Na bezpočet živých organismů obývajících Zemi se dlouho pohlíželo jako na dílo božího zásahu, v souladu s tím, co se podává v Bibli. Ponecháme-li stranou přísné kreacionisty, již věří v doslovný výklad Bible a jsou bohužel početnější, než by se dalo očekávat, žádný racionálně uvažující člověk obeznámený s důkazy nemůže hájit takto úzkou interpretaci biblického popisu stvoření. Představu božího díla přesto však brání mnohé náboženské i jiné kruhy, včetně vzácné vědecké skupinky, a to v podobě teorie známé jako „inteligentní design“ (ID) nebo „rozumný plán“. Tato teorie tvrdí, že jisté události vzniku a evoluce života nelze vysvětlit ryze přírodními pojmy. Většina vědců tuto teorii odmítá coby koncepci nepodpořenou věrohodnými důkazy a ve své podstatě nevědeckou.
Podle moderní vědecké verze Genesis – oproti biblickému příběhu méně barvité, ale o nic méně úžasné – se Země zrodila společně se Sluncem a dalšími planetami ve víru plynů a prachu před asi 4,5 miliardami let, tedy něco málo přes devět miliard let po Velkém třesku. Půl miliardy let nato se naše planeta natolik oklepala z bolestí svého prudkého zrození, že měla fyzické předpoklady poskytnout útočiště životu. Po necelé další půlmiliardě let se skutečně stala domovem života, konkrétně entity nazývané poslední univerzální společný předek (LUCA), která prostřednictvím evoluce dala vzniknout všem živým bytostem, včetně mikrobů rozličných druhů, rostlin, hub, živočichů a lidí.
Primitivní organismy vznikly z neživé hmoty, pravděpodobně v horkých sirných vulkanických vodách s vysokým obsahem kovů. Tato mdlá polévka byla zřejmě hojně „okořeněna“ malými organickými molekulami, jako jsou aminokyseliny, cukry, dusíkaté báze a další typické složky biologických prvků. Jedním z nejúžasnějších zjištění posledních dekád, učiněným díky průzkumu vesmíru, blízkých nebeských těles a obzvláště meteoritů dopadlých na Zem, je skutečnost, že ve vesmíru spontánně vznikají mnohé chemické stavební kameny života. Organická chemie, která svůj název získala proto, že byla považována za výsadu živých organismů, se ukázala být tou nejrozšířenější a nejbanálnější chemií: chemií uhlíku.
Jak tato „kosmická chemie“ dala vzniknout prvním živým buňkám není sice dopodrobna známo, ale daný proces lze vystihnout dvěma slovy. Prvním je
chemie
, podstata života. Živé bytosti z malých anorganických i organických stavebních prvků neustále vytvářejí své vlastní součásti, za pomoci katalyzátorů nazývaných enzymy a energie přijímané ze slunečního světla, minerálních zdrojů nebo potravy vytvořené jinými organismy. Něco podobného se stalo i při vzniku života, byť ještě není zjištěno jakými způsoby, za pomoci jakých katalyzátorů a s jakými zdroji energie.
Této problematice již bylo věnováno obrovské výzkumné úsilí. Zjištěno bylo mnohé, ale řešení ještě není na dohled. Lze říct jen to, že zúčastněné procesy byly nesporně vysoce deterministické a opakovatelné, neboť šlo právě o procesy chemické, což znamená, že k nim za tehdy převažujících podmínek muselo nutně docházet. Kdyby chemie připouštěla třeba i jen slabý faktor náhody, nemohly by existovat chemické laboratoře ani chemické továrny.
Druhým klíčovým slovem je
replikovatelnost
, totiž schopnost některých molekul, jež nesou informace, vyvolat tvorbu (komplementárních) kopií jich samotných prostřednictvím mechanismů zodpovědných za syntézu jejich rodu. Tuto funkci, kterou dnes z velké části plní DNA, zřejmě nejprve vykonávala RNA, blízká příbuzná DNA.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Na počátku se replikace týkala pouze molekul RNA. Molekuly RNA se brzy angažovaly v syntéze proteinů podle plánů, jež RNA dodala, takže se replikace prostřednictvím RNA (a nakonec DNA) rozšířila na proteiny. Replikace dále prostřednictvím proteinů ovlivňovala čím dál složitější objekty, až po buňky a mnohobuněčné organismy.
Replikace umožnila nekonečné rozmnožování týchž entit, generaci za generací, což je základem genetické kontinuity. Navíc vzhledem k nevyhnutelným nezdarům v přesnosti tohoto procesu vedla replikace zákonitě rovněž k variaci (v replikovatelné formě), a tudíž k soupeření o dostupné zdroje mezi variantními liniemi. Nutným důsledkem, prvně vytušeným Charlesem Darwinem, byla selekce těch linií, jež byly za daných podmínek nejlépe připraveny k přežití a zejména ke zplození potomstva. Tento proces doplnil chemii, jakmile se replikovatelnost objevila, a uplatňoval se nejprve u molekul a následně na čím dál složitějších celcích, a to až do současnosti.
S replikací se na scénu dostala náhoda, prostřednictvím variací či mutací, jež byly k protřídění předkládány přírodní selekci. Podle všeho, co víme, jsou tyto variace naprosto náhodné, tedy zcela prosté jakékoli záměrnosti nebo prozíravosti – právě odtud pramení všeobecný názor, že historie života se řídila nahodilostí.
Tento názor ovšem pomíjí eventualitu, že soubor možností, jež náhoda přírodní selekci předkládá, je dost rozsáhlý na to, aby dával možnost vzniku optimálního nebo téměř optimálního řešení; v takovém případě by se proces za převládajících podmínek vlastně blížil procesu zákonitému a opakovatelnému.
Vskutku, existují pádné důvody k přesvědčení, že k optimalizaci selekce mohlo během vzniku a evoluce života docházet častěji, než se všeobecně předpokládá. Je tudíž pravděpodobné, že život, do té míry, do jaké se jedná o výsledek deterministické chemie a optimalizační selekce, vznikne v podobě srovnatelné se životem, jak jej známe, všude tam, kde podmínky napodobí situaci, jež obestírala jeho zrození na Zemi, což ospravedlňuje dnešní zájem o mimozemský život.
Optimalizační selekce během evoluce ovšem není žádným důkazem rozumného plánu. Bez ohledu na argumenty předkládané na podporu teorie ID, jež byly mnohokráte vyvráceny, konstatujme jednoduše, že teorie založená na apriorní deklaraci, že problematiku nelze přirozeně objasnit, není teorií vědeckou. Věda se z podstaty zakládá na myšlence, že předmět studia má přirozené vysvětlení. Proč bychom jinak vysvětlení hledali? Co je skutečně úžasné, je to, jak velká část přírody, včetně fundamentálních vlastností života, se už ukázala být vysvětlitelná.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Not only did Donald Trump win last week’s US presidential election decisively – winning some three million more votes than his opponent, Vice President Kamala Harris – but the Republican Party he now controls gained majorities in both houses on Congress. Given the far-reaching implications of this result – for both US democracy and global stability – understanding how it came about is essential.
By voting for Republican candidates, working-class voters effectively get to have their cake and eat it, expressing conservative moral preferences while relying on Democrats to fight for their basic economic security. The best strategy for Democrats now will be to permit voters to face the consequences of their choice.
urges the party to adopt a long-term strategy aimed at discrediting the MAGA ideology once and for all.
Na bezpočet živých organismů obývajících Zemi se dlouho pohlíželo jako na dílo božího zásahu, v souladu s tím, co se podává v Bibli. Ponecháme-li stranou přísné kreacionisty, již věří v doslovný výklad Bible a jsou bohužel početnější, než by se dalo očekávat, žádný racionálně uvažující člověk obeznámený s důkazy nemůže hájit takto úzkou interpretaci biblického popisu stvoření. Představu božího díla přesto však brání mnohé náboženské i jiné kruhy, včetně vzácné vědecké skupinky, a to v podobě teorie známé jako „inteligentní design“ (ID) nebo „rozumný plán“. Tato teorie tvrdí, že jisté události vzniku a evoluce života nelze vysvětlit ryze přírodními pojmy. Většina vědců tuto teorii odmítá coby koncepci nepodpořenou věrohodnými důkazy a ve své podstatě nevědeckou.
Podle moderní vědecké verze Genesis – oproti biblickému příběhu méně barvité, ale o nic méně úžasné – se Země zrodila společně se Sluncem a dalšími planetami ve víru plynů a prachu před asi 4,5 miliardami let, tedy něco málo přes devět miliard let po Velkém třesku. Půl miliardy let nato se naše planeta natolik oklepala z bolestí svého prudkého zrození, že měla fyzické předpoklady poskytnout útočiště životu. Po necelé další půlmiliardě let se skutečně stala domovem života, konkrétně entity nazývané poslední univerzální společný předek (LUCA), která prostřednictvím evoluce dala vzniknout všem živým bytostem, včetně mikrobů rozličných druhů, rostlin, hub, živočichů a lidí.
Primitivní organismy vznikly z neživé hmoty, pravděpodobně v horkých sirných vulkanických vodách s vysokým obsahem kovů. Tato mdlá polévka byla zřejmě hojně „okořeněna“ malými organickými molekulami, jako jsou aminokyseliny, cukry, dusíkaté báze a další typické složky biologických prvků. Jedním z nejúžasnějších zjištění posledních dekád, učiněným díky průzkumu vesmíru, blízkých nebeských těles a obzvláště meteoritů dopadlých na Zem, je skutečnost, že ve vesmíru spontánně vznikají mnohé chemické stavební kameny života. Organická chemie, která svůj název získala proto, že byla považována za výsadu živých organismů, se ukázala být tou nejrozšířenější a nejbanálnější chemií: chemií uhlíku.
Jak tato „kosmická chemie“ dala vzniknout prvním živým buňkám není sice dopodrobna známo, ale daný proces lze vystihnout dvěma slovy. Prvním je chemie , podstata života. Živé bytosti z malých anorganických i organických stavebních prvků neustále vytvářejí své vlastní součásti, za pomoci katalyzátorů nazývaných enzymy a energie přijímané ze slunečního světla, minerálních zdrojů nebo potravy vytvořené jinými organismy. Něco podobného se stalo i při vzniku života, byť ještě není zjištěno jakými způsoby, za pomoci jakých katalyzátorů a s jakými zdroji energie.
Této problematice již bylo věnováno obrovské výzkumné úsilí. Zjištěno bylo mnohé, ale řešení ještě není na dohled. Lze říct jen to, že zúčastněné procesy byly nesporně vysoce deterministické a opakovatelné, neboť šlo právě o procesy chemické, což znamená, že k nim za tehdy převažujících podmínek muselo nutně docházet. Kdyby chemie připouštěla třeba i jen slabý faktor náhody, nemohly by existovat chemické laboratoře ani chemické továrny.
Druhým klíčovým slovem je replikovatelnost , totiž schopnost některých molekul, jež nesou informace, vyvolat tvorbu (komplementárních) kopií jich samotných prostřednictvím mechanismů zodpovědných za syntézu jejich rodu. Tuto funkci, kterou dnes z velké části plní DNA, zřejmě nejprve vykonávala RNA, blízká příbuzná DNA.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Na počátku se replikace týkala pouze molekul RNA. Molekuly RNA se brzy angažovaly v syntéze proteinů podle plánů, jež RNA dodala, takže se replikace prostřednictvím RNA (a nakonec DNA) rozšířila na proteiny. Replikace dále prostřednictvím proteinů ovlivňovala čím dál složitější objekty, až po buňky a mnohobuněčné organismy.
Replikace umožnila nekonečné rozmnožování týchž entit, generaci za generací, což je základem genetické kontinuity. Navíc vzhledem k nevyhnutelným nezdarům v přesnosti tohoto procesu vedla replikace zákonitě rovněž k variaci (v replikovatelné formě), a tudíž k soupeření o dostupné zdroje mezi variantními liniemi. Nutným důsledkem, prvně vytušeným Charlesem Darwinem, byla selekce těch linií, jež byly za daných podmínek nejlépe připraveny k přežití a zejména ke zplození potomstva. Tento proces doplnil chemii, jakmile se replikovatelnost objevila, a uplatňoval se nejprve u molekul a následně na čím dál složitějších celcích, a to až do současnosti.
S replikací se na scénu dostala náhoda, prostřednictvím variací či mutací, jež byly k protřídění předkládány přírodní selekci. Podle všeho, co víme, jsou tyto variace naprosto náhodné, tedy zcela prosté jakékoli záměrnosti nebo prozíravosti – právě odtud pramení všeobecný názor, že historie života se řídila nahodilostí.
Tento názor ovšem pomíjí eventualitu, že soubor možností, jež náhoda přírodní selekci předkládá, je dost rozsáhlý na to, aby dával možnost vzniku optimálního nebo téměř optimálního řešení; v takovém případě by se proces za převládajících podmínek vlastně blížil procesu zákonitému a opakovatelnému.
Vskutku, existují pádné důvody k přesvědčení, že k optimalizaci selekce mohlo během vzniku a evoluce života docházet častěji, než se všeobecně předpokládá. Je tudíž pravděpodobné, že život, do té míry, do jaké se jedná o výsledek deterministické chemie a optimalizační selekce, vznikne v podobě srovnatelné se životem, jak jej známe, všude tam, kde podmínky napodobí situaci, jež obestírala jeho zrození na Zemi, což ospravedlňuje dnešní zájem o mimozemský život.
Optimalizační selekce během evoluce ovšem není žádným důkazem rozumného plánu. Bez ohledu na argumenty předkládané na podporu teorie ID, jež byly mnohokráte vyvráceny, konstatujme jednoduše, že teorie založená na apriorní deklaraci, že problematiku nelze přirozeně objasnit, není teorií vědeckou. Věda se z podstaty zakládá na myšlence, že předmět studia má přirozené vysvětlení. Proč bychom jinak vysvětlení hledali? Co je skutečně úžasné, je to, jak velká část přírody, včetně fundamentálních vlastností života, se už ukázala být vysvětlitelná.