SYDNEY – Ještě nedávno byla budoucnost jaderné energetiky v Asii. V roce 2016 se na tomto kontinentu nacházelo devět z deseti nově otevřených reaktorů. Nedávná prohlášení Jihokorejské republiky a Tchaj-wanu, že se vydají „zelenou cestou“, však zpochybnila dlouhodobou životaschopnost jaderné energie, přinejmenším ve východní Asii. Rok 2017 dokonce může znamenat konec milostného románku mezi tímto regionem a jádrem – a počátek nového vztahu s obnovitelnými zdroji.
Jihokorejský prezident Mun Če-in i tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen vytyčili ambiciózní národní agendy, které podporují výrobu energie z obnovitelných zdrojů a současně vyzývají k utlumení energie jaderné. Přehnaná závislost na tradičních palivech léta odrazovala investice do čistých technologií výroby energie navzdory faktu, že obě země jsou inovátory v oblasti zelených technologií, jako jsou skladování energie a chytré sítě. Jaderná energie dnes pokrývá 22% energetických potřeb Jižní Koreje a 14% energetických potřeb Tchaj-wanu, avšak tyto podíly nyní zřejmě začnou dramaticky klesat.
Plány se stále formulují, avšak závazky obou zemí dohromady znamenají významný posun regionálního energetického plánování směrem k zelenějším a čistším technologiím. Navíc vydláždí cestu zvýšeným investicím do obnovitelných energetických instalací, díky čemuž obrátí zmíněné země na nový konkurenční kurz na regionálním trhu.
Jihokorejská strategie volá po postupném odklonu od jaderného průmyslu prostřednictvím neobnovování současných licencí a zákazu budoucí výstavby elektráren. Mun, který byl zvolen v květnu a svou kampaň založil na bezjaderné agendě, vyzval minulý měsíc k intenzivnějšímu využívání obnovitelných zdrojů ze současných 5% až na 20% celkové výroby energie v zemi do roku 2030. Zároveň slíbil uzavření deseti uhelných elektráren do roku 2022, kdy mu končí funkční období. V současnosti představuje uhlí přibližně čtvrtinu spotřeby energie v zemi. Během přechodu na zelenější energii by se jako „přemosťující palivo“ používal zemní plyn.
Vzhledem k tomu, že Jižní Korea v současné době provozuje 25 jaderných reaktorů a plánuje postavit šest dalších, představuje utlumování jaderné energetiky významný posun v energetické strategii země. Někteří lidé samozřejmě vyjadřují pochybnosti o tom, zda jsou Munovy plány uskutečnitelné. Objevují se také otázky, jaký vliv bude mít tak zásadní změna energetické politiky na lukrativní exportní trh země v oblasti jaderných technologií. Mun však zůstává rezolutní.
Na Tchaj-wanu není Cchaj odhodlaná o nic méně. V reakci na odpor veřejnosti vůči jaderné energii po havárii jaderné elektrárny v japonské Fukušimě v roce 2011 prezidentka slíbila, že do roku 2025 udělá z Tchaj-wanu bezjadernou zemi. Elektrickou energii v zemi dnes z více než dvou třetin zajišťují uhlí a zemní plyn, kdežto obnovitelné zdroje představují 5%. Cchaj vyzvala ke zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na 20% během příštích osmi let, přičemž tuto kapacitu by zajišťovaly převážně sluneční a pobřežní větrná energie. Nové instalace by snadno nahradily elektřinu vyráběnou šesti jadernými reaktory v zemi.
Kritikové tvrdí, že zelené technologie nejsou dostatečně zralé na to, aby mohly nahradit tradiční paliva pro výrobu energie v průmyslovém měřítku. Tato tvrzení jsou však o pár let opožděná. Díky značnému poklesu pořizovacích nákladů a cen za skladování energie v kombinaci se zvýšenou výkonnosti baterií jsou obnovitelné zdroje rok od roku konkurenceschopnější. Jak v červnu sdělil deníku Financial Times Francesco Starace, generální ředitel společnosti Enel, která je podle tržní kapitalizace největší evropskou energetickou firmou, obnovitelné zdroje se stávají „nejlevnější a nejpohodlnější formou výroby elektřiny“.
Jižní Korea a Tchaj-wan nejsou prvními východoasijskými mocnostmi, které přecházejí na zelenější kurz. Čína tímto směrem kráčí už léta a dnes má nejvyšší instalovanou kapacitu obnovitelných zdrojů na světě. Pokud se však k revoluci obnovitelných zdrojů připojí Tchaj-wan a Jižní Korea, usnadní tím vstup na trh dalším regionálním hráčům, protože rozšířené investiční příležitosti zvýší konkurenceschopnost a dále stlačí již dnes klesající náklady.
Pokud lze vizionářské cíle Muna a Cchaj vůbec za něco právoplatně kritizovat, pak za to, že by se daly realizovat ještě rychleji. Kdyby například oba představitelé umožnili nákup obnovitelné energie z plánovaného Globálního energetického propojení nebo z tzv. Asijské supersítě, mohli by zvyšovat podíl zelené energie rapidněji. Jižní Korea a Tchaj-wan mají málo vlastních přírodních zdrojů a při výrobě elektrické energie jsou silně závislé na dovozu paliv. Vytvoření konkurence národním monopolům v obou zemích by přechod na obnovitelné zdroje rovněž urychlilo.
Prozatím je však nejdůležitější precedens, který Jižní Korea a Tchaj-wan vytvářejí. Trh s obnovitelnými zdroji ve východní Asii bude vzkvétat. Až se tak stane, s desítky let trvající závislostí regionu na jaderné energetice bude rázem konec.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.
SYDNEY – Ještě nedávno byla budoucnost jaderné energetiky v Asii. V roce 2016 se na tomto kontinentu nacházelo devět z deseti nově otevřených reaktorů. Nedávná prohlášení Jihokorejské republiky a Tchaj-wanu, že se vydají „zelenou cestou“, však zpochybnila dlouhodobou životaschopnost jaderné energie, přinejmenším ve východní Asii. Rok 2017 dokonce může znamenat konec milostného románku mezi tímto regionem a jádrem – a počátek nového vztahu s obnovitelnými zdroji.
Jihokorejský prezident Mun Če-in i tchajwanská prezidentka Cchaj Jing-wen vytyčili ambiciózní národní agendy, které podporují výrobu energie z obnovitelných zdrojů a současně vyzývají k utlumení energie jaderné. Přehnaná závislost na tradičních palivech léta odrazovala investice do čistých technologií výroby energie navzdory faktu, že obě země jsou inovátory v oblasti zelených technologií, jako jsou skladování energie a chytré sítě. Jaderná energie dnes pokrývá 22% energetických potřeb Jižní Koreje a 14% energetických potřeb Tchaj-wanu, avšak tyto podíly nyní zřejmě začnou dramaticky klesat.
Plány se stále formulují, avšak závazky obou zemí dohromady znamenají významný posun regionálního energetického plánování směrem k zelenějším a čistším technologiím. Navíc vydláždí cestu zvýšeným investicím do obnovitelných energetických instalací, díky čemuž obrátí zmíněné země na nový konkurenční kurz na regionálním trhu.
Jihokorejská strategie volá po postupném odklonu od jaderného průmyslu prostřednictvím neobnovování současných licencí a zákazu budoucí výstavby elektráren. Mun, který byl zvolen v květnu a svou kampaň založil na bezjaderné agendě, vyzval minulý měsíc k intenzivnějšímu využívání obnovitelných zdrojů ze současných 5% až na 20% celkové výroby energie v zemi do roku 2030. Zároveň slíbil uzavření deseti uhelných elektráren do roku 2022, kdy mu končí funkční období. V současnosti představuje uhlí přibližně čtvrtinu spotřeby energie v zemi. Během přechodu na zelenější energii by se jako „přemosťující palivo“ používal zemní plyn.
Vzhledem k tomu, že Jižní Korea v současné době provozuje 25 jaderných reaktorů a plánuje postavit šest dalších, představuje utlumování jaderné energetiky významný posun v energetické strategii země. Někteří lidé samozřejmě vyjadřují pochybnosti o tom, zda jsou Munovy plány uskutečnitelné. Objevují se také otázky, jaký vliv bude mít tak zásadní změna energetické politiky na lukrativní exportní trh země v oblasti jaderných technologií. Mun však zůstává rezolutní.
Na Tchaj-wanu není Cchaj odhodlaná o nic méně. V reakci na odpor veřejnosti vůči jaderné energii po havárii jaderné elektrárny v japonské Fukušimě v roce 2011 prezidentka slíbila, že do roku 2025 udělá z Tchaj-wanu bezjadernou zemi. Elektrickou energii v zemi dnes z více než dvou třetin zajišťují uhlí a zemní plyn, kdežto obnovitelné zdroje představují 5%. Cchaj vyzvala ke zvýšení podílu obnovitelných zdrojů na 20% během příštích osmi let, přičemž tuto kapacitu by zajišťovaly převážně sluneční a pobřežní větrná energie. Nové instalace by snadno nahradily elektřinu vyráběnou šesti jadernými reaktory v zemi.
BLACK FRIDAY SALE: Subscribe for as little as $34.99
Subscribe now to gain access to insights and analyses from the world’s leading thinkers – starting at just $34.99 for your first year.
Subscribe Now
Kritikové tvrdí, že zelené technologie nejsou dostatečně zralé na to, aby mohly nahradit tradiční paliva pro výrobu energie v průmyslovém měřítku. Tato tvrzení jsou však o pár let opožděná. Díky značnému poklesu pořizovacích nákladů a cen za skladování energie v kombinaci se zvýšenou výkonnosti baterií jsou obnovitelné zdroje rok od roku konkurenceschopnější. Jak v červnu sdělil deníku Financial Times Francesco Starace, generální ředitel společnosti Enel, která je podle tržní kapitalizace největší evropskou energetickou firmou, obnovitelné zdroje se stávají „nejlevnější a nejpohodlnější formou výroby elektřiny“.
Jižní Korea a Tchaj-wan nejsou prvními východoasijskými mocnostmi, které přecházejí na zelenější kurz. Čína tímto směrem kráčí už léta a dnes má nejvyšší instalovanou kapacitu obnovitelných zdrojů na světě. Pokud se však k revoluci obnovitelných zdrojů připojí Tchaj-wan a Jižní Korea, usnadní tím vstup na trh dalším regionálním hráčům, protože rozšířené investiční příležitosti zvýší konkurenceschopnost a dále stlačí již dnes klesající náklady.
Pokud lze vizionářské cíle Muna a Cchaj vůbec za něco právoplatně kritizovat, pak za to, že by se daly realizovat ještě rychleji. Kdyby například oba představitelé umožnili nákup obnovitelné energie z plánovaného Globálního energetického propojení nebo z tzv. Asijské supersítě, mohli by zvyšovat podíl zelené energie rapidněji. Jižní Korea a Tchaj-wan mají málo vlastních přírodních zdrojů a při výrobě elektrické energie jsou silně závislé na dovozu paliv. Vytvoření konkurence národním monopolům v obou zemích by přechod na obnovitelné zdroje rovněž urychlilo.
Prozatím je však nejdůležitější precedens, který Jižní Korea a Tchaj-wan vytvářejí. Trh s obnovitelnými zdroji ve východní Asii bude vzkvétat. Až se tak stane, s desítky let trvající závislostí regionu na jaderné energetice bude rázem konec.
Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka.