BRUSEL – Od propuknutí finanční krize už uplynuly dva roky a teprve si začínáme uvědomovat, kolik peněz nás pravděpodobně bude stát. Andrew Haldane z Bank of England odhaduje, že aktuální hodnota odpovídajících ztrát budoucího výstupu by dost dobře mohla dosahovat 100 % světového HDP.
Tento odhad může vypadat neuvěřitelně vysoký, a přece je relativně konzervativní, neboť předpokládá, že setrvalé snížení výstupu vyplyne jen ze čtvrtiny prvotního šoku. Podle skutečných škarohlídů, kteří jsou přesvědčeni, že šok bude mít trvalý dopad na výstup z větší části, ne-li bezezbytku, by celková újma mohla být ještě dvakrát až třikrát vyšší.
Jeden rok světového HDP se rovná 60 bilionům dolarů, což odpovídá asi pěti stoletím oficiální rozvojové pomoci anebo ještě konkrétněji deseti miliardám školních tříd v afrických vesnicích. Samozřejmě, nejde o žádný přímý výdaj veřejných rozpočtů (celkové výdaje za záchrany bank jsou mnohem nižší), ale když uvažujeme o tom, jak snížit četnost krizí, tento ušlý výstup je cenou, na níž záleží nejvíc.
Předpokládejme, že bez adekvátních preventivních opatření dochází ke krizi, která nás stojí rok světového HDP, jednou za 50 let (což je sice hrubý, ale nikoli nerozumný předpoklad). Bylo by pak racionální, aby si obyvatelé světa platili určitou pojistku, za předpokladu, že její cena nepřeroste 2 % HDP (100 % / 50).
Jednoduchým způsobem, jak četnost krizí snížit, je vyžadovat od bank, aby více spoléhaly na akcie a méně na dluhy, a mohly tudíž utrpět větší ztráty, aniž by bankrotovaly – což je opatření, které se v současnosti zvažuje na globální úrovni. O pravděpodobných dopadech takové regulace teď víme víc díky čerstvě vydaným zprávám Rady pro finanční stabilitu a Basilejského výboru – jedné o dlouhodobých důsledcích vyžadování vyšších kapitálových přiměřeností a druhé o přechodných účincích jejich zavedení.
První zpráva zjišťuje, že při současné nízké hladině kapitalizace bank by zvýšení podílu kapitálu o jedno procento natrvalo snížilo četnost krizí o třetinu, přičemž by vyvolalo nárůst úrokových sazeb o zhruba 13 bazických bodů (banky by si musely účtovat víc, protože získat kapitál je vyjde dráž než vydat dluh). Jinými slovy, cena za ztrátu celoročních příjmů jednou za 75 let namísto každých 50 let by banky přiměla zvýšit úroky z úvěrů ze 4 na 4,13 %. Takový nevýznamný nárůst by nanejvýš přiměl hrstku bankovních klientů, aby se obrátili na jiné zdroje financování, což by se vší pravděpodobností nemělo žádný znatelný účinek na HDP.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Je omračující zjistit, že regulace může přinést tolik dobrého za tak nízkou cenu – mnohem nižší než v mnoha jiných oblastech, kde veřejná politika zavádí ekonomicky nákladné bezpečnostní požadavky. Vezměme si kupříkladu životní prostředí nebo veřejné zdraví, kde se rozhodovací procesy řídí principem předběžné opatrnosti.
Tolik k dlouhodobému výhledu. Otázkou, která se v současnosti žhavě debatuje, je to, zda by přechod k vyšším povinným rezervám způsobil nadměrné krátkodobé náklady (neboť banky pravděpodobně zvýší úvěrová rozpětí a sníží objemy úvěrů). Podřízení bank, z nichž některé stále churaví, nové regulaci by je mohlo přimět k dalšímu osekání úvěrové praxe, což by dále oslabilo tempo ekonomického oživení. S ohledem na rychlost a načasování regulatorního zpřísnění je zapotřebí soudnosti.
Druhá zpráva dochází k závěru, že zvýšení kapitálové přiměřenosti bank o jedno procento, zavede-li se postupně v průběhu čtyř let, by snížilo HDP asi o 0,2 %. Vzhledem k tomu, že se často zmiňují nárůsty o tři procentní body, celkový účinek by mohl činit 0,6 %.
Existuje však bezpočet nejistot. Zpráva kupodivu uvádí, že zvýšení cílového podílu kapitálu by mělo výrazně větší negativní účinek ve Spojených státech než v eurozóně, navzdory zřetelnějšímu spoléhání eurozóny na bankovní financování. Zpráva navíc předpokládá, že část šoku může vyvážit měnová politika, což nemusí být pravda tam, kde už převažují téměř nulové úrokové sazby – anebo v eurozóně, kde se snažení může napříč zeměmi lišit, zatímco měnová politika je jednotná. Takže dopad nových regulací na země, kde jsou banky výrazně podkapitalizované, může snadno čtyřikrát až pětkrát převýšit uváděné číslo – řekněme, že se ve čtyřletém horizontu bude pohybovat kolem jednoho procentního bodu.
To sice stále může vypadat jako nevelké číslo, ale s ohledem na krátkodobé růstové vyhlídky ve vyspělém světě jde stěží o bezvýznamnou sumu. V době, kdy je růst příliš pomalý, a proto se mu nedaří snižovat masovou nezaměstnanost, má význam každá desetina.
Růst snížený v tomto rozsahu v době, kdy soukromý sektor ještě nedokončil svůj cyklus zkracování dluhové páky – a vlády rozjíždějí svůj vlastní –, znamená riziko delšího období praktické stagnace, během něhož by se krizí vyvolaná nezaměstnanost mohla proměnit v nezaměstnanost strukturální. Navíc přísnější úvěrové standardy platné po delší dobu pravděpodobně neúměrně dolehnou na rychle rostoucí firmy s nedostatkem hotovosti, což bude mít důsledky pro inovace, produktivitu a v posledku růstový potenciál.
Nic z toho neznamená, že bychom bankám měli dopřát regulatorní prázdniny a nutnost rekapitalizace pustit z hlavy. Naznačuje to však, zaprvé, že záleží na načasování. Tvůrci politik by měli být ostražití, aby nevyvolali regulatorní šok zároveň se šokem fiskálním. Z tohoto důvodu se jako rozumná strategie jeví bezodkladné uzákonění regulačních norem, avšak při současném stanovení vzdálených lhůt pro jejich naplnění.
Zadruhé, existence a rozsah nákladů na transformaci znamená, že se nevyplatí uskutečňovat vše, co sníží pravděpodobnost finančních krizí. Politikům posedlým nynějšími těžkostmi se může zdát podružné, zda k příští krizi dojde za 50 nebo za 75 let. Proto je zapotřebí, aby byla regulatorní reforma navržena způsobem, který minimalizuje krátkodobé náklady.
Vyšší podíly kapitálu a likvidity jsou jedním z několika přístupů ke snaze zajistit, aby finanční soustava byla bezpečnější. Vyplatí se promyslet i jiná opatření – například kapitálové pojištění nebo reformu hranic uvnitř finančnictví à la Paul Volcker.
Je nepochybné, že zaplatit dlouhodobou cenu za pojištění proti krizi se vyplatí. To však neznamená, že by tato reforma neměla být co nejhospodárnější.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Since Plato’s Republic 2,300 years ago, philosophers have understood the process by which demagogues come to power in free and fair elections, only to overthrow democracy and establish tyrannical rule. The process is straightforward, and we have now just watched it play out.
observes that philosophers since Plato have understood how tyrants come to power in free elections.
Despite being a criminal, a charlatan, and an aspiring dictator, Donald Trump has won not only the Electoral College, but also the popular vote – a feat he did not achieve in 2016 or 2020. A nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians are to blame.
points the finger at a nihilistic voter base, profit-hungry business leaders, and craven Republican politicians.
BRUSEL – Od propuknutí finanční krize už uplynuly dva roky a teprve si začínáme uvědomovat, kolik peněz nás pravděpodobně bude stát. Andrew Haldane z Bank of England odhaduje, že aktuální hodnota odpovídajících ztrát budoucího výstupu by dost dobře mohla dosahovat 100 % světového HDP.
Tento odhad může vypadat neuvěřitelně vysoký, a přece je relativně konzervativní, neboť předpokládá, že setrvalé snížení výstupu vyplyne jen ze čtvrtiny prvotního šoku. Podle skutečných škarohlídů, kteří jsou přesvědčeni, že šok bude mít trvalý dopad na výstup z větší části, ne-li bezezbytku, by celková újma mohla být ještě dvakrát až třikrát vyšší.
Jeden rok světového HDP se rovná 60 bilionům dolarů, což odpovídá asi pěti stoletím oficiální rozvojové pomoci anebo ještě konkrétněji deseti miliardám školních tříd v afrických vesnicích. Samozřejmě, nejde o žádný přímý výdaj veřejných rozpočtů (celkové výdaje za záchrany bank jsou mnohem nižší), ale když uvažujeme o tom, jak snížit četnost krizí, tento ušlý výstup je cenou, na níž záleží nejvíc.
Předpokládejme, že bez adekvátních preventivních opatření dochází ke krizi, která nás stojí rok světového HDP, jednou za 50 let (což je sice hrubý, ale nikoli nerozumný předpoklad). Bylo by pak racionální, aby si obyvatelé světa platili určitou pojistku, za předpokladu, že její cena nepřeroste 2 % HDP (100 % / 50).
Jednoduchým způsobem, jak četnost krizí snížit, je vyžadovat od bank, aby více spoléhaly na akcie a méně na dluhy, a mohly tudíž utrpět větší ztráty, aniž by bankrotovaly – což je opatření, které se v současnosti zvažuje na globální úrovni. O pravděpodobných dopadech takové regulace teď víme víc díky čerstvě vydaným zprávám Rady pro finanční stabilitu a Basilejského výboru – jedné o dlouhodobých důsledcích vyžadování vyšších kapitálových přiměřeností a druhé o přechodných účincích jejich zavedení.
První zpráva zjišťuje, že při současné nízké hladině kapitalizace bank by zvýšení podílu kapitálu o jedno procento natrvalo snížilo četnost krizí o třetinu, přičemž by vyvolalo nárůst úrokových sazeb o zhruba 13 bazických bodů (banky by si musely účtovat víc, protože získat kapitál je vyjde dráž než vydat dluh). Jinými slovy, cena za ztrátu celoročních příjmů jednou za 75 let namísto každých 50 let by banky přiměla zvýšit úroky z úvěrů ze 4 na 4,13 %. Takový nevýznamný nárůst by nanejvýš přiměl hrstku bankovních klientů, aby se obrátili na jiné zdroje financování, což by se vší pravděpodobností nemělo žádný znatelný účinek na HDP.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Je omračující zjistit, že regulace může přinést tolik dobrého za tak nízkou cenu – mnohem nižší než v mnoha jiných oblastech, kde veřejná politika zavádí ekonomicky nákladné bezpečnostní požadavky. Vezměme si kupříkladu životní prostředí nebo veřejné zdraví, kde se rozhodovací procesy řídí principem předběžné opatrnosti.
Tolik k dlouhodobému výhledu. Otázkou, která se v současnosti žhavě debatuje, je to, zda by přechod k vyšším povinným rezervám způsobil nadměrné krátkodobé náklady (neboť banky pravděpodobně zvýší úvěrová rozpětí a sníží objemy úvěrů). Podřízení bank, z nichž některé stále churaví, nové regulaci by je mohlo přimět k dalšímu osekání úvěrové praxe, což by dále oslabilo tempo ekonomického oživení. S ohledem na rychlost a načasování regulatorního zpřísnění je zapotřebí soudnosti.
Druhá zpráva dochází k závěru, že zvýšení kapitálové přiměřenosti bank o jedno procento, zavede-li se postupně v průběhu čtyř let, by snížilo HDP asi o 0,2 %. Vzhledem k tomu, že se často zmiňují nárůsty o tři procentní body, celkový účinek by mohl činit 0,6 %.
Existuje však bezpočet nejistot. Zpráva kupodivu uvádí, že zvýšení cílového podílu kapitálu by mělo výrazně větší negativní účinek ve Spojených státech než v eurozóně, navzdory zřetelnějšímu spoléhání eurozóny na bankovní financování. Zpráva navíc předpokládá, že část šoku může vyvážit měnová politika, což nemusí být pravda tam, kde už převažují téměř nulové úrokové sazby – anebo v eurozóně, kde se snažení může napříč zeměmi lišit, zatímco měnová politika je jednotná. Takže dopad nových regulací na země, kde jsou banky výrazně podkapitalizované, může snadno čtyřikrát až pětkrát převýšit uváděné číslo – řekněme, že se ve čtyřletém horizontu bude pohybovat kolem jednoho procentního bodu.
To sice stále může vypadat jako nevelké číslo, ale s ohledem na krátkodobé růstové vyhlídky ve vyspělém světě jde stěží o bezvýznamnou sumu. V době, kdy je růst příliš pomalý, a proto se mu nedaří snižovat masovou nezaměstnanost, má význam každá desetina.
Růst snížený v tomto rozsahu v době, kdy soukromý sektor ještě nedokončil svůj cyklus zkracování dluhové páky – a vlády rozjíždějí svůj vlastní –, znamená riziko delšího období praktické stagnace, během něhož by se krizí vyvolaná nezaměstnanost mohla proměnit v nezaměstnanost strukturální. Navíc přísnější úvěrové standardy platné po delší dobu pravděpodobně neúměrně dolehnou na rychle rostoucí firmy s nedostatkem hotovosti, což bude mít důsledky pro inovace, produktivitu a v posledku růstový potenciál.
Nic z toho neznamená, že bychom bankám měli dopřát regulatorní prázdniny a nutnost rekapitalizace pustit z hlavy. Naznačuje to však, zaprvé, že záleží na načasování. Tvůrci politik by měli být ostražití, aby nevyvolali regulatorní šok zároveň se šokem fiskálním. Z tohoto důvodu se jako rozumná strategie jeví bezodkladné uzákonění regulačních norem, avšak při současném stanovení vzdálených lhůt pro jejich naplnění.
Zadruhé, existence a rozsah nákladů na transformaci znamená, že se nevyplatí uskutečňovat vše, co sníží pravděpodobnost finančních krizí. Politikům posedlým nynějšími těžkostmi se může zdát podružné, zda k příští krizi dojde za 50 nebo za 75 let. Proto je zapotřebí, aby byla regulatorní reforma navržena způsobem, který minimalizuje krátkodobé náklady.
Vyšší podíly kapitálu a likvidity jsou jedním z několika přístupů ke snaze zajistit, aby finanční soustava byla bezpečnější. Vyplatí se promyslet i jiná opatření – například kapitálové pojištění nebo reformu hranic uvnitř finančnictví à la Paul Volcker.
Je nepochybné, že zaplatit dlouhodobou cenu za pojištění proti krizi se vyplatí. To však neznamená, že by tato reforma neměla být co nejhospodárnější.