KODAŇ – Vydávání neúspěchu za vítězství je nedílnou součástí jednání o klimatických změnách už od jejich počátku před 20 lety. Poslední kolo rozhovorů, které proběhlo v prosinci v jihoafrickém Durbanu, nebylo v tomto směru výjimkou.
Jednání o klimatu fakticky uvízla na mrtvém bodě hned po katastrofálním a ponižujícím kodaňském summitu v roce 2009, kde závratná očekávání narazila na tvrdou politickou realitu. Když se tedy vyjednavači – plus hrstka vládních ministrů – slétali do Durbanu, byla očekávání na absolutním minimu.
Přesto média na konci jednání tleskala Connii Hedegaardové, komisařce Evropské unie pro otázky klimatu, za dosažení „průlomu“, který „zachránil Durban“, ale především za zrod „právně závazné smlouvy“, což je svatý grál všech jednání o klimatu. Podle britského ministra pro otázky klimatu Chrise Huhnea výsledky ukázaly, že systém jednání o klimatických změnách v Organizaci spojených národů „skutečně funguje a může přinášet výsledky“.
Jistě, dohoda vstoupí v platnost teprve v roce 2020 – což působí jako podivně liknavý přístup, vezmeme-li v úvahu, že ekologové a političtí představitelé už před kodaňskou konferencí varovali, že na vyřešení klimatického problému zbývá lidstvu šest měsíců, či dokonce jen 50 dní. Jak ovšem čtenáře ujistil britský deník Guardian, byl to opravdu průlom, poněvadž rozvojové země včetně Indie a Číny vůbec poprvé „souhlasily s převzetím právního závazku omezit svou produkci skleníkových plynů“. A co je neméně důležité, stejný slib daly i USA.
Podívejme se však na skutečnou dohodu uzavřenou v Durbanu, která vyvolala tolik blahopřejného poplácávání po zádech. Její četba nepotrvá dlouho: dokument má pouhé dvě stránky, neobsahuje žádné závazky ke snížení emisí a nenastiňuje žádnou politiku, jak tyto blíže nedefinované škrty prosadit. Je to jednoduše slib „zahájit silou zákona proces vývoje protokolu, jiného právního nástroje či dohodnutého výsledku“.
Tedy dohoda o zahájení právního procesu. Kvůli tomu jsou všichni tak natěšení? A opět: vyjednavači pouze přislíbili, že si stanoví rok 2015 jako termín ukončení přípravy tohoto právního procesu, který by vstoupil v platnost od té doby za pět let.
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Indická ministryně životního prostředí Šrímati Džajanthi Nataradžanová přitom o pouhých několik dní později zdůraznila, že žádná právně závazná smlouva neexistuje: „V této fázi našeho rozvoje nemůže Indie souhlasit s právně závaznou dohodou o snížení emisí… Musím vyjasnit, že [z Durbanu] nevyplývá, že by Indie musela přijmout závazky snížení celkového objemu svých emisí v roce 2020.“
Indie v tom nebyla sama. Den po durbanské konferenci Kanada oficiálně odstoupila od kjótského protokolu, který Rusko s Japonskem již dříve odmítly prodloužit, takže k dalším redukcím zůstaly zavázané pouze členské státy EU a několik dalších zemí.
Prázdná vítězství jsou stěžejní součástí jednání o klimatu už od jejich počátku. Dohoda z Durbanu zlověstně připomíná dohodu dosaženou v roce 2007 na Bali, která zavazuje k „zahájení rozsáhlého procesu s cílem umožnit úplnou, účinnou a trvalou implementaci konvence [OSN o klimatu] prostřednictvím dlouhodobé kooperativní akce“. Podle této dohody – která byla v té době pochopitelně velmi oslavována – měla být právní úmluva připravena do kodaňské schůzky v roce 2009.
Také kjótský protokol byl v roce 1997 opěvován jako „milník v dějinách ochrany klimatu“ a tehdejší prezident Bill Clinton prohlásil, že „Spojené státy dosáhly historické dohody s jinými zeměmi světa, že společně podniknou dosud nevídanou akci za účelem řešení globálního oteplování“.
Americký Senát zmíněnou dohodu samozřejmě už v té době zamítl poměrem hlasů 95:0, takže celý protokol se stal mrtvě narozeným dítětem. To spolu s laxními definicemi emisí v letech po Kjótu způsobilo, že v souladu s protokolem došlo k uvolnění většího objemu emisí, než jaký se podle výzkumu ekonomů Christopha Böhringera a Carstena Vogta očekával v případě jeho absence.
Už na začátku jednání o globálních klimatických změnách v roce 1992 v Rio de Janeiru se ostatně cíl nasměrovat planetu „na dráhu řešení kritické otázky globálního oteplování“ brzy začal hroutit. Bohaté země o 12% nesplnily svůj slib snížit do roku 2000 emise na úroveň roku 1990.
Plných 20 let vyjednavači o klimatu opakovaně oslavují dohody, které se poté nenaplní. Ještě horší je, že uzavřené sliby z mnoha praktických důvodů nemají na globální emise CO2 pražádný vliv. Vyvolávají jen falešnou naději, že jsme vyřešili problém klimatických změn, a umožňují nám uložit tuto otázku na dalších několik let k ledu. Než tedy začneme nadšeně oslavovat „průlom“ v Durbanu, nebylo by od věci lépe se zamyslet nad dvacetiletým mrháním prostředky a energií.
Emise nikdy podstatně nesnížíme, dokud se nám nepodaří vyrábět zelenou energii levněji než energii z fosilních paliv. Musíme se důrazně zaměřit na výzkum a vývoj, abychom v nadcházejících desetiletích stlačili ceny alternativních energií.
Prvním krokem k tomuto cíli je ukončení našeho kolektivního potlačování pochybností v oblasti jednání o klimatických změnách. Za zveličováním a sebestředným politickým překrucováním musíme vidět skutečnou pravdu. Je v zájmu naší budoucnosti, abychom si počínali lépe.
To have unlimited access to our content including in-depth commentaries, book reviews, exclusive interviews, PS OnPoint and PS The Big Picture, please subscribe
Not only did Donald Trump win last week’s US presidential election decisively – winning some three million more votes than his opponent, Vice President Kamala Harris – but the Republican Party he now controls gained majorities in both houses on Congress. Given the far-reaching implications of this result – for both US democracy and global stability – understanding how it came about is essential.
By voting for Republican candidates, working-class voters effectively get to have their cake and eat it, expressing conservative moral preferences while relying on Democrats to fight for their basic economic security. The best strategy for Democrats now will be to permit voters to face the consequences of their choice.
urges the party to adopt a long-term strategy aimed at discrediting the MAGA ideology once and for all.
KODAŇ – Vydávání neúspěchu za vítězství je nedílnou součástí jednání o klimatických změnách už od jejich počátku před 20 lety. Poslední kolo rozhovorů, které proběhlo v prosinci v jihoafrickém Durbanu, nebylo v tomto směru výjimkou.
Jednání o klimatu fakticky uvízla na mrtvém bodě hned po katastrofálním a ponižujícím kodaňském summitu v roce 2009, kde závratná očekávání narazila na tvrdou politickou realitu. Když se tedy vyjednavači – plus hrstka vládních ministrů – slétali do Durbanu, byla očekávání na absolutním minimu.
Přesto média na konci jednání tleskala Connii Hedegaardové, komisařce Evropské unie pro otázky klimatu, za dosažení „průlomu“, který „zachránil Durban“, ale především za zrod „právně závazné smlouvy“, což je svatý grál všech jednání o klimatu. Podle britského ministra pro otázky klimatu Chrise Huhnea výsledky ukázaly, že systém jednání o klimatických změnách v Organizaci spojených národů „skutečně funguje a může přinášet výsledky“.
Jistě, dohoda vstoupí v platnost teprve v roce 2020 – což působí jako podivně liknavý přístup, vezmeme-li v úvahu, že ekologové a političtí představitelé už před kodaňskou konferencí varovali, že na vyřešení klimatického problému zbývá lidstvu šest měsíců, či dokonce jen 50 dní. Jak ovšem čtenáře ujistil britský deník Guardian, byl to opravdu průlom, poněvadž rozvojové země včetně Indie a Číny vůbec poprvé „souhlasily s převzetím právního závazku omezit svou produkci skleníkových plynů“. A co je neméně důležité, stejný slib daly i USA.
Podívejme se však na skutečnou dohodu uzavřenou v Durbanu, která vyvolala tolik blahopřejného poplácávání po zádech. Její četba nepotrvá dlouho: dokument má pouhé dvě stránky, neobsahuje žádné závazky ke snížení emisí a nenastiňuje žádnou politiku, jak tyto blíže nedefinované škrty prosadit. Je to jednoduše slib „zahájit silou zákona proces vývoje protokolu, jiného právního nástroje či dohodnutého výsledku“.
Tedy dohoda o zahájení právního procesu. Kvůli tomu jsou všichni tak natěšení? A opět: vyjednavači pouze přislíbili, že si stanoví rok 2015 jako termín ukončení přípravy tohoto právního procesu, který by vstoupil v platnost od té doby za pět let.
Introductory Offer: Save 30% on PS Digital
Access every new PS commentary, our entire On Point suite of subscriber-exclusive content – including Longer Reads, Insider Interviews, Big Picture/Big Question, and Say More – and the full PS archive.
Subscribe Now
Indická ministryně životního prostředí Šrímati Džajanthi Nataradžanová přitom o pouhých několik dní později zdůraznila, že žádná právně závazná smlouva neexistuje: „V této fázi našeho rozvoje nemůže Indie souhlasit s právně závaznou dohodou o snížení emisí… Musím vyjasnit, že [z Durbanu] nevyplývá, že by Indie musela přijmout závazky snížení celkového objemu svých emisí v roce 2020.“
Indie v tom nebyla sama. Den po durbanské konferenci Kanada oficiálně odstoupila od kjótského protokolu, který Rusko s Japonskem již dříve odmítly prodloužit, takže k dalším redukcím zůstaly zavázané pouze členské státy EU a několik dalších zemí.
Prázdná vítězství jsou stěžejní součástí jednání o klimatu už od jejich počátku. Dohoda z Durbanu zlověstně připomíná dohodu dosaženou v roce 2007 na Bali, která zavazuje k „zahájení rozsáhlého procesu s cílem umožnit úplnou, účinnou a trvalou implementaci konvence [OSN o klimatu] prostřednictvím dlouhodobé kooperativní akce“. Podle této dohody – která byla v té době pochopitelně velmi oslavována – měla být právní úmluva připravena do kodaňské schůzky v roce 2009.
Také kjótský protokol byl v roce 1997 opěvován jako „milník v dějinách ochrany klimatu“ a tehdejší prezident Bill Clinton prohlásil, že „Spojené státy dosáhly historické dohody s jinými zeměmi světa, že společně podniknou dosud nevídanou akci za účelem řešení globálního oteplování“.
Americký Senát zmíněnou dohodu samozřejmě už v té době zamítl poměrem hlasů 95:0, takže celý protokol se stal mrtvě narozeným dítětem. To spolu s laxními definicemi emisí v letech po Kjótu způsobilo, že v souladu s protokolem došlo k uvolnění většího objemu emisí, než jaký se podle výzkumu ekonomů Christopha Böhringera a Carstena Vogta očekával v případě jeho absence.
Už na začátku jednání o globálních klimatických změnách v roce 1992 v Rio de Janeiru se ostatně cíl nasměrovat planetu „na dráhu řešení kritické otázky globálního oteplování“ brzy začal hroutit. Bohaté země o 12% nesplnily svůj slib snížit do roku 2000 emise na úroveň roku 1990.
Plných 20 let vyjednavači o klimatu opakovaně oslavují dohody, které se poté nenaplní. Ještě horší je, že uzavřené sliby z mnoha praktických důvodů nemají na globální emise CO2 pražádný vliv. Vyvolávají jen falešnou naději, že jsme vyřešili problém klimatických změn, a umožňují nám uložit tuto otázku na dalších několik let k ledu. Než tedy začneme nadšeně oslavovat „průlom“ v Durbanu, nebylo by od věci lépe se zamyslet nad dvacetiletým mrháním prostředky a energií.
Emise nikdy podstatně nesnížíme, dokud se nám nepodaří vyrábět zelenou energii levněji než energii z fosilních paliv. Musíme se důrazně zaměřit na výzkum a vývoj, abychom v nadcházejících desetiletích stlačili ceny alternativních energií.
Prvním krokem k tomuto cíli je ukončení našeho kolektivního potlačování pochybností v oblasti jednání o klimatických změnách. Za zveličováním a sebestředným politickým překrucováním musíme vidět skutečnou pravdu. Je v zájmu naší budoucnosti, abychom si počínali lépe.