Před více než 50 lety nastínili vizionáři, jakými byli britský spisovatel science fiction Arthur C. Clarke nebo německý (a americký) raketový fyzik Wernher von Braun, řadu kroků vedoucích k cestě do vesmíru. Clark svou vizi představil v roce 1951 v knize Výzkum vesmíru , zatímco von Braunovy návrhy se objevily v sérii článků pro časopis Collier’s , které vycházely v letech 1952 až 1954.
O několik let později – tento týden uplynulo od té doby přesně 50 let – vypustil Sovětský svaz do vesmíru první družici Země, čímž zahájil kosmický věk. Po 50 letech se podařilo uskutečnit mnoho aspektů původní vize, některé jiné se nezdařily a také se vyskytlo nemálo překvapení.
Clarke a von Braun narazili na zeď skepticismu, když se jejich návrhy poprvé objevily na veřejnosti. Ta pokládala cesty do vesmíru za pouhé sci-fi, za formu lidové zábavy, o níž se předpokládalo, že má jen malé naděje na realizaci.
Clarke, von Braun a další však vytrvali. Předpověděli, že vypustíme družice, vyšleme lidi na oběžnou dráhu, postavíme velkou orbitální kosmickou stanici, vyvineme raketoplány pro opakované lety, sestrojíme vesmírné teleskopy a vyšleme lidi na Měsíc, Venuši a Mars.
Clarke vysvětlil, jak by lidé mohli konstruovat telekomunikační družice. Von Braun předpověděl, že vojenské složky budou využívat oběžných platforem ke sledování pohybů vojsk a prevenci překvapivých útoků. Všechny tyto vize se objevily ještě před vypuštěním první umělé družice.
V roce 1959 zahrnuli představitelé amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) většinu těchto kroků do svého dlouhodobého plánu. Sovětský svaz zapojil USA do závodů o dobytí Měsíce.
Vládní podpora uskutečnění této vize inspirovala britského filmaře Stanleyho Kubricka k tomu, aby tyto kroky prezentoval ve svém klasickém snímku 2001: Vesmírná odysea z roku 1968. Clarke se podílel na scénáři. Ve filmu se objevila velká kosmická stanice, raketoplán s křídly, měsíční základna i astronauti cestující do odlehlých částí sluneční soustavy.
Lidé pak skutečně vyvinuli vědecké satelity, telekomunikační satelity, průzkumné neboli „špionážní“ satelity, kosmické stanice i raketoplány pro opakované lety. Vyslali robotické sondy na Měsíc, Venuši, Mars i další planety a na Měsíc vyslali také lidi. V těchto ohledech bylo původní vize dosaženo.
Lidské snažení ve vesmíru se však od původního plánu nečekaně odchýlilo. Mezinárodní kosmická stanice, která se stále buduje, nepřipomíná velká točící se kola, jak je zobrazili Kubrick, Clarke a von Braun. Raní plánovači pokládali kosmickou stanici za jakési seřadiště pro expedice na Měsíc a jiné planety. Kubrickovo kolo o šířce 275 metrů se otáčelo tak, aby vytvořilo gravitační efekt odpovídající gravitaci na Měsíci, s nímž bylo mnoho fiktivních obyvatel stanice spjato.
Ve skutečnosti je kosmická stanice jakousi mikrogravitační výzkumnou laboratoří, z níž nelze organizovat výpravy na Měsíc nebo ještě dále. Původní plán kosmické stanice, schválený v roce 1984, sice s větší kapacitou počítal, ale kvůli rostoucím nákladům se od ní upustilo.
Ani americký program raketoplánů nesplnil cíle. Von Braun předpověděl, že USA budou muset za necelý rok uskutečnit 364 letů raketoplánů, aby se připravily na první cestu na Měsíc. Když byl program raketoplánů v roce 1972 schválen, představitelé NASA počítali s jedním startem za týden až dva.
Ukázalo se však, že provoz raketoplánů je daleko složitější a nákladnější, než se čekalo, takže v průměru raketoplány startují čtyřikrát ročně. Stejně tak se nepodařilo snížit náklady na přístup do vesmíru a učinit z kosmických letů bezpečnou a rutinní záležitost, jak se slibovalo. Až provoz raketoplánů kolem roku 2010 skončí, NASA je nahradí staromódními kosmickými loděmi bez křídel.
Na rozdíl od letů člověka do vesmíru, které zůstaly za očekáváním, robotický výzkum vesmíru tato očekávání předčil. Von Braun se hlásil k myšlence automatického vesmírného teleskopu, ale domníval se, že astronauti ho budou muset navštěvovat, aby vyměnili film. Rané plány vojenských průzkumných stanic zase předpokládaly, že na nich budou rozmístěni vojáci. Clarke se domníval, že astronauti budou létat do vesmíru, aby tam udržovali a provozovali telekomunikační družice. Kubrick naznačoval, že lidé – za pomoci počítače – budou pilotovat kosmické lodě s cílem probádat planety jako Jupiter a Saturn.
Nic z toho však nakonec nebylo nutné díky pozoruhodným pokrokům v robotice, elektronice pevné fáze, snímkování, sběru dat a telekomunikacích. Snímače přeměňující světelné vlny v elektronické signály odbouraly potřebu filmu na kosmických teleskopech, zatímco technologie počítačových čipů (integrovaných obvodů) umožnila provoz telekomunikačních satelitů bez periodických lidských oprav.
Robotizované kosmické sondy v současnosti zasílají informace z odlehlých oblastí sluneční soustavy a brázdí povrch Měsíce. Žádná vojenská složka až dosud necítí potřebu rozmístit vojáky na svých rozmanitých průzkumných, telekomunikačních či navigačních satelitech. Robotické technologie se vyvíjejí rychleji než technologie podporující lety člověka do vesmíru.
Chytří vědci, inženýři a podnikatelé z celého světa pracují na realizaci zbývající části snu o zkoumání vesmíru. Stačí sledovat, jak lidé zavedli vesmírnou turistiku, vracejí se na Měsíc a usilují o expedici na Mars.
Pokroky v robotice budou pokračovat v podobě automatizovaných kosmických sond, které dokážou kopat a plavat, případně teleskopů schopných vyhledávat kolem blízkých hvězd planety podobné Zemi. Soudě podle minulosti se mnohé z toho, co se dnes jeví jako science fiction, stane zítra realitou.
Před více než 50 lety nastínili vizionáři, jakými byli britský spisovatel science fiction Arthur C. Clarke nebo německý (a americký) raketový fyzik Wernher von Braun, řadu kroků vedoucích k cestě do vesmíru. Clark svou vizi představil v roce 1951 v knize Výzkum vesmíru , zatímco von Braunovy návrhy se objevily v sérii článků pro časopis Collier’s , které vycházely v letech 1952 až 1954.
O několik let později – tento týden uplynulo od té doby přesně 50 let – vypustil Sovětský svaz do vesmíru první družici Země, čímž zahájil kosmický věk. Po 50 letech se podařilo uskutečnit mnoho aspektů původní vize, některé jiné se nezdařily a také se vyskytlo nemálo překvapení.
Clarke a von Braun narazili na zeď skepticismu, když se jejich návrhy poprvé objevily na veřejnosti. Ta pokládala cesty do vesmíru za pouhé sci-fi, za formu lidové zábavy, o níž se předpokládalo, že má jen malé naděje na realizaci.
Clarke, von Braun a další však vytrvali. Předpověděli, že vypustíme družice, vyšleme lidi na oběžnou dráhu, postavíme velkou orbitální kosmickou stanici, vyvineme raketoplány pro opakované lety, sestrojíme vesmírné teleskopy a vyšleme lidi na Měsíc, Venuši a Mars.
Clarke vysvětlil, jak by lidé mohli konstruovat telekomunikační družice. Von Braun předpověděl, že vojenské složky budou využívat oběžných platforem ke sledování pohybů vojsk a prevenci překvapivých útoků. Všechny tyto vize se objevily ještě před vypuštěním první umělé družice.
V roce 1959 zahrnuli představitelé amerického Národního úřadu pro letectví a kosmonautiku (NASA) většinu těchto kroků do svého dlouhodobého plánu. Sovětský svaz zapojil USA do závodů o dobytí Měsíce.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Vládní podpora uskutečnění této vize inspirovala britského filmaře Stanleyho Kubricka k tomu, aby tyto kroky prezentoval ve svém klasickém snímku 2001: Vesmírná odysea z roku 1968. Clarke se podílel na scénáři. Ve filmu se objevila velká kosmická stanice, raketoplán s křídly, měsíční základna i astronauti cestující do odlehlých částí sluneční soustavy.
Lidé pak skutečně vyvinuli vědecké satelity, telekomunikační satelity, průzkumné neboli „špionážní“ satelity, kosmické stanice i raketoplány pro opakované lety. Vyslali robotické sondy na Měsíc, Venuši, Mars i další planety a na Měsíc vyslali také lidi. V těchto ohledech bylo původní vize dosaženo.
Lidské snažení ve vesmíru se však od původního plánu nečekaně odchýlilo. Mezinárodní kosmická stanice, která se stále buduje, nepřipomíná velká točící se kola, jak je zobrazili Kubrick, Clarke a von Braun. Raní plánovači pokládali kosmickou stanici za jakési seřadiště pro expedice na Měsíc a jiné planety. Kubrickovo kolo o šířce 275 metrů se otáčelo tak, aby vytvořilo gravitační efekt odpovídající gravitaci na Měsíci, s nímž bylo mnoho fiktivních obyvatel stanice spjato.
Ve skutečnosti je kosmická stanice jakousi mikrogravitační výzkumnou laboratoří, z níž nelze organizovat výpravy na Měsíc nebo ještě dále. Původní plán kosmické stanice, schválený v roce 1984, sice s větší kapacitou počítal, ale kvůli rostoucím nákladům se od ní upustilo.
Ani americký program raketoplánů nesplnil cíle. Von Braun předpověděl, že USA budou muset za necelý rok uskutečnit 364 letů raketoplánů, aby se připravily na první cestu na Měsíc. Když byl program raketoplánů v roce 1972 schválen, představitelé NASA počítali s jedním startem za týden až dva.
Ukázalo se však, že provoz raketoplánů je daleko složitější a nákladnější, než se čekalo, takže v průměru raketoplány startují čtyřikrát ročně. Stejně tak se nepodařilo snížit náklady na přístup do vesmíru a učinit z kosmických letů bezpečnou a rutinní záležitost, jak se slibovalo. Až provoz raketoplánů kolem roku 2010 skončí, NASA je nahradí staromódními kosmickými loděmi bez křídel.
Na rozdíl od letů člověka do vesmíru, které zůstaly za očekáváním, robotický výzkum vesmíru tato očekávání předčil. Von Braun se hlásil k myšlence automatického vesmírného teleskopu, ale domníval se, že astronauti ho budou muset navštěvovat, aby vyměnili film. Rané plány vojenských průzkumných stanic zase předpokládaly, že na nich budou rozmístěni vojáci. Clarke se domníval, že astronauti budou létat do vesmíru, aby tam udržovali a provozovali telekomunikační družice. Kubrick naznačoval, že lidé – za pomoci počítače – budou pilotovat kosmické lodě s cílem probádat planety jako Jupiter a Saturn.
Nic z toho však nakonec nebylo nutné díky pozoruhodným pokrokům v robotice, elektronice pevné fáze, snímkování, sběru dat a telekomunikacích. Snímače přeměňující světelné vlny v elektronické signály odbouraly potřebu filmu na kosmických teleskopech, zatímco technologie počítačových čipů (integrovaných obvodů) umožnila provoz telekomunikačních satelitů bez periodických lidských oprav.
Robotizované kosmické sondy v současnosti zasílají informace z odlehlých oblastí sluneční soustavy a brázdí povrch Měsíce. Žádná vojenská složka až dosud necítí potřebu rozmístit vojáky na svých rozmanitých průzkumných, telekomunikačních či navigačních satelitech. Robotické technologie se vyvíjejí rychleji než technologie podporující lety člověka do vesmíru.
Chytří vědci, inženýři a podnikatelé z celého světa pracují na realizaci zbývající části snu o zkoumání vesmíru. Stačí sledovat, jak lidé zavedli vesmírnou turistiku, vracejí se na Měsíc a usilují o expedici na Mars.
Pokroky v robotice budou pokračovat v podobě automatizovaných kosmických sond, které dokážou kopat a plavat, případně teleskopů schopných vyhledávat kolem blízkých hvězd planety podobné Zemi. Soudě podle minulosti se mnohé z toho, co se dnes jeví jako science fiction, stane zítra realitou.