpovědností úředníka vůči občanovi. K tomu se vztahuje i otázka odměňování. Daňovou zátěž je třeba upravit tak, aby odměňovala podle skutečných zásluh a práce, nikoli na základě konexí a známostí. Chce-li se Francie skutečně reformovat, musí skloubit socialismus, k němuž se rétoricky hlásí, s liberalismem, ke kterému je už dlouhou dobu obezřelá. Neboť duch spravedlnosti a pokroku funguje jen tehdy, je-li hnán dynamikou svobodných lidí.