PAŘÍŽ – Už od dob, kdy lidstvo začalo mapovat svět, nás severní a jižní pól fascinují, a to jak básnicky, tak vědecky. S výjimkou hrstky velrybářů a badatelů se však jen málokdo vypravil podívat se na oba póly blíže. Poklidná nehybnost Arktidy a Antarktidy byla v dokonalém souladu s lidskou lhostejností. Příchod globálního oteplování však toto vše změnil.
Někdejší lhostejnost samozřejmě nebyla všeobecná. Ve vzácném výtrysku kolektivní politické inteligence a také ve snaze zabránit jakékoliv hrozbě mezinárodního konfliktu byla v roce 1959 podepsána mezinárodní smlouva o správě Antarktidy, která předurčovala Antarktidu výlučně k mírumilovným cílům. Uznala stávající územní nároky, označila je za „zamrzlé“ a zakázala jakékoliv fyzické projevy nároků na suverenitu nad územím Antarktidy.
Podstata a obsah této smlouvy byly ryze diplomatické. Teprve po její ratifikaci se objevily první ekologické problémy. Jejich řešení bylo v roce 1972 začleněno do revidované smlouvy v podobě konvence o ochraně tuleňů, po níž v roce 1980 následovala konvence o ochraně přírodních druhů. Ze všeho nejdůležitější však byl v roce 1991 podpis protokolu v Madridu, který upravoval ochranu životního prostředí na Antarktidě.
Jako francouzský premiér jsem byl spolu s tehdejším australským premiérem Robertem Hawkem zodpovědný za návrh madridského protokolu, jenž proměnil Antarktidu v přírodní rezervaci určenou k mírovým a vědeckým účelům. Protokol měl platit 50 let a automaticky se prodlužovat, dokud ho některá ze stran nevypoví. Úspěchu se nedosahovalo snadno. Nejprve jsme totiž museli odmítnout úmluvu o využívání nerostných zdrojů, která byla v roce 1988 dojednána a podepsána ve Wellingtonu, čímž jsme riskovali obnovení velmi nejistých vyjednávání. Blafovali jsme a nakonec to vyšlo.
Antarktidu a její prostředí dnes účinně chrání mezinárodní společenství, které je de facto vlastníkem tohoto kontinentu bez jakéhokoliv státního diferencování. Je to jediný podobný případ na světě. Mezinárodní právníci, kteří se snaží definovat právní status vesmíru – Kdo bude vlastnit Měsíc? Komu budou patřit zdroje, které se tam jednoho dne možná budou těžit? –, se často inspirují „antarktickým smluvním systémem“ a hledají v něm precedenty a analogie.
Oproti Arktidě, které dnes hrozí nebezpečí, však měla Antarktida jednu obrovskou výhodu: žili tam pouze tučňáci, nikoliv voliči, tím méně pak voliči různých národností.
Antarktida je sice obrovské kontinentální souostroví o rozloze 24 milionů čtverečních kilometrů a s 4-5 kilometrů silnou vrstvou ledu, ale nachází se daleko od jakéhokoliv obydleného světadílu. Arktidu tvoří pouze voda, přičemž samotný severní pól leží 4200 metrů pod hladinou. V její těsné blízkosti se však nachází pět zemí: Norsko, Rusko, Spojené státy, Kanada a Dánsko (prostřednictvím Grónska, které se v nadcházejících letech stane nezávislým státem).
Během převážné části lidských dějin bránil téměř veškeré plavbě v mořích kolem severního pólu led a Arktida spala v mlčenlivé netečnosti. V posledních třech letech se to vše radikálně změnilo. Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) dospěl k závěru, že globální oteplování neprobíhá rovnoměrně: zatímco průměrný růst teplot ve dvacátém století činil celosvětově 0,6°C, v oblasti Arktidy se teploty zvýšily o 2°C.
Některé odhady naznačují, že pod Arktidou leží přibližně 20% celkových světových zásob ropy. V roce 2008 se vůbec poprvé v lidských dějinách na několik měsíců otevřely dvě plavební cesty vedoucí polárním ledovým polem – jedna na východě podél Sibiře a druhá na západě podél kanadských ostrovů –, díky čemuž mohly lodě plout z Evropy do Japonska nebo do Kalifornie přes Beringův průliv, nikoliv přes Panamský průplav nebo Africký roh, což jim ušetřilo přibližně 4000 až 5000 kilometrů plavby.
Vzhledem ke globálnímu oteplování se z toho může stát pravidelný úkaz: tisíce lodí budou proplouvat trasami vedoucími přes Arktidu, vyprazdňovat tam palivové nádrže a vytvářet ropné skvrny a další formy znečištění. To představuje vážnou hrozbu nejen pro tamní populace Eskymáků a Inuitů, ale i pro lední medvědy.
Úmluva o mořském právu navíc státům přiznává absolutní suverenitu v okruhu prvních 12 námořních mil (přibližně 20 kilometrů) od svých pobřežních vod a téměř absolutní suverenitu, omezenou jen několika málo úmluvami, v okruhu 200 námořních mil (360 kilometrů) od vlastního pobřeží. Každá země, jíž se podaří prokázat, že mořské dno nacházející se za hranicí 200 námořních mil je prodloužením kontinentálního šelfu, na který má tato země suverénní právo, si tak může nárokovat i toto území.
Rusko, které před třemi lety umístilo z ponorky na severním pólu platinovou kopii své státní vlajky, si nárokuje 37% rozlohy Severního ledového oceánu. Území nárokované Ruskem zahrnuje i severní pól a jedno obrovské ropné pole. Začne-li se tato ropa těžit, budou rizika znečištění životního prostředí mnohem vyšší než kdekoliv jinde. A nemůže Rusko v souladu se svou politikou přezbrojování plánovat, že na tomto území vybuduje podmořské raketové odpalovací rampy?
Proto je naléhavě nutné dojednat úmluvu, která zaručí mír a ochranu životního prostředí v arktické oblasti. Její dosažení bude pravděpodobně velmi obtížné, avšak toto úsilí bychom měli pokládat za velký zájem celého lidstva.
PAŘÍŽ – Už od dob, kdy lidstvo začalo mapovat svět, nás severní a jižní pól fascinují, a to jak básnicky, tak vědecky. S výjimkou hrstky velrybářů a badatelů se však jen málokdo vypravil podívat se na oba póly blíže. Poklidná nehybnost Arktidy a Antarktidy byla v dokonalém souladu s lidskou lhostejností. Příchod globálního oteplování však toto vše změnil.
Někdejší lhostejnost samozřejmě nebyla všeobecná. Ve vzácném výtrysku kolektivní politické inteligence a také ve snaze zabránit jakékoliv hrozbě mezinárodního konfliktu byla v roce 1959 podepsána mezinárodní smlouva o správě Antarktidy, která předurčovala Antarktidu výlučně k mírumilovným cílům. Uznala stávající územní nároky, označila je za „zamrzlé“ a zakázala jakékoliv fyzické projevy nároků na suverenitu nad územím Antarktidy.
Podstata a obsah této smlouvy byly ryze diplomatické. Teprve po její ratifikaci se objevily první ekologické problémy. Jejich řešení bylo v roce 1972 začleněno do revidované smlouvy v podobě konvence o ochraně tuleňů, po níž v roce 1980 následovala konvence o ochraně přírodních druhů. Ze všeho nejdůležitější však byl v roce 1991 podpis protokolu v Madridu, který upravoval ochranu životního prostředí na Antarktidě.
Jako francouzský premiér jsem byl spolu s tehdejším australským premiérem Robertem Hawkem zodpovědný za návrh madridského protokolu, jenž proměnil Antarktidu v přírodní rezervaci určenou k mírovým a vědeckým účelům. Protokol měl platit 50 let a automaticky se prodlužovat, dokud ho některá ze stran nevypoví. Úspěchu se nedosahovalo snadno. Nejprve jsme totiž museli odmítnout úmluvu o využívání nerostných zdrojů, která byla v roce 1988 dojednána a podepsána ve Wellingtonu, čímž jsme riskovali obnovení velmi nejistých vyjednávání. Blafovali jsme a nakonec to vyšlo.
Antarktidu a její prostředí dnes účinně chrání mezinárodní společenství, které je de facto vlastníkem tohoto kontinentu bez jakéhokoliv státního diferencování. Je to jediný podobný případ na světě. Mezinárodní právníci, kteří se snaží definovat právní status vesmíru – Kdo bude vlastnit Měsíc? Komu budou patřit zdroje, které se tam jednoho dne možná budou těžit? –, se často inspirují „antarktickým smluvním systémem“ a hledají v něm precedenty a analogie.
Oproti Arktidě, které dnes hrozí nebezpečí, však měla Antarktida jednu obrovskou výhodu: žili tam pouze tučňáci, nikoliv voliči, tím méně pak voliči různých národností.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Antarktida je sice obrovské kontinentální souostroví o rozloze 24 milionů čtverečních kilometrů a s 4-5 kilometrů silnou vrstvou ledu, ale nachází se daleko od jakéhokoliv obydleného světadílu. Arktidu tvoří pouze voda, přičemž samotný severní pól leží 4200 metrů pod hladinou. V její těsné blízkosti se však nachází pět zemí: Norsko, Rusko, Spojené státy, Kanada a Dánsko (prostřednictvím Grónska, které se v nadcházejících letech stane nezávislým státem).
Během převážné části lidských dějin bránil téměř veškeré plavbě v mořích kolem severního pólu led a Arktida spala v mlčenlivé netečnosti. V posledních třech letech se to vše radikálně změnilo. Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) dospěl k závěru, že globální oteplování neprobíhá rovnoměrně: zatímco průměrný růst teplot ve dvacátém století činil celosvětově 0,6°C, v oblasti Arktidy se teploty zvýšily o 2°C.
Některé odhady naznačují, že pod Arktidou leží přibližně 20% celkových světových zásob ropy. V roce 2008 se vůbec poprvé v lidských dějinách na několik měsíců otevřely dvě plavební cesty vedoucí polárním ledovým polem – jedna na východě podél Sibiře a druhá na západě podél kanadských ostrovů –, díky čemuž mohly lodě plout z Evropy do Japonska nebo do Kalifornie přes Beringův průliv, nikoliv přes Panamský průplav nebo Africký roh, což jim ušetřilo přibližně 4000 až 5000 kilometrů plavby.
Vzhledem ke globálnímu oteplování se z toho může stát pravidelný úkaz: tisíce lodí budou proplouvat trasami vedoucími přes Arktidu, vyprazdňovat tam palivové nádrže a vytvářet ropné skvrny a další formy znečištění. To představuje vážnou hrozbu nejen pro tamní populace Eskymáků a Inuitů, ale i pro lední medvědy.
Úmluva o mořském právu navíc státům přiznává absolutní suverenitu v okruhu prvních 12 námořních mil (přibližně 20 kilometrů) od svých pobřežních vod a téměř absolutní suverenitu, omezenou jen několika málo úmluvami, v okruhu 200 námořních mil (360 kilometrů) od vlastního pobřeží. Každá země, jíž se podaří prokázat, že mořské dno nacházející se za hranicí 200 námořních mil je prodloužením kontinentálního šelfu, na který má tato země suverénní právo, si tak může nárokovat i toto území.
Rusko, které před třemi lety umístilo z ponorky na severním pólu platinovou kopii své státní vlajky, si nárokuje 37% rozlohy Severního ledového oceánu. Území nárokované Ruskem zahrnuje i severní pól a jedno obrovské ropné pole. Začne-li se tato ropa těžit, budou rizika znečištění životního prostředí mnohem vyšší než kdekoliv jinde. A nemůže Rusko v souladu se svou politikou přezbrojování plánovat, že na tomto území vybuduje podmořské raketové odpalovací rampy?
Proto je naléhavě nutné dojednat úmluvu, která zaručí mír a ochranu životního prostředí v arktické oblasti. Její dosažení bude pravděpodobně velmi obtížné, avšak toto úsilí bychom měli pokládat za velký zájem celého lidstva.