Vzhledem k faktu, že počet lidí na zeměkouli dosáhl šesti miliard a stále se zvyšuje – a že roste také naše individuální spotřeba –, čelíme enormním problémům při trvale udržitelném využívání přírodních zdrojů. A existuje jedno jasné měřítko, jak si v této věci stojíme: rychlost vymírání druhů. Z tohoto důvodu jsme s několika kolegy spočítali, jakou rychlostí v nedávné minulosti vymíraly ptačí druhy a jakou rychlostí budou pravděpodobně vymírat v budoucnu.
Vymírání ptáků představuje náš nejlepší ukazatel masivních a nezvratných ekologických dopadů lidské činnosti. Na každý z 10 000 ptačích druhů na světě připadá deset nebo možná i sto dalších neznámých druhů živočichů, rostlin či hub. Díky své oblibě představují ptáci bezkonkurenční zdroj informací o tom, kde které druhy žijí a jak se jim daří.
Odhady počtu vyhynutí mají sklon se značně lišit kvůli rozdílům v celkovém předpokládaném počtu druhů žijících na zeměkouli, který se pohybuje od jednoho milionu druhů, pro něž existuje vědecký název, až po nepravděpodobně vysoký odhad 100 milionů druhů. Abychom se této nejistotě vyhnuli, zavedli jsme s kolegy pojem
míra vymírání
– neboli počet vyhynutí za jeden rok na jeden druh, případně počet vyhynutí na milion „letodruhů“ (E/MSY), abychom se dostali do rozumnějších čísel. S výjimkou minulých pěti období hromadného vymírání lze na základě studia zkamenělin dospět k odhadu, že míra vymírání v minulosti činila přibližně jeden vyhynulý druh na milion letodruhů (neboli 1 E/MSY). To znamená, že na 10 000 ptačích druhů by mělo připadat pouze jedno vyhynutí za každých sto let.
Expanze polynéské kultury přes Tichý oceán v době před evropskými výpravami pravděpodobně zapříčinila vyhynutí přibližně jednoho druhu za jeden či dva roky, což je padesátinásobek až stonásobek přirozené míry vymírání. Dostatečně velké ostrovy v celém Pacifiku například obývali papoušci, chřástalové a holubi. Na těchto ostrovech, které byly archeologicky dobře prozkoumány, se nalezly kosti druhů, jež Polynésané vyhubili, takže nyní ostrovům chybějí.
Můžeme předpovídat, které ostrovy byly pravděpodobně natolik rozlehlé, aby na nich kdysi mohly žít jedinečné druhy, a na základě toho odhadnout množství vymizelých druhů. Jejich celkový počet dosahuje téměř 1000. Musíme ještě provést srovnávací analýzy osudu ostrovů v Karibiku a Indickém oceánu po prvním kontaktu s lidmi, ale je pravděpodobné, že i tam vyhynuly velké počty druhů.
Rané evropské výpravy toto rychlé tempo vymírání pravděpodobně jen prodloužily. Počet druhů, o nichž je známo, že vyhynuly v letech 1500 až 1800, se stále zvyšuje, neboť taxonomové popisují nové druhy z kosterních ostatků nalezených například v jeskyních, kde se kosti mohou zachovat. Tato bádání nejsou ještě zdaleka u konce.
V polovině 18. století vymyslel Linné moderní systém pojmenovávání druhů, ačkoliv se tato metodika začala používat až po porážce Napoleona Bonaparteho v roce 1815 a následném uzavření míru. A zatímco do roku 1815 popsali ptačí taxonomové pouhých 2000 ptačích druhů, v následujících 50 letech popsali přibližně 5000 dalších. To znamená, že většina našich znalostí o ptácích a jejich vymírání pochází z 19. století. Chceme-li získat přesný obrázek o vymírání, musíme při stanovování celkového počtu vyhynulých druhů zohlednit délku období, po které věda ptačí druhy zná.
Druhé zohlednění je nezbytné proto, že se ochránci přírody řídí zásadou, podle níž určitý druh přežívá, i když v poslední době nebyl doložen jeho výskyt v přirozeném prostředí. Tento předpoklad brání předčasnému ukončení úsilí o jeho záchranu, i když zároveň podhodnocuje celkový počet vyhynulých druhů. Přidali jsme tedy i druhy, které již pravděpodobně vyhynuly. Při těchto úpravách dnes míra vymírání přibližně stokrát převyšuje přirozenou míru vymírání v posledních dvou staletích.
Naše předpovědi vymírání druhů v jednadvacátém století jsou ještě o řád vyšší a dosahují 1000 E/MSY. Nejenže již dnes hrozí vyhynutí 12 procentům ptačích druhů, ale více než dvojnásobek tohoto počtu má malé geografické teritorium (což je klíčový ukazatel ohrožení) a většina jich žije ve vážně ohrožených biotopech. Převážná část ptačích druhů – a pravděpodobně i většina všech ostatních druhů – například žije v tropických pralesech. Budou-li pokračovat současné trendy odlesňování, předpokládáme, že během posledních desetiletí tohoto století se již míra vymírání ptačích druhů vyšplhá na 1500 E/MSY.
Naše výpočty jsou navíc konzervativní, poněvadž neberou v potaz vymírání způsobená jinými útočnými druhy, expanzi lidských technologií (jako je například rybolov s použitím dlouhého vlasce, který škodí řadě mořských ptáků) či globální oteplování. Toto vše by naše odhady zvýšilo.
Ptáci navíc nepředstavují nejlepší srovnávací základnu pro ostatní skupiny druhů, poněvadž zájem veřejnosti o ptáky obvykle vede k rychlým akcím na jejich záchranu. Dokonce jsme ukázali, že razantní ochranářské akce snížily v posledních několika desetiletích míru vymírání ptáků na přibližně 25 E/MSY – což je stále velmi mnoho, ale přesto jde o prudký pokles oproti 100 E/MSY předpovídaných v případě, že by se ochranářské akce neuskutečnily.
Z opatření na ochranu ptáků mají zajisté prospěch i některé další druhy, ovšem řada jiných druhů nikoliv. Lidská činnost navíc ohrožuje podstatně vyšší počet jiných známých skupin – například kvetoucích rostlin a obojživelníků.
Naše výsledky ukazují, že snaha o ochranu přírody
může
snížit nezvratnou ztrátu biodiverzity. Tempo vymírání druhů v budoucnu nicméně představuje problém, který půjde jen velice těžko vyřešit.
Vzhledem k faktu, že počet lidí na zeměkouli dosáhl šesti miliard a stále se zvyšuje – a že roste také naše individuální spotřeba –, čelíme enormním problémům při trvale udržitelném využívání přírodních zdrojů. A existuje jedno jasné měřítko, jak si v této věci stojíme: rychlost vymírání druhů. Z tohoto důvodu jsme s několika kolegy spočítali, jakou rychlostí v nedávné minulosti vymíraly ptačí druhy a jakou rychlostí budou pravděpodobně vymírat v budoucnu.
Vymírání ptáků představuje náš nejlepší ukazatel masivních a nezvratných ekologických dopadů lidské činnosti. Na každý z 10 000 ptačích druhů na světě připadá deset nebo možná i sto dalších neznámých druhů živočichů, rostlin či hub. Díky své oblibě představují ptáci bezkonkurenční zdroj informací o tom, kde které druhy žijí a jak se jim daří.
Odhady počtu vyhynutí mají sklon se značně lišit kvůli rozdílům v celkovém předpokládaném počtu druhů žijících na zeměkouli, který se pohybuje od jednoho milionu druhů, pro něž existuje vědecký název, až po nepravděpodobně vysoký odhad 100 milionů druhů. Abychom se této nejistotě vyhnuli, zavedli jsme s kolegy pojem míra vymírání – neboli počet vyhynutí za jeden rok na jeden druh, případně počet vyhynutí na milion „letodruhů“ (E/MSY), abychom se dostali do rozumnějších čísel. S výjimkou minulých pěti období hromadného vymírání lze na základě studia zkamenělin dospět k odhadu, že míra vymírání v minulosti činila přibližně jeden vyhynulý druh na milion letodruhů (neboli 1 E/MSY). To znamená, že na 10 000 ptačích druhů by mělo připadat pouze jedno vyhynutí za každých sto let.
Expanze polynéské kultury přes Tichý oceán v době před evropskými výpravami pravděpodobně zapříčinila vyhynutí přibližně jednoho druhu za jeden či dva roky, což je padesátinásobek až stonásobek přirozené míry vymírání. Dostatečně velké ostrovy v celém Pacifiku například obývali papoušci, chřástalové a holubi. Na těchto ostrovech, které byly archeologicky dobře prozkoumány, se nalezly kosti druhů, jež Polynésané vyhubili, takže nyní ostrovům chybějí.
Můžeme předpovídat, které ostrovy byly pravděpodobně natolik rozlehlé, aby na nich kdysi mohly žít jedinečné druhy, a na základě toho odhadnout množství vymizelých druhů. Jejich celkový počet dosahuje téměř 1000. Musíme ještě provést srovnávací analýzy osudu ostrovů v Karibiku a Indickém oceánu po prvním kontaktu s lidmi, ale je pravděpodobné, že i tam vyhynuly velké počty druhů.
Rané evropské výpravy toto rychlé tempo vymírání pravděpodobně jen prodloužily. Počet druhů, o nichž je známo, že vyhynuly v letech 1500 až 1800, se stále zvyšuje, neboť taxonomové popisují nové druhy z kosterních ostatků nalezených například v jeskyních, kde se kosti mohou zachovat. Tato bádání nejsou ještě zdaleka u konce.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
V polovině 18. století vymyslel Linné moderní systém pojmenovávání druhů, ačkoliv se tato metodika začala používat až po porážce Napoleona Bonaparteho v roce 1815 a následném uzavření míru. A zatímco do roku 1815 popsali ptačí taxonomové pouhých 2000 ptačích druhů, v následujících 50 letech popsali přibližně 5000 dalších. To znamená, že většina našich znalostí o ptácích a jejich vymírání pochází z 19. století. Chceme-li získat přesný obrázek o vymírání, musíme při stanovování celkového počtu vyhynulých druhů zohlednit délku období, po které věda ptačí druhy zná.
Druhé zohlednění je nezbytné proto, že se ochránci přírody řídí zásadou, podle níž určitý druh přežívá, i když v poslední době nebyl doložen jeho výskyt v přirozeném prostředí. Tento předpoklad brání předčasnému ukončení úsilí o jeho záchranu, i když zároveň podhodnocuje celkový počet vyhynulých druhů. Přidali jsme tedy i druhy, které již pravděpodobně vyhynuly. Při těchto úpravách dnes míra vymírání přibližně stokrát převyšuje přirozenou míru vymírání v posledních dvou staletích.
Naše předpovědi vymírání druhů v jednadvacátém století jsou ještě o řád vyšší a dosahují 1000 E/MSY. Nejenže již dnes hrozí vyhynutí 12 procentům ptačích druhů, ale více než dvojnásobek tohoto počtu má malé geografické teritorium (což je klíčový ukazatel ohrožení) a většina jich žije ve vážně ohrožených biotopech. Převážná část ptačích druhů – a pravděpodobně i většina všech ostatních druhů – například žije v tropických pralesech. Budou-li pokračovat současné trendy odlesňování, předpokládáme, že během posledních desetiletí tohoto století se již míra vymírání ptačích druhů vyšplhá na 1500 E/MSY.
Naše výpočty jsou navíc konzervativní, poněvadž neberou v potaz vymírání způsobená jinými útočnými druhy, expanzi lidských technologií (jako je například rybolov s použitím dlouhého vlasce, který škodí řadě mořských ptáků) či globální oteplování. Toto vše by naše odhady zvýšilo.
Ptáci navíc nepředstavují nejlepší srovnávací základnu pro ostatní skupiny druhů, poněvadž zájem veřejnosti o ptáky obvykle vede k rychlým akcím na jejich záchranu. Dokonce jsme ukázali, že razantní ochranářské akce snížily v posledních několika desetiletích míru vymírání ptáků na přibližně 25 E/MSY – což je stále velmi mnoho, ale přesto jde o prudký pokles oproti 100 E/MSY předpovídaných v případě, že by se ochranářské akce neuskutečnily.
Z opatření na ochranu ptáků mají zajisté prospěch i některé další druhy, ovšem řada jiných druhů nikoliv. Lidská činnost navíc ohrožuje podstatně vyšší počet jiných známých skupin – například kvetoucích rostlin a obojživelníků.
Naše výsledky ukazují, že snaha o ochranu přírody může snížit nezvratnou ztrátu biodiverzity. Tempo vymírání druhů v budoucnu nicméně představuje problém, který půjde jen velice těžko vyřešit.