„Bolívie je bohatá,“ řekla mi minulý týden v národním parku Madidi jedna indiánka z kmene Tacana. Během toho dne jsme byli svědky, jak se stovka malp a kotulů snesla z baldachýnu amazonské džungle a pak odpočívala vedle jezera Chalalan. Indiánčin bratr, šaman, mezitím žehnal lístkům koky, neboť právě začínalo tradiční večerní bubnování a tanec.
Nacházeli jsme se v Chalalan Lodge, ekoturistickém komplexu, jehož majiteli a provozovateli jsou výlučně indiáni a díky němuž stovka domorodých rodin vybředla z chudoby – a zároveň přináší bolivijské ekonomice příjmy ve výši půl milionu dolarů ročně. Jde o jeden z desítek podobných objektů – táhnoucích se od největších světových solných mělčin na jihu země přes jezero Titicaca na západě až po mokřady Pantanal na východě –, které spojují hospodářský růst s ochranou přírody. Zdá se nepravděpodobné, že by takové komplexy měly existovat právě v Bolívii, zemi s křehkou demokracií a po Haiti nejchudším místem na západní polokouli.
Prezidentské volby plánované na 18. prosince se blíží a nejvážnější kandidáti se od sebe snad ani nemohou lišit více. V první řadě je to Evo Morales, ajmarský indián kandidující pod vlajkou Hnutí k socialismu, jenž je někdy pokládán za reinkarnaci Che Guevary. Za „Evem“ se drží Jorge Quoroga zvaný „Tuto“, milionář a někdejší řídící pracovník firmy IBM, který se rekrutuje z řad bolivijské elity s evropskými kořeny; má úzké vztahy s americkou Republikánskou stranou a jeho manželkou je texaská blondýna jménem Ginger.
Tuto varuje, že pokud by Evo zvítězil, mohl by upevnit latinskoamerickou osu zla tím, že by propojil levicovou Bolívii s Kubou Fidela Castra a Venezuelou Huga Cháveze. Evo kontruje tvrzením, že Tuto je příliš spjat se zkorumpovaným bolivijským politickým establishmentem – podle organizace Transparency International jedním z nejnepoctivějších na světě –, než aby mohl mnoho vykonat pro dvoutřetinovou většinu bolivijských indiánů.
Ať už zvítězí kdokoliv, bude se muset potýkat se zdánlivě neřešitelnou dvojicí bolivijských zel: sociální vykořeněností a chudobou. Tato kombinace vedla ke svržení dvou prezidentů v průběhu posledních tří let. Schůdná řešení se nebudou skrývat v ideologii, nýbrž spíše ve zužitkování toho, co tato země může nabídnout světové ekonomice: bohatství nedotčeného životního prostředí.
Například Noel Kempff, jeden z bolivijských národních parků, je domovem největšího lesního experimentu v rámci kjótského protokolu na světě. Na území parku se rozkládá největší část panenského tropického ekosystému „cerrado“ na zeměkouli; mezi dvaceti vodopády řítícími se ze stolové hory Huanchaca do pralesů žijí tapíři, mazamové červení, kosmani stříbřití a pumy. U vodních toků na území parku žije desetina z posledního tisíce exemplářů vydry brazilské, ale i kajmani černí a brýloví, delfínovci amazonští a kapybary.
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Dva tisíce indiánů z kmene Chiquitano, kteří žijí v okolí parku, tvrdí, že každý strom podepírá sedm nebí Amazonky, a tuto víru uvádějí v život moderní formou: využíváním svých lesů ke snižování objemu skleníkových plynů způsobujících globální oteplování. Firmy British Petroleum a American Electric Power, největší elektrárenská společnost ve Spojených státech, pomáhají Chiquitanům vykupovat koncese na kácení pralesa, díky čemuž již zdvojnásobily rozlohu parku Noel Kempff na 1,2 milionu hektarů. Firmy tak v rámci systému obchodování s limity získávají uhlíkové kredity a ty poté uplatňují za účelem plnění požadavků kjótského protokolu.
Bolivijští indiáni využívají ekologickou kartu rovněž k přesvědčování energetických společností, aby financovaly jejich boj za své mateřské území o rozloze 300 000 hektarů, které hraničí s parkem Noel Kempff. Dnes se vyplatí, aby příroda zůstala neporušená, neboť místní obyvatelé si vydělávají na živobytí novotradičním způsobem: „pěstováním“ kyslíku, s nímž se obchoduje na Chicagské klimatické burze (CCX), a vývozem certifikovaného dříví a organických palmových jader do Chile a do Evropy.
Bolívie boří mýtus, že země třetího světa jsou příliš chudé, než aby mohly být „zelené“, a vážně zpochybňuje proslulou „Kuzněcovovu ekologickou křivku“ – teorii, že kvalita životního prostředí se odvíjí od bohatství. Bolivijská bilance je pozoruhodná: první výměna dluhu za přírodu na světě, největší chráněný suchý tropický prales na světě, experimentální správa parků indiány, rychle rostoucí systém chráněných oblastí, Národní ekologický fond, první místo na světě v mezinárodním úsilí o ochranu ohrožené lamy vikuňa, progresivní legislativa v oblasti lesního hospodářství, národní agentura pro ochranu biodiverzity a úplný zákaz obchodu s domácími živočišnými a rostlinnými druhy.
Ochrana přírody má zvuk i u místních politických stran. Na levici udílí Evo kázání, v nichž velebí „Pacha Mama“ neboli „Matku přírodu“; na pravici pak Tuto upřednostňuje tržní mechanismy, jako je kjótský protokol, nad komandováním a kontrolou. Oba kandidáti chtějí vytvářet pracovní místa v ekologických službách.
Bez ohledu na to, kdo se dostane k moci, by měl Západ směřovat velkou část z několika miliard dolarů věnovaných každoročně na rozvojovou pomoc, včetně nově schválených 535 milionů dolarů pro Bolívii z programu OSN „Millenium Challenge Account“, do podpory místního ducha přírodního kapitalismu, namísto pouhé dobročinnosti. Indiány provozovaný komplex, který jsem navštívil, tvoří součást ekoturistického ruchu s objemem 175 milionů dolarů, který roste tempem 20% ročně právě díky nádherné přírodě v této zemi.
Ekonomové uvádějí, že kdyby současný tenký proud 350 000 návštěvníků ročně zesílil na docela přiměřený jeden milion, měl by každý Bolivijec zaměstnání. „Bolívie je dnes tam, kde byla Kostarika před dvaceti lety,“ řekl mi jeden odborník na ekoturistiku na první celostátní konferenci tohoto odvětví na březích jezera Titicaca.
A konečně: Bushova administrativa musí ratifikovat kjótský protokol, aby globální firmy i podnikatelé z řad bolivijské komunity mohli vytvářet ještě více rančů v deštných pralesích a přicházet s dalšími tvůrčími iniciativami, které snižují chudobu, chrání biodiverzitu a ochlazují oteplující se svět. Možná je Bolívie skutečně bohatá – způsobem, z něhož můžeme mít do budoucna prospěch my všichni.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
At the end of a year of domestic and international upheaval, Project Syndicate commentators share their favorite books from the past 12 months. Covering a wide array of genres and disciplines, this year’s picks provide fresh perspectives on the defining challenges of our time and how to confront them.
ask Project Syndicate contributors to select the books that resonated with them the most over the past year.
„Bolívie je bohatá,“ řekla mi minulý týden v národním parku Madidi jedna indiánka z kmene Tacana. Během toho dne jsme byli svědky, jak se stovka malp a kotulů snesla z baldachýnu amazonské džungle a pak odpočívala vedle jezera Chalalan. Indiánčin bratr, šaman, mezitím žehnal lístkům koky, neboť právě začínalo tradiční večerní bubnování a tanec.
Nacházeli jsme se v Chalalan Lodge, ekoturistickém komplexu, jehož majiteli a provozovateli jsou výlučně indiáni a díky němuž stovka domorodých rodin vybředla z chudoby – a zároveň přináší bolivijské ekonomice příjmy ve výši půl milionu dolarů ročně. Jde o jeden z desítek podobných objektů – táhnoucích se od největších světových solných mělčin na jihu země přes jezero Titicaca na západě až po mokřady Pantanal na východě –, které spojují hospodářský růst s ochranou přírody. Zdá se nepravděpodobné, že by takové komplexy měly existovat právě v Bolívii, zemi s křehkou demokracií a po Haiti nejchudším místem na západní polokouli.
Prezidentské volby plánované na 18. prosince se blíží a nejvážnější kandidáti se od sebe snad ani nemohou lišit více. V první řadě je to Evo Morales, ajmarský indián kandidující pod vlajkou Hnutí k socialismu, jenž je někdy pokládán za reinkarnaci Che Guevary. Za „Evem“ se drží Jorge Quoroga zvaný „Tuto“, milionář a někdejší řídící pracovník firmy IBM, který se rekrutuje z řad bolivijské elity s evropskými kořeny; má úzké vztahy s americkou Republikánskou stranou a jeho manželkou je texaská blondýna jménem Ginger.
Tuto varuje, že pokud by Evo zvítězil, mohl by upevnit latinskoamerickou osu zla tím, že by propojil levicovou Bolívii s Kubou Fidela Castra a Venezuelou Huga Cháveze. Evo kontruje tvrzením, že Tuto je příliš spjat se zkorumpovaným bolivijským politickým establishmentem – podle organizace Transparency International jedním z nejnepoctivějších na světě –, než aby mohl mnoho vykonat pro dvoutřetinovou většinu bolivijských indiánů.
Ať už zvítězí kdokoliv, bude se muset potýkat se zdánlivě neřešitelnou dvojicí bolivijských zel: sociální vykořeněností a chudobou. Tato kombinace vedla ke svržení dvou prezidentů v průběhu posledních tří let. Schůdná řešení se nebudou skrývat v ideologii, nýbrž spíše ve zužitkování toho, co tato země může nabídnout světové ekonomice: bohatství nedotčeného životního prostředí.
Například Noel Kempff, jeden z bolivijských národních parků, je domovem největšího lesního experimentu v rámci kjótského protokolu na světě. Na území parku se rozkládá největší část panenského tropického ekosystému „cerrado“ na zeměkouli; mezi dvaceti vodopády řítícími se ze stolové hory Huanchaca do pralesů žijí tapíři, mazamové červení, kosmani stříbřití a pumy. U vodních toků na území parku žije desetina z posledního tisíce exemplářů vydry brazilské, ale i kajmani černí a brýloví, delfínovci amazonští a kapybary.
HOLIDAY SALE: PS for less than $0.7 per week
At a time when democracy is under threat, there is an urgent need for incisive, informed analysis of the issues and questions driving the news – just what PS has always provided. Subscribe now and save $50 on a new subscription.
Subscribe Now
Dva tisíce indiánů z kmene Chiquitano, kteří žijí v okolí parku, tvrdí, že každý strom podepírá sedm nebí Amazonky, a tuto víru uvádějí v život moderní formou: využíváním svých lesů ke snižování objemu skleníkových plynů způsobujících globální oteplování. Firmy British Petroleum a American Electric Power, největší elektrárenská společnost ve Spojených státech, pomáhají Chiquitanům vykupovat koncese na kácení pralesa, díky čemuž již zdvojnásobily rozlohu parku Noel Kempff na 1,2 milionu hektarů. Firmy tak v rámci systému obchodování s limity získávají uhlíkové kredity a ty poté uplatňují za účelem plnění požadavků kjótského protokolu.
Bolivijští indiáni využívají ekologickou kartu rovněž k přesvědčování energetických společností, aby financovaly jejich boj za své mateřské území o rozloze 300 000 hektarů, které hraničí s parkem Noel Kempff. Dnes se vyplatí, aby příroda zůstala neporušená, neboť místní obyvatelé si vydělávají na živobytí novotradičním způsobem: „pěstováním“ kyslíku, s nímž se obchoduje na Chicagské klimatické burze (CCX), a vývozem certifikovaného dříví a organických palmových jader do Chile a do Evropy.
Bolívie boří mýtus, že země třetího světa jsou příliš chudé, než aby mohly být „zelené“, a vážně zpochybňuje proslulou „Kuzněcovovu ekologickou křivku“ – teorii, že kvalita životního prostředí se odvíjí od bohatství. Bolivijská bilance je pozoruhodná: první výměna dluhu za přírodu na světě, největší chráněný suchý tropický prales na světě, experimentální správa parků indiány, rychle rostoucí systém chráněných oblastí, Národní ekologický fond, první místo na světě v mezinárodním úsilí o ochranu ohrožené lamy vikuňa, progresivní legislativa v oblasti lesního hospodářství, národní agentura pro ochranu biodiverzity a úplný zákaz obchodu s domácími živočišnými a rostlinnými druhy.
Ochrana přírody má zvuk i u místních politických stran. Na levici udílí Evo kázání, v nichž velebí „Pacha Mama“ neboli „Matku přírodu“; na pravici pak Tuto upřednostňuje tržní mechanismy, jako je kjótský protokol, nad komandováním a kontrolou. Oba kandidáti chtějí vytvářet pracovní místa v ekologických službách.
Bez ohledu na to, kdo se dostane k moci, by měl Západ směřovat velkou část z několika miliard dolarů věnovaných každoročně na rozvojovou pomoc, včetně nově schválených 535 milionů dolarů pro Bolívii z programu OSN „Millenium Challenge Account“, do podpory místního ducha přírodního kapitalismu, namísto pouhé dobročinnosti. Indiány provozovaný komplex, který jsem navštívil, tvoří součást ekoturistického ruchu s objemem 175 milionů dolarů, který roste tempem 20% ročně právě díky nádherné přírodě v této zemi.
Ekonomové uvádějí, že kdyby současný tenký proud 350 000 návštěvníků ročně zesílil na docela přiměřený jeden milion, měl by každý Bolivijec zaměstnání. „Bolívie je dnes tam, kde byla Kostarika před dvaceti lety,“ řekl mi jeden odborník na ekoturistiku na první celostátní konferenci tohoto odvětví na březích jezera Titicaca.
A konečně: Bushova administrativa musí ratifikovat kjótský protokol, aby globální firmy i podnikatelé z řad bolivijské komunity mohli vytvářet ještě více rančů v deštných pralesích a přicházet s dalšími tvůrčími iniciativami, které snižují chudobu, chrání biodiverzitu a ochlazují oteplující se svět. Možná je Bolívie skutečně bohatá – způsobem, z něhož můžeme mít do budoucna prospěch my všichni.