Stěží najdeme rozvinutou zemi, v níž by se reforma zdravotnictví nestala jakousi chronickou nemocí moderní medicíny: sotva se některé reformy zavedou do praxe, objeví se volání po dalším kole. Náklady neustále stoupají, ale jako by neexistovalo nic, co by jejich růst dokázalo na dlouhou dobu zastavit.
Proč? Jistou roli zde bezpochyby hraje politika. Fundamentálnějším důvodem je však samotná podstata moderní medicíny. Ve většině rozvinutých zemí roste počet i percentuální podíl starších občanů. A jelikož výdaje na zdravotní péči jsou u občanů starších 65 let přibližně čtyřikrát vyšší než u občanů mladších 65 let, klade stárnoucí populace obrovské nároky na lékařské zdroje.
K tomu je potřeba přičíst neustálé zavádění nových (a obvykle dražších) technologií a také zvýšenou poptávku po vysoce kvalitní zdravotní péči. Chceme více, očekáváme více a stěžujeme si hlasitěji, pokud to nedostaneme. A když to
dostaneme
, rychle zvedneme laťku a chceme ještě více.
V případě Spojených států je pak čistým výsledkem průměrné plošné zvyšování nákladů o 10 až 15 procent ročně v několika posledních letech - a konec není na dohled. Rovněž evropské země čelí silnému tlaku na snižování nákladů, který podkopává jejich hýčkaný ideál rovného přístupu ke zdravotní péči.
Bohužel je nepravděpodobné, že širší využívání finanční spoluúčasti a odpočitatelných položek ze strany pacientů, privatizace zdravotnické infrastruktury a sestavování pořadníků na zbytné operace a další neurgentní péči budou v budoucnu fungovat lépe, než tomu bylo v minulosti. Zapotřebí je zde radikální změna v našem způsobu nazírání na medicínu a zdravotnictví, nikoliv pouhé nalézání lepších způsobů, jak reorganizovat současné systémy. Potřebujeme ,,udržitelnou medicínu", jež bude finančně přijatelná pro státní zdravotnické systémy a v dlouhodobém měřítku bude poskytovat rovný přístup ke zdravotní péči.
Idea ,,udržitelnosti" pochází z ekologie, která usiluje o ochranu Země a její atmosféry za účelem udržení lidského života s vysokou kvalitou po neomezeně dlouhou dobu. A stejně jako v případě ekologie, také udržitelná medicína vyžaduje přeformulování představy pokroku, který žene vzhůru náklady na technologie a podněcuje veřejnou poptávku. Západní představa pokroku uplatněná na medicínu nestanovuje žádné hranice zlepšování zdraví definovaného jako snížení úmrtnosti a ulehčení od všech zdravotních útrap. Ať už se zdravotní stav zlepší jakkoliv výrazně, nikdy to nebude stačit - a tak je neustále vyžadován další pokrok.
Neomezený pokrok však nelze platit z omezených prostředků. Dlouhodobá dostupnost a rovný přístup vyžadují
omezenou
vizi medicíny a zdravotnictví - takovou, která se nesnaží překonat proces stárnutí, smrt a choroby, ale každému pomáhá vyhnout se
předčasné
smrti a žít slušný, byť ne dokonalý život.
To předpokládá výrazný přesun léčebných prostředků směrem k propagaci zdraví a prevenci nemocí. Na zmapování lidského genomu jsou vynakládány miliardy dolarů. Srovnatelné částky musí směřovat také na pochopení a změnu chování, které s nejvyšší pravděpodobností způsobuje choroby. Proč se téměř všude zvyšuje obezita? Proč tolik lidí i nadále kouří? Proč je tak obtížné přesvědčit dnešní občany, aby cvičili?
Udržitelná medicína vyžaduje rovněž srovnání výdajů na zdravotnictví s výdaji na další sociálně významné statky. Ve vyvážené společnosti nemusí být zdravotnictví vždy nejvyšší prioritou. Současně mnohdy přehlížíme, že na lidské zdraví může mít příznivý vliv také vynakládání peněz na věci, které nijak nesouvisejí s přímým poskytováním zdravotní péče: například vzdělání úzce souvisí se zdravím - čím vyšší vzdělání, tím pevnější zdraví.
Udržitelná medicína každopádně uznává, že součástí jakéhokoliv modelu zdravotnictví je a vždy bude přídělový systém. Žádný model totiž nemůže poskytnout každému vše, co potřebuje. Naše tužby budou vždy přesahovat naše prostředky, zejména tehdy, když už samotný pokrok v medicíně zvyšuje očekávání veřejnosti. Ale abychom byli spravedliví: přídělový systém vyžaduje znalosti a všeobecný souhlas těch, kterých se dotýká.
Jednou z možností, jak začít, je hodnotit ekonomický dopad zavedení nových technologií, pokud možno ještě
dříve
, než budou představeny veřejnosti. Medicína založená na důkazech - oblíbená metoda kontroly nákladů - se obvykle zaměřuje pouze na účinnost diagnostických nebo terapeutických procedur. Pokud však farmaceutické společnosti musí testovat nové výrobky na bezpečnost a účinnost, proč se tyto výrobky netestují rovněž na jejich ekonomický dopad na zdravotnictví? Nové technologie by se neměly vpouštět do zdravotnických systémů bez vyzvání. Vlády by za ně měly být ochotny platit jen v případě, že nezvýší podstatným způsobem náklady, případně tak učiní pouze výjimečně.
Nejvýznamnější ovšem je, že ohraničený model medicíny musí uznávat stárnutí a smrt jako součást životního cyklu člověka, nikoliv jako nějaký druh choroby, jíž se dá předejít. Medicína se musí přestat soustředit na délku života a zaměřit se na jeho kvalitu. Medicína, která udržuje lidi naživu přespříliš dlouho, není slušná ani humánní. Můžeme se dožít pětaosmdesáti let, ale pravděpodobně se jich dožijeme s chronickými chorobami, které nám budou působit strádání a bolest.
Toto není argument proti pokroku: já mám například radost, že lidé už neumírají ve čtyřiceti letech na neštovice. Stárnutí a smrt však přesto nakonec zvítězí. S lékařským pokrokem je to jako s průzkumem vesmíru: ať se dostaneme jakkoliv daleko, vždy lze jít ještě dál. U letů do vesmíru vyšly ekonomické limity neomezeného bádání najevo brzy: již žádné procházky po Měsíci. Medicína potřebuje podobnou prozíravost.
Pomalejší technologický pokrok se může zdát vysokou cenou za udržitelné zdravotnictví. Naše současné systémy si však žádají ještě vyšší cenu, neboť ohrožují spravedlnost a sociální stabilitu. Zároveň lze jen asi 40% zlepšení zdravotního stavu za poslední století připsat pokroku v medicíně: zbytek odráží zlepšené sociální a ekonomické podmínky. Tento trend bude pravděpodobně pokračovat, takže i když se technologický pokrok zpomalí, lidé budou téměř jistě žít v budoucnu déle - a v pevnějším zdraví - než dnes. Takový výsledek by měl být přijatelný pro všechny.
Stěží najdeme rozvinutou zemi, v níž by se reforma zdravotnictví nestala jakousi chronickou nemocí moderní medicíny: sotva se některé reformy zavedou do praxe, objeví se volání po dalším kole. Náklady neustále stoupají, ale jako by neexistovalo nic, co by jejich růst dokázalo na dlouhou dobu zastavit.
Proč? Jistou roli zde bezpochyby hraje politika. Fundamentálnějším důvodem je však samotná podstata moderní medicíny. Ve většině rozvinutých zemí roste počet i percentuální podíl starších občanů. A jelikož výdaje na zdravotní péči jsou u občanů starších 65 let přibližně čtyřikrát vyšší než u občanů mladších 65 let, klade stárnoucí populace obrovské nároky na lékařské zdroje.
K tomu je potřeba přičíst neustálé zavádění nových (a obvykle dražších) technologií a také zvýšenou poptávku po vysoce kvalitní zdravotní péči. Chceme více, očekáváme více a stěžujeme si hlasitěji, pokud to nedostaneme. A když to dostaneme , rychle zvedneme laťku a chceme ještě více.
V případě Spojených států je pak čistým výsledkem průměrné plošné zvyšování nákladů o 10 až 15 procent ročně v několika posledních letech - a konec není na dohled. Rovněž evropské země čelí silnému tlaku na snižování nákladů, který podkopává jejich hýčkaný ideál rovného přístupu ke zdravotní péči.
Bohužel je nepravděpodobné, že širší využívání finanční spoluúčasti a odpočitatelných položek ze strany pacientů, privatizace zdravotnické infrastruktury a sestavování pořadníků na zbytné operace a další neurgentní péči budou v budoucnu fungovat lépe, než tomu bylo v minulosti. Zapotřebí je zde radikální změna v našem způsobu nazírání na medicínu a zdravotnictví, nikoliv pouhé nalézání lepších způsobů, jak reorganizovat současné systémy. Potřebujeme ,,udržitelnou medicínu", jež bude finančně přijatelná pro státní zdravotnické systémy a v dlouhodobém měřítku bude poskytovat rovný přístup ke zdravotní péči.
Idea ,,udržitelnosti" pochází z ekologie, která usiluje o ochranu Země a její atmosféry za účelem udržení lidského života s vysokou kvalitou po neomezeně dlouhou dobu. A stejně jako v případě ekologie, také udržitelná medicína vyžaduje přeformulování představy pokroku, který žene vzhůru náklady na technologie a podněcuje veřejnou poptávku. Západní představa pokroku uplatněná na medicínu nestanovuje žádné hranice zlepšování zdraví definovaného jako snížení úmrtnosti a ulehčení od všech zdravotních útrap. Ať už se zdravotní stav zlepší jakkoliv výrazně, nikdy to nebude stačit - a tak je neustále vyžadován další pokrok.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Neomezený pokrok však nelze platit z omezených prostředků. Dlouhodobá dostupnost a rovný přístup vyžadují omezenou vizi medicíny a zdravotnictví - takovou, která se nesnaží překonat proces stárnutí, smrt a choroby, ale každému pomáhá vyhnout se předčasné smrti a žít slušný, byť ne dokonalý život.
To předpokládá výrazný přesun léčebných prostředků směrem k propagaci zdraví a prevenci nemocí. Na zmapování lidského genomu jsou vynakládány miliardy dolarů. Srovnatelné částky musí směřovat také na pochopení a změnu chování, které s nejvyšší pravděpodobností způsobuje choroby. Proč se téměř všude zvyšuje obezita? Proč tolik lidí i nadále kouří? Proč je tak obtížné přesvědčit dnešní občany, aby cvičili?
Udržitelná medicína vyžaduje rovněž srovnání výdajů na zdravotnictví s výdaji na další sociálně významné statky. Ve vyvážené společnosti nemusí být zdravotnictví vždy nejvyšší prioritou. Současně mnohdy přehlížíme, že na lidské zdraví může mít příznivý vliv také vynakládání peněz na věci, které nijak nesouvisejí s přímým poskytováním zdravotní péče: například vzdělání úzce souvisí se zdravím - čím vyšší vzdělání, tím pevnější zdraví.
Udržitelná medicína každopádně uznává, že součástí jakéhokoliv modelu zdravotnictví je a vždy bude přídělový systém. Žádný model totiž nemůže poskytnout každému vše, co potřebuje. Naše tužby budou vždy přesahovat naše prostředky, zejména tehdy, když už samotný pokrok v medicíně zvyšuje očekávání veřejnosti. Ale abychom byli spravedliví: přídělový systém vyžaduje znalosti a všeobecný souhlas těch, kterých se dotýká.
Jednou z možností, jak začít, je hodnotit ekonomický dopad zavedení nových technologií, pokud možno ještě dříve , než budou představeny veřejnosti. Medicína založená na důkazech - oblíbená metoda kontroly nákladů - se obvykle zaměřuje pouze na účinnost diagnostických nebo terapeutických procedur. Pokud však farmaceutické společnosti musí testovat nové výrobky na bezpečnost a účinnost, proč se tyto výrobky netestují rovněž na jejich ekonomický dopad na zdravotnictví? Nové technologie by se neměly vpouštět do zdravotnických systémů bez vyzvání. Vlády by za ně měly být ochotny platit jen v případě, že nezvýší podstatným způsobem náklady, případně tak učiní pouze výjimečně.
Nejvýznamnější ovšem je, že ohraničený model medicíny musí uznávat stárnutí a smrt jako součást životního cyklu člověka, nikoliv jako nějaký druh choroby, jíž se dá předejít. Medicína se musí přestat soustředit na délku života a zaměřit se na jeho kvalitu. Medicína, která udržuje lidi naživu přespříliš dlouho, není slušná ani humánní. Můžeme se dožít pětaosmdesáti let, ale pravděpodobně se jich dožijeme s chronickými chorobami, které nám budou působit strádání a bolest.
Toto není argument proti pokroku: já mám například radost, že lidé už neumírají ve čtyřiceti letech na neštovice. Stárnutí a smrt však přesto nakonec zvítězí. S lékařským pokrokem je to jako s průzkumem vesmíru: ať se dostaneme jakkoliv daleko, vždy lze jít ještě dál. U letů do vesmíru vyšly ekonomické limity neomezeného bádání najevo brzy: již žádné procházky po Měsíci. Medicína potřebuje podobnou prozíravost.
Pomalejší technologický pokrok se může zdát vysokou cenou za udržitelné zdravotnictví. Naše současné systémy si však žádají ještě vyšší cenu, neboť ohrožují spravedlnost a sociální stabilitu. Zároveň lze jen asi 40% zlepšení zdravotního stavu za poslední století připsat pokroku v medicíně: zbytek odráží zlepšené sociální a ekonomické podmínky. Tento trend bude pravděpodobně pokračovat, takže i když se technologický pokrok zpomalí, lidé budou téměř jistě žít v budoucnu déle - a v pevnějším zdraví - než dnes. Takový výsledek by měl být přijatelný pro všechny.