Když byl oslavován konec ideologie – nejprve v padesátých letech a poté ještě energičtěji v letech devadesátých –, nikdo netušil, že se do této role slavně navrátí náboženství, tato zhouba politiky v první polovině 20. století. Daniel Bell a Raymond Aron psali o konci fašistické a komunistické ideologie v naději, že vstoupíme do éry pragmatismu, v níž bude politika předmětem argumentace a debaty, nikoliv víry a obecných světonázorů. Převažovat začal přístup k politice na způsob Karla Poppera, jenž kladl důraz na rozum a kritickou rozpravu. A když se po pádu komunismu zdál konec dějin na dosah, předpokládalo se, že ideologická politika navždy zmizela.
Když byl oslavován konec ideologie – nejprve v padesátých letech a poté ještě energičtěji v letech devadesátých –, nikdo netušil, že se do této role slavně navrátí náboženství, tato zhouba politiky v první polovině 20. století. Daniel Bell a Raymond Aron psali o konci fašistické a komunistické ideologie v naději, že vstoupíme do éry pragmatismu, v níž bude politika předmětem argumentace a debaty, nikoliv víry a obecných světonázorů. Převažovat začal přístup k politice na způsob Karla Poppera, jenž kladl důraz na rozum a kritickou rozpravu. A když se po pádu komunismu zdál konec dějin na dosah, předpokládalo se, že ideologická politika navždy zmizela.