Ideologie, která zastává názor, že lidé z odlišných kultur musí žít v oddělených komunitách uvnitř jedné země, neměli by se o sebe zajímat a nesmějí se navzájem kritizovat, je pomýlená a zároveň nepoužitelná. Přemýšlivější stoupenci multikulturalismu si samozřejmě nikdy nepředstavovali, že by určitá kulturní komunita mohla či měla sloužit jako náhražka komunity politické. Domnívali se, že pokud budou všichni dodržovat zákon, není nezbytně nutné, aby měli občané nějakou jedinou hierarchii hodnot.
Ideál multikulturalismu doma šel ruku v ruce s ideologií kulturního relativismu v zahraničí, a to zejména v 70. a 80. letech. Z této situace se nepozorovaně vyvinula jistá forma morálního rasismu, která tvrdila, že si bílí Evropané zaslouží liberální demokracii, zatímco lidé z odlišných kultur si na ni musí počkat. Afričtí diktátoři se mohli dopouštět ohavných věcí, avšak u mnoha evropských intelektuálů se přesto nesetkali s odsouzením, jelikož kritika jako by v sobě obsahovala i kulturní aroganci.
Nizozemsko, kde jsem se narodil, bylo možná diskusí o multikulturalismu rozděleno víc než kterákoliv jiná země. Vražda režiséra Thea van Gogha islamistickým atentátníkem před dvěma a půl lety vyvolala trýznivou debatu o zdejší zakořeněné kultuře tolerance a snadném přístupu uchazečů o azyl do země.
Již dávno před příchodem muslimských „gastarbeiterů“ v 60. a 70. letech byla nizozemská společnost v jistém smyslu „multikulturní“ v tom, že se členila na protestantské, katolické, liberální a socialistické „pilíře“, z nichž každý měl vlastní školy, nemocnice, televizní stanice, noviny a politické strany. Když se ze zahraničních dělníků z Maroka a Turecka stali de facto přistěhovalci, začali někteří lidé bojovat za vytvoření dalšího, muslimského pilíře.
Právě v době, kdy stoupenci multikulturalismu formulovali tento návrh, však nizozemská společnost procházela dramatickou změnou. Ke slovu se dostávala sekularizace a tradiční pilíře se začaly rozpadat.
Na muslimy navíc začali nelítostně útočit lidé, kteří byli vychováni v silně nábožensky založených rodinách, ale v 60. a 70. letech se z nich stali radikální levičáci. Původně se sice označovali za antikolonialisty a antirasisty – za přívržence multikulturalismu –, ale postupem času se stali zanícenými obhájci takzvaných osvícenských hodnot proti muslimské ortodoxnosti. Tito lidé se obávali návratu náboženství; možnosti, že protestantský či katolický útisk, který znali z první ruky, nahradí neméně utiskovatelská muslimská pravidla chování.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jejich odklon od multikulturalismu nicméně nezabránil vzniku „islámského“ pilíře uvnitř nizozemské společnosti. Hlavní problém této myšlenky spočíval v tom, že lidé z Turecka, Maroka a arabských zemí – z nichž někteří jsou hluboce nábožensky založení a jiní zcela sekulární, přičemž obě skupiny vůči sobě bez výjimky cítí dobře patrnou zášť – by se nikdy nedokázali shodnout, co vlastně by mělo takový pilíř tvořit.
Dnes je na budování podobného pilíře každopádně pozdě. Vzhledem k tomu, že se předchozí pilíře rozpadly, by vznik nového navodil situaci, kdy by stále integrovanější většina vyjednávala s menšinou, což by mimoděk zvěčnilo její izolovanost.
Ať se to Evropanům líbí, nebo ne, muslimové jsou součástí Evropy. Mnozí z nich se svého náboženství nevzdají, takže se Evropané musí naučit žít s nimi i s islámem. Samozřejmě to bude snazší, pokud muslimové dospějí k přesvědčení, že současný systém pracuje i v jejich prospěch. Liberální demokracii a islám lze uvést v soulad. Současný politický přechod Indonésie od diktatury k demokracii sice není bezvýhradným úspěchem, ale ukazuje, že toho lze dosáhnout.
I kdyby byli všichni evropští muslimové islamisty – což je na hony vzdáleno realitě –, nemohli by ohrozit suverenitu kontinentu a podle stejné logiky ani její zákony a hodnoty osvícenství. Samozřejmě existují skupiny, pro které je islamismus přitažlivý. Děti přistěhovalců narozené v Evropě cítí, že v zemi, kde vyrostly, nejsou plně akceptovány, ale zároveň necítí žádné zvláštní pouto k rodné zemi svých rodičů. Islamismus jim nenabízí pouze odpověď na otázku, proč se v současném životě necítí šťastné, ale dává jim i pocit sebeúcty a velký ideál, za který stojí za to zemřít.
Jedinou věcí, která může opravdu poškodit evropské hodnoty, je nakonec reakce Evropy na svou nemuslimskou většinu. Strach z islámu a z přistěhovalců by mohl vést k přijetí neliberálních zákonů. Budou-li však Evropané obhajovat hodnoty osvícenství dogmaticky, sami se stanou těmi, kdo je podkopává.
Naše zákony zakazující podněcování násilí a urážení lidí pro náboženské přesvědčení jsou dostatečné. Další omezení svobody slova – jako jsou zákony proti rouhačství, ale i ty zákony, podle nichž je trestné popírání holocaustu – zacházejí příliš daleko.
To ovšem neznamená, že bychom neměli pečlivě vážit slova. Měli bychom bedlivě rozlišovat mezi různými druhy islámu a neplést si násilná revoluční hnutí s pouhou náboženskou ortodoxností. Urážení muslimů pouze na základě jejich víry je hloupé a kontraproduktivní, stejně jako stále populárnější představa, že musíme činit ostrá prohlášení o nadřazenosti „naší kultury“. Takový dogmatismus totiž podkopává skeptický postoj, neustálé pochybování o všech názorech včetně vlastního, což byl a je základní rys osvícenství.
Problémem dneška je skutečnost, že hodnoty osvícenství se někdy velmi dogmaticky používají proti muslimům. V podstatě se staly jistou formou nacionalismu – „naše hodnoty“ byly postaveny proti „jejich hodnotám“. Důvodem pro obhajobu hodnot osvícenství je fakt, že jsou založeny na dobrých myšlenkách, nikoliv že představují „naši kulturu“. Plést si tímto způsobem kulturu s politikou znamená spadnout do stejné pasti, v jaké uvízli multikulturalisté.
Navíc to má vážné důsledky. Pokud si dostatečně znepřátelíme evropské muslimy, doženeme více lidí k tomu, aby se přihlásili k islamistické revoluci. Musíme učinit vše, co je v našich silách, abychom evropské muslimy podnítili k asimilaci do evropských společností. Je to naše jediná naděje.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Despite being a criminal, a charlatan, and an aspiring dictator, Donald Trump has won not only the Electoral College, but also the popular vote – a feat he did not achieve in 2016 or 2020. A nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians are to blame.
points the finger at a nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians.
Shell-shocked Europeans will be tempted to hunker down and hope that Donald Trump does not make good on his most extreme threats, like sweeping import tariffs and quitting NATO. But this would be a catastrophic mistake; Europeans must swallow their pride and try to capitalize on Trump’s craving for admiration.
outlines a strategy for EU leaders to win over the next US president and mitigate the threat he represents.
Anders Åslund
considers what the US presidential election will mean for Ukraine, says that only a humiliating loss in the war could threaten Vladimir Putin’s position, urges the EU to take additional steps to ensure a rapid and successful Ukrainian accession, and more.
Log in/Register
Please log in or register to continue. Registration is free and requires only your email address.
Ideologie, která zastává názor, že lidé z odlišných kultur musí žít v oddělených komunitách uvnitř jedné země, neměli by se o sebe zajímat a nesmějí se navzájem kritizovat, je pomýlená a zároveň nepoužitelná. Přemýšlivější stoupenci multikulturalismu si samozřejmě nikdy nepředstavovali, že by určitá kulturní komunita mohla či měla sloužit jako náhražka komunity politické. Domnívali se, že pokud budou všichni dodržovat zákon, není nezbytně nutné, aby měli občané nějakou jedinou hierarchii hodnot.
Ideál multikulturalismu doma šel ruku v ruce s ideologií kulturního relativismu v zahraničí, a to zejména v 70. a 80. letech. Z této situace se nepozorovaně vyvinula jistá forma morálního rasismu, která tvrdila, že si bílí Evropané zaslouží liberální demokracii, zatímco lidé z odlišných kultur si na ni musí počkat. Afričtí diktátoři se mohli dopouštět ohavných věcí, avšak u mnoha evropských intelektuálů se přesto nesetkali s odsouzením, jelikož kritika jako by v sobě obsahovala i kulturní aroganci.
Nizozemsko, kde jsem se narodil, bylo možná diskusí o multikulturalismu rozděleno víc než kterákoliv jiná země. Vražda režiséra Thea van Gogha islamistickým atentátníkem před dvěma a půl lety vyvolala trýznivou debatu o zdejší zakořeněné kultuře tolerance a snadném přístupu uchazečů o azyl do země.
Již dávno před příchodem muslimských „gastarbeiterů“ v 60. a 70. letech byla nizozemská společnost v jistém smyslu „multikulturní“ v tom, že se členila na protestantské, katolické, liberální a socialistické „pilíře“, z nichž každý měl vlastní školy, nemocnice, televizní stanice, noviny a politické strany. Když se ze zahraničních dělníků z Maroka a Turecka stali de facto přistěhovalci, začali někteří lidé bojovat za vytvoření dalšího, muslimského pilíře.
Právě v době, kdy stoupenci multikulturalismu formulovali tento návrh, však nizozemská společnost procházela dramatickou změnou. Ke slovu se dostávala sekularizace a tradiční pilíře se začaly rozpadat.
Na muslimy navíc začali nelítostně útočit lidé, kteří byli vychováni v silně nábožensky založených rodinách, ale v 60. a 70. letech se z nich stali radikální levičáci. Původně se sice označovali za antikolonialisty a antirasisty – za přívržence multikulturalismu –, ale postupem času se stali zanícenými obhájci takzvaných osvícenských hodnot proti muslimské ortodoxnosti. Tito lidé se obávali návratu náboženství; možnosti, že protestantský či katolický útisk, který znali z první ruky, nahradí neméně utiskovatelská muslimská pravidla chování.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Jejich odklon od multikulturalismu nicméně nezabránil vzniku „islámského“ pilíře uvnitř nizozemské společnosti. Hlavní problém této myšlenky spočíval v tom, že lidé z Turecka, Maroka a arabských zemí – z nichž někteří jsou hluboce nábožensky založení a jiní zcela sekulární, přičemž obě skupiny vůči sobě bez výjimky cítí dobře patrnou zášť – by se nikdy nedokázali shodnout, co vlastně by mělo takový pilíř tvořit.
Dnes je na budování podobného pilíře každopádně pozdě. Vzhledem k tomu, že se předchozí pilíře rozpadly, by vznik nového navodil situaci, kdy by stále integrovanější většina vyjednávala s menšinou, což by mimoděk zvěčnilo její izolovanost.
Ať se to Evropanům líbí, nebo ne, muslimové jsou součástí Evropy. Mnozí z nich se svého náboženství nevzdají, takže se Evropané musí naučit žít s nimi i s islámem. Samozřejmě to bude snazší, pokud muslimové dospějí k přesvědčení, že současný systém pracuje i v jejich prospěch. Liberální demokracii a islám lze uvést v soulad. Současný politický přechod Indonésie od diktatury k demokracii sice není bezvýhradným úspěchem, ale ukazuje, že toho lze dosáhnout.
I kdyby byli všichni evropští muslimové islamisty – což je na hony vzdáleno realitě –, nemohli by ohrozit suverenitu kontinentu a podle stejné logiky ani její zákony a hodnoty osvícenství. Samozřejmě existují skupiny, pro které je islamismus přitažlivý. Děti přistěhovalců narozené v Evropě cítí, že v zemi, kde vyrostly, nejsou plně akceptovány, ale zároveň necítí žádné zvláštní pouto k rodné zemi svých rodičů. Islamismus jim nenabízí pouze odpověď na otázku, proč se v současném životě necítí šťastné, ale dává jim i pocit sebeúcty a velký ideál, za který stojí za to zemřít.
Jedinou věcí, která může opravdu poškodit evropské hodnoty, je nakonec reakce Evropy na svou nemuslimskou většinu. Strach z islámu a z přistěhovalců by mohl vést k přijetí neliberálních zákonů. Budou-li však Evropané obhajovat hodnoty osvícenství dogmaticky, sami se stanou těmi, kdo je podkopává.
Naše zákony zakazující podněcování násilí a urážení lidí pro náboženské přesvědčení jsou dostatečné. Další omezení svobody slova – jako jsou zákony proti rouhačství, ale i ty zákony, podle nichž je trestné popírání holocaustu – zacházejí příliš daleko.
To ovšem neznamená, že bychom neměli pečlivě vážit slova. Měli bychom bedlivě rozlišovat mezi různými druhy islámu a neplést si násilná revoluční hnutí s pouhou náboženskou ortodoxností. Urážení muslimů pouze na základě jejich víry je hloupé a kontraproduktivní, stejně jako stále populárnější představa, že musíme činit ostrá prohlášení o nadřazenosti „naší kultury“. Takový dogmatismus totiž podkopává skeptický postoj, neustálé pochybování o všech názorech včetně vlastního, což byl a je základní rys osvícenství.
Problémem dneška je skutečnost, že hodnoty osvícenství se někdy velmi dogmaticky používají proti muslimům. V podstatě se staly jistou formou nacionalismu – „naše hodnoty“ byly postaveny proti „jejich hodnotám“. Důvodem pro obhajobu hodnot osvícenství je fakt, že jsou založeny na dobrých myšlenkách, nikoliv že představují „naši kulturu“. Plést si tímto způsobem kulturu s politikou znamená spadnout do stejné pasti, v jaké uvízli multikulturalisté.
Navíc to má vážné důsledky. Pokud si dostatečně znepřátelíme evropské muslimy, doženeme více lidí k tomu, aby se přihlásili k islamistické revoluci. Musíme učinit vše, co je v našich silách, abychom evropské muslimy podnítili k asimilaci do evropských společností. Je to naše jediná naděje.