ŽENEVA – Ve světě sužovaném krizemi se jedné z nich nedostává ani zdaleka dostatečné pozornosti: tísni v důsledku suverénního zadlužení, s níž se potýká polovina rozvíjejících se a rozvojových ekonomik na světě. Naštěstí se v udržitelném financování objevila čerstvá inovace, která by zemím mohla pomoci odvrátit dluhovou pohromu a zároveň přispět k řešení dalších zásadních výzev, zejména poškozování přírody a změny klimatu.
Ovšemže jsou vyvíjeny udatné snahy využít tradičních politických a technokratických postupů k odvrácení hrozící vlny krizí suverénního zadlužení. Orgány jako G20 vytvořily rámce, nástroje a iniciativy, které země v dluhové tísni nadnášejí jako záchranný kruh, a instituce jako Světová banka se pokoušejí přesvědčit významné věřitele, včetně nové generace předních suverénních věřitelů typu Číny, aby nabídli odpuštění části dluhů. Avšak vhledem k tomu, že suverénní zadlužení se dostává do druhořadého postavení vůči tomu, co se všeobecně považuje za bezprostřednější domácí a regionální systémové krize, nebylo zatím dosaženo většího smysluplného pokroku.
Důsledky nečinnosti jsou dalekosáhlé. Fiskálně přetížené vlády nedokážou naplňovat základní potřeby svých obyvatel a čím dál větší počty lidí se vyrovnávají s potravinovou a palivovou nejistotou. Vedle humanitárních rozměrů této situace podrývá výsledná sociální a politická nedůvěra a nestabilita globální spolupráci na sdílených výzvách, od změny klimatu po konflikty jako válka na Ukrajině.
Za těchto okolností by suverénní dluh vázaný na udržitelnost mohl přinést zásadní obrat. Mechanismus je prostý: suverénní vypůjčovatelé si definují výkonové cíle v relevantních oblastech, jako jsou emise skleníkových plynů a odlesňování. Pokud cíle splní, odmění je nižší náklady na obsluhu dluhu.
Loni například Uruguay vydala dluhopisy vázané na udržitelnost (SLB) za 1,5 miliardy dolarů, splatné v roce 2034, přičemž její náklady na obsluhu dluhu by mohly klesnout až o 60 bazických bodů. Projektově založené „zelené dluhopisy“ minulosti naproti tomu přinášely zvýhodnění nanejvýš o pouhých několik bazických bodů, přičemž od dlužníků vyžadovaly, aby nesli podstatné náklady na vymezení, sledování a vykazování „využití výnosů“.
Země v dluhové tísni si mohou zajistit ještě větší snížení nákladů na obsluhu dluhu, jestliže se výkonové dohody navázané na udržitelnost opřou o veřejné záruky pro věřitele. Ze sedmi cest vedoucích k rozšiřování dosahu přístupu k suverénnímu financování vázanému na udržitelnost, jež předkládá nová zpráva Střediska pro suverénní dluhy vázané na udržitelnost (kde působím jako svolavatel poradního sboru), má největší potenciál vypořádat se se současnou krizí právě posilování úvěrů.
Při využití této cesty se rizikovost suverénního dluhu přenáší na ručitele, jako jsou multilaterální rozvojové banky, bilaterální instituce rozvojového financování a soukromí pojistitelé. Záruka za úvěr, pojištění nebo jiný mechanismus posilování úvěrů zlepšuje dluhový rating, čímž suverénnímu emitentovi snižuje náklady na obsluhu a uvolňuje dodatečné prostředky. To zadluženým zemím dále rozšiřuje fiskální prostor a uvolňuje další zdroje k investicím jak do plnění výkonových cílů, tak do naplňování dalších priorit.
Úvěrové posílení už usnadnilo refinancování dluhu na Barbadosu a v Belize a obě země část z úspor na nákladech nasměrovaly do financování obnovy pobřeží. Vůbec nejlepší je, že když kombinace vyšší udržitelnosti dluhu a zlepšení výsledků v oblasti přírody a klimatu upevní odolnost a produktivitu, ještě dále se sníží suverénní riziko, a tedy celkové náklady na obsluhu dluhu, což uvede do pohybu tolik potřebný koloběh pozitivních změn.
Rozšiřování měřítka posilování úvěrů na podporu suverénního financování vázaného na udržitelnost by vyžadovalo spolupráci zahrnující rozvojové banky, země OECD a další významné suverénní věřitele, jako je Čína. V dnešním roztříštěném světě je sice takový mechanismus ambiciózní, ale vytvořil by základ pro výkonově založený přístup k řešení jak dluhové krize, tak výzev obecnější udržitelnosti.
Další cesty, jež zpráva Střediska pro suverénní dluhy vázané na udržitelnost zjistila, zahrnují standardizaci nástrojů a způsobů hodnocení, která má zásadní význam pro snížení nákladnosti vypracování výkonově založených strategií a dohledu nad nimi a pro omezení pravděpodobnosti falešného natírání výsledků nazeleno. Podstatné je také posilovat institucionální kapacity, především u podfinancovaných emitentů s nízkými příjmy. Konečně je nutné vyvinout úsilí o posílení tržního povědomí o dluhu vázaném na udržitelnost a tržní chuti na něj.
Budou-li tyto cesty využity, suverénní státy s rozvíjejícími se trhy a rozvojovými ekonomikami by podle odhadů NatureFinance mohly do roku 2030 vydat SLB za 250-400 miliard dolarů, oproti pouhým 3,5 miliardám dolarů ke konci loňského roku. Podle těchto výhledů by SLB mohly v roce 2030 tvořit 6-9 % očekávaného úhrnu externího veřejného dluhu, který budou mít v závazcích rozvíjející se a rozvojové ekonomiky.
Samozřejmě, výkonově založené instrumenty suverénního financování nejsou nic nového a jejich dosavadní výsledky nejsou ani zdaleka dokonalé: země v dluhové tísni se dosud často potýkaly se spornými podobami makroekonomické, fiskální a institucionální podmíněnosti. Navíc co se týče dluhu, rozvoje či udržitelnosti, nikdy nic nefungovalo jako kouzelný proutek.
Když se ale odpuštění dluhů naváže na snahy o řešení obecnějších výzev typu změny klimatu a dlužníkům se umožní určit si vlastní výkonností cíle, SLB by mohly uspět tam, kde se přístupům tradičních politik nepodařilo u suverénního dluhu zmírnit krátkodobá rizika ani upevnit dlouhodobý udržitelný rozvoj. Tichá revoluce v suverénních financích už se možná rodí.
Z angličtiny přeložil David Daduč
ŽENEVA – Ve světě sužovaném krizemi se jedné z nich nedostává ani zdaleka dostatečné pozornosti: tísni v důsledku suverénního zadlužení, s níž se potýká polovina rozvíjejících se a rozvojových ekonomik na světě. Naštěstí se v udržitelném financování objevila čerstvá inovace, která by zemím mohla pomoci odvrátit dluhovou pohromu a zároveň přispět k řešení dalších zásadních výzev, zejména poškozování přírody a změny klimatu.
Ovšemže jsou vyvíjeny udatné snahy využít tradičních politických a technokratických postupů k odvrácení hrozící vlny krizí suverénního zadlužení. Orgány jako G20 vytvořily rámce, nástroje a iniciativy, které země v dluhové tísni nadnášejí jako záchranný kruh, a instituce jako Světová banka se pokoušejí přesvědčit významné věřitele, včetně nové generace předních suverénních věřitelů typu Číny, aby nabídli odpuštění části dluhů. Avšak vhledem k tomu, že suverénní zadlužení se dostává do druhořadého postavení vůči tomu, co se všeobecně považuje za bezprostřednější domácí a regionální systémové krize, nebylo zatím dosaženo většího smysluplného pokroku.
Důsledky nečinnosti jsou dalekosáhlé. Fiskálně přetížené vlády nedokážou naplňovat základní potřeby svých obyvatel a čím dál větší počty lidí se vyrovnávají s potravinovou a palivovou nejistotou. Vedle humanitárních rozměrů této situace podrývá výsledná sociální a politická nedůvěra a nestabilita globální spolupráci na sdílených výzvách, od změny klimatu po konflikty jako válka na Ukrajině.
Za těchto okolností by suverénní dluh vázaný na udržitelnost mohl přinést zásadní obrat. Mechanismus je prostý: suverénní vypůjčovatelé si definují výkonové cíle v relevantních oblastech, jako jsou emise skleníkových plynů a odlesňování. Pokud cíle splní, odmění je nižší náklady na obsluhu dluhu.
Loni například Uruguay vydala dluhopisy vázané na udržitelnost (SLB) za 1,5 miliardy dolarů, splatné v roce 2034, přičemž její náklady na obsluhu dluhu by mohly klesnout až o 60 bazických bodů. Projektově založené „zelené dluhopisy“ minulosti naproti tomu přinášely zvýhodnění nanejvýš o pouhých několik bazických bodů, přičemž od dlužníků vyžadovaly, aby nesli podstatné náklady na vymezení, sledování a vykazování „využití výnosů“.
Země v dluhové tísni si mohou zajistit ještě větší snížení nákladů na obsluhu dluhu, jestliže se výkonové dohody navázané na udržitelnost opřou o veřejné záruky pro věřitele. Ze sedmi cest vedoucích k rozšiřování dosahu přístupu k suverénnímu financování vázanému na udržitelnost, jež předkládá nová zpráva Střediska pro suverénní dluhy vázané na udržitelnost (kde působím jako svolavatel poradního sboru), má největší potenciál vypořádat se se současnou krizí právě posilování úvěrů.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Při využití této cesty se rizikovost suverénního dluhu přenáší na ručitele, jako jsou multilaterální rozvojové banky, bilaterální instituce rozvojového financování a soukromí pojistitelé. Záruka za úvěr, pojištění nebo jiný mechanismus posilování úvěrů zlepšuje dluhový rating, čímž suverénnímu emitentovi snižuje náklady na obsluhu a uvolňuje dodatečné prostředky. To zadluženým zemím dále rozšiřuje fiskální prostor a uvolňuje další zdroje k investicím jak do plnění výkonových cílů, tak do naplňování dalších priorit.
Úvěrové posílení už usnadnilo refinancování dluhu na Barbadosu a v Belize a obě země část z úspor na nákladech nasměrovaly do financování obnovy pobřeží. Vůbec nejlepší je, že když kombinace vyšší udržitelnosti dluhu a zlepšení výsledků v oblasti přírody a klimatu upevní odolnost a produktivitu, ještě dále se sníží suverénní riziko, a tedy celkové náklady na obsluhu dluhu, což uvede do pohybu tolik potřebný koloběh pozitivních změn.
Rozšiřování měřítka posilování úvěrů na podporu suverénního financování vázaného na udržitelnost by vyžadovalo spolupráci zahrnující rozvojové banky, země OECD a další významné suverénní věřitele, jako je Čína. V dnešním roztříštěném světě je sice takový mechanismus ambiciózní, ale vytvořil by základ pro výkonově založený přístup k řešení jak dluhové krize, tak výzev obecnější udržitelnosti.
Další cesty, jež zpráva Střediska pro suverénní dluhy vázané na udržitelnost zjistila, zahrnují standardizaci nástrojů a způsobů hodnocení, která má zásadní význam pro snížení nákladnosti vypracování výkonově založených strategií a dohledu nad nimi a pro omezení pravděpodobnosti falešného natírání výsledků nazeleno. Podstatné je také posilovat institucionální kapacity, především u podfinancovaných emitentů s nízkými příjmy. Konečně je nutné vyvinout úsilí o posílení tržního povědomí o dluhu vázaném na udržitelnost a tržní chuti na něj.
Budou-li tyto cesty využity, suverénní státy s rozvíjejícími se trhy a rozvojovými ekonomikami by podle odhadů NatureFinance mohly do roku 2030 vydat SLB za 250-400 miliard dolarů, oproti pouhým 3,5 miliardám dolarů ke konci loňského roku. Podle těchto výhledů by SLB mohly v roce 2030 tvořit 6-9 % očekávaného úhrnu externího veřejného dluhu, který budou mít v závazcích rozvíjející se a rozvojové ekonomiky.
Samozřejmě, výkonově založené instrumenty suverénního financování nejsou nic nového a jejich dosavadní výsledky nejsou ani zdaleka dokonalé: země v dluhové tísni se dosud často potýkaly se spornými podobami makroekonomické, fiskální a institucionální podmíněnosti. Navíc co se týče dluhu, rozvoje či udržitelnosti, nikdy nic nefungovalo jako kouzelný proutek.
Když se ale odpuštění dluhů naváže na snahy o řešení obecnějších výzev typu změny klimatu a dlužníkům se umožní určit si vlastní výkonností cíle, SLB by mohly uspět tam, kde se přístupům tradičních politik nepodařilo u suverénního dluhu zmírnit krátkodobá rizika ani upevnit dlouhodobý udržitelný rozvoj. Tichá revoluce v suverénních financích už se možná rodí.
Z angličtiny přeložil David Daduč